Druhý (4) / Čtvrtý (6)

II. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ

9. května 2010 v 17:08
(počátek19. stol.-konec 20. let 19. stol.)
Na rozdíl od generace Dobrovského nemá Jungmannova generace aktivity obranné, nýbrž si klade vyšší cíle: usiluje o začlenění české kultury do evropského kontextu, zabývá se myšlenkou slovanské vzájemnosti a národním charakterem tvorby.
Cíle:
DOHÁNĚNÍ EVROPY výrazná role překladů, které přiblížily českému čtenáři vrcholná díla světové literatury a zároveň dokazovaly, že čeština je schopna tato náročná díla zprostředkovat
MYŠLENKA SLOVANSKÉ VZÁJEMNOSTI se opírala o Herderův názor na významné poslání slovanského národa (Národ je podle Herdera - německý spisovatel, filozof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození - skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což Herder dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost.) Myšlenku slovanské vzájemnosti, dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska (zvláště po vítězství Ruska nad Napoleonem 1812), propagovali zvláště Václav Hanka a Jan Kollár
NÁRODNÍ CHARAKTER TVORBY souvisel s proměnou pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému (za Čecha je považován pouze ten, kdo mluví a píše česky).
Divadlo
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792-1852)
Vyučený řezník, studia v Praze -> středoškolský profesor v Hradci Králové, od r. 1846 na Akademickém gymnáziu v Praze, pro své vlastenecké aktivity byl odvolán z funkce ředitele.
Proslul jako autor historických dramat: Blaník, Jan za chrta dán, ale především veseloher: Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů
Od r. 1811 se soustavně věnuje loutkovému divadlu.
MATĚJ KOPECKÝ: zakladatel českého loutkářství, jeho potomci pokračují v tradici dodnes.
JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (1783-1844)
Ve 20. letech 19. stol.vedl český soubor ve Stavovském divadle, dramatik a dramaturg, své hry často situuje na venkov, např. veselohra Čech a Němec, nebo píše historické hry: např. Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.
Vydávání staročeským památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůrazňoval význam hrdinských písní. Někteří obrozenci těžce nesli, že se v našich zemích nedochovala hrdinská poezie (jako byly Písně o Nibelunzích nebo ruské byliny), proto se rozhodli vytvořit padělky, které by posílily národní sebevědomí. V letech 1817 a 1818 se objevily 2 proslulé zlomky takovýchto skladeb:
1) Rukopis královédvorský: "nalezl" ho filolog a spisovatel Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové. Měl to být zlomek díla ze 13. stol., obsahuje několik rozsáhlých, umělecky hodnotných epických básní o bájné české minulosti i historických událostech, např. O velikém pobití (ze Sámovy říše), Beneš (boj se Sasy), Záboj a Slavoj, Oldřich a Božena, lyricko-epická báseň Zbyhoň, milostná a přírodní lyrika: Kytice, Skřivánek.
2) Josef Linda je asi autorem Rukopisu zelenohorského - údajně pocházejícího z 10. stol. a "nalezeného" na zámku Zelená Hora u Nepomuku, anonymně zaslaného do Národního muzea. Jeho jádro tvoří veršovaná pověst o Libušině soudu.
Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Jedině Dobrovský je označil za podvrh okamžitě. Staly se inspirací pro další literární tvorbu (Mácha, Zeyer), výtvarné umění (Aleš, Mánes, Myslbek), hudbu (Smetana). Nepravost Rukopisů byla prokázána v 80. letech 19. stol. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, T. G. Masarykem, laboratorní rozbor v r. 1968 (M. Ivanov) prokázal podvod i vědecky. Jde o tzv. palimsesty - pergamenové svitky zbavené původního textu a popsané textem novým s použitím inkoustu vynalezeného počátkem 18. stol.
Vůdčí osobností 2. fáze národního obrození je JOSEF JUNGMANN (1773-1847)
Narodil se v Hudlicích u Berouna, vystudoval filozofii a práva, působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. Od r. 1815 do r. 1844 působil na Akademickém gymnáziu v Praze (10 let jako ředitel). Dvakrát byl zvolen děkanem Filozofické fakulty UK, r. 1840 rektorem Karlovy univerzity.
Je autorem 1. české romance Oldřich a Božena (romance jako literární žánr je lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nejenom mezi lidmi, ale i k vlasti, národu atd. Na rozdíl od balad nemá pochmurný nebo tragický děj.)
