Třetí (4) / Pátý (6)

MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ

10. května 2010 v 1:03
MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ
SECESE
Kralovala na přelomu 19. a 20. stol. v umění, způsobu oblékání i životním stylu. Slovo secese znamená oddělení se od celku, odloučení. Mladí autoři tak dali najevo svůj rozchod s tradicemi a dosavadním uměním.
Ve výtvarném umění jsou charakteristickými prvky ornamentálnost (stylizované rostlinné motivy -> květy, listy stromů), tlumené barvy, asymetričnost, motiv lidské masky. Rozvíjí se hlavně dekorativní umění (keramika, sklo, porcelán, šperk, nábytek). Architektura se vyznačuje dekorativností (např. štuky, vitráže, rostlinné motivy na skle, mříže, zábradlí, lustry, masky na fasádě, ozdobné kachle): v Praze budova Wilsonova nádraží, Obecní dům, Peterkův dům na Václavském náměstí 12 (arch. Kotěra), Trmalova vila č. p. 95 ve strašnické Vilové ulici 11, hotel Paříž, vila sochaře Bílka ad.
Představitelé: Gustav Klimt (malíř, zakladatel vídeňské secese), Egon Schiele (rakouský malíř a grafik), L. C. Tiffany (amer. malíř a sklář), Alfons Mucha (český malíř a grafik žijící v Paříži, tvůrce plakátů -> nejznámější pro fr. herečku Sarah Bernhardovou, tvůrce 1. československé známky), Antonio Gaudí (španělský architekt), J. M. Olbrich
Další architektonické památky: Slovanský dům v Praze (Balšánek, Polívka), hotely Evropa a Merano na Václavském nám. v Praze, Národní dům v Prostějově (Jan Kotěra) - údajně nejkrásnější secesní stavba u nás, Muzeum v Hradci Králové - vrcholná Kotěrova stavba, Gaudího činžovní domy v Barceloně, lavičky v barcelonském parku, Olbrichova budova Secese ve Vídni, vstupy do pařížského metra
VITALISMUS
Vyjadřuje radost ze života, z pouhé existence, z maličkosti (reakce na 1. sv. válku). Šrámek, K. Čapek, J. Wolker
CIVILISMUS
Opěvuje technické vymoženosti, všední věci, lidskou práci. Whitman, Verhaeren, Neumann
FUTURISMUS
Zrodil se počátkem 20. st. v Itálii, obrací se k budoucnosti (futurus = budoucí), boří a odmítá dosavadní umění, tradice, hodnoty, obdivuje moderní civilizaci, chce zachytit svět v pohybu, propaguje sílu a výbojnou aktivitu, proto se mnohdy dostává až k podpoře extrémních hnutí (v Itálii fašismu, v Rusku revoluce a komunismu). Osvobozením slov a vět zdůrazňuje pohyb, básně jsou graficky výrazné, bez interpunkce. Otcem směru a tvůrcem manifestu futuristů je Filippo T. Marinetti. V Rusku to byli Vladimír Majakovskij a Velemír Chlebnikov.
KUBISMUS
Kubus = krychle. Aby postihli podstatu věci, rozkládají umělci skutečnost na jednotlivé prvky, geometrické tvary, pohlížejí na ni ze všech stran. Proti náladovosti staví umělecký řád a jasnou kompozici, odmítají pouhý popis skutečnosti, snaží se proniknout pod povrch reality, k podstatě věci. Malíři svá zátiší a portréty doplňují útržky novin, plakátů, jako kontrast užívají tvaru houslí a kytar. Za zakladatele směru je považován Španěl žijící v Paříži Pablo Picasso, další malíři: Georges Braque, Fernand Léger, Bohumil Kubišta, Emil Filla, Václav Špála, Josef Čapek… český sochař Otto Gutfreud.
Architektura: Dům U Černé Matky Boží v Praze (J. Gočár), komplex domů kolem radnice v Bučovicích, dům v Neklanově ulici v Praze (Josef Chochol)
V literatuře dochází ke spojení futuristického dynamismu s kubistickou snahou zachytit skutečnost z různých úhlů a vzniká kubofuturismus: uvolnění dějových souvislostí, volný proud myšlenek, pocitů, představ, vzpomínek -> polytematická báseň neboli pásmo, tvůrcem je Guillaume Apollinaire: francouzský básník. Často vytvářel básně, v nichž skládal slova do určitých obrazů: kaligramů. Podobně i další fr. básník a režisér Jean Cocteau /žán koktó/
DADAISMUS
Hnutí dada (slovo znamená hračku, zálibu, koníček nebo rusky ano) zaznamenalo největší rozkvět kolem r. 1920. Vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života, vysmívá se všem hodnotám a konvencím, obrací svět naruby, zaplňuje ho radostí, hravostí, hromadí nesmysly, chce burcovat, šokovat, provokovat, uvolňuje slova z logických souvislostí: "smích z nesmyslu". Manifest sepsal Francouz rumunského původu Tristan Tzara, dadaismus se uplatnil i v počátcích Osvobozeného divadla. Motto dada: Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Vyberte v novinách článek tak dlouhý, jak dlouhou chcete mít svou báseň. Vystřihněte článek. Potom pečlivě vystříhejte slovo za slovem z tohoto článku a naházejte je do pytlíku. Lehce zatřepejte. Vytahujte potom výstřižky jeden za druhým a skládejte je v tom pořadí, jak jste je vytahovali. Pečlivě slova opište. Báseň se vám bude podobat. Za předchůdce dadaistů je považován německý básník Christian Morgenstern, který byl však v době vzniku hnutí dada již mrtev. K dadaistickým malířům a sochařům patří Francouz Marcel Duchamp, Němci Kurt Schwitters a Max Ernst
EXPRESIONISMUS
Z latin.slova expressio = výraz. V centru pozornosti jsou citové stavy a projevy lidské psychiky. Tyto momenty jsou však pesimistického až katastrofického rázu: umění je plné bolesti, hrůzy, prázdnoty, zoufalství ze ztráty orientace ve světě bez tradičních jistot a hodnot, z válek a sociálních otřesů. Expres. se projevoval hlavně v německé kulturní oblasti v letech 1910-1920. Gottfried Benn: cyklus Morgue (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů.
Malíři: Nor Edvard Munch, Rus Vasilij Kandinskij, Rakušan Oskar Kokoschka
SURREALISMUS
= nadrealismus, toužící po neznámých světech, po všem, co je obestřeno tajemstvím. Vychází z učení Sigmunda Freuda: člověk je ovlivňován nejen rozumem, ale i nevědomím, které je řízeno sexuálním pudem. Surrealisté se snažili proniknout do podprahového života, inspiraci hledali ve snech, fantazii, halucinacích, hysterii. Jen tak lze podle nich osvobodit lidského ducha. Metodou práce byl psychický automatismus (automatická kresba, automatický text): autor zaznamenává nahodilý pocit, sen, halucinaci… Malíři tvoří snové malby nedefinovatelných objektů. Surrealisté se nebáli navozovat u sebe uměle stavy porušení psychické rovnováhy (delirium, hypnóza, drogy…)
Zakladatelem směru je francouzský básník André Breton: r. 1924 vydal Manifest surrealismu. Dále Paul Eluard, Louis Aragon, Vítězslav Nezval
Malíři: Salvador Dalí, Joan Miró, Max Ernst (koláže),
Na pomezí kubismu, expresionismu a surrealismu stojí francouzský malíř (původem ukrajinský Žid) Marc Chagall
FUNKCIONALISMUS
Prohlašuje, že krásné je to, co je funkční, účelné, co dokonale slouží potřebám moderního člověka. Prosazuje se od 20. let 20. stol.
Propaguje avantgardní umělecká a architektonická škola Bauhaus ve Výmaru: snaží se propojit všechny druhy výtvarného umění a dokonalého řemesla s funkční architekturou. Hlav. představiteli jsou Walter Gropius a Ludwig Mies van der Rohe (architekt vily Tugendhat v Brně). Jedním z nejoriginálnějších architektů je Francouz Le Corbusier, ale většina jeho návrhů se nedočkala realizace pro svou přílišnou smělost.
Stavby: Eiffelova věž, Veletržní palác v Praze, výstavní pavilony v Brně, Chrám Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, rekonstrukce prvního a třetího nádvoří, úprava jižních zahrad, Pražský hrad - Josip Plečnik
Funkcionalismus se v literatuře projevuje jako konstruktivismus: literární tvorba musí být účelná -> reportáže a další publicistické útvary, plakáty
Další směry: Imagismus
Zakladatelem imagismu byl Angličan Thomas Ernest Hulme (1883-1917), hlásil se k němu Ezra Pound, T. S. Eliot a další angloameričtí umělci. Pro tento směr jsou typické precizní obrazy (images), ve kterých se prolíná intelekt s imaginací a senzibilitou. Podle Pounda je obraz "vyjádřením komplexního intelektuálního a emocionálního významu v časovém okamžiku". Imagisté originálně navazovali na evropskou literární tradici, hledali inspiraci v mytologii i orientálních motivech a propojovali minulost s přítomností. Psali volným veršem, ale nevyhýbali se ani klasickým básnickým formám. Imagistické texty postrádají ozdobnost a jsou zhuštěné až k nesrozumitelnosti. Velmi blízko k tomuto směru měl vorticismus (lat. vortex = vír)
Imažinismus
Ruští imažinisté navazovali na tvorbu angloamerických imagistů. Imažinismus ovlivnil ruskou poezii především v letech 1919-1927. Původně šlo o negativní reakci na futurismus. Imažinisté se soustředili na sugestivní básnické obrazy, které kladou volně vedle sebe, nečekaná spojení a souvislosti. Imažinismus měl urbanistické a selské křídlo. Poetika města i venkova se spojuje v básních Sergeje Jesenina.
