První (4) / Třetí (6)

Kolébka renesance - Itálie

18. března 2010 v 23:50
RENESANCE A HUMANISMUS VE SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATUŘE
Souvisí s rozvojem severoitalských měst od 14. století.
Renesance (la renaissance - znovuzrození, obnovení) = významný umělecký a myšlenkový proud 14.-16. stol. → myšlenkové obrození antiky (koncepce státu, práva, umění). Renesance = protiklad středověkého pojetí světa, soustřeďuje se k pozemskému životu. Renesanční člověk chce plně užívat života na zemi, odmítá upínat své naděje k životu posmrtnému, i když je věřící. Chápe člověka jako individualitu, která důvěřuje svému rozumu a touží po poznání. Proto je renesance těsně spjata s filozofickým hnutím humanismem (humanus=lidský): lidskost, úcta k člověku a jeho schopnostem, studium člověka. Vrací se ke klasické latině, ale vznikají díla i v národních jazycích. V mnoha zemích dopomohlo k rozvoji humanismu a renesance reformační hnutí → ideál prvotního křesťanství bez moci a majetku církve (v Německu Luther, ve Švýcarsku Zwingli, ve Francii a Švýcarsku Kalvín.
Renesance = komplexně zasahuje do politického, ekonomického a kulturního života, = úsilí o všestranný rozvoj člověka. Impuls → přírodní a astronomické objevy (Koperník, Galilei, Bruno), zámořské cesty a objevy nových území, vynález knihtisku (Johannes Gutenberg, 1445 v Mohuči, tisky do r. 1500 = inkunábule, prvotisky). Hlavní nositel pokroku → měšťanstvo, které usiluje o politickou moc, což vede k narušení feudálního řádu.
Hrdinové ztělesňující rysy a touhy renesančního člověka: doktor Faust (touha po poznání, po odhalení tajemství světa a života), nizozemský hrdina Enšpígl (něm. Eulenspiegel → vyjadřující lidový humor a odpor proti cizí nadvládě)…
Architektura: opouští prostor středověkých hradů a soustřeďuje se na zámky, paláce a měšťanské domy. Oživena sloupy, arkádami, kuželkovou balustrádou, zdobenými štíty domů, podloubím, zdobenou fasádou (malba nebo sgrafita). Zahrady → geometrické řešení (francouzská zahrada) stříhané porosty, kašny, letohrádky, míčovny, jízdárny. Vizitkou města = radnice (v Itálii se zvonicí=kampanilou), přibývají školy, lázně, církevní stavby s kopulemi.
Malířství a sochařství: zdůrazňuje krásu lidského těla, harmonii tělesných proporcí, opět s perspektivou, zobrazení → reálné, přírodní motivy: Leonardo, Michelangelo, Botticelli, Rafael, Tizian, Brunelleschi, Bramante (It.),. Dürer, Holbein, Cranach (Něm.), Brueghel, Bosch, van Rycl (Hol.), El Greco.
Filozofie: Francis Bacon, Niccolo Machiavelli (nové pojetí panovníka a vlády); Thomas More (Utopie - fiktivní ideální stát založený na rovnosti občanů, bez soukromého vlastnictví). Obdobně: utopista Tommaso Capanella: spis Sluneční stát.
Itálie
Již ve 13. století.
Dante Alighieri (1265-1321)
Za svůj protipapežský postoj byl vypovězen z Florencie, žil ve Veroně a Ravenně. Jeho dílo ovlivnila láska k Beatrici → jeho životní i básnický ideál (zemřela při porodu v 25 letech).
Božská komedie (1307-1321): alegorický duchovní epos složený ze 100 zpěvů, pokus o umělecké zobrazení celého tehdy známého světa: 3 části Peklo, Očistec a Ráj. Básník hovoří v pekle s dušemi antických osobností a alegoricky kritizuje svou dobu. Peklem a očistcem provází Danta Vergilius, ale jako pohan nesmí do ráje, tam ho provází Beatrice. Renesanční prvky: autor je hlavní postavou, vyjadřuje svůj obdiv k antice, touhu po poznání, prožitek lásky.
I. Peklo
Zpěv prvý
1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
2 procházet bylo mi tak temným lesem,
3 že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
4 Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
5 probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
6 že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
7 Snad ani smrt tak hořce neotráví.
8 Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
9 a proto vypovím vše bez obavy.
II. Očistec
Ku cestě do lepší se vody noře,
člun mého ducha plachty natahuje,
za sebou nechav kruté ono moře.
O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.
Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.
Příběh začíná nepovedenou procházkou poutníka ve středních letech (Dante sám), který zabloudí v hlubokém lese (temný hvozd je alegorií světa, kterým se člověk protlouká). Zde ho napadnou tři šelmy - pardál zpodobňující smyslnost, vlčice jako alegorie nenasytnosti a lev jako symbol pýchy. Ubohý poutník zběsile utíká pryč a dostane se k příkrému srázu, kde narazí na svého průvodce - antického básníka Vergilia, který byl vyslán Beatricií, aby Danteho provedl skrz Peklo a Očistec, ona sama se ho má ujmout až v Ráji.
Vergilius obrátí Danta k hlubokému zamyšlení se nad vším, co okolo sebe uvidí, a tak se báseň nese na vlnách filozofických rozprav, mnoha otázek a už mnohem méně odpovědí. Básník opouští Danta v předpokoji v Pekle, jako pohan narozený před příchodem Krista nesmí nikdy překročit práh jemu zapovězeného Ráje. V Ráji se Danta ujímá jeho milovaná Beatrice ve zbožštělé podobě a obě zbloudilé duše, které k sobě mají navždy patřit, dojdou zaslouženého míru a pokoje.
Celé dílo je prodchnuto číselnou symbolikou stejně jako soudobé chápání a náhled na svět. Trojčlennost světového názoru odpovídá třem postavám svaté Trojice, i třem záhrobním říším tehdejší kosmologie, které také tvoří tři oddíly.
Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.
Dantovo chápání vesmíru
Je velmi zajímavou kapitolou důležitou pro pochopení celé skladby. Soustava Dantova Ráje spočívá na systému Ptolemaia:
Země je pevný střed vesmíru a kolem ní krouží 9 kosmických planet: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn
Osmou planetou je tzv. NEBE STÁLIC
Deváté je tzv. Primum mobile - NEBE KŘIŠŤÁLOVÉ
Nad tím vším je desáté nejvyšší "nebe" zvané EMPYREUM = říše světla, kde trůní samotný Bůh
Čím vzdálenější jsou planety od Empyrea, tím menší podíl mají na božské slávě.
Každý ze 3 hlavních dílů má 33 zpěvů, Peklo má navíc ještě jeden předzpěv, což je celkově rovná stovka. Celá báseň je sestavena v tzv. tercíně (terza rima) = druh strofy sestávající ze tří deseti-, v případě tzv. ženského zakončení jedenáctislabičných veršů, pocházející z Itálie s důmyslným rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded. Triadická struktura umožňuje výstavbu děje ve schématu teze - antiteze - synteze. Je možné, že trojveršové schéma vzniklo po vzoru Nejsvětější trojice. Po Dantově vzoru ji začali užívat i Petrarca a Boccaccio.
Jiným příkladem trojveršové strofy (trojverší, tristicha) je tercet (neboli terceto, hov. i terčet, terčeto), součást sonetu.
Francesco Petrarca (1304-1374)
Angažoval se v úsilí o sjednocení Itálie (báseň Má Itálie). Byl vypovězen z Florencie a odešel do Avignonu. Korespondence s Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy v letech 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě; z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Výrazem jeho vlastní náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem. Setkání se šlechtičnou Laurou 6. 4. 1327 v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (pův. Rerum vulgarium fragmenta - Fragmenty v lidové řeči). Obsahuje 355 básní (317 sonetů, 29 canzon, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly), rozdělených na verše "ze života" a "po smrti" Laury → psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy: lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem.
Giovanni Boccaccio (1313-1375)
Dantův životopisec.
Jednoho rána se v kostele setká sedm mladých šlechtičen, které se rozhodnou uniknout ze smutného města napadeného morem (Florencie) na venkov a s sebou vezmou tři mladíky. Na venkovském statku pak hodují, zpívají a deset dní se baví vypravováním převážně milostných příběhů, které nezřídka obsahují lechtivou zápletku. Tak vznikl Dekameron "Dílo deseti dnů", sto novel, které Boccaccio napsal v letech 1348-1353 a kterými se natrvalo zapsal do světové literatury, nejslavnější rámcový příběh všech dob. Novela = epický žánr středního rozsahu, s typicky poutavým vyprávěním s výrazným až překvapivým zakončením.
Pod vlivem Dekameronu sepsal v 2. pol. 14. stol. G. Chaucer Canterburské povídky, Hynek z Poděbrad ve 2. pol. 15. stol. přeložil 11 novel z Dekameronu do češtiny, ve 20. stol. František Kubka napsal dílo Karlštejnské vigilie.

Svět. a čes. lit. od pol. 13. století do doby pohusitské

5. března 2010 v 12:23
Vývoj světové a české literatury od poloviny 13. století do doby pohusitské
→ cesty do svaté země a Asie
Marco Polo - Milion
Léta 1298-1299 strávil Marco Polo ve vězení v Janově jako zajatec Janovanů po bitvě benátského a janovského loďstva u Korčuly. Ve vězení trávil volný čas diktováním svých vzpomínek z cest (pravděpodobně v benátském nářečí s francouzskými prvky) Rustichellovi da Pisa (často nesprávně nazývaný Rusticiano), který je sepsal ve francouzštině pod názvem Livres des merveilles du monde (Knihy o zázracích světa). V Itálii je cestopis známý pod názvem Il Milione (asi podle autorova jména Marco-Emilione).
Původní text se ztratil, v Evropě se ale zachovalo více než sto opisů a překladů (např. český cca z roku 1400, nejstarší italský z roku 1599). V roce 1928 → Il milione di Marco Polo: rekonstrukce původního textu na základě srovnání více zachovaných verzí rukopisu, jednotlivé části jsou v původních jazycích (francouzštině, toskánštině, benátštině apod.). Výsledek je i v próze v moderní italštině → v roce 1932 pod názvem Il libro di Messer Marco Polo Cittadino di Venezia detto il Milione, dove si raccontano le Meraviglie del Mondo (Kniha pána Marca Pola, benátského měšťana, zvaného Milión, ve které se popisují divy světa). Tři rukopisy nejbližší původnímu textu: jeden latinský překlad, francouzský kodex (1116, Národní knihovna v Paříži) - z hlediska textové kritiky nejlepší - a toskánské vydání ze 14. století.