Překlady:
z francouzštiny Chateaubriandova novela Atala (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert (Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, 1801) - novela je tragickým příběhem lásky muže a ženy indiánského původu v severoamerické pustině; křesťanské ideály se zde spájejí s lyrickými popisy přírody a lidských vášní. Tímto dílem autor vnesl do evropské literatury vysněný obraz exotické americké krajiny).
z angličtiny Miltonův Ztracený ráj
z němčiny Goethův epos Heřman a Dorota
z ruštiny Slovo o pluku Igorově
Překládal i antickou a indickou literaturu
Odborná tvorba:
Slovesnost - učebnice literatury pro gymnázia
Historie literatury české - součástí je bibliografický soupis všech tehdy známých českých literárních památek.
Slovník česko-německý - pětidílný, doplnil slovní zásobu novými slovy (chmura, úsvit), archaismy a přejatými výrazy ze slovanských jazyků (z ruštiny vějíř, záliv, dolina).
Rozmlouvání o jazyku českém - dialog mezi odpůrci a zastánci národního obrození.
Zápisky - Jungmannovy soukromé názory na církev, filozofii, společnost (obdiv k Voltairovi).
Kolem Jungmanna se soustředila skupina spisovatelů a vědců se společným programem: vytvořit česky psanou náročnou vědeckou literaturu. Nazývali se Jungmannova škola:
Milota Zdirad Polák - sbírka Vznešenost přírody - první česká umělecky hodnotná přírodní/reflexivní lyrika: Původní název: Vznešenost přirozenosti: rozsáhlá óda na krásy přírody, psaná zčásti časoměrným, částečně sylabotónickým veršem. Je prvním a jediným pokusem o vytvoření velké české deskriptivní básně, žánru populárního po celé 18. století v západní Evropě. V šesti zpěvech Polák popisuje vznešenost a krásu přírody, tu přitahován její vlídnou tváří (příroda-živitelka), tu její drsností (popis bouří, sopečné činnosti). Ač by se tak mohlo zdát, nejedná se nutně o popis vlastních prožitků a zážitků, Polák vychází z tradic žánru a nevadí mu, když od svých předchůdců něco opíše. To však neubírá Vznešenosti přírody na síle a možná ještě umocňuje čtenářův pocit, že skladba je jaksi podivně rozeklaná - Polák si vybírá klasicistní, osvícenský žánr, ale píše ho už v jiném století, což se do skladby muselo promítnout. Polák není epigonem i z jiných důvodů: o jeho tvůrčím přístupu svědčí i zápas s jazykem, který z některých částí skladby činí dílo až experimentální (nápadnost Polákových tvarů, zejména dlouhých složenin, vedla záhy k jejich parodii - viz Šafaříkovy vichrochumlomrakověncomodropovětrniny v překladu Aristofanových Oblaků). Tvůrčí, experimentální přístup k jazykové stránce se v deskriptivní poezii (a potažmo v klasicismu) neobjevoval, byl ponechán až romantikům. Další novinkou v rámci žánru bylo užití polymetrie: Polák složil sice většinu skladby v přízvučných osmistopých sdruženě rýmovaných trochejích se stálou střední dieresí, ale vedle nich se ve skladbě objevuje i mnoho dalších rozměrů, jak přízvučných, tak časoměrných (Vprovod psaný časoměrnými hexametry připomene pozdější Slávy dceru). Střídáním rozměrů Polák sleduje jak cíle psychologické (neunavovat), tak estetické (např. míchání kratších a delších rozměrů jako prostředku posilujícího napětí atd.). V užití polymetrie je tedy Polák v naší novověké literatuře průkopníkem. Mácha byl se svým Májem v nejlepším případě až druhý. A vůbec - Mácha se Polákem nechal inspirovat i v mnoha jiných věcech…
Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby,
mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!
V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí,
bez vážnosti z pouští vašich k dolům víc se nevyloudí.
Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí,
v jejichž letorostech bublem křišťálový pramen vadí,
který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá,
konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá.
Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy,
výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy.
Antonín Marek - spolupracoval s Jungmannem na slovníku.
Jan Evangelista Purkyně - fyziolog světového významu, založil s Jungmannem vědecký časopis Krok.
Jan Svatopluk Presl - vytvořil české přírodovědné názvosloví.
Karel Bořivoj Presl - mineralog a chemik.