Akméismus se zrodil v Rusku a zásadně ovlivnil zdejší literaturu v letech 1912-1922. Akméistům vadila nesrozumitelnost symbolismu a požadovali, aby se básníci zabývali především realitou a pojmenovávali věci pravými jmény, nikoliv mlhavými symboly. Původní významy řeckého slova akmé jsou vrchol a květ, neboli završení všeho. "Růže je pro nás zase růží s vůní, lístky a květem, nikoliv symbolem něčeho jiného," tvrdili akméisté. Umělci sdružení v kroužku Cech básníků se odmítli přihlásit k myšlenkám Velké říjnové revoluce. Vůdce hnutí Gumiljov byl dokonce roku 1921 zastřelen za účast v "protirevolučním spiknutí".
FRANCOUZSKÁ POEZIE
Guillaume Apollinaire (1880-1918)
Je považován za předchůdce surrealistů, ale ve své tvorbě zůstává v reálném, přirozeném životě. Své lyrické postřehy, emoce, myšlenky propojuje do volného toku polytematické básně - pásma: tento typ textu užil ve stejnojmenné básni Pásmo, kterou uvedl sbírku Alkoholy (1913). Aby postihl pohyb současného světa, překračuje časové i prostorové hranice, prolíná přítomnost s minulostí, uplatňuje princip asociace = volné řazení básnických obrazů. Pásmo se stalo žánrem poezie, pěstovali ho Wolker, Nezval, Biebl a další. Ve sbírce Kaligramy (1918) využil principy futurismu a "osvobozených slov" vytvářel obrazové básně.
Prsy Thirésiovy: divadelní avantgarda, tzv. totální divadlo: tanec, zpěv, barvy, světla, výstupy klaunů, akrobacie; o ženě, která se touží stát mužem
André Breton (1896-1966)
Zakladatel surrealismu, zdůrazňuje psychický automatismus, staví do kontrastu fantazii a rozum a vytváří nadrealitu. R. 1924 vydal Manifest surrealismu.
…Surrealismus, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální…
Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu; aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života…
Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období :
1. Intuitivní období: věří ve všemohoucnost myšlenky postavené nad realitu. V tomto období (přibližně do roku 1926) se surrealisté opírali o filozofický idealismus. Sociální aktivitu nevyhledávali. Jejich program viz Manifest surrealismu (1924).
2. Politické období: Surrealisté začali pociťovat nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu. Učinili to veřejným protestem proti kolonialismu. Od této doby nastává jejich přibližování levici, která je zavedla až k obdivu SSSR. Postupně se stávali velmi ideologickými -> Druhý manifest surrealismu (1930). S touto změnou se změnil i název jejich časopisu (a tato změna vystihuje celý problém) ze Surrealistické revoluce se stal Surrealismus ve službách revoluce.
André Breton a Philippe Soupault napsali první automatickou knihu: Les Champs Magnétiques, Magnetická pole (1919): jde o hru se slovy: stačí nechat se vést pouze jejich formou, nebrat ohled na význam, později André Masson vyvinul automatické kreslení a obraz , které se stejně jako jiné automatické metody stalo se významnou částí surrealistické praxe.
Roku 1928 vydává poetickou prózu Nadja.
Paul Eluard (1895-1952)
Představitel surrealismu, spolu s Bretonem vydali sbírku Neposkvrněné početí (1930), sám vytvořil nejkrásnější surrealistické básně ve sbírkách Láska poezie a Veřejná růže. Později se orientoval na angažovanou poezii v levicovém hnutí -> sbírky Nepřerušená poezie, Básně pro všechny, báseň Svoboda.
Jako dvě vodní kapky (Veřejná růže, přel. V. Nezval)
Rozbil se alpský glóbus
Kde milostná dvojice zdánlivě snila
Na jeho bledých bocích
Bylo zobrazeno děvčátko
Smálo se směšnému sňatku
Záviděníhodného života
Dvě oči dvakrát dvě oči
Nikdy se dvakrát navzájem nepodobají
Žena byla neustále obrácena
K nejhorším temnotám soumračného Protea
Jenž lidem unikal
Mládí aniž by se vědělo kdy přijde jeho konec
Úsměvy načrtnuté políbeními
Bolest přerývaná políbeními
Dny byly nepříznivé jen tam těm druhým ženám
Hořeli velikým slepým plamenem
A nepoznávali nic.
ANGLICKÁ POEZIE
Thomas Stearns Eliot (1888-1965)
Narozen v Americe, ale naturalizovaný Brit. Anglický nositel Nobelovy ceny z r. 1948. Eliot tvrdí, že poezie je výjimečná činnost, že právě ona (nikoli např. filozofie) mu přinese nejhlubší poznání. Byl skeptický k současné civilizaci, vnímal svou dobu jako tápající, nezakotvenou. Oceňoval tvůrce kritické k světu i sobě samým, ironiky a hledače nových cest (např. Danteho, Baudelaira). V osobní krizi a na pokraji nervového zhroucení píše r. 1921 vrcholné dílo literárního kubismu: báseň Pustina: z pěti částí psaných volným veršem, zaměřuje se na citovou prázdnotu soudobého života, společenskou a civilizační vyprahlost. Je to obraz chaosu, prázdnoty, nicoty a smrti. Prostor vyprahlé země, jež čeká na vláhu, a ta nepřichází. V básni se střídají různá prostředí, postavy, odkazy k bájným příběhům (např. o svatém grálu). S posledními slovy uvedenými v sánskrtu (citace z Upanišad - starověkých indických posvátných knih) přichází úleva "Šanti, šanti, šanti" je trojnásobné požehnání -> člověk vyslovil svoji úzkost a v daném okamžiku víc nežádá. Eliot věnoval báseň E. Poundovi, amer. básníkovi, který se podílel radou na výstavbě celé básně.
AMERICKÁ POEZIE
Walt Whitmann (1819-1892)
Je prvním představitelem civilismu, vitalismu a tvůrcem volného verše v americké poezii. Předběhl svou dobu, ostatní básníci začali psát ve stejném duchu až daleko po jeho smrti. Rozsáhlá báseň Stébla trávy je komponovaná do zpěvů, polytematická báseň psaná volným veršem, "epos demokratické Ameriky".
Carl Sandburg (1878-1967)
Největší představitel civilismu moderní Ameriky, volný verš, náměty z průmyslových center, přístavů, železnic, dolů atd. Sbírky Chicagské písně, Dobré jitro, Ameriko, soubor pohádek Pohádky z bramborových řádků.
Edgar Lee Masters (1869-1950)
Kulturní událostí r. 1915 se stalo vydání jeho Spoonriverské antologie: soubor téměř 250 monologů pronášených mrtvými pohřbenými na vesnickém hřbitově. Spoonriverská antologievyšla roku 1915 jako zdaleka nejzajímavější kniha svého autora a jako jediná kniha, jež jej měla proslavit nejen v rodné Americe, ale i daleko za jejími hranicemi. Jde o sbírku necelých 300 kratších básní psaných ve volném verši, z nichž každá v záhlaví nese jméno jednoho občana fiktivního městečka Spoon-River, vypovídá několika větami jeho životní příběh a je psána v první osobě jako náhrobní nápis na spoonriverském hřbitově, který si každý občan sám po smrti stylizuje. Jde přitom většinou o osoby, jež žily současně a jejichž životní osudy jsou tedy samozřejmě spolu vzájemně svázány složitou sítí různých vztahů, jež jsou osvětlovány z různých osobních hledisek. Je tedy kniha vcelku vlastně souhrnným obrazem života malého amerického městečka, zvláštním románem o jeho životě, antologií nekrologů, která udržuje čtenáře v příjemném napětí a zároveň dobře pobaví.
Ezra Pound (1885-1972)
Narodil se v Americe, ale většinu života strávil v Evropě, vstřebal evropskou i asijskou kulturu. Své dílo Cantos psal téměř půl století (do r. 1968): je to básnický obraz dějin od starověku po současnost, jeho obraz moderního světa není lichotivý, ukazuje jej jako duchovně prázdný svět korupce a komerce. Výrazové prostředky jsou velmi zhuštěné, konkrétní, odmítá přebytečná slova, přívlastky, přirovnání. Stal se tak představitelem nového směru zvaného IMAGINISMUS: jde o přesný obraz věci, umění se chápe jako věda.
RUSKÁ POEZIE
Alexandr Blok (1880-1921)
Největší ruský básník - symbolista, množství čtenářů si získal svou lyričností a schopností být "ozvěnou doby, dějin". Zaujal již svou symbolistickou prvotinou Verše o krásné dámě - milostné téma v podobě mystické touhy po splynutí duší (inspirací mu byla vášnivá láska k dceři chemika Mendělejeva, která se později stala jeho ženou). Jedním z vrcholů ruské poezie 20. stol. je jeho poema Dvanáct: 12 zpěvů zahájených motivem sněhové vánice v nočním městě v době Říjnové revoluce 1917. 12 rudoarmějců (symbol apoštolů) táhne městem a likvidují své odpůrce (symbolizované např. babkou, buržuou, popem), opojení vědomím moci, síly, velikostí svého poslání. Básně jsou stylově různé: agitační poezii střídá jarmareční a lidová píseň, revoluční slang, řeč ulice. Blok se básní přihlásil k novému režimu v Rusku, v závěru básně se v čele revolucionářů objevuje Kristus jako symbol oběti a pokroku.
Sergej Jesenin (1895-1925)
V jeho poezii se setkáváme s rozervanectvím a pověstným ruským splínem. Zidealizovaná představa o krásném životě na venkově o "mužickém ráji" se střetává s představou revoluce jako "anděla-zachránce" (sbírky Rus mizející, Rus sovětská, Jsem poslední vesnický básník). Revoluci přijal nadšeně, spontánně (sbírka Píseň o velikém pochodu), ovšem brzy se jeho iluze o svobodě střetly s kasárenskou realitou bolševického systému. Z pěvce přírody a zbožnosti se stává cynik, výstředník a chuligán (sbírky Moskva krčemná, Zpověď chuligána).