Cestopis je prvním zeměpisem Asie a nejcennějším zdrojem historických informací o tehdejší Asii. Je obzvlášť cenný kvůli fantastickým legendám z raného středověku. Podává informace o způsobu života obyvatel, počasí, pouštích, řekách, monzunech, o Tichém a Indickém oceánu… Východní Asie je vykreslená jako velmi bohatá, oplývající zlatem, drahým kořením, přístavy s čilým obchodním ruchem a velkými městy. Text pokrývá území od Persie po Čínu, Indii a východoindické souostroví, ale i území, která sám Marco nenavštívil (Rusko, Sibiř, Japonsko a podobně). Dílo obsahuje i více zveličených informací, které jsou ale připisovány hlavně Rustichellovi.
Dílo bylo ve 14. a 15. století často čtené a bylo impulsem pro další objevitelské cesty, například pro Kryštofa Columba. Údaje z něj čerpali i kartografové.
Začíná výpravou do Mongolské říše k chánu Kublajovi. Jmenoval ho starostou jednoho města. Pobýval zde 12 let.
Cestopis tzv. Mandevilla
Autor: anglický rytíř a cestovatel John Mandeville (1300-1372), pravděpodobně smyšlený. Skutečný autor byl pravděpodobně lékař z Lutychu Jean de Bourgoigne, který cestoval velmi málo, navštívil maximálně Egypt → dílo = pouze volně zpracovaná kompilace z celé řady jiných pramenů. Jiní badatelé přisuzují autorství lutyšskému klerikovi Jeanovi d'Outremeuse. Proto se o autorovi cestopisu hovoří jako o tzv. Mandevillovi.
Třetí čtvrtina 14. století, do češtiny přeloženo již v roce 1400 Vavřincem z Březové
Dílo je členěno na kapitoly a verše. Autor využívá symboliky čísel a barev.
Dílo zcela mimořádné, ve své době po Bibli nejčtenější.
Jen rukopisů tohoto díla, sepsaného starofrancouzsky mezi léty 1356-1372 v Lutychu, je v různých evropských jazycích známo kolem tří set.
Mandeville vypráví o fantastických cestách do exotických zemí Afriky a Asie. Procestoval Turecko, Arménii, Sýrii, Persii, Egypt, Libyi, Indii a další. Popisuje zdejší krajinu, lidi a jejich zvyky, ale především historické události, které se pojí s daným místem, a často spojuje místa také s biblickými postavami a událostmi.
Např. vyprávění o Sicílii.
Také jsú tu hadové, jimiž zkúšejí děti, pravého jsú-li lože čili nic. Protož kterýž muž své ženě nedověří, ten vezma dietě jejie a pojma súsedy s sebú, i posadí dietě mezi ty hady; jest-li pak dietě lože pravého, hadové jemu nic neuškodie; pakli jest v cizoložství se počalo, tehdy je ihned do smrti uštípí.
Protož jsú tam ženy šlechetné, ač ne pro Bóh, ale pro pomstu. Také jest v Sicilí hora, jenžto slove Etna; ta ustavičně v sobě hoří, a plameni z nie sopcí a nemohú býti uhašeni.
Nestorův spis, pověst dávných let
Ukrajina: začátek 12. století
Každý rok historie Kyjevské Rusi od potopy a rozdělení světa až po 12. století, zmínky o Velké Moravě a Čechách.
Komický epos → dociluje kontrastního účinku míšením vznešeného a malicherného. Je pro něj typická parodie, travestie, ironie, směšnohrdinství.
Ke komickým eposům přiřazujeme často zvířecí eposy. Mezi nejslavnější patří starofrancouzský satirický zvířecí epos Román o Lišákovi (12.-13. století, Francie), který nastavuje kritické zrcadlo feudální společnosti. Osnovu děje tvoří spor mezi drzým, cynickým a lstivým Lišákem a vlkem. Lišák znásilní vlčici, loví s neúspěchem kohouta Kokrháče, dostane vlka do studně, ošidí havrana o sýr…
Vyprávění o Enšpíglovi (Satira na cechy a mistry, na lidskou pomlouvačnost, pokleslou morálku, chamtivost, hrabivost, nestřídmost a také hloupost.) → z německé knížky asi z 15. století. Historky o E. byly šířené ústním podáním, později rukopisy a nakonec i tiskem. Oblíbené, populární → pronikaly do všech národních literatur. Poprvé je k tisku uspořádal ve Štrasburku roku 1515 básník a kronikář ze severního Německa Herman Bote (1450-1525), →do češtiny přeložena kolem roku 1550 z nezjištěného německého tisku, pak ještě mnohokrát tiskem. Nejzachovalejší je výtisk z 18. st. → v Pražské státní knihovně (chybí titulní list: knihy byly často čteny a byly doslova rozečteny na cáry).
Charakteristika postavy: nepřímá, skutečná osoba z 1. poloviny 14. století
Enšpígl je vychytralý šprýmař, který táhne rozličnými německými městy a tropí si žerty ze všech lidí všech stavů. Východiskem vyprávění o E. byly vandrovní cesty řemeslnických tovaryšů. Na cestách získávali tovaryši poznatky a zkušenosti nejen o řemesle, ale i o cizích zemích a městech. Enšpígl neumí nic, je zlomyslný, jeho humor je velice nevybíravý. (Podobnost se Švejkem: doslovné plnění příkazů, není ale dobrosrdečný, často ubližuje.)
Děj jednoduchý, odpovídá myšlení obyčejných lidí z venkova i města. Humor velmi jadrný, nevybíravý, hrubý a vulgární. Určeno k četbě oddechové, pro zábavu nejširších vrstev, zejména literárně nenáročných. Prostředí je spíše městské, vždy německé, často přesně udané. Děje s místem ale nijak nesouvisí, mohly by se odehrávat kdekoliv.
Vulgární slova: prdel, nasral, usral, kurvy, hovno a slova hovorová, nářeční nebo zastaralá: oul, rathouz, rynk, jednovoká, ožral se, uprchnout, nětco, Zlítnouti, Marije. Běžně velké nechutnosti. Často je to o tom, jak Enšpígl někam podstrčil své výkaly, nejčastěji někomu do postele. Častým tématem je také, jak někoho ošidil nebo okradl a pak se mu vysmíval. Nábožensky založeným moralistům se dílo nelíbilo.
František z Assisi - Píseň bratra slunce
1. významný text italské poezie, oslava přírody, života a lásky
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.
Měšťanská literatura
Fabliaux
Básnická forma starofrancouzské poezie, z konce 12.-14. století, oblíbená mezi nižší vrstvou městského obyvatelstva;, výsměch lidské hlouposti, parodují dvorské ideály, rozvíjí se od 12. století a ve 13. a 14. století, zachováno asi 150, veršované krátké komické povídky psané osmislabičným veršem a sdruženým rýmem a s hojným zastoupením dialogu.
S ohlasy fabliaux → Rabelais, La Fontain, Molière, v české literatuře v Desateru Hradeckého rukopise.
Rozvoj česky psané literatury (konec 13. až počátek 15. stol.)
Období dobudování českého středověkého státu: zakládání měst, těžba stříbra, německá kolonizace. Literaturu → dvě etapy, mezníkem je nástup Karla IV. na trůn. Architektura: gotika (katedrála sv. Víta, Karlův most, Karlštejn…), malba: oltářní malby a deskové obrazy (Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik - autor výzdoby kaple sv. Kříže na Karlštejně), v sochařství postavy světců (Mistr krumlovské madony).
Do písemnictví vstupuje šlechta a měšťané, s příchodem Jana Lucemburského → franc. kultura. Centry vzdělanosti a kultury jsou nadále kláštery, ale i panovnický dvůr.
1. období
Duchovní lyrika: Kunhutina modlitba (kolem 1300) → pro dceru Přemysla Otakara II., abatyši Kunhutu (představená kláštera sv. Jiří na Pražském hradě). Čeština byla již schopna zvládnout náročné filozofické téma uměleckými prostředky. Spor duše s tělem (20. léta 14. stol.) → nese odpovědnost za lidské hříchy tělo, nebo duše? Buoh všemohúci, Jezu Kriste, ščedrý kněže (obě asi z r. 1300).
Zálibou v anafoře a v myšlenkových protikladech zesílených paralelností nebo i opakováním slovního výrazu se shoduje Kunhutina modlitba s obdobnými modlitbami latinskými.
Vítaj, král'u všemohúcí,
ve všěch miestiech vševídúcí,
všěch kajúcích milujúcí
věčný život dávajúcí;
všeho kvietie kráše ktvúcí,
všěch světlostí viece stvúcí,
svýrn milým sě zjěvujúcí'
jě rozkošně kochajúcí!
Vítaj' slavný stvořitel'u'
vítaj, milý spasitel'u,
vítaj, věrný náš přietel'u,
všie dobroty davatel'u;
Milostná lyrika: Kudy sem já chodila, Byla ti sem v sádku (asi r. 1300).
Duchovní epika: Apokryf / Legenda/ o Jidášovi (poč. 14. stol.)
Světská epika:
Alexandreida - veršovaný rytířský epos, vznikl před rokem 1300, Alexandr Veliký je pojat jako středověký rytíř, epos vypráví o jeho dětství, obsahuje rady vychovatele Aristotela, jak se má vladař chovat. Popisuje Alexandrova válečná tažení proti perskému králi Dareovi, do Indie, snahu dobýt celý svět. Alexandr zpychl, přestal se držet Aristotelových rad, v Babylonu však náhle umírá. Autor zdůrazňuje marnost světské slávy. Česká Alexandreida vznikla z latinské předlohy Qualtera Castillionského, objevuje se v ní aktualizace vztahující se k osudům Přemysla Otakara II., Václava II. a Jana Lucemburského. Autorem → patrně příslušník vyšší šlechty, o čemž svědčí opovržlivý postoj k sedlákům a měšťanům, ale i zemanům. Vlastenecké zaujetí je patrné v pasážích o rozpínavosti cizinců v naší zemi, v označení Alexandrových vojáků českými jmény. Skladba → pravidelným osmislabičným veršem, obsahuje obrazná vyjádření a tzv. gnómy (mravní ponaučení). Z původních cca 9000 veršů se dochovalo něco přes 4000.