Historie
FRANTIŠEK PALACKÝ (1798-1876)
Historik, politik, filozof. Narodil se v Hodslavicích na Moravě v rodině evangelického učitele, studoval na evangelických školách na Slovensku - v Trenčíně a Prešpurku (Bratislava). Po celý život zastával liberální konzervativní názory, hájil politiku austroslavismu (pokojné soužití slovanských národů v rámci habsburské monarchie). V revolučním roce 1848 spolupracoval s Karlem Havlíčkem Borovským. Po r. 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, myšlenku austroslavismu opustil, odešel z politiky a zabýval se pouze vědou.
Zpočátku se věnoval poezii: s Pavlem Josefem Šafaříkem napsali práci Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, kde prosazují časoměrný verš - neujal se.
Proslavil se jako autor historických spisů:
Staří letopisové čeští - edice starších českých kronik.
Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě - od r. 1836 vycházely v němčině, v letech 1848-1876 česky: zachycují českou historii do r. 1526. Za hlavní prvek dějin považuje prolínání českého a německého živlu, za vrchol českých dějin husitství.
PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795-1865)
Historik, slavista, propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti. Narodil se v rodině evangelického kazatele ve východoslovenské obci Kobeliarovo. Po teologických studiích v Německu působil 15 let jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku. Od r. 1833 žil v Praze jako soukromý učenec, redaktor a ředitel Univerzitní knihovny.
Zpočátku psal poezii - sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou, s Palackým dílo Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie.
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích - psáno německy, stal se tak zakladatelem české literární komparatistiky.
Slovanské starožitnosti -> nejstarší dějiny Slovanů z archeologického hlediska a dokazuje, že Slované patří mezi nejstarší obyvatele Evropy.
Poezie
JAN KOLLÁR (1793-1852)
Narodil se ve středoslovenských Mošovcích, studoval na univerzitě v Jeně, seznámil se zde se svou budoucí ženou Friderikou Wilhelminou Schmidtovou. Poznal místa někdejšího slovanského osídlení (Polabští Slované). Působil jako evangelický kazatel v Pešti, od r. 1849 profesor archeologie vídeňské univerzity.
Svou lásku k Míně vyjádřil ve sbírce Básně.
Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň alegorická představa budoucnosti Slovanstva v Kollárově monumentálním díle Slávy dcera. (1. vydání vyšlo 1824, 2. r. 1832). Je to soubor 150 znělek, které stále rozšiřoval až do počtu 645. Osu díla tvoří putování básníka provázeného Mínou a Mílkem po místech významných pro dějiny Slovanů. Jednotlivé části jsou označeny jmény řek: Sála, Labe, Dunaj, Rýn, Vltava. Je zde i obraz slovanského nebe a pekla - Léthé a Acheron (kompozicí připomíná Božskou komedii). Monumentální předzpěv staví do kontrastu slavnou minulost a neutěšenou přítomnost Slovanů. V textu se setkávají dvě základní myšlenky: vlastenectví zosobněné Mínou a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska (symbol dubu). Slávy dcera je vrcholné dílo myšlenky slovanské vzájemnosti.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými: ze slovanských jazyků uznává jen čtyři (českoslovenštinu, polštinu, ruštinu a srbochorvatštinu), ostatní považuje za dialekty, proto ostře kritizoval Štúra a jeho snahy o vytvoření spisovné slovenštiny.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799-1852)
Narodil se ve Strakonicích, studoval filozofii v Českých Budějovicích, pro četbu Husovy Postily ho vyloučen, dostudoval v Linci. Od r. 1833 působil jako redaktor Pražských novin a České včely, r. 1835 byl zbaven místa pro kritiku ruského cara jako utlačovatele Poláků. Nakonec získal profesuru ve Vratislavi, r. 1848 se mohl vrátit do Prahy a přešel na UK.
Již od mládí sbíral písně a přísloví, vydal soubory :
Slovanské národní písně a Mudrosloví národu slovanského v příslovích (to moc ráda citovala teta Kateřina v Sirotkově Saturninovi, však ji také vypravěč nazýval "poskakujícím mudroslovím národu českého"): např.:
Smaž hada, jak chceš, nebude z něho úhoř.
Která kráva nejvíce řičí, nejméně mléka dává.
Štěstí se trousí, neštěstí sype.
Kdo koho miluje, vad jeho nepozoruje.