Krčemná Moskva
Země, ach má země, kdo tě zná?
Zpodzimnělé nebe leje cín.
Hlavu bez rtů zkřehlá lucerna
zrcadlí tu v černi kalužin.
Mám strach jenom na to pohlédnout,
něco horšího se tu dá uvidět.
Na celý ten zamázdřený kout
mhouřím oči... Ne. Za živý svět.
Trochu zahřeje to, míň to hněte,
pohleď: mezi domy schoulené
zvonice jak mlynář na svém hřbetě
vleče zvony - pytle měděné.
Jsi-li hladov, zítra budeš sytý,
sklíčeného - radost omámí.
Jenom chraň se oči otevříti,
pozemský můj bratře neznámý.
Řekl jsem a udělal to rychle,
ale běda: co bylo, je zas!
Asi příliš je už tělo zvyklé
na ten věčný chlad a na ten třas.
No a co? Vždyť jiní jsou a další,
nejsem přece jen já na světě!
Lucerna se šklíbí, mrká s falší
grimasou té hlavy bezerté.
Ale srdce pod zteřelým hadrem
šeptá mi - jen hostu - v dojetí:
"Oči, které prozřou, kamaráde,
ty už potom smrt jen zavře ti"
V letech 1922-23 cestoval po Evropě po boku amer. tanečnice Isidory Duncanové, která se na čas stala jeho ženou, po rozvodu se vrátil do Ruska a v návalu rozervanosti, depresí, způsobených zklamáním z vývoje v Rusku, spáchal sebevraždu. Po mnoho desetiletí patřil k zakázaným autorům a v Rusku se za četbu jeho veršů vyhazovalo ze studií. Přesto se v zemi stal nejčtenějším básníkem 20. stol. Jesenin se v počátku sblížil s imaginismem, ale vyznačuje se melodičností, náboženským slovníkem, prolínáním smutku, stesku, personifikací přírodního života, jeho poezie se blíží lidové písni. Posledním dílem je poema Anna Sněžina: básnická povídka o lásce a revoluci, individuální milostný vztah je konfrontován s tragikou revoluce a občanské války, navěky rozdělující lidské osudy i osudy celých národů.
Vladimir Majakovskij (1893-1930)
Představoval zpolitizovaného básníka, jehož "ústy hovoří lid", tomu odpovídala i nesmírná popularita, která ho v porevolučních letech provázela. Oblibu si získával při přednáškových a recitačních vystoupeních (i v Praze). Jeho verše měly výrazný rytmus, patos a řečnický styl, vyzařovalo z nich napětí, odhodlání, síla, přímo volaly po gestech. Začínal jako futurista: vydal manifest a sborník Políček veřejnému vkusu. Pro jeho poezii je příznačná sebestřednost, vidí se jako prorok, vůdce, reportéra revoluce: často užívá vlastní osoby v textu: "Já - to jsme my! Já - to jsou všichni!" Věci, jevy, postavy jsou hyperbolizovány, přerůstají do podoby symbolu, mýtu (jiným tepe srdce v hrudi, u Majakovského "zbláznila se anatomie", Ivan má "ruku Něvu a chodidla kaspické stepi"). Tragický životní pocit se objevuje však v jeho verších od počátku, z jedné strany byl ovlivněn opakovanými citovými ztroskotáními, z druhé strany stále sílícím přesvědčením, že svůj talent dal do služeb nového společenského řádu, jehož vývoj se čím dál víc lišil od básníkových představ. Nakonec si zvolil stejný osud jako Jesenin, jehož sebevraždu kdysi velmi odsuzoval. Z básnických žánrů mu nejvíc vyhovovala poéma: útvar spojující epiku s lyrikou. V letech 1914-1915 vznikal Oblak v kalhotách jako odraz citových traumat spojených s odmítnutím staré společnosti, předpovídá revoluci. Sbírka je psána v duchu futurismu. Podobný ráz má i Flétna páteř. Říjnovou revoluci přijal okamžitě a bez výhrad. 150 000 000, V. I. Lenin, Správná věc. Mnohem zdařilejší jsou jeho poemy lyrické: např. Miluji.
Boris Pasternak (1890-1960)
Vynikající překladatel Shakespeara. V poezii nejdříve kolísal mezi symbolismem a futurismem, po revoluci žil v ústraní a vystupoval jako reprezentant "vnitřní emigrace", nesměl se stýkat s příbuznými, kteří odešli do exilu. Proslulost získala sbírka Život - má sestra -> verše mají intelektuální charakter, filozofickou hloubku. Vrchol jeho tvorby však představuje román Doktor Živago (dokončen 1955), za nějž dostal r. 1957 Nobelovu cenu (jako druhý Rus, první byl Bunin). Dílo zachycuje složité osudy a bezvýchodné postavení ruské inteligence po revoluci a v době stalinismu. Živago neodmítá nové uspořádání společnosti, ale bytostně protestuje proti neustálému ponižování lidskosti. Závěrečnou kapitolu tvoří básně, které jsou připsány hlavnímu hrdinovi.
Marina Cvetajevová (1892-1941)
Její muž se během občanské války přidal k "bílým" a po jejich porážce bolševiky našel útočiště v Praze. Cvetajevová sem za ním r. 1922 přijela a strávila zde 3 roky. Československá vláda jí vyplácela podporu, narodil se jí syn. Čechám věnovala báseň Rytíř mostník (inspirovanou sochou Bruncvíka u Karlova mostu) a sbírky Poema hory a Poema konce. V roce německé okupace napsala básnický cyklus Čechám. A protože chtěla "vrátit" milovanému synovi vlast, i když si o ní nedělala žádné iluze, vrátila se do Ruska. Její muž se stal členem ruské rozvědky, ale pak byl zatčen, stejně tak dcera, po vypuknutí války byl zbytek rodiny evakuován do tatarské oblasti a vyčerpaná Cvetajevová řeší své životní martyrium sebevraždou. Boris Pasternak řekl, že "bezradná hrůzou se rozběhla ukrýt do smrti, schovala hlavu do oprátky jako pod polštář." Její verše jsou plné kontrastů, paradoxů, citové přepětí se projevuje množstvím citoslovcí, jednoslabičných slov, heslovitostí. Na druhé straně je to poezie intelektuální, vyjadřující spíš názory než nálady, spíš postoje než pocity.
Anna Achmatovová (1889-1966)
Její muž byl popraven v době porevolučního teroru, její syn, budoucí známý vědec Gumiljov, strávil v gulagu 20 let. Dlouhá léta strávila Achmatovová ve "vnitřní emigraci", ještě v r. 1946 se stávala terčem útoků, protože odmítala pěstovat kult Stalina, teprve koncem života ji obklopil kroužek obdivovatelů (např. básník Brodskij, laureát Nobelovy ceny z doby, kdy již žil v USA). Z jejích veršů zřetelně vystupuje obraz lyrického subjektu: moderní, emancipované ženy, citlivé, ale nesentimentální, např. poema Až u moře. Pozdní tvorba je filozofičtější: poema Rekviem (napsáno 1935-1940, vydáno až 1987) líčí atmosféru stalinského Ruska konce 30. let, kdy se před přeplněnými věznicemi tlačily zástupy příbuzných snažících se dopátrat sebemenších informací o zatčených, a Poema bez hrdiny: tragédie obleženého Leningradu za 2. sv. války.
ŠPANĚLSKÁ POEZIE
Federico García Lorca (1898-1936)
Lidovou slovesnost rodné Andalusie spojuje s moderními meziválečnými směry ve sbírce Cikánské romance (1928). Jeho básnický talent se projevil i v divadelních hrách, které spojuje ženské téma: Krvavá svatba (nevěsta ve svatební den opustí ženicha s mužem, kterého opravdu miluje, i když ví, že se ženou do záhuby), Pláňka (manželova necitelnost a marná touha po dítěti přivedou hrdinku až k vraždě) a Dům Doni Bernardy (po smrti muže Bernarda zavře na osm let svůj dům, ctí tím sice rodové zvyklosti, ale zároveň zničí život svým pěti dcerám).
NĚMECKÁ POEZIE
Rainer Maria Rilke (1875-1926)
Pocházel z Prahy, studoval zde, stýkal se i s českými umělci (Julius Zeyer), později přesídlil do Německa. Žil i v Paříži, poslední léta ve Švýcarsku. První fáze jeho tvorby v duchu novoromantismu vrcholí lyrizovanou baladickou prózou Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (vyd. 1906). Od počátku byl Rilke autorem meditativním, kultivovaným, jeho texty jsou variacemi otázek o smyslu lidského života. Básníkův duchovní vývoj můžeme sledovat na proměnách jeho pojetí Boha. Původně tradiční křesťanský pohled se mění v Knize hodinek: odkazuje ke knize modliteb, které katoličtí duchovní pravidelně konají, víra je pro Rilka vysoce osobní, individualizovaná, Bůh "vzniká" a "existuje" jen v kontaktu s jedincem, je partnerem, je nejen stvořitelem, ale i tím, kdo je utvářen. Motivy vzdání se všeho, opuštění sebe sama, snaha zachytit odlesk věčného, nadčasového řádu světa se objevuje v Elegiích z Duina. Básníkova cesta zůstává cestou samoty, kterou nemůže prolomit ani láska. Bezprostředně následuje sbírka Sonety Orfeovi jako oslava prosté existence člověka, přírody… Představují završení básníkovy myšlenkové a umělecké cesty.
Sonety Orfeovi
Co tobě dám, pane, ó, kterýž jsi ten,
kdo naučil tvorstvo znát zvuk? -
Jen vzpomínku na Rus a na jarní den
a na koně uprostřed luk.
On z vesnice vyběhl, bělouš, byl sám
a na uzdě vlekl svůj kůl;
lán lákal ho samotou; běžel vstříc tmám,
proud hřívy se ve větru dmul
a do šíje bujně a rytmicky bil,
když násilím strhli ho zpět.
Jak náhle mu vyvstaly prameny žil!
Ten cítil, jak širý je svět!
A slyšel. A zpíval. A v sobě měl řád
tvých bájí...
Ten obraz já toužím ti dát.