Kronika tak řečeného Dalimila (Dalimilova kronika) - asi z let 1310-1314, omylem Václava Hájka z Libočan bylo autorství připsáno Dalimilu Meziříčskému, první česká veršovaná kronika → vybrané události našich dějin do nástupu Jana Lucemburského obranné snahy (jazyk + národ proti cizozemcům): motiv Libuše a příběh o Oldřichovi a Boženě. Autor není znám, má však blíže k nižší šlechtě. Nepravidelný verš je jednoduchý a srozumitelný. Dílo je úplně dochováno, bylo psáno v době vymření Přemyslovců, autor připomíná statečnost a rozhodnost předků, upozorňuje na chyby, zdůrazňuje nebezpečí vlivu cizinců na vývoj domácích poměrů. Spojence hledá nejen ve šlechtě, ale i v českém sedlákovi (viz Oldřich a Božena). Pramen: Kosmova kronika, ale i mnoho omylů a nepřesností.
2. období - Vrchol české středověké literatury
Je to období od pol. 14. do počátku 15. stol. od doby vlády Karla IV. (1346-1378). Pražské biskupství je 1344 povýšeno na arcibiskupství (česká církev přestala být závislá na církevní správě v Mohuči). 1355 je Karel korunován císařem Svaté říše římské, Praha se stává evropským centrem. 1348 je založena Karlova univerzita.
Vzrostla hospodářská moc církve, se kterou se dostává do konfliktu Václav IV. (1378-1419). Má spory i s vyšší šlechtou (je i několikrát uvězněn), proto se opírá o šlechtu nižší. Celospolečenská krize vyvrcholila husitským hnutím.
Na kultuře této doby mají podíl i univerzitně vzdělaní měšťané, nebývale se rozvíjí česky psaná tvorba = laicizace a demokratizace literatury.
V latině:
Karel IV. je autorem vlastního životopisu Vita Caroli, který byl brzy přeložen do češtiny. Vytvořil i novou podobu Legendy o sv. Václavu - vylíčil knížete jako typ státníka a svůj vzor. Karel inicioval vznik několika kronik, např. Beneše Krabice z Weitmile, Giovanniho Marignoly, mnicha Neplacha. Karel spolupracoval na kronice Přibíka Pulkavy z Radenína. Karlovo jméno je spjato i s právnickou literaturou: Korunovační řád a Majestas Carolina (Karlův Majestát): sbírka právních norem.
Tvorba v češtině:
Mistr Bartoloměj z Chlumce neboli Klaret se pokusil vytvořit českou odbornou terminologii, tzv. Klaretovy slovníky.
Univerzitní studenti (žáci) vytvářeli světskou lyrickou poezii: tzv. žákovská poezie (milostná a satirická).
Se studentským prostředím je pravděpodobně spjatá i 1. česká divadelní hra: fraška Mastičkář (40. léta 14. stol.): parodie velikonočního liturgického dramatu, motiv tří Marií, které jdou na trh nakupovat masti na nabalzamování Kristova těla. Děj zesměšňuje praktiky prodavačů - šarlatánů, vydávajících se za doktory. Lidovému prostředí (poprvé vystupují příslušníci nižšího stavu) odpovídá i jazyk: hovorový, plný germanismů a vulgarismů.
Světskou zábavnou literaturu představuje rytířská veršovaná epika - epos Tristram a Izolda a rytířské povídky Štilfríd a Bruncvík (obě památky z 2. pol. 14. stol.): o původu erbu českých králů /Š. → orlice, B. → lev). Nejrozsáhlejší je tzv. Trajánská kronika (také 2. pol. 14. st.): zpracovává antický motiv, ale Trója je popisována jako středověké město. Asi r. 1468 se stala 1. tištěnou knihou v Čechách.
Ve 2. pol. 14. stol. se rozvíjí i veršovaná duchovní epika - legendy:
Legenda o sv. Prokopu: o zakladateli Sázavského kláštera, ve srovnání s latinskou přílohou se více zdůrazňuje světcovo češství a fiktivní vyhnání Němců z kláštera → Prokopův posmrtný zázrak. Aktualizace souvisela s pokusem Karla IV. oživit slovanskou bohoslužbu povoláním chorvatských mnichů do nově založeného Emauzského kláštera (klášter Na Slovanech). Legenda byla později zpracována Jaroslavem Vrchlickým.
Život svaté Kateřiny: umělecky nejnáročnější text české středověké literatury. Zpracovává exotický námět o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamilovala do Krista a přijala křest. Stává se Kristovou nevěstou a v disputaci přesvědčí i pohanské mistry a manželku krále. Ten však dává Kateřinu umučit, protože se víry nezřekla. Pro skladbu je charakteristické prolínání erotiky s mystikou a hrůzy s nádherou → Kristus je krásný mladý muž X na bičovaném Kateřinině těle se objevuje 6 symbolických barev. Do nové češtiny legendu převedl Josef Hrabák.
Další legendy již této umělecké hodnoty nedosahují: např. Legenda o sv. Dorotě
Od 60. let 14. stol. se rozvíjí i světská lyrika: některá díla jsou alegorická: např. vyjádření citu k milované dívce prostřednictvím opěvované světice - Slóvce M (píseň k poctě sv. Markéty).
Milostnou kurtoazní / dvorskou lyriku zastupuje hlavně motiv smutku z neopětovaného citu a oslava ženské krásy - např. Závišova píseň
Žákovskou milostnou lyriku představuje píseň Stratilať jsem milého a Dřěvo se listem odievá
Satira (60. - 90. léta 14. stol.):
Píseň veselé chudiny neboli Jižť nám zima přišla - satirická píseň, žákovská poezie. Typem satirické písně je tzv. makarónská poezie: České verše se střídají s latinskými nebo německými.
Hradecký rukopis
1. Desatero kazanie božie - uvádí 3 skupiny hříšníků, kteří nedodržují boží přikázání - zvláště sedmé (nepokradeš). Autor se staví na stranu chudých, hrozí možnosti vzpoury - poprvé se objevuje v literatuře stanovisko chudiny. Nepracující přirovnává k trubcům, kteří jsou vyhnáni z úlu.
2. Satiry o řemeslnících a konšelích - soubor sedmi textů, napadá ševce, radní (konšele), kováře, sladovníky, lazebníky (holiči), řezníky a pekaře. Kritizuje hazardní hry, pití, bití manželek, okrádání zákazníků a hrozí peklem (všem).
3. O lišce a džbánu - bajka
4. Legenda o sv. Prokopu
Smil Flaška z Pardubic
Syn biskupa Arnošta z Pardubic, dílo Nová rada - satirická skladba založená na alegorii. Zvířata radí lvu při jeho nástupu na trůn, jak vládnout (projev kritického vztahu k Václavu IV.) → je to tedy skladba didaktická - představa šlechty o ideálním panovníkovi.
Satiry Smilovy školy
a) Podkoní a žák - parodie univerzitního sporu, v krčmě se hádají sluha a student o přednostech svého stavu. Odhalují však jen svou bídu a nereálné představy o budoucnosti. Text obsahuje pouze světské motivy, nechce bojovat, pouze pobavit (tzv. nepravá satira, spíše ironie).
b) Svár vody s vínem
c) O ženě zlobivé
Na počátku 15. stol. vzniká alegorický spor Tkadleček → Tkadleček obžalovává svého odpůrce (personifikované Neštěstí, které zavinilo nevěru jeho milé Adličky). Neštěstí vysvětluje, proč je ho na světě potřeba. Rozsuzuje je Bůh a Neštěstí vychází jako vítěz. Řeší se otázka, zda člověk může ovlivnit svůj osud. Svou filozofickou a teologickou problematikou je toto dílo vzdáleno širším vrstvám.
3. období - Husitská literatura
V 70.-80. letech 14. stol. byl pořízen první úplný český překlad bible. Tím se dostala lidu do rukou mocná zbraň - přicházejí první kritici církve, vyzývají k návratu církve k chudobě a obnovení mravního řádu společnosti = reformní hnutí (reformace).
Husovi předchůdci:
Na české reformátory nejvíce působí Angličan John Wycliffe. Rozporu mezi církevní teorií a praxí si byl vědom už Karel IV. Proto povolal r. 1363 do Prahy Němce Kondrada Waldhausera - kazatel, kázal německy a latinsky v Týnském chrámu, působil hlavně na pražské a německé měšťany. Jeho žák Jan Milíč z Kroměříže kázal česky a obracel se na chudinu. Jeho žáci vytvořili středisko českého kázání v Betlémské kapli (stavba zahájena r. 1391). Milíčův žák Matěj z Janova formuloval reformu církve v Pravidlech Starého a Nového zákona (latinský učený spis, který nepronikl k širším vrstvám).
Z literárního hlediska je nejvýznamnější Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333-1401 nebo 1409): zchudlý jihočeský zeman, studia na Pražské univerzitě. Navštěvoval Milíčova kázání, v jeho tvorbě převažují traktáty (umělecky psaná poučení o závažných společenských otázkách, zvláště filozoficko-teologických): Sborník traktátů (1376) - Knížky šestery o obecných věcech křesťanských: texty o náboženských otázkách týkající se denního života (např. traktát O hospodáři, hospodyni a čeledi).
Řeči besední a Řeči nedělní a sváteční.
Otázkou lidských vztahů se zabývá v alegorickém traktátu Knížky o šašiech - šachová hra je podobenství o chování společenských vrstev.
Význam Tomáše Štítného: píše česky a přitom uměleckým jazykem o náročné filozoficko-teologické problematice, žádal vzdělání i pro ženy.
Mistr Jan Hus (1371 v Husinci u Prachatic-6. 7. 1415 v Kostnici)
Studoval v Praze teologickou fakultu, r. 1400 byl vysvěcen na kněze, studoval spisy Johna Wycliffa.
Roku 1409 se stal rektorem KU a přiměl Václava IV. k vydání Dekretu kutnohorského (úprava poměrů hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů, ale němečtí mistři a studenti odešli na nově založenou univerzitu v Lipsku, čímž poklesla úroveň univerzity). 1412 papež vyhlásil prodej odpustků. Hus se postavil proti a rozhněval krále. Papež → Husa do klatby (prohlásil ho za kacíře) a nad Prahou byl vyhlášen interdikt (nesměly se konat žádné náboženské obřady). Hus → do jižních Čech (Kozí Hrádek) a do západních Čech (Krakovec). 1414 je pozván k osobnímu slyšení do Kostnice na církevní koncil, bezpečnost mu měl zajistit glejt císaře Zikmunda. V Kostnici → zatčen, nemohl obhajovat své učení, chtěli pouze, aby odvolal. To neudělal → 6. července 1415 na břehu Rýna upálen.