Nechval, kmotře, hodů, až z nich pojedeš se ctí domů.
Nenarodil se ten, kdo by se líbil všem.
Starý má smrt před očima, mladý za zády.
Jaké prase, taký kvík, jaký národ, taký zvyk.
Děvče do dvanácti češ, do šestnácti střez, po šestnácti děkuj tomu, kdo vyvede dceru z domu.
Nezahazuj starého šatu, dokud jsi nového nezjednal.
Kvapná pomsta, hotová škoda.
Rozumný ani tomu neškodí, komu se za zlé mstí.
Nedaje znáti, že se trápíš, tím nejlépe křivdu splatíš.
Stal se největším tvůrcem ohlasové poezie - tj. tvorby využívající postupů a prostředků lidové slovesnosti:
Ohlas písní ruských (1829) - epické básně vytvořené pod vlivem ruských bylin (Bohatýr Muromec), humorně laděná epika (Velký trh ptačí), básně inspirované soudobými událostmi (Veliká panychida). Charakteristické jsou umělecké prostředky - hlavně epiteta (básnické přívlastky - jasný sokol), rusismy (sabaka - pes)
Ohlas písní českých (1839) - převažuje zde lyrika, zvláště milostná (Dárek z lásky) nebo satirická (Český sedlák). Z epických básní je to například první česká balada Toman a lesní panna, historická báseň Prokop Holý:
Od moravské strany šíře lukami
Rozložil se tábor mezi horami,
A v něm Prokop Velký se svými oděnci
Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.
Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
Pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
Lid branný rozprášiv, Racka raněného
Odvleci potupně dal do hradu svého.
O polednách posel přijel v pochvaty:
"Nechce Kamenický žádné výplaty;
Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.
Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
Posla tvého vyštval fenami mne z hradu."
K té řeči na nohy hejtman poskočil,
Nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
Pod nakopenými po všem čele mraky
Blesků rozesílá sto žhavými zraky.
Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.
Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
Běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
Zpívajíce: "Kdož jste boží bojovníci!"
Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
A když tmy večerní strou se po zemi,
Postihnouti může při jasném měsíci
Oko bojovníka v dálce Kamenici.
Blízko u rozcestí leží skalní lom,
Nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
Uschlý vrchol jeho - svadlá lidská hlava,
Větve, plody jeho jsou krkavců strava.
Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
"Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
S námi že netáhnou ku přísnému soudu."
Zaklepala hlava, huhle hubenec:
"Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
Proti příměří mne Sezimovští jali,
Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali."
Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
Až koni pod nohy palcát upustil,
Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.
Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
Obřady slušného dějí pohřebu;
Při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.
Potom hejtman s kolu špíci krvavou
Zatknuv si za lebku nepronikavou,
Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
A již hrad obemkli kolem před usvítem.
Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
Znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
Není jiné rady, leč je vyležeti.
A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
A vně české země čeká jiná práce.
Svolav setníky své a podhejtmaní:
"Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání;
Aneb Kamenici zjitra v moci máme,
Aneb zde naše moc na věky se zláme.
Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
K západu se s lidem rychle uhnete,
A tak odstoupivše něco na čtvrt míle
K hradu udeříte opět v nové síle." -
Svou radou pak zvláště když je podaří,
Chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
"Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!"
Po jitru se houfy v pole hýbají,
Posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
I pán Kamenický s náhradbí se dívá,
Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.
Ač tělo bojovné podál odstalo,
Svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
"Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!"
Padnul - proudem krve žití vyvřelo,
Přestalo již chase býti veselo,
Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.
Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
Ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
A než půl dne přešlo, Táborové jaří
V Kamenickém zámku krutě hospodaří.
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
Záře z hradu svítí ještě nad borem,
Kudy roty táhnou dál na Rakusice:
"Kdož jste bojovníci boží" zpívajíce.
S českým národním hnutím souvisel i vývoj na Slovensku, mnozí Slováci žili v Čechách (Šafařík, Kollár), na Slovensku žilo mnoho českých evangelických emigrantů, většina slovenských evangelíků užívala češtinu Bible kralické (bibličtina). Spisovná slovenština vznikla ve 40. letech 19.století zásluhou Ľudovíta Štúra.