Moderní směry ve světové a české poezii 90. let 19. století

24. února 2010 v 21:58
Moderní směry ve světové a české poezii 90. let 19. století
Francie
1. Francouzští parnasisté → podle sborníku Parnas: neosobní přístup k tématu, nezávislost na vnějších vlivech, dokonalá forma, zvláště ve zvukové stavbě verše. Představiteli (např. v počátcích své tvorby) Mallarmé a Verlaine. V české literatuře ovlivnili lumírovce, zvl. Vrchlického.
Stéphan Mallamé - Vzdech
Má duše k skráni tvé, kde dřímá jeseň tichá,
skvrn plna žlutavých, z nichž smutná duma dýchá,
a k nebi očí tvých andělských výš se nese,
jak v parku truchlivém, kde vodotrysk se třese
a věrně stoupá výš k azuru, jasný, čistý
jenž něhy října pln se leskne a jen místy
ve velkých basinech svůj hlubý smutek zhlíží
a nechá po vlnách, kam, větrů plen, se hříží
mdlé mroucí lupení jen chladnou brázdu táhnout
a slunce žlutého mdlý paprsk tam se nahnout.
2. Lartpourlartismus - "umění pro umění": umění neslouží praktickým cílům, pouze kráse.
Tendence v evropském umění a estetice 19. století, které klade důraz především na formální stránku umění, tendence, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět, tj. nejedná se o umění pro široké vrstvy společnosti → kult "čistého umění" neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění (sociální, morální, politické ani jiné).
3. Dekadence (z franc., úpadek) → souhrnný název pro přístup básníků k vnější realitě: pohrdali společností, uznávanými hodnotami (rodina, vlast…), vybírali si tabuizovaná témata (erotika, zvrácenost, zlo, smrt, výsměch Bohu a víře, oslava Satana, násilí…) pocity únavy, znechucení, nudy, bezvýchodnosti z úpadku světa, kterému vládne touha po majetku → na okraj společnosti, nad kterou se cítili být aristokraticky nadřazeni, ale ona jimi pohrdala. Provokace svým životem, chováním (drogy, alkohol, sexuální zvláštnosti). Verlaine sebe a své druhy označil za "prokleté básníky" (poètes maudits): Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Wilde…
4. Symbolismus → vyjádřit pomocí symbolů něco nevyslovitelného, skrytého, mnohovýznamového. Důraz se klade na práci se slovy a jejich spojování v celky → neobvyklé významové vazby, zvukomalba, důraz na zachycení vnitřních emocí → přiblížení poezii hudbě, vznik volného verše, umožnil nové způsoby vyjádření emocí a vjemů, nebyly svazovány rytmickou strukturou verše, pokusy o syntézu: smíšení vjemu z různých smyslových oblastí
5. Uvolňování básnických forem → vznik volného verše: poprvé u amerického básníka Walta Whitmana ve sbírce Stébla trávy (viz ukázka). Oblibě se těší básně v próze.
Kapejte, kapky
Kapejte, kapky! opouštějící mé modré žíly!
Ó mé kapky! kapejte, pomalé kapky,
Poctivě ze mne padající, kapejte, krvácející kapky,
Z ran zasazených proto, abyste se vyprostily z vězení,
Mé tváře, mého čela a rtů,
Z mých prsou a odevšad, kde jsem byl utajen, vyražte, rudé kapky, vyznávající kapky,
Potřísněte každou stránku, potřísněte každý zpěv, který zpívám, každé slovo, jež říkám, krvavé kapky,
Dejte jim ochutnat svůj šarlatový žár, dejte jim zářit,
Nasyťte je sami sebou, vším svým studem a mokrem,
Sálejte na všem, co jsem napsal nebo co napíšu, krvavé kapky,
Učiňte toto všechno přijatelným ve vašem světle, uzardělé kapky.
6. Impresionismus - zdůrazňoval neopakovatelný osobní prožitek, zachycení nálady, okamžitého dojmu, prchavého okamžiku. Působil na několik smyslů najednou, uplatňovala se hudebnost verše. Impresionismus v malířství je spjat s érou francouzských malířů, jejichž cílem bylo zachytit smyslovou účinnost různých barev. Název směru je odvozen z názvu obrazu Clauda Moneta L´impression (Dojem). Další představitelé: Manet, Pissaro, Renoir, Degas; za postimpresionisty jsou považováni např. Cézanne, Gauguin, van Gogh, Toulouse-Lautrec; nejslavnějším sochařem je Rodin.
7. Secese: pouze ve výtvarném umění, hlavně v užitém a dekorativním = art déco (nábytek, sklo, porcelán, šperky, oblečení…), ale vznikaly i významné secesní stavby a malířská díla. Světové proslulosti dosáhl španělský architekt Antonio Gaudí (stavitel katedrály Sagrada Familia v Barceloně, lavic v barcelonském parku, obytných domů ad.), Rakušan Gustav Klimt → divadlo v Karlových Varech, jeho krajan Olbrich je autorem budovy Secese ve Vídni.
Prokletí básníci
Charles Baudelaire (1821-1867) → vliv parnasismu a symbolismu. Rozešel se se společností, žil podle vlastních představ a vědomě provokoval (alkohol, drogy, promiskuita). Zdroj inspirace: exotické cesty, nespoutané moře, vášeň, opojení. Působení na mnoho smyslů najednou např. v básni Vztahy (Květy zla). Po vydání Květů zla → r. 1857 žaloba (ohrožení veřejné mravnosti) → kniha se nesměla vydávat (1. vydání až 1861) (http://muff.uffs.net/poezie/baudelaire/baudelaire_kvety_zla_vyber_cz.php)
Vztahy
Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důverně a známě prohlíži.
Jak dlouhé ozvěny, které se z dálky mísí
v jediný hluboký a z temnot jdoucí hlas,
rozlehlý jako noc a širý jako jas,
tak vůne, barva, tón vždy odpovídají si.
Jsou vůně svěžejší než těla děťátek,
sladké jak hoboje, jak stepi zelenavé,
vitězné, bohaté a - shnilé nazpátek,
jak věci bez hranic, tak prudce rozpínavé,
jsou z ambry, z pryskyřic, jsou z pižma,
z kadidel,
zpívají nadšení - jak duší, tak i těl.
Malé básně v próze: zlo na světě je všemocné, hrdina je zmítán smyslností, ale cítí i potřebu čistoty a duchovnosti. Cítí osamocení, nemá rodinu, přátele, nenávidí honbu za majetkem, láska mu uniká (Cizinec). Setkává se s hloupými, prodejnými novináři, sám si mezi nimi připadá podlý, prosí Boha o schopnost psát takové verše, aby si dokázal, že je lepší než ti, kterými pohrdá (O jedné zrána, viz ukázka).
Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.
Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme denní práci: viděl jsem několik literátů, z nichž jeden se mě tázal, zda je možno dostat se do Ruska po suché zemi (považoval patrně Rusko za ostrov); statečně jsem odporoval řediteli revue, jenž na každou námitku odpovídal: "My jsme strana počestných lidí", z čehož následuje, že všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky; pozdravil jsem nějakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v témž poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si byl koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu lehkomyslnici, která mne prosila, abych jí nakreslil kostým Venuše; složil jsem poklonu řediteli divadla, jenž mi pravil, propouštěje mne: "Snad byste učinil dobře, kdybyste se obrátil na Z...; je to nejprkennější, nejhloupější a nejslavnější ze všech mých autorů; s ním byste to snad mohl někam přivést. Navštivte ho, a pak uvidíme." Chlubil jsem se (proč?) několika podlými skutky, které jsem nikdy nespáchal, a zbaběle jsem zapřel několik jiných špatností, jichž jsem se dopustil s radostí, přestupku chvástavosti, zločinu úcty k lidem; odepřel jsem příteli snadnou službu a dal jsem psané doporučení dokonalému bláznu; ach! je to opravdu všecko?
Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch, jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů, které by dokázaly mně samému, že nejsem posledním z lidí, že nejsem nižším těch, jimiž pohrdám.
Paul Verlaine (1844-1896)
Bohém poznamenaný "pekelným" vztahem k Rimbaudovi. Za pokus o vraždu R. a za homosexuální vztah byl odsouzen do vězení, kde se obrátil na katolickou víru. Po neúspěšných pokusech uspořádat si život skončil jako tulák a notorický alkoholik.