Latinské spisy Jana Husa:
De ecclesia (O církvi), 1413 - církev je neviditelné společenství, jehož hlavou je Kristus, pravým křesťanem je pouze ten, kdo nespáchal těžký hřích. Křesťan není povinen poslouchat papeže, pokud jeho nařízení jsou v rozporu s biblí. V Kostnici to byl hlavní důkaz kacířství.
De sex erroribus (O šesti bludech), 1413 - traktát napsaný na zdi Betlémské kaple, Hus se v něm odvolává ke Kristu jako neviditelné hlavě církve.
České spisy Jana Husa:
Dcerka (aneb O poznání cesty pravé ke spasení), 1412 - pojednává o výchově dívek
Výklad Viery, Desatera a Páteře, 1412 - jsou zde vysvětleny základní křesťanské texty
Listy - dopisy z Kostnice, v nichž prosí Čechy, aby plnili svoje povinnosti, "aby se milovali, dobrých násilím tlačit nedali a pravdy každému přáli" (z listu Věrným Čechóm 10. 6. 1415)
Knížky o svatokupectví, 1413 - kritika obohacování duchovenstva přerůstá v kritiku celé společnosti, navrhuje volbu kněží a veřejnou kontrolu církevní správy
Husovy snahy o zjednodušení pravopisu:
De orthographia bohemica (O českém pravopise): nahradil spřežkový pravopisem diakritickým - nabodeníčko dlúhé a nabodeníčko krátké
Husovi nástupci
Jeroným Pražský - univerzitní mistr, upálen v Kostnici 1416
Jakoubek ze Stříbra - nástupce v Betlémské kapli, zavedl v Čechách přijímání podobojí spolu s Mikulášem z Drážďan
Petr Payne - Angličan působící v Praze, znám pod přezdívkou Engliš
Jan Žižka - autor Vojenského řádu, kde jsou zásady organizace husitských vojáků, hl. pravidlem je poslušnost
Husitské hnutí provázel i rozvoj písňové tvorby:
Ktož jsú boží bojovníci (kolem r. 1420) - bojová píseň zpívaná početným kolektivem, který posilovala → přesvědčení, že husitská pravda je pravdou boží → hymna husitského hnutí→ v Jistebnickém kancionálu, nejúplnějším sborníku husitských písní
Povstaň, povstaň, velké město pražské
Viklefice - satirická píseň, vznikla v protihusitském táboře - jsou zde zesměšňovány husitské ženy
Situaci počátku 20. let odrážejí prozaické a veršované texty tzv. Budyšínského rukopisu:
1. Hádání Prahy s Kutnou Horou (1420) - nejvýznamnější část → v žánru alegorického sporu. Hlavním tématem = vysvětlování husitského programu i kritika konání obou stran (KH představuje Zikmundův tábor). V monolozích Prahy: myšlenky reformního hnutí → církev se odchýlila od svého původního poslání, příčinou zla je obohacování duchovenstva, které zasluhuje potrestání. Ze sporu vychází vítězně Praha - obhájkyně husitských ideálů
2. Prorok Koruny české
3. Žaloba Koruny české
4. období - Doznívání husitství (30.-70. léta 15. stol.)
Petr Chelčický (asi 1390-1460)
O boji duchovním (1421) - hlavní myšlenkou traktátu je to, že člověk nemá právo čelit zlu fyzicky, tj. ozbrojeným bojem
O trojím lidu (1425) - traktát, alegorická kritika rozdělení společnosti na tři stavy
Postila (30. léta 15. stol.) - znamená první pokus o shrnutí autorových názorů
Sieť viery pravé (40. léta 15. stol.) - zdůrazňuje, že příčinou zla = světská moc církve a odsuzuje všechny, kteří se nespravedlivě obohacují. Sítí víry, která symbolizuje pravou (Petrovu) církev, se loví spravedliví ke spasení (nespravedliví se propadají peklu). Síť trhají dvě velryby (největší církevní a světský představitel) jako největší hříšníci - ukazují tak "cestu" vedoucí k rozšiřování svého majetku
Na učení Chelčického navázala nová církev, která se oddělila od utrakvistů - do dějin vstoupila pod vedením Řehoře Krejčího jako jednota bratrská.
Založení jednoty bratrské spadá do období vlády Jiřího z Poděbrad, který podporoval smír mezi katolíky a utrakvisty. Jeho oporou byl utrakvistický arcibiskup Jan Rokycana, který kázal v Týnském chrámu.
V 60. letech vzrostly polemiky mezi katolíky a kališníky: známý je např. spis Ctibora Tovačovského z Cimburka (1438-1494) (nejvyšší moravský hejtman): Hádání pravdy a lži. Pravda = kališnická církev + politika krále Jiřího, Lež = římská církev + odpůrci Jiřího. Ctibor je i autorem Tovačovské knihy: moravské zvykové právo.
V 2. pol. 15. stol. vznikají i odborné historické práce, např. Staré letopisy české, které později vydal František Palacký.
Cestopisy: vznikají v souvislosti s mírovými cestami krále Jiřího:
Deník panoše Jaroslava: cesta k francouzskému králi Ludvíku XI. r. 1464
Cestopis Václava Šaška z Bířkova: propagační cesta po Evropě v letech 1465-67: zážitky poselstva pana Lva z Rožmitálu (švagr Jiřího) → turnaje, srovnávání domácích a zahraničních poměrů → převyprávěl Alois Jirásek pod názvem Z Čech až na konec světa.
Středověká tématika v pozdější tvorbě:
Alois Jirásek: Jan Hus (drama)
trilogie: Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo
Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně

Vývoj světové a české literatury do poloviny 13. století

21. února 2010 v 23:39
Vývoj světové a české literatury do poloviny 13. století
I. Evropská literatura (5.-15. stol.)
Označení středověk se užívá pro období od zániku západořímské říše r. 476 do objevení Ameriky r. 1492. V různých částech světa však vývoj probíhal nerovnoměrně. Ideovým základem umění se stalo křesťanství. Dvě oblasti křesťanského světa:
1. východní / byzantská s vlivy pozdní řecké vzdělanosti
2. západní / římská s vlivy vzdělanosti latinské.
Křesťanství poskytuje člověku představu o Bohu a posmrtném životě, ale také o uspořádání lidské společnosti, které je dáno Bohem, a tudíž je nezměnitelné. Člověk je naprosto závislý na boží vůli. Společnost je rozdělena na trojí lid: šlechtu, duchovenstvo a poddané. Centrem vzdělanosti jsou nejprve kláštery a chrámy nebo školy při nich, později univerzity (1. Bologna - 12. st., 2. Sorbonna a 3. Oxford v Anglii ve 13. stol.)
1. umělecká etapa je období karolinské renesance → za vlády Karla Velikého (768-814): první románské stavby na území Francie a Německa
2. románské umění (zač. 11.-pol. 13. stol.): rotundy a baziliky, silné zdi, oblouková sdružená okna, zdobené portály; malby a sochy s náboženskými motivy, plošné, strnulé zobrazení
(3. gotický sloh (pol. 13.-pol. 15. stol.): chrámy a katedrály, hrady; štíhlé vysoké věže, křížová klenba, lomený oblouk; v malbě a sochařství motiv madony a ukřižování.)
Základním pramenem všech evropských literatur se stala Bible. Středověký autor často nevytváří původní tvorbu, upravuje známé předlohy a doplňuje aktuální myšlenky. Proto se v různých literaturách objevují shodné náměty. Častým prostředkem vyjádření je alegorie → pro zdůraznění náboženských hodnot, jejichž nositelem je idealizovaný hrdina = světec nebo rytíř. Dále jsou to symboly → např. určitá vlastnost je vyjádřena barvou: bílá = nevinnost, červená = láska, zelená = věrnost atd. a kontrast: Bůh x Ďábel, věčnost x pomíjivost… Vedle žánrů duchovních vznikají i žánry světské. Duchovní díla jsou většinou psána latinsky, světské texty se objevují v národních jazycích.
Duchovní literatura:
Epika: legendy → hrdinou je světec jako reprezentant křesťanské dokonalosti
Lyrika: modlitby, písně
Drama: má náboženský ráz, vychází z evangelií, je zpracováno v liturgických (obřadních) hrách a předváděno v kostele většinou v období Vánoc a Velikonoc
Světská literatura:
Epika: hrdinské písně a rytířské eposy, kroniky, letopisy
Lyrika: dvorská neboli kurtoazní (z fr. courtois = zdvořilý, dvorný), milostná poezie; v jižní Francii → trubadúři, v sev. Francii → truvéři, v Německu → minnesängři. Pojetí lásky = milostná služba: opěvoval se hlavně vztah k provdané ženě. Nejužívanějším žánrem byla pastorála (pastýřská milostná píseň), epistola (milostný list), album (svítáníčko).
Nejstarší díla evropských literatur:
Beowulf: staroanglická hrdinská píseň asi z r. 1000, text se v ústním podání vyvíjel mezi lety 675-850 podle pověstí kolujících mezi germánskými kmeny, odehrává se v Dánsku a Švédsku, vychází z mytologie, ale prolíná se i s křesťanskými představami.
Píseň o Cidovi: rytířský epos španělského středověkého písemnictví asi z r. 1140. Hrdina udatně bojuje za křesťanství, je věrným poddaným krále, starostlivým manželem a otcem. Jedná se o historickou osobnost 11. stol., Rodriga Diaze de Vivar, přezdívaného Cid (Pán), který bojoval s Maury.
Píseň o Nibelunzích: německý hrdinský epos asi z let 1200-1210 vytvořený na základě severských, franských a burgundských pověstí. Nibelungové jsou mytické bytost, strážci pokladu, od 2. části eposu Burgundové, kterým poklad přinese zkázu.
Německá literatura ovlivňovala od 13.stol. i rozvoj česky psané tvorby. Na dvoře Václava IV. žili minnesängr Jindřich z Míšně (Heinrich von Miessen) a Jan ze Žatce (Johannes von Saaz), který je autorem alegorického filozofického sporu Oráč z Čech (asi z r. 1400).
Pro severské literatury jsou typické ságy = prozaická vyprávění o králích nebo rodech na historickém základě. Nejznámější je Edda ze 7.-13. stol. → památka islandské literatury. Hrdinou je Sigurd (jako Siegfried se vyskytuje v Písni o Nibelunzích).
Z francouzské hrdinské epiky jsou známy chansons de geste (písně o činu) → nejslavnější je Píseň o Rolandovi asi z r. 1100. Je součástí tzv. karolinského cyklu spojeného postavou Karla Velikého.