Jeho sbírka Romance beze slov znamenala zvrat ve světové poezii: hodnotu verše určuje míra hudebnosti.
Dávno a nedávno: báseň Umění básnické (viz) odmítá myšlenku básně, dává přednost neurčitosti, atmosféře, svobodě, hudebnosti.
Především hudbu! V poezii
dej přednost všemu lichému,
bez tíhy, nestrojenému,
rozptylné, vzdušné melodii!
Vol slova nečekaná, až
matoucí smyslem: jak je milý
zpěv, kde se mlhy zasnoubily
s tím jádrem, o němž zpívat máš.
Toť krásné oko pod závojem,
polední slunce s chvěním duh,
podzimní nebe, chladný vzduch,
v němž blýská se to hvězdným rojem.
My chceme básnit odstínem,
nikoli barvou. V odstínu je,
co lesní rohy zasnubuje
jen flétnám a snu zas jen sen.
Pointa báseň zabít stačí,
i krutý vtip a kluzký smích,
pryč od těch zvuků kuchyňských,
kdy česnek nutí blankyt k pláči!
Zardousi, když ji v hrsti máš,
výmluvnost, přitom také rýmu
dej uzdu, mírnost neškodí mu.
Kam půjde, když jej nehlídáš?
Co všechno spáchal! Děcko hluché
či blázen černoch pro tvou zlost
našli ten haléřový skvost,
co cinká z písně slaboduché?
Především hudbu. Ta buď vším
v tvých verších, tím, co vznáší se tu
po lidské duši na odletu
k nebesům, láskám šťastnějším.
Tím buď verš, co se rozptýlilo
tvým žitím jako ranní van,
v němž voní máta, dymián.
Literatuře nech, co zbylo!
Saturnské básně: Podzimní píseň → obraz teskného tónu houslí, šumícího větru; lidská bytost je list zmítaný větrem:
CHANSON D'AUTOMNE
Les sanglots longs
Des violons
De l'automne
Blessent mon coeur
D'une langueur
Monotone.
Tut suffocant
Et bleme, quand
Sonne l'heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure.
Et je m'en vais
Au vent mauvais
Qui m'emporte
Deça, dela,
Pareil a la
Feuille morte.
PODZIMNÍ PÍSEŇ
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.
I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.
Jean Arthur Rimbaud (1854-1891)
Fanaticky zbožná a tvrdá matka → jeho časný odchod z domova: v šestnácti letech utekl poprvé do Paříže, seznámil se s Verlainem, přátelství se změnilo v mučivý citový vztah poznamenaný R. agresivitou, provokacemi a sklony k násilnictví. V Bruselu během jedné ze společných cest ho Verlaine postřelil. Po V. zatčení odešel R. na cesty, toulal se bez peněz, pak působil jako obchodní agent v Etiopii, podnikal vědecké výpravy do pouště, nemocný byl převezen do Marseille, kde zemřel na rakovinu.
Veškeré básně napsal mezi 15. a 19. rokem života. F. X. Šalda ho nazval "božským rošťákem".
Sezóna v pekle = jediná sbírka, kterou sám připravil k vydání.
R. 1885: náhodně objeven jeho cyklus básní Iluminace.
Posmrtně r. 1895 vyšly zásluhou Verlaina přes odpor rodiny např. básně Má bohéma, Opilý koráb ad.
Oscar Wilde (1854-1900)
Anglický básník, prozaik a dramatik. Bohatá rodina mu umožnila rozhazovačný život v Londýně. R. 1895 byl obžalován pro homosexuální styky a 2 roky strávil ve vězení. Odešel do Francie, zemřel v bídě a zapomnění.
→ estétské hnutí: potlačení dějovosti a zdůraznění působení umění na člověka.
Obraz Doriana Graye
Šťastný princ a jiné pohádky → sociální a morální tématika, Pro starší děti
Komedie: Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa
Posmrtně: autobiografické zážitky z vězení De profundis (Z hlubin)
Symbolistické drama
Alfréd Jarry (1873-1907)
Ironik, výtržník, skandalista, sportovec (cyklistika, šerm, střelba). Zemřel na tuberkulózu.
Král Ubu: dějiny = jednoduchý, stále se opakující cyklus : vládce uplatňuje neomezenou moc, je svržen, nastoupí nový vládce a vše se opakuje. Postavy nejsou psychologicky komplikované, ale šablonovité, mají jeden určující povahový rys. Ubu je typ blba, sprosťáka, sadisty, který je zesměšněn a znemožněn. Herci podle Jarryho neměli postavu "prožívat", ale hrát jako loutky, v maskách, v jedné dekoraci, bez komparzu a v současných kostýmech ("satira je moderní" a platí v každé době). Ubuovský motiv zpracovali pro české divadlo Jindřich Honzl, Jan Werich, v r. 1996 byl natočen film s Marianem Labudou a Lucií Bílou v hlavních rolích.
K významným francouzským dramatikům a básníkům patří Edmond Rostand (1868-1918): autor veršované historické tragikomedie Cyrano z Bergeraku: → historický základ v postavě vojáka a spisovatele 17. stol. Cyrano je nehezký (velký nos), ale pohotový, vtipný, vzdělaný a nesmírně statečný voják, který beznadějně miluje svoji sestřenku Roxanu. O jeho ryzím charakteru svědčí fakt, že dá svůj cit, svoji výmluvnost do služeb sokovi, kterého Roxana miluje, ale jenž brzy padne v boji. Teprve po letech, když je Cyrano smrtelně raněn, Roxana poznává, že ten, kdo ji okouzlil svou láskou, byl Cyrano.
Jerome Klapka Jerome (1859-1927) → zábavná literatura: Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), Tři muži na toulkách (navštívili i Prahu, češtinu považují za obtížnější variantu čínštiny)
Rudyard Kipling (1865-1936): první angl. nositel Nobelovy ceny za literaturu
Britský autor narozený v indické Bombaji. Kniha džunglí: příroda a člověk vytvářejí krásnou symbiózu. Příběh lidského mláděte Mauglího, vychovaného vlčicí. Kipling objevil pro evropského čtenáře Indii s její krásnou, divokou přírodou i lidskou bídou, špínou, pověrami.
Robert Louis Stevenson (1850-1894)
Skotský prozaik. Smysl pro dějovost, napínavost a romantiku ho přivedl k tvorbě pro mládež. Nejznámější z jeho dobrodružných románů je Poklad na ostrově - výprava za pokladem kapitána Flinta přerůstá ve svár dobra a zla.
Černý šíp je romantický příběh dospívajícího chlapce z doby válek dvou růží v Anglii.
Jediný z jeho románů určený dospělému čtenáři: Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda: téma rozpolcenosti lidské psychiky
Podle seznamu nejpřekládanějších autorů Index Translationum je na 25. místě na světě, před takovými autory, jako Charles Dickens, Oscar Wilde nebo Edgar Allan Poe.
Mmch: Jeho prvotina je soubor povídek Klub sebevrahů, která je opravdu moc pěkná J
Česká literatura
Na přelomu století vznikly v české literatuře hodnoty, které položily základy moderní literární kultury 20. století.
1. V říjnu 1895 vyšel Manifest České moderny formuloval představy a požadavky nové umělecké generace. Autor: Josef Svatopluk Machar, signatáři: O. Březina, V. Mrštík, A. Sova, F. X. Šalda, J. K. Šlejhar ad. Manifest propaguje umění pro širší čtenářskou obec, chce mu pomoci orientovat se ve světě a literatuře, zdůrazňuje potřebu literární kritiky. Manifest proklamoval nezávislost literatury a tvůrců, vyjadřoval názory na politické a sociální problémy. Nemohl se ovšem stát dlouhodobým programem, neboť členové České moderny byli příliš velcí individualisté.
2. R. 1895 se představila almanachem Pod jedním praporem a časopisem Nový život i tzv. Katolická moderna. Autoři byli většinou katoličtí duchovní.
3. Časopis Moderní revue se stal tribunou české dekadence. Vydávali ho Jiří Karásek ze Lvovic aArnošt Procházka, hlavním představitelem směru se stal Karel Hlaváček.
4. Symbolismus → Otokar Březina.
5. Impresionismus → především Antonín Sova.
Málokterý z českých autorů byl jednoznačným zastáncem pouze jednoho směru: většinou používali různých metod: F. X. Šalda to nazval syntetismus.