Píseň oslavuje rytířskou čest, statečnost, oddanost. Postavy charakterizuje jejich jednání. Skladba opěvuje hrdinské činy rytíře Rolanda. Oddaní a stateční bojovníci jsou však idealizovaní (podobně je tomu u zobrazování světců). Představy o ideálu rytíře se prolínají s obrazem křesťanské etiky: dokonalý hrdina-rytíř je odvážný, věrný svému pánu i Bohu a pohrdá smrtí.
Každá postava ztělesňuje určitý morální postoj: křesťan - pohan, statečný - zbabělý, věrný - zrádce atd. Vyhraňují se jednotlivé typy: král, rytíř - hrdina, zbabělec a zrádce.
Kompozice3 části1) zrada Ganelona, 2) (střed a vrchol skladby: líčení bitvy v Roncevaux, 3) pomsta padlých.
Báseň obsahuje 4002 jedenáctislabičné verše rozdělených do "laisses": strof nestejné délky odlišujících se shodou samohlásek v poslední přízvučné slabice.
Píseň o Rolandovi byla mnohokrát upravována a přepracována: např. do norštiny (již ve 13. století), velštiny, angličtiny, italštiny. Z volnějších zpracování dosáhl proslulosti epos italského renesančního básníka a dramatika Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (1516).
Dále je to Alexandreida z konce 12. stol. od Gautiera de Chatillon (Qualter Castellionský), kde je Alexandr Veliký zpodobněn jako středověký rytíř. Za parodii rytířského eposu je považován Román o Lišákovi ze 12.-13.stol.: soubor básní s ústřední postavou lstivého Lišáka. Zvířecí království = alegorický obraz středověké společnosti. Román o Růži ze 13. stol. alegoricky vyjadřuje pocity zamilovanosti a satiricky zobrazuje dobu.
Do tzv. bretonského cyklu → okruh krále Artuše, který je postavou jak anglickou, tak severofrancouzskou, patří i stará keltská pověst Román o Tristanovi a Izoldě ze 12.-13. stol.
V italské literatuře vznikla významná skladba duchovní lyriky Píseň bratra Slunce z 1. pol. 13. stol od Františka z Assisi - sv. Františka, zakladatele františkánského řádu. O životě tohoto světce pojednává Legenda zlatá (Legenda aurea) z r. 1260 od dominikánského mnicha Jacoba de Voragine.
Ve slovanských literaturách se hrdinská epika objevuje v ruském písemnictví → byliny (byl = rusky událost), s hlavní postavy: bohatýři (nejslavnější = Ilja Muromec), např. Slovo o pluku Igorově z konce 12.stol.
II. Mimoevropské literatury :
Perská literatura: Iljás bin Júsuf Nizámí (1141-1209): autor 5dílného epického cyklu Pětice, jeden z pěti příběhů se nazývá Sedm obrazů: alegorický příběh o přerodu lehkovážného muže v moudrého vladaře; Iskandar-náme: idealizovaná postava Alexandra Makedonského
Abúl Quásim Mansúr Firdausí (934-1025): autor hrdinského eposu Šáh-náme: vývoj lidstva podle tehdejších perských představ.
Arabská literatura: zábavné texty → Tisíc a jedna noc (14. stol.): vychází z indických a perských pramenů, byla doplněna i o příběhy z Iráku a Egypta = rámcové vypravování spojené postavou krále a moudré Šaharazády
Nejvýznamnější souborem arabských textů mytologického, právního a věroučného charakteru → Korán, kanonizovaný kolem r.650. Korán je biblí islámu (arabské náboženství založené Mohamedem † r. 632).
III. Středověká literatura na našem území do poloviny 13. století
Od literárních počátků v 60. letech 9. stol. do poslední čtvrtiny 13. stol. → monopol na literární tvorbu má duchovenstvo, jako literárního jazyka užívá staroslověnštiny a latiny
Charakteristické rysy staré literatury:
  • je dochována jen ve zlomcích
  • nejasnosti v dataci (době vzniku)
  • většinou je anonymní
  • zřídka mají památky tituly (nebo jim byly dodány v nové době)
  • do staré české literatury řadíme i díla psaná jiným jazykem, rozhodující bylo zaměření díla, obsah a vznik na českém území.
Vzdělání souvisí s šířením křesťanství buď z říše byzantské (ve staroslověnštině), nebo z říše francké (v latině). Proces potlačování pohanství je dokončen přibližně v 11. stol. Před vznikem psané literatury se rozvíjela ústní lidová slovesnost, jejíž existence je doložena v kronikách, např. Kosmově kronice → hlavní náměty starých českých pověstí/.
a) Staroslověnské kořeny našeho písemnictví (9. st.)
Kmenové a územní sjednocování na Moravě spadá do období vlády knížete Rastislava (846-870): požádal r. 862 papeže Mikuláše I., aby poslal na Moravu věrozvěsty znalé slovanského jazyka. Mikuláš této podmínce nemohl vyhovět, proto se Rastislav obrátil na byzantského císaře Michala III. do Konstantinopole (Cařihradu) → vybral dva bratry ze vznešené rodiny v řecké Soluni, kteří ovládali jihomakedonský slovanský dialekt. Tak přicházejí r. 863 na Velkou Moravu Konstantin a Metoděj, přinášejí s sebou první slovanský spisovný jazyk staroslověnštinu a písmo hlaholici (vznikla na základě malé řecké abecedy: minuskule). R. 867 se vydali do Říma, aby obhájili staroslověnštinu jako čtvrtý liturgický jazyk (vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny). Po dlouhotrvajících jednáních se jim to podařilo, Konstantin v Římě vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril a brzy zemřel. Metoděj se vrací na Moravu jako arcibiskup moravský a panonský Panonie = oblast pravého břehu středního toku Dunaje, kde v 9. stol. sídlili Slované. Během cesty byl zajat bavorskými kněžími a propuštěn až po dvou letech na zásah papeže. Na Moravě pak působil až do své smrti. Pak byla slovanská liturgie zakázána, Metodějovi žáci vyhnáni → odešli do Čech, Bulharska, Chorvatska a Kyjevské Rusi. V Čechách se staroslověnské písemnictví udrželo do vzniku pražského biskupství r. 973, kdy byla zahájena orientace na západní, latinskou liturgii. Staroslověnština a hlaholice se pak objevily ještě v Sázavském klášteře, zal. r. 1032 sv. Prokopem, a v Emauzském klášteře v Praze v době vlády Karla IV.
Velkomoravské písemnictví vytvořené oběma bratry a jejich žáky: texty liturgické, právnické a původní literaturu.
1) Liturgické texty: a) překlad Nového zákona, který Konstantin začal už v Byzanci, dokončil se svými žáky na Moravě, zbytek Bible přeložil Metoděj, b) další texty ze zachovaly v Kyjevských listech → nejstarší dochovaný slovanský rukopis asi z 9.-10. stol., který se z velkomoravského období dochoval v původní podobě, c) Abecední modlitba: modlitby začínající podle písmen abecedy.
2) Právnické texty: přeloženy z řečtiny (asi Metoděj): a) Nomokánon: sborník církevně právních předpisů, b) Zákon sudnyj ljudem: soudní zákoník pro laiky.
3.) Původní literatura: a) Proglas: předmluva k překladu evangelia, 110 veršů, oslavuje přijetí křesťanství ve slovanském jazyce (asi Konstantin), b) Moravsko-panonské legendy → oba bratři jsou již chápáni jako světci: Život Konstantinův v 60.-80. letech 9. stol., rkp. se dochoval až z 15.stol.(umělecky hodnotnější, zaměřený na vítězství v boji o prosazení staroslověnštiny, Život Metodějův z 80. let 9. stol., rkp. z 12. stol. se více soustřeďuje na velkomoravské působení a osvobození z franckého zajetí.
b) Vztahy staroslověnské a latinské literatury (10.-11. stol.)
Od 10. stol. → těžiště kulturního života přesouvá do Čech: Přemyslovci postupně vytvářejí silný stát. Stsl. písemnictví sem patrně proniklo už za Bořivoje v 80. letech 9. stol. Bořivoj byl pravděpodobně na Velké Moravě pokřtěn. Vliv stsl. kultury byl posílen činností Metodějových žáků.
Zpočátku vedle sebe existuje literatura psaná lat. i staroslověnsky, po založení biskupství je stsl. liturgie potlačena a rozhodnutím papeže r. 1080 zakázána. V r. 1097 museli slovanští mniši opustit i Sázavský klášter, kam byli umístěni benediktini z Břevnova.
Stsl. památky v Čechách:
1. Nejstarší duchovní píseň u nás Hospodine, pomiluj ny pochází z 10. stol., dochoval se rukopis ze 14. stol., zpívala se při slavnostních příležitostech a sloužila jako první hymna. Karel IV. ji zařadil do korunovační ceremonie.
2. Rozvíjí se legenda. Vzniká postupně od spíše historických vyprávění (Moravsko-panonské legendy) k typicky středověké legendě s motivem výjimečného člověka, který umírá jako mučedník pro víru a po jehož smrti, někdy i za života, se dějí zázraky. Nejčastěji jde o Václava, Ludmilu, Vojtěcha a Prokopa. První staroslověnská legenda o sv. Václavu známá též jako Život sv. Václava → pol. 10. stol., rkp. ze 14.-15. stol. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (poč. 11. stol.), kde jsou již více zdůrazněny motivy zázraků.
Latinské památky:
1. Gumpoldova legenda, asi r. 975 na německém území a stala se podkladem pro Druhou stsl.leg.o sv. Václavu.
2. Kristiánova legenda (Křišťanova), také pod názvem Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily (konec 10. stol., rkp. asi 1340). Text → vytříbeným jazykem, obsahuje mnoho legendistických prvků → pojetí Václava a Boleslava jako příkře kontrastních postav, negativní vylíčení jejich matky Drahomíry ap. Je zde obsažen i zárodek pověsti o Libuši.
3. Většina textů je bohatě iluminována, obsahuje miniatury: nejvýznamnější je Korunovační evangelistář krále Vratislava, známý též jako Vyšehradský kodex, 1085.
c) Dočasné vítězství latiny a první literární užití češtiny (počátek 12.-poslední čtvrtina 13. stol.
Nové žánry: dějepisectví (historiografie) a liturgické (obřadní) drama.