Významným uměleckým směrem se na přelomu století stala secese, hlavně v dekorativním a užitém umění. Uplatňuje se barevná stylizace, ornament, rostlinné motivy, motiv herecké masky… Světové proslulosti dosáhl Alfons Mucha, Čech žijící v Paříži (plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou). Významné architektonické památky: Obecní dům v Praze (Balšánek, Polívka), lázeňské domy v Luhačovicích a stavby na Pustevnách v Beskydech (Dušan Jurkovič), budova hlavního nádraží v Praze (Josef Fanta).
Josef Svatopluk Machar (1864-1942)
Autor Manifestu České moderny, v době 1. republiky generální inspektor armády, dostal se v politice postupně až ke krajní pravici, nevěřil žádným ideálům, byl velmi skeptický.
Již jeho první sbírky Confiteor a Tristium Vindobona jsou kritické k národním slabostem, Machar odmítá tradičně chápané vlastenectví, jeho poezie nechce být "služkou kramářů", chce být "přísným zrcadlem své doby".
Machar cítil s osudy žen, s jejich nesvobodou, nemožností seberealizace, uplatnění ve společnosti, bouřil se představě, že žena je pouhým doplňkem svého muže, kterého musí ctít a poslouchat, neboť je na něm existenčně závislá → Zde by měly kvést růže (Dva listy).
V cyklu Svědomím věků podobně jako Vrchlický ve Zlomcích epopeje připomíná Machar důležité okamžiky lidských dějin. Jedna část nese název V záři helénského slunce - vrchol kultury a všech civilizačních hodnot → antika, kterou podle něj rozložilo křesťanství. Antický člověk byl svobodný, šťastný, křesťanství popřelo život ve jménu odříkání. Proto další část nazval Jed z Judey.
Otokar Březina (1868-1929)
Symbolista světové úrovně → symbolismus jako meditace o vztahu člověka k Bohu, k Absolutnu. Vlastním jménem Václav Jebavý, celý život prožil jako učitel, nejdéle v Jaroměřicích, kde zemřel a je i pochován.
Počáteční tvorba vyjadřovala smutek ze života, žal ze smrti matky: Tajemné dálky (báseň Moje matka).
Svítání na západě: → dva základní myšlenkové tvorby: poměr lidské duše k věčnému tajemství (básně Prolog, Vteřiny, Ranní modlitba, Žalm ke cti nejvyššího jména, Vladaři snů), přesvědčení o mystickém určení bolesti jako nástroje (bolest má vykupitelskou moc a smrt je branou k nekonečnu, Tajemství bolesti, Podobna noci…). Problémy člověka konfrontuje s nekonečností vesmíru. Tajemství života se dá pochopit až po smrti, která je vysvobozením z pozemských strastí. Název je oxymoron a vyjadřuje naději na posmrtný život.
Větry od pólů - nejabstraktnější B. sbírka, přes svůj smutek a vážnost je optimistická. B. se oprošťuje od hmotného světa a přibližuje se k "věčnému Mistru". Bolest a láska se podmiňují.
Letní slunovrat
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, z nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží,
nejhlubší vítr zdvih naděje, letnice země a duší se blíží!
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, z nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Hle, cestou v obilí skrytou, v tajemném zachvění celého kraje,
žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje…
Stavitelé chrámu - "dokonalejší chrám světa" mohou vybudovat jen geniální jedinci → i básníci
Ruce - svět bude vykoupen spojením všech lidí, kteří si vzájemně podají ruce.
Antonín Sova (1864-1928)
Představitel České moderny, impresionismu a symbolismu. Pocházel z jižních Čech, pracoval jako ředitel pražské městské knihovny.
Sbírky Z mého kraje a Květy intimních nálad mají blízko k impresionismu → atmosféra okamžiku běžného všedního dne: melancholie, tesknota. Barevné, náladové obrázky jihočeské přírody jsou umocňovány hudebností verše. Sova vyjadřuje i vnitřní rozpory moderního člověka - vypovídá o bolesti, kterou musí být vykoupena každá radost.
Podobně → sbírky Soucit a vzdor, Ještě jednou se vrátíme, Lyrika lásky a života.
Symbolismus převládá ve sbírce Zlomená duše: pesimismus, smutek. Báseň Smetanovo kvarteto Z mého života líčí osud hluchého, prací i životem zlomeného skladatele, který není schopen další tvorby a jehož zoufalství je většině lidí lhostejné.
Vybouřené smutky, Údolí nového království a Dobrodružství odvahy: vyjádřením touhy po harmonickém uspořádání společnosti, což se promítá do vize Božího království na zemi. Básník zde vystupuje jako poutník, prorok.
Zpěvy domova → oslava lidské práce, domova. Nositelé národních tradic jsou tam, kde žije odkaz husitství a českobratrské víry.
Karel Hlaváček (1874-1898)
Malíř, grafik, žurnalista, propagátor sokolské myšlenky → první sbírka Sokolské sonety.
Vrcholným představitel básnické dekadence: Pozdě k ránu: stylizace hráče "zádumčivých, zešeřelých nálad" → muž ovládaný melancholií, smutkem, sny. Dekadence se zde mísí s prvky impresionismu.
Mstivá kantiléna → symbol odporu k společnosti = postavy selských bouří a povstání nizozemských gézů (účastníci odboje proti španělské nadvládě), 12 balad (Již mrtvo vše).
Hlaváček zdůrazňoval zvukovou funkci rýmu, hudebnost verše: typické: samostatně vydané básně Hrál kdosi na hoboj a Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji.
Pozdě k ránu, Pozdě k ránu
Bylo pozdě k ránu… Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která již asi dohrávala… Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvěti na řece; vše zdálo se klekati k společné modlitbě… A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé solo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou)… Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní - dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku… Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akkordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realisaci svojich vizí. Chytiti vše sublimné, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu - rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu - tj. má domaina, má raison ďêtre.
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951)
Redaktor Moderní revue, přídomek ze Lvovic si dal jako výraz aristokratické nadřazenosti nad společností, kterou opovrhoval.
Sbírky Sodoma, Zazděná okna a Kniha aristokratická: chorobné vášně, sexuální znechucení, rozklad a marnost lidské existence.
Sexus necans
Povídky s nábožensko-mystickými motivy počátkem 20. století začala dekadence ztrácet svůj význam a opodstatněnost, zmírnil i K. své provokativní projevy obrátil se k dějovosti a tajuplnosti příběhů z pražských barokních paláců→ forma novoromantismu, jiná forma úniku od měšťácké šedi. Hlavní zdroj inspirace magická přitažlivost Prahy jako města záhad a bizarních příběhů: Tříkrálová legenda, Košíček Dorotein, Růže svatého Šebastiána, Františkánská legenda, Jan chlapečka Ježíše, Legenda o Sodomovi
František Xaver Šalda (1867-1937)
Literární kritik, básník, prozaik, dramatik, významná osobnost ovlivňující české umění. Povznesl českou literární kritiku na vysokou úroveň. Dílo podle něj nabývá plného smyslu až ve styku se čtenářem. Umění má člověku pomoci lépe pochopit skutečnost. Vytvořil specifický literární žánr: kritický esej o umění. Vychází z osobního prožitku uměleckého díla, je jazykově vytříbený, vyjadřuje autorovu duchovní svobodu.
Soubor Šaldových názorů na umění a jeho vztah k životu představuje kniha esejů Boje o zítřek.
Duše a dílo: zaměřuje na významné individuality českého a evropského romantismu, esej Mácha snivec a buřič: 100. výročí Máchova úmrtí r. 1936 označuje Máchu za kosmického básníka.
Od r. 1928 vydával Šaldův zápisník: časopis, v němž zveřejňoval své kritické články, básně i prózu.
V Šaldově tvůrčí kritické práci pokračovali např. Bedřich Fučík a Václav Černý.

Kritický realismus v české literatuře

9. prosince 2009 v 1:17
Dvaatřiceticípá hvězda: 14.

Český kritický realismus v literatuře konce 19. a začátku 20. století
CHARAKTERISITIKA DOBY: snaha o osamostatnění národa, literatura podléhá národním zájmům, důraz na vyslovení pravdy a na realismus (přímé pozorování prostředí)
CHARAKTERISITKA LITERATURY: převládají básnické útvary, rozvoj historické a venkovské prózy, překlady ze světové literatury (Vilém Mrštík překládal a propagoval Zolův naturalismus), rozvoj vědeckého realismu (po osamostatnění české univerzity roku 1882), dramatu a venkovské prózy
boje o pravost Rukopisů (zelenohorský 1818 a královéhradecký 1817)
1888 Otův slovník naučný
časopis Čas založen 1886 Janem Herbenem - propagace realismu a sociální kritiky, heslo "Umění pro umění"
KRITICKÝ REALISMUS:
a) historický (Jirásek, Winter, Sládek, Třebízský)
b) venkovský (Rais, Nováková, Holeček, Herben, Baar)
Vědecký realismus
1886 časopis Atheneum - Jan Gebauer, stať "Potřeba dalších zkoušek rukopisů Královedvorského a Zelenohorského" vyvolala rozruch, vyslovil pochybnosti o pravosti, velký boj, do kterého se zapojila celá česká žurnalistika, Národní listy (v čele Grégr) a Osvěta hájily pravost rukopisů, za Gebauera se postavil Masaryk, historik Jaroslav Goll, Jaroslav Vlček či Zdeněk Nejedlý
1890 založena Česká akademie věd architektem Hlávkou, původní název Česká Akademie císaře Fantiška Josefa II. pro vědy, slovesnost a umění
Tomáš Garrigue MASARYK, profesor filozofie, 28. 10. 1918 zvolen prvním prezidentem Čs. republiky, založil historickou revue Atheneum - seznamovala se západoevropskou vědou, centrum rukopisných bojů, studoval ruské poměry - RUSKO A EVROPA, odmítal naturalismus a romantismus = byl realista, hlavní myšlenka čs. dějin - uskutečňování humanity ČESKÁ OTÁZKA, JAN HUS, KAREL HAVLÍČEK
Otakar HOSTÍNSKÝ, estetik, O REALISMU UMĚLECKÉM, spor mezi krásou a pravdou, pravda = realismus, základní otázka estetiky, co je krásné to je pravdivé
Jan GEBAUER, jazykovědec, HISTORICKÁ MLUVNICE, STAROČESKÝ SLOVNÍK
Miroslav TYRŠ, spolu s Jindřichem Fügnerem založil 1862 SOKOL - uskutečňováni Tyršovy představy o harmonické a duševní vyrovnanosti podle antických ideálů
HISTORICKÁ PROZA
ALOIS JIRÁSEK
ruchovec, *v Hronově, vystudoval dějepis na FF v Praze, malířské nadání, jeden z prvních spis., který se postavil proti setrvání Čechů v rak. monarchii, jeho pojetí historie vychází z Palackého: vrchol dějin = husitství: statečný Čech stojí proti všem, Němci jsou pojímáni jako odvěcí nepřátelé Čechů, ale horší než oni jsou Češi, kteří se nehlásí k českému národu, doba pobělohorská - doba úpadku, temna, germanizace nejrozsáhlejší, nejucelenější obraz č. dějin, výchovný význam - znalost dějin je posilou národního sebevědomí; autorovo vlastenectví, tvůrce realistického historického románu: historická pravdivost, úsilí o objektivitu), živost, barvitost, dramatičnost vyprávění; plastický a dramatický obraz bitev, umění portrétu (hejtmané, zemané apod.), postavy vyjadřují názory typické pro širší kolektiv (tzv. kolektivní hrdina)
forma epopeje (rozsáhlý lit. útvar, prolínání několika dějových linií, život hrdinů zobrazen na pozadí hist. událostí); prostý a srozumitelný jazyk, využití historismů a anachronismů
I. Doba husitská
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ - (ale i novější - o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi); prameny: Kosmas, Dalimil, Hájek, rukopisy; především pro děti a mládež
trilogie MEZI PROUDY - Dvojí dvůr (mocenský zápas krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozvrací rodinu vdané ženy. Objeví se zde mladý student Jan Hus a rozhodne se církev napravit.); Syn Ohnivcův (Ohnivec je strýc Jana Husa, buřič, řeší se intriky na král. dvoře, objevuje se zde lapka Jan Žižka, román vrcholí otevřením Betlémské kaple), Do tří hlasů (jde o Dekret kutnohorský, Češi získávají tři hlasy, Němci jeden, předchází hus. rev.).
trilogie PROTI VŠEM - Skonání věků, Kruciata, Boží zástup (husitské povstání, vznik a stavba Tábora, Zikmundovo tažení do Čech a úsilí zmocnit se Prahy, Žižkova pomoc Praze a slavné vítězství č. vojsk na Vítkově. Hl. hrdinou jsou lidské vrstvy vedené a představované drobnými šlechtici
trilogie BRATRSTVO - Bitva u Lučence, Mária, Žebráci (úpadek husitského hnutí po bitvě u Lipan 1434, kdy se mnozí lidé nemohou smířit s novou situací a odcházejí pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensko, kde hájí zem pro krále Ladislava Pohrobka
Z Čech až na konec světa (podle cestopisu Václava Šaška)
II. Doba pobělohorská
román TEMNO (obraz období protireformace)
PSOHLAVCI (vycházel na pokračování v čas. Světozor; povstání Chodů koncem 17. stol.: potlačeno, Jan Sladký Kozina x Lamingerovi, říkalo se mu Lomikar)
III. Doba národního obrození
román F. L. VĚK (pětidílný, počátky NO, divadla, poezie, vědy; vlastenectví; předloha: hist. postava Fr. Vladislava Heka; prostředí Prahy a Dobrušky, řada hist. postav; první dva díly zdařilé, pak roztříštěné)
Zikmund WINTER
přátelil se s Jiráskem, středoškolský profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii, vynikající psycholog
KULTURNÍ OBRAZ ČESKÝCH MĚST, DĚJE VYSOKÝCH ŠKOL PRAŽSKÝCH - důležitá díla pro poznání života v Čechách od husitství do Bílé hory
RAKOVNICKÉ OBRÁZKY (Nezbedný bakalář), PRAŽSKÉ OBRÁZKY (Rozina Sebranec)
román MISTR KAMPANUS - jediný historický román, hlavní postava rektor pražského vysokého učení, humanistický básník, svědek stavovského povstání i poprav, snaží se zachránit UK před jezuity - marně, Kampanus = obraz národní historie, tragický hrdina
Jirásek vs. Winter
Jirásek se věnuje především rozsáhlým románovým celkům (trilogie), Winter píše téměř výhradně novely či povídky (výjimka - Mistr Kampanus)
Jirásek: období husitské, pobělohorské, obrozenecké, téměř vynechává nár. humanismus, Winter - stěžejní jádro je doba národního humanismu.
Jirásek: zaměření na realistické vylíčení prostředí děje, detaily, Winter - psychologické prokreslení postav (je nadčasový)
oba používají občasných archaismů, u Wintera to má sloužit jako doklad doby, Jirásek spíše básní.
oba vypráví bitvy z hlediska nějakého hrdiny, Jirásek ho však staví stranou - má přehled, Winter ho staví doprostřed bojiště - chaos, který nelze objektivně interpretovat.
Josef SVÁTEK PAMĚTI KATOVSKÉ RODINY MYDLÁŘŮ V PRAZE - příběhy kata J. Mydláře
Václav Beneš TŘEBÍZSKÝ V ZÁŘI KALICHA, BEZEDNÉ DUŠE
VENKOVSKÁ PRÓZA
studium venkovského lidu: nositel mravnosti, pečlivé studium venkovského lidu (realistické zachycení), témata: generační, peněžní spory, konzervativní pohled na vesničana, idealizace venkovských postav
Karel Václav RAIS
vystudoval pedagogiku, působil jako učitel na Hlinsku a v Praze, zde se spřátelil s Jiráskem a Wintrem
spolupracoval s nimi při vydáváni časopisu Zvon
zaměřil se na Českomoravskou vrchovinu (Hlinecko), real. obraz soc. poměrů na vesnici; hlubší psycholog. kresba postav; idylismus i naturalismus; zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních zásad, ale slabí na ovlivnění osudů trpících, vztahy lidí, do nichž zasáhla moc peněz nebo touha po panském životě
povídka VÝMINKÁŘI - rozklad rodinných vztahů
v povídkách Paničkou a Na lepším kritizuje bezcitnost, lakotu a chamtivost
román ZAPADLÍ VLASTENCI - z Podkrkonoší; obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence (učitelé, kněží) v době NO, obrozenecké vlastenectví; národnostní spory na česko-německém rozhraní
román ZÁPAD - hrdina farář Kalous, psáno formou kroniky
román KALIBŮV ZLOČIN - pokus o naturalismus
PANTÁTA BEZOUŠEK - humorná povídka, idylka, stařičký sedlák přijede do města navštívit svého syna, všemu se diví, podaří se mu vyřešit zapeklitý problém svým obyčejným selským rozumem.
Antal STAŠEK
otec Ivana Olbrachta, vl. jm. Antonín Zeman,
povídkový cyklus Blouznivci našich hor
V temných vírech - vliv Zolova Germinálu
román O ševci Matoušovi a jeho přátelích
Teréza NOVÁKOVÁ
převaha monografických románů
román Jiří Šmatlán - příběh tkalce, hledače "pravdy boží" = spravedlivého uspořádání světa
Děti čistého živého
Josef Drašar - z doby NO, příběh kněze Josefa Michla (přezdívka Drašar - citový, příliš vášnivá povaha, splašenec), zapojuje se do revoluce 1848, zklamán výsledkem, pronásledován církví, upadá i lidsky
Josef Holeček
desetidílná epopej NAŠI, psal ji 25 let, hlavní postava sedlák, kolem něj se odehrává samotný děj
Jindřich Šimon BAAR
trilogie Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy - z prostředí Chodska 40. let 19. stol., biograf. román Jan Cimbura - idealizace jihočeského sedláka
Jan Herben
zakladatel čas. Čas, zaměřoval se na Slovácko
Do třetího a čtvrtého pokolení, románová kronika (osudy vesnické rodiny Hrabců od dob Marie Terezie)
NATURALISMUS
naturalismus = směr, který dovádí realitu do krajnosti, propagoval ho Vilém Mrštík,
pudové vlastnosti převládají nad morálními, mluví se o nemravnosti naturalistů; determinace: člověk je proti osudu naprosto bezradný
Karel Matěj Čapek-Chod
*v Domažlicích na Chodsku
ve svých knihách popisuje čl. jako bezcennou loutku zmítanou okolnostmi,
román Kašpar Lén mstitel
Turbína
romány Antonín Vondrejc -hl. hrdina otrok svých smyslů, Jindrové - tragická osudovost milostných vztahů
Vilém Mrštík
lit. kritik, žurnalista a propagátor naturalismu
román Pohádka máje -oslava přírody a lásky; milost. idylický příběh Helenky a praž. studenta Ríši , pod vlivem Helenčiny lásky se změní; lyrizace děje, personifikace přírodního dění.
román Santa Lucia - o studentu umírajícím v Praze bídou, provází ho osudová smůla, bojuje, ale nakonec prohraje; vliv naturalismu
Josef Karel Šlejhar
Kuře melancholik - chmurný obraz českého venkova, líčí venkov jako peklo, lidé se nenávidí PEKLO typický pesimismus při pohledu na lidský život, svět je zlý, ničivý surový
KRITICKÉ DRAMA
Ladislav Stroupežnický
Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová
Naši furianti - první hra, která konkrétně podávala obraz života na jihočeské vesnici
Gabriela Preissová
Gazdina roba, zhudebněno J. B. Foersterem jako Eva
Její pastorkyňa, zhudebněno Leošem Janáčkem.
Alois a Vilém Mrštíkové
Maryša