Nejvýznamnějším historickým dílem literární úrovně je Kronika česká (Chronica Bohemorum), poč. 12. stol., jejímž autorem je Kosmas (1045-1125), kanovník, později děkan vyšehradské kapituly. Ačkoli byl ženatý, byl vysvěcen na kněze (kněží ještě nebyli svázáni celibátem) až ve svých 54 letech. Kroniku sepisoval v posledních šesti letech života. Zachycuje latinsky české dějiny od počátků do své současnosti (konec 1125). Jeho spis je tendenční → straní panovníkům, kteří se nerozcházeli se zájmy duchovenstva, nezmiňuje se o stsl. vzdělanosti. Užívá antických a biblických motivů, přísloví, pořekadel,humoru, ironie, citátů římských autorů, bohemik… Kosmas → tři zdroje: 1. bájná vyprávění starců, 2. hodnověrné zprávy svědků, 3. co sám zažil. Kosmovo dílo = vysoce naučné i umělecké, stal se zakladatelem naší historiografie. O Kosmovi se dovídáme např. z díla Vladislava Vančury: Obrazy z dějin národa českého, část Kosmas.
Přece jestliže nevíte, jaká jsou práva knížete, pokusím se vám je vylíčit (několika) málo slovy. Především je snadné knížete ustanovit, ale je obtížné (jeho) ustanoveného sesadit; neboť ten když je ve vaší moci, zdali ho ustanovíte knížetem, nebo ne, poté co byl ustanoven, budete vy i vše, co je vaše, v jeho moci. Před jeho pohledem se roztřesou vaše kolena a němý jazyk bude váznout na sprahlém patře. Jeho hlasu (na jeho hlas, volně: na jeho slova) pro příliš velký strach odpovíte sotva jen "Ano, pane, ano, pane," zatímco on sám bez vašeho usnesení pouze svým pokývnutím tohoto potrestá a onoho zabije, tohohle pošle do vězení a tomtoho nařídí pověsit na šibenici. Vás samotné a z vás ty, kteří se mu budou líbit, udělá některé otroky, některé rolníky, některé poplatníky dávek, některé výběrčími daní, některé katy, některé biřici, některé kuchaři nebo pekaři nebo mlynáři. Ustanoví si také plukovníky, setníky (centuriony), správce, vzdělavatele vinic jakož i polí, žence, kováře zbraní, kožešníky různých kožešin a ševce. Vaše syny a dcery ustanoví (vezme) do svých služeb; z vašich býků i z koňů nebo s klisen nebo se stád vašeho dobytka vezme všechny nejlepší kusy svým rozhodnutím (podle svého rozhodnutí) jak se mu zlíbí. Vše, co máte dobrého na statcích, na polích, na rolích, na lukách, na vinicích, uloupí a zabaví pro svou potřebu.
Kosmovi pokračovatelé již nedosáhli jeho úrovně: pražský kanovník Vincentius, Mnich sázavský, Kanovník vyšehradský, opat Jarloch z Milevska; přiblížil se mu jedině opat Petr Žitavský svou Zbraslavskou kronikou z poč. 14.stol.
Liturgické drama je spjato s vánočními a velikonočními náboženskými obřady (oficii), při nichž se v kostele oslavovalo narození a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Dialogy se zčásti zpívaly, pohyb byl omezen. Příkladem je Návštěva božího hrobu (též Svatojiřské oficium) z přelomu 12. a 13. stol.
První česká věta pochází: z poč. 13. stol. a nachází se v zakládací listině litoměřické kapituly → se o darování pozemků na stavbu chrámu: Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.
Duchovní lyrika: za nejstarší českou literární památku je považována píseň Svatý Václave z konce 12. stol., první písemný zápis je dochován z pol. 14. stol.: slavnostní obřadní píseň, zobrazuje sv. Václava jako patrona české země a nebeského rytíře. Další skladbou duch. lyriky je Ostrovská píseň neboli Slovo do světa stvořenie asi z pol. 13. stol.

Antika - kolébka evropské vzdělanosti

21. února 2010 v 18:40
Antická literatura
(8. stol. před n. l.-5. stol. n. l.)
Antiquus = dávný, starobylý → je míněna literaturu starověkého Řecka a Říma.
I. Řecká literatura
Kolébka evropské literární tradice. Literární a hudební soutěže byly součástí olympijských her (první se konaly r. 776 před n. l. a od toho roku se počítal řecký letopočet) → svědčí o silném uměleckém cítění Řeků.
Písmo: V mykénském období se používalo písmo slabičné přijaté od Kréťanů (tzv. lineární písmo B), v 9.-8. st. bylo přejato od Féničanů písmo hláskové doplněné o samohlásky - vznikla alfabeta (o mnoho století později z ní vznikla cyrilice, z té pak azbuka), v západním Středomoří (s centrem v Římě) → latinka.
Literatura je silně ovlivněna náboženstvím a mytologií.
1. období archaické (9.-6. stol. před n. l.)
→ městské státy, velká řecká kolonizace.
EPIKA (od slova epikos = dějový), šířena potulnými pěvci aiody nebo recitátory rapsódy.
Nejstarší epiku reprezentují 2 eposy básníka Homéra: Ilias a Odyssea.
Ilias - příběh trojské války: únos krásné Heleny trojským princem Paridem. Řekové pod vedením spartského krále Menelaa a mykénského krále Agamemnona deset let obléhají Troju (řecky Ilion). Město je dobyto lstí ithackého krále Odyssea (trojský kůň). Za vypálení Troje byli Řekové bohy potrestáni mnoha útrapami při cestě domů.
Odyssea - desetileté putování Odyssea z trojské války na rodnou Ithaku.
Hlavní postavy → héroové (hrdinové): lidé, nebo polobozi, s mimořádnými vlastnostmi (statečnost, válečnické umění, síla…). Typické znaky: pomalý spád děje, opakování ustálených přívlastků a celých pasáží. Do děje zasahují bohové, kteří se chovají jako lidé.
Básník Hesiodos (asi 700 před n. l.), autor skladby Práce a dni → praktický návod k zemědělským pracím, na vedení domácnosti i společenský život, doplněný o mravní ponaučení, úvahami o úctě k bohům, práci, tradicím. Nejstarší památka řecké didaktické poezie.
Autorem bajky je Ezop (6. stol. před n. l.) → původně otrok z Frýgie, který zesměšňoval omezenost a nadutost mocných i běžné lidské slabosti. Jeho bajky zpracovali později např. La Fontaine, Lessing, Krylov ad.
O vlku a kozlátku
Chvalitebná věc jest při dětech, když rodičů přikázání zachovávají. Jakož báseň tato oznamuje.
Koza, umínivši, že by na pastvu vyjíti ven chtěla, napomínala kozlátko, aby žádnému neotvíralo ani k sobě koho pouštělo, neb mnoho svobodné zvěři chodí a okolo ovčinců obchází, zda by co sobě mohla uhoniti. A učinivši to napomenutí, šla na pastvu, kde by se poživiti mohla, a nechala kozlátka v chlévě zavřeného. Potom hned, jakž odešla, přišel vlk: ten stoje před dveřmi, přetvářel se a hlas svůj přeměňoval, jako by kozka mečela, a žádal kozlátka, aby mu dvéře odevřelo. Ale kozlátko tomu, hledíc skulinou, porozumělo, že by mátě jeho nebyla, a řeklo: "Já dobře slyším hlas matky mé, ale ty jsi nepřítel můj a hledáš mne podvesti a oklamati, a pod tím vymyšleným hlasem mateře mé žádáš krve mé. Protož klušiž, neb tebe sem nepustím."
Takť, kdož poslouchá naučení starších svých, nemůž než bezpečen sebou býti.
LYRIKA (lyra = strunný nástroj, za jehož doprovodu se verše recitovaly)
a) sólová → Sapfó (7.-6. st.), žijící na ostrově Lesbos, psala poezii milostnou a svatební a básník Anakreon (6. st.) psal básně na oslavu boha Dionýsa → anakreonská poezie oslavující lásku, víno a přátelství.
b/ sborová → např. básník Pindaros (6.-5. st.) → opěvoval příslušníky aristokracie, tyrany a vítěze olymp. her → ódy
2. období attické (5.-4. stol. před n. l.)
Duchovní život Řecka → do Athén (oblast Attiky). Největšího politického i kulturního rozkvětu dosáhly za Perikla: stavby na Akropoli, sochař Feidias a rozvíjí se starořecké drama. Klasické attické drama:
a) tragédie: vyvinula se ze sborových zpěvů na oslavu boha Dionýsa, členové sboru byli převlečeni za satyry = přírodní démony v podobě kozlů → odtud název tragédie (tragóidiá = zpěv kozlů).
2. pol. 6 .st.: ze sboru → herec, který s chórem vedl dialog, postupně herců přibývalo, měli masky a hráli i ženské role. Tragédie = drama vážného obsahu, náměty čerpá z mytologie nebo historie. Základem je konflikt lidí s bohy, osudem, svědomím, státní mocí, mravními normami atd.
→ bezvýchodnost lidského osudu, oslavovaly hrdinskou snahu člověka tuto osudovost překonat (přestože většinou podlehne).
Aischylos (524-455): zavedl 2. herce, tragédie podle schématu vina - trest - smír. Hlavní téma: překročení míry určené lidem → bohové nemilosrdně trestají. Oresteia: konflikt požadavku krevní msty s přirozenými mravními hodnotami, příběh krále Agamemóna a jeho potomků. Peršané: vítězství athénských vojsk nad perskými u Marathonu a Salamíny.
Sofokles (496-406): zpracovává mýty spojené s městem Théby. Antigona: konflikt mezi světskou mocí a mravními zákony. Král Oidipus: věštba a marný boj s osudem.
Euripides (481-406): polemizuje se zavedenými společenskými principy a náboženskými představami, psychologie postav, zejména ženských. Médeia(viz ukázka): spor rozumu a citu s vášní, ukrytou v ženském nitru. Elektra: stejný námět jako Oresteia (Elektra = Oresteova sestra).
Je rozhodnuto, že přišel činu čas:
hned usmrtím své děti a pak uprchnu!
Teď nesmím váhat, abych nevydala jich
svým nepřátelům, smrti ještě hroznější.
Je souzeno jim zemřít, není vyhnutí,
i usmrtím je sama, jejich matka, já!
Nuže ozbroj se, mé srdce! K čemu otálím
ten úděsný, ale nutný vykonati čin?
Jen vzhůru, bídná ruko, chop se meče, chop,
jen vstup na bolestné žití kolbiště
a neochabuj, nevzpomínej dítek svých,
že je nemáš ráda, žes je porodila - ne!
Jen tento kratičký den dětí nezapomeň
a potom - plakej, plakej! Usmrtíš je sic,
však byly ti drahé - ach, já nešťastná!
b) komedie (kómos = bujarý hudební a taneční průvod). Komedie je rovněž spojena s rituály na počest boha Dionýsa. Je to hra vyvolávající komický účinek, děj má smírný konec, zesměšňuje společenské nešvary a jejich nositele.