Charles Baudelaire I.

9. prosince 2009 v 0:14
CHARLES BAUDELAIRE: MRŠINA

Co jsme to viděli to letní jitro boží,
vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,

a nohy zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pařící se břicho vpřed.

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit Přírodě, co spojovalo v tělo,
ve stonásobném množství zpět.

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované sítě
a natřásané o překot.

Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skizza matná,
dlouhými časy otřelá,
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.

Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.

- A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zteřelé,
vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.

To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bědně rozpadly.




UNE CHAROGNE
Rappelez-vous l'objet que nous vîmes, mon âme,
Ce beau matin d'été si doux :
Au détour d'un sentier une charogne infâme
Sur un lit semé de cailloux,

Les jambes en l'air, comme une femme lubrique,
Brûlante et suant les poisons,
Ouvrait d'une façon nonchalante et cynique
Son ventre plein d'exhalaisons.

Le soleil rayonnait sur cette pourriture,
Comme afin de la cuire à point,
Et de rendre au centuple à la grande nature
Tout ce qu'ensemble elle avait joint ;

Et le ciel regardait la carcasse superbe
Comme une fleur s'épanouir.
La puanteur était si forte, que sur l'herbe
Vous crûtes vous évanouir.

Les mouches bourdonnaient sur ce ventre putride,
D'où sortaient de noirs bataillons
De larves, qui coulaient comme un épais liquide
Le long de ces vivants haillons.

Tout cela descendait, montait comme une vague,
Ou s'élançait en pétillant ;
On eût dit que le corps, enflé d'un souffle vague,
Vivait en se multipliant.

Et ce monde rendait une étrange musique,
Comme l'eau courante et le vent,
Ou le grain qu'un vanneur d'un mouvement rythmique
Agite et tourne dans son van.

Les formes s'effaçaient et n'étaient plus qu'un rêve,
Une ébauche lente à venir,
Sur la toile oubliée, et que l'artiste achève
Seulement par le souvenir.

Derrière les rochers une chienne inquiète
Nous regardait d'un œil fâché,
Épiant le moment de reprendre au squelette
Le morceau qu'elle avait lâché.

- Et pourtant vous serez semblable à cette ordure,
À cette horrible infection,
Étoile de mes yeux, soleil de ma nature,
Vous, mon ange et ma passion !

Oui ! Telle vous serez, ô la reine des grâces,
Après les derniers sacrements
Quand vous irez, sous l'herbe et les floraisons grasses,
Moisir parmi les ossements.

Alors, ô ma beauté ! Dites à la vermine
Qui vous mangera de baisers,
Que j'ai gardé la forme et l'essence divine
De mes amours décomposés !
 
 

Reklama