Aristofanes (446-388 před n. l.): upozorňuje na úpadek aténské demokracie v období peloponéské války. Např. Žáby, Jezdci, Mír, Lysistrata (motiv dívčí války), Ptáci (fantastický příběh athénských občanů, uskutečňujících svou vidinu lepšího života v ptačím státě).
Dějepisectví: nemělo zpočátku vědecký ráz, úkolem bylo čtenáře poučit, ale i pobavit, zaujmout napínavým dějem. "Otcem dějepisu" je nazýván Hérodotos (485-425 před n. l.) → autor spisu o řecko-perských válkách. Thukidides (460-396 před n. l.): k látce přistupuje vědecky: kriticky hodnotí
prameny.
Řečnictví = základní forma společenské komunikace v oblasti politiky, soudnictví, státní správy. Oslavnou řeč založil Isokrates (436-338 před n. l.) → zastánce sjednocení Řecka pod vedením Makedonie. Jeho odpůrcem byl Demosthenes (384-322 před n. l.): útočné řeči proti Filipu Makedonskému → filipiky
Filozofie: na rozdíl od přírodní filozofie archaického období se filozofické školy obracejí k člověku, etice, poznání. Např. Sokrates (469-399): pro své nekonvenční názory byl odsouzen k smrti. Sám nic nenapsal, byl analfabet, ale jeho myšlenky o pravdě, morálce a smyslu života ovlivnily jeho žáka Platona (427-347): užívá forem dopisu a dialogu pro objasnění problému: Symposion, Ústava, Faidros. Aristoteles (384-322) Platonův žák, jeho učení se stalo základem křesťanské filozofie. V Athénách založil filozofickou školu, byl vychovatelem Alexandra Makedonského. Obsáhl veškeré vědění starověku (etiku, politiku, přírodní vědy, slovesné umění): Umění řečnické (Rétorika), Poetika (normy pro dramatické dílo, princip tří jednot - místa, času a děje).
3. období helénistické (4.-1. st. před n. l., od smrti Alexandra Makedonského 323 po dobytí Egypta Římany r. 30)
S výboji Alexandra Makedonského se řecká kultura rozšiřuje do celého východního Středomoří a na Blízký východ a prolíná se s kulturami východních civilizací. Kulturní centra: Pergamos (Persie), Antiochie (Sýrie), Alexandrie (Egypt).
V Athénách se zrodila nová komedie → zaměřila se na motivy ze soukromého života (rodinné problémy, rafinované zápletky, humorná duchaplná konverzace): Menandros (342-290) - hra Škarohlíd.
Poezie → nový žánr idyla = krátká báseň z pastýřského prostředí, uplatnila se v bukolické poezii (búkolikos = pastýřský): oslava venkovského života → Theokritos (300-260).
Filozofie: zesiluje se zájem o člověka, jeho individualitu. Např. epikurejci (zakladatel Epikuros) hledají podstatu štěstí a blaženosti. Stoická škola (zakladatel Zenon z Kitia) se zabývá otázkami mravnosti, život se musí podřídit rozumu a přirozenosti.
4. období římské (1 .st.před n. l.-zánik říše západořímské v 5. st. n. l.)
Plutarchos (50-120 n. l.): historik a životopisec → dílo Souběžné životopisy.
II. Římská literatura
Vyvíjí se od 3. stol. před n. l. po zánik říše r. 476 n. l.
Vznikla na základě setkání domácí tematiky s vyspělými kulturami Etrusků a Řeků. Římská literatura je psána latinsky latinkou (převzatou od Etrusků, kteří ji vytvořili z řecké alfabety). Vedle klasické latiny existovala i latina "vulgární" (lidová), z níž se vyvinuly románské jazyky.
1. Staré období (3.-2. st. před n. l.)
Nejstarší literatura se rozvíjela v rámci lidové slovesnosti (náboženské písně). 240 před n. l. vzdělaný řecký propuštěnec Livius Andronicus přeložil pro římské divadlo první řeckou tragédii a komedii, později Odysseu.
Novou komedii tvoří 2 římští autoři: Plautus (251-184): rodinné historky, milostné příběhy plné zvratů a intrik. Plautus vytvořil ustálené lidské typy (hloupý a lakomý pán, chytrý otrok, chlubivý mluvka). Lakomý pán je ústřední postavou Komedie o hrnci (viz Molièrův Lakomec), lstivý otrok vystupuje v komedii Pseudolus a chvástavý voják je hlavní postavou hry Chlubný voják. Plautus užívá "jazyk ulice" (kupců, otroků). Terentius (195-159) pocházel z vyšší vrstvy, psal uhlazenějším jazykem, jeho hry jsou umírněné, intelektuální, např. Dívka z Andru.
První autor prózy: Cato Starší (234-149), konzervativní politik, naučná díla
Satira → Lucilius (180-101): zesměšňuje a kritizuje špatné vlastnosti jednotlivců a nešvary ve společnosti.
2. Klasické (zlaté) období (1. st. před n. l.-r. 14 n. l., tj. smrt císaře Augusta)
→ zlatý fond římského písemnictví. Marcus Tulius Cicero (106-43): vynikající řečník, politik, filozof. Proslul hlavně politickými a soudními projevy, nejznámější proti Catilinovi. Teorii řečnictví shrnul ve spise Řečník. Jeho jazyk je pokládán za vrchol klasické latiny (cicerónská latina).
Gaius Julius Caesar (100-44): historické dílo Zápisky o válce galské = vzpomínky na dobývání Galie, život Keltů (věcný, strohý sloh).
Gaius Valerius Catulus (84-54): své pocity z tragické lásky k milence Lesbii vyjádřil v básni Nenávidím a miluji.
Titus Livius (55 před n. l.-17 n. l.): Dějiny od založení města → zidealizované mravy prvních Římanů srovnává se současností.
3 nejslavnější římští básníci:
Publius Vergilius Maro (70-19 před n. l.) oslavoval osobnost a politiku císaře Augusta. Sbírky Zpěvy pastýřské (Bukolika) 12 básní zvaných eklogy → žánrové obrázky z pastýřského života = alegorií aktuálních dobových problémů, Zpěvy rolnické (Georgika): rady z oblasti zemědělství, snahy o jeho obnovu; Aeneis → 12 knih příběhů trójského hrdiny a mytického praotce Aenea, na zakázku císaře Augusta, římský "ekvivalent" Odyssey, při pokusu o její zničení (nezdála se mu dokonalá) byl Vergilius zavražděn (cestoval z Egypta lodí, byl mu podáván jed, na příkaz císaře)
Publius Ovidius Naso (43 před n. l.-18 n. l.): nepodporoval Augustovu politiku, proto byl poslán do vyhnanství do Tomidy (dnešní Konstanca v Rumunsku). Listy heroin → forma básnických dopisů, ženy známé z mytologie píší svým manželům. Umění milovat → poučení mládeži, jak se zalíbit opačnému pohlaví. Proměny (Metamorfózy): 250 převyprávěných řeckých a římských bájí, jejichž společným motivem je proměna (člověka v rostlinu, zvíře, kámen…). Žalozpěvy a Listy z Pontu zachycují básníkovo utrpení ve vyhnanství a stesk po Římě.
Quintus Horatius Flacus (65-8 před n. l.): zachycuje soukromý život, jeho radosti, strasti. Filozof a přírodní lyrik, zastánce epikurejské filozofie. V díle Ódy oslavuje bohy, vlast, přátelství a lásku. Listy k Pistonům: teoretické zásady básnického umění.
3. Postklasické období (r. 14-konec 5. stol. n. l.)
Období despotismu císaře Nera, cenzura, vyhnanství a popravy spisovatelů. Jedním z nich byl např. filozof Seneca (4 před n. l.-65 n. l.), vychovatel Nera, přinucen k sebevraždě, stoik, zastánce rovnosti lidí, laskavého přístupu k otrokům.
Publius Cornelius Tacitus (55-120): nejlepší římský historik, odpůrce císařství. Historii raného císařství popsal ve spisech Dějiny a Letopisy. Způsob života Germánů v díle Germania (zmiňuje se i o kmenech na našem území).
Obětí Nera se stal i prozaik, satirik Gaius Petronius zvaný Arbiter (rozhodčí vkusu). V románu Satiricon zobrazil společnost své doby, nejslavnější epizoda románu: Hostina u Trimalchiona → satirický příběh zesměšňující povrchnost, rozmařilost a omezenost římských zbohatlíků.
Na rozklad římské společnosti reagoval svými epigramy Marcus Valerius Martialis (40-104). Epigram vznikl v 6. st. v Řecku a původně to byl nápis na hrob nebo věnování. Později se z něj vyvinul samostatný literární žánr krátký rozsahem, satiricky vyjadřující nějakou adresnou myšlenku. Skládá se z expozice (úvodu) a pointy (výrazného, někdy překvapivého závěru).
Od 3. stol. nabývá velkého významu patristika (patres = otcové), tj. tvorba církevních představitelů formulujících křesťanské učení. K nejvýznamnějším církevním Otcům patřil Aurelius Augustinus neboli sv. Augustin (354-430): Vyznání → nejstarší evropská autobiografie; O boží obci → z tohoto díla vycházela scholastika (nejdůležitější směr křesťanské středověké filozofie a vzdělání). Další círk. Otcové: Ambrosius, Jan Zlatoústý ad.
Vznešení Římané mnohdy podporovali umělce: nejznámější byl Maecenas (74-8 před n. l) → název mecenáš, mezi jeho chráněnce patřil i Vergilius.
Literární ambice měli i někteří císaři: Marcus Aurelius (121-180: "filozof na trůně" → Hovory k sobě (část napsal na území Slovenska).
Nejčastější formou knihy byl papyrový nebo pergamenový svitek, v pozdní antice se objevil kodex (předchůdce vázané knihy).
Na antiku navazuje evropské umění v době karolinské renesance (za vlády Karla Velikého v 8.-9. st.), humanismu a renesance ve 14.-15. st., klasicismu v 18. st.

Nejstarší písemnictví

17. února 2010 v 23:55
Nejstarší písemnictví
Evropská kulturní a literární tradice má dva zdroje: kultury antické a kultury židovsko-křesťanské, nezpochybnitelný je vliv kultury starověkého Orientu.
První slovesné projevy s určitou uměleckou hodnotou: obřadní texty (magické průpovědi, zaříkávadla a zaklínadla), z kterých se postupně vyčlenily obřady rodinné, doprovázené lyrickými písněmi - ukolébavkami, svatebními a pohřebními písněmi.
Jiným druhem ústního slovesného umění byly pranostiky (vycházejí ze zkušenosti s počasím), pořekadla (z poznání lidského chování, života společnosti) a přísloví (obecně přijímané mravní zásady). Mýty (texty posvátného charakteru): představy lidí o vzniku světa. Písmo: Sumerové v 4. tisíciletí př. n. l. - jejich texty sloužily náboženským a praktickým účelům (soubory modliteb, mravní naučení, hymny na oslavu bohů, obřadní písně, úřední a hospodářské záznamy).
1. Mezopotámie
První známé písmo → obyvatelé starověké Mezopotámie Sumerové → klínové. Jeden druh (písmo Chetitů) rozluštil poč. 20. st. český vědec Bedřich Hrozný (1879-1952). První známou literární památkou: Epos o Gilgamešovi ze 3. tis. př. n. l.: cyklus epických básní volně spjatých postavou mytického krále Gilgameše, bájného vládce města Uruk. Řeší hluboké životní problémy: nalezení tajemství věčného života. Některé epizody (stvoření světa a člověka, potopa světa) byly převzaty (upravené podobě) do bible. V češtině: převyprávěno Vojtěchem Zamarovským.
2. Egypt
Hieroglyfické písmo rozluštil Jean Francois Champollion r. 1822. První písemné památky už od 4. tis. na stěnách chrámů, v pyramidách → texty pyramid (záznamy o stavbě, o osobě, které byla určena) nebo knihy mrtvých. Nejužívanějším materiálem na psaní se stal papyrus (památky rázu naučného, milostného, zábavného).
Vlastní životopis Sinuhetův z 20. st. př. n. l. (Insp. Mika Waltari k napsání románu Egypťan Sinuhet.)
Achnatonův Hymnus na slunce ze 14. st. př. n. l. je dílem faraona a náboženského reformátora Amenhotepa IV. - Achnatona. Lyrický
Od dobytí Egypta (4. st. př. n. l.) Alexandrem Velikým založení Alexandrie se toto město stává na celá staletí střediskem helénistické kultury.
3. Hebrejské písemnictví
Spojuje (již zaniklé) civilizace Předního východu a Evropu.
Hebrejská bible vznikala od 12. do 2. st. př. n. l. a je psána hebrejsky a aramejsky. Židovská náboženská obec texty kanonizovala = pojala je jako zákon, jako pravidla náboženské víry a morálky. Křesťanská církev učinila tyto texty v podobě Starého zákona součástí křesťanské bible. Starý zákon shrnuje židovskou historickou a náboženskou tradici → je to soubor historických, liturgických, právnických a literárních textů, odrážejících duchovní život Palestiny od nejstarších dob do počátku křesťanství. Nejstarší rukopisy Starého zákona byly nalezeny v Kumránu, v jeskyních u Mrtvého moře r. 1947. Měly tvar svitků a pocházejí z období od 4. st. př. n. l. do r. 68 n. l. (rok potlačení žid.povstání Římany).
Části Starého zákona :
Pět knih Mojžíšových, Pentateuch/Tóra :
1. Genesis (stvoření světa a člověka, vyhnání Adama a Evy z ráje, zavraždění Ábela Kainem, potopa světa, Noemova archa…)
2. Exodus (útěk Židů z Egypta, desatero přikázání)
3. Leviticus, 4. Numeri, 5. Deuteronomium: obsahují Mojžíšovy promluvy, naučení během cesty do "zaslíbené země". Tóra je základní text žid. náboženství předčítaný při obřadech v žid. synagogách.
Knihy proroků: dějiny Izraele: knihy Jozue, Soudců, dvě knihy Samuelovy; výroky proroků - Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela, Daniela, Dvanáct proroků
Svaté spisy:
  • Žalmy → autorem je údajně král David z 1. pol. 10. st. př. n. l.
  • Jób → příběh muže, kterého Bůh podrobil těžkým zkouškám
  • Přísloví
  • Pět svitků → Píseň písní (Šalamounova píseň - jedna z nejkrásnějších milostných skladeb světové literatury), Rút, Kazatel, Jeremiášův pláč, Ester. I Přísloví a Kazatel jsou připisovány králi Šalamounovi, synovi krále Davida.
  • Kniha Danielova s mystickým zjevením - apokalypsou
  • Dvě knihy Makabejských - historie židovského povstání proti hrůzovládě syrského krále Antiocha IV.
Druhým základním dílem judaismu je Talmud = náboženské poučky a jejich výklad
Nový zákon vznikal v 1. a 2. stol. n. l., byl sepsán v řečtině a představuje hlavní pramen křesťanského náboženství.
4 evangelia (Markovo, Matoušovo, Janovo a Lukášovo.
O Ježíši existují svědectví i v historických dílech (např. u Josepha Flavia, Tacita, Plinia Mladšího).
Skutky apoštolů - osudy Ježíšových učedníků
Epištoly - 21 apoštolských listů sepsaných Pavlem, Jakubem, Petrem, Janem a Judou (základy křesťanského náboženství, filozofie a mravouky, např. List Římanům od Pavla z Tarsu)
Zjevení sv.Jana neboli Apokalypsa: předpovídá budoucnost křesť. církve, konec světa a poslední soud.
Literatura celá staletí čerpá z Bible inspiraci: 19.-20. století např. : H. Sienkiewicz - Quo vadis?, T. Mann - Josef a bratři jeho, N. Kazantzakis - Kristus znovu ukřižovaný, M. Bulgakov - Mistr a Markétka, J. Steinbeck - Na východ od ráje, F. Hrubín - Jobova noc, A. L. Webber a T. Rice - Jesus Christ Superstar atd.
Překlady Bible : Velký význam mělo přeložení Srarého zákona do latiny kolem r. 400 sv. Jeronýmem - Vulgáta. V přibližně stejné době přeložil biskup Wulfila bibli do vizigótštiny - jeho rukopis vyšel ve skvostné úpravě kolem r. 500 pod názvem Codex argenteus (ve sbírkách císaře Rudolfa II., za 30leté války byl ukraden z Prahy Švédy a dnes je uložen v univerzitní knihovně v Uppsale). V 9. stol.byly části bible přeloženy Konstantinem do staroslověnštiny a přineseny r. 863 na Velkou Moravu. Z 11.-12.st. máme první překlady části bible do češtiny, soustavně byla bible překládána za Václava IV. a Husovou zásluhou utvořen jeden celek. Nejstarší rukopisná česká bible byla Leskovicko-drážďanská z r. 1380. Shořela r. 1914 v Belgii, kam byla zapůjčena. Nejstarší zachovaný rukopis je Litoměřicko-třeboňská bible z poč. 15. st. Po vynálezu knihtisku vzniklo několik exemplářů, Jiří Melantrich z Aventýna tiskl tzv. melantrišky, nejvýznamnější tištěnou biblí se stala Bible kralická, kterou přeložili Jan Blahoslav a jeho žáci a vycházela v letech 1579-1593 v Kralicích na Moravě. Do němčiny přeložil bibli r. 1534 M. Luther.
4. Indie
Ve 2. tisíciletí př. Kr. → posvátné náboženské knihy - védy. Jejich nejvýznamnější součástí jsou hymny, např. Rgvéd oslavující přírodní bohy. Jazyk se nazývá védský. Teprve později vznikl sanskrt.
V sanskrtu jsou psány 2 rozsáhlé eposy vznikající od 4. st. př. Kr. do 4. st. po Kr. pod vlivem hinduismu: Máhábhárata = nejrozsáhlejší báseň na světě o bratrovražedném boji Bharatovců = souhrn staroindického vědění, filozofie,zákonů a morálky. Rámájana = epos o Rámovi a Sítě ve vyhnanství. Hrdinové překonávají nástrahy, nikoli však pověry a předsudky. Zvláštní ráz dodává eposu líčení exotické přírody, indická mytologie, zlidštěný svět zvířat. Jsou vyzdvihovány ideály hrdinské ctnosti, synovské oddanosti, ženiny věrnosti, její sebeobětování a postavení ve společnosti.
Od 5. st. př. Kr. → v Indii šíří buddhismus → zakladatelem je ind.princ Siddhárta Gautama (563-483 př. Kr.) zvaný Buddha (Probuzený), obsahem učení = označení cesty, jak překonat utrpení člověka a dosáhnout nirvány = stavu blaženosti duše.
3.-8. st. n. l. = "zlatý věk indické literatury". Tradici má indické drama: např. Hliněný vozíček - autor je asi král Šúdraka (3. nebo 4. st.). Básník Kálidása (4.-5. st.) je autor lyrické básně Oblak poslem lásky a hry Šakuntala.
Indické bajky převyprávěl Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.
5. Čína
Znakové písmo; filozofie: a) konfucianismus (5. st. př. Kr.) → Konfucius: podřízení jedince zájmům společnosti, ideál = je ušlechtilý člověk, osvícený vládce, proti násilí rozum a moc mravní síly, výsledkem je harmonická společnost. Nejstarší sbírka poezie s náměty zemědělské práce a lásky: Kniha písní je připisována Konfuciovi, ale její části vznikaly od 11. do 6. st. př. Kr. Obsahuje lidovou i umělou tvorbu. b) taoismus (4. st. př. Kr.) → je Lao-c'. Tao = cesta = nezávislý život v souladu s přírodou, nezasahovat do přirozeného běhu věcí.
V 1. st. po Kr. → do Číny buddhismus a značně ovlivňuje myšlení lidí i kulturu.
7.- poč. 10. stol. = "zlatý věk čínské literatury": Li Po (8. st.) → píše o víně, volnosti, přírodě; Tu Fu (8. st.) → subjektivní lyrik.
Ve 14. st. je položen základ vypravěčského románu (lidová vyprávění o zbojnících, např. Příběhy od jezerního břehu autora Š'Naj-ana).
6. Písemnictví perské
Nejstarší = náboženské texty ze 7. st. př. Kr. Avesta =modlitby, mýty, právnické texty, lyrické písně, připisována zakladateli staroperského náboženství Zarathuštrovi (7.- 6. st. př. Kr.)
7. Písemnictví japonské
Poezie: Sbírka deseti tisíc listů (2. pol. 8. st.).
Poč. 11. st. zde vznikl 1. román na světě Vyprávění o Gendžim, autorkou je dvorní dáma Murasaki.
Nejznámějším japonským básníkem je Bašó (1644-1694)
 
 

Reklama