I. fáze národního obrození

9. května 2010 v 15:58
Počátek nové fáze společenského vývoje v českých zemích je spjat s vládou osvíceného panovníka Josefa II. (1780-1790). Podíl na "nastartování" NO v českých zemích měly josefínské reformy:
1781 zrušení nevolnictví (venkovský lid se stěhuje do měst => šíření češtiny a vzdělávání dětí)
1781 toleranční patent (náboženská svoboda i pro některá nekatolická vyznání)
Reformy byly projevem osvícenského absolutismu (osvícenství ve vyspělých zemích je záležitostí měšťanstva, u nás ho prosazuje panovník z obavy před lidovými bouřemi)
Již za vlády Marie Terezie: zrušení jezuitského řádu, zavedení povinné školní docházky (1774) a školství je odňato církvi. Snaha Josefa II. o formování silného, jednotného, centralizovaného státu však vedla ke germanizaci, nevydávají se téměř žádné české knihy. Po zrušení nevolnictví se česká inteligence pocházející z venkova dostává do velkých měst a podněcuje rozvoj hnutí označovaného jako národní obrození.
ARCHITEKTURA
Koncem 18. stol. převažuje klasicismus: Stavovské divadlo, kostel Slavkov; a empír: zámek Kačina. Projevem osvícenství je založení Soukromé společnosti nauk (1774., od r. 1790 přejmenované na Královskou společnost nauk). 1818 je založeno Národní muzeum.
I. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ - obranná fáze
(80. léta18. stol.-počátek 19. stol.)
Nejdůležitějším úkolem bylo zachování českého jazyka (ale že by ještě někdy mohl být jazykem vědy nebo vyšší literatury, nevěřili ani samotní obrozenci). Buditelé-obrozenci chtěli zrovnoprávnit češtinu s němčinou -> potřeba tzv. obran.
R. 1775 byla Františkem Martinem Pelcem vydána latinská Balbínova obrana.
Náklad byl vzápětí zabaven, ale motivoval vznik dalších obran, např. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Ignáce Tháma.
Běžným dorozumívacím jazykem českých vlastenců a obrozenců byla němčina, češtinu se museli pracně učit.
Dějepisectví
Usiluje o objektivní obraz českých dějin a povznesení národního sebevědomí.
Byla vydána Hájkova kronika s rozsáhlým komentářem historika Gelasia Dobnera. Původní byla Nová kronika česká napsaná Františkem Martinem Pelcem (1734-1801) - první profesor jazyka českého na Karlově univerzitě.
Filologie a literární historie
JOSEF DOBROVSKÝ (1753-1829)
Zakladatel slavistiky a tvůrce novodobého pojetí českých literárních dějin. Česky se naučil psát až na gymnáziu v Německém Brodě a Klatovech. Absolvoval bohosloví v Praze, působil jako vychovatel u Nosticů, pak byl ředitelem kněžského semináře v Hradisku u Olomouce. Od r. 1790 žil v Praze jako soukromý učenec, zemřel a je pochován v Brně.
Usiloval o upevnění spisovné normy češtiny, zabýval se dějinami jazyka i literatury :
Zevrubná mluvnice jazyka českého (německy)
Německo-český slovník (dvojdílný)
Své slavistické výzkumy shrnul v latinsky napsané Mluvnici staroslověnštiny.
Dějiny české řeči a literatury (německy), za vrchol české literatury považuje dobu Veleslavínovu.
Publicistika
VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS (1753-1808)
Od r. 1786 vydává Schönfeldské pražské noviny, od r. 1789 přejmenované na Krameriusovy c. k. (císařsko-královské) pražské poštovské noviny, od r. 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny.
Od r. 1801 měly přílohu Pražský posel.
R. 1824 přejmenovány na Pražské noviny s beletristickou přílohou Rozličnosti (později Česká včela - redaktor Čelakovský).
R. 1846 Pražské noviny převzal K. H. Borovský, přejmenoval je na Národní noviny, r. 1848 vládou zakázány.
Kramerius ve svém nakladatelství Česká expedice vydával mnoho překladů a památky starší české literatury. (Mandevilův cestopis: Jana Mandywilly, znamenitého a wznesseného Rytjře, Cesta po Swětě : w kteréž wypisuge rozličné kraginy a města, a co kde buďto po zemi, po moři, anebo po welikých a nebezpečných pustinách widěl, y gaké rozličné přjhody měl).
Pro lidové vrstvy byl určen časopis Jindy a nyní, r. 1834 ho převzal J. K. Tyl a přejmenoval ho na Květy.
1. vědecký časopis se jmenoval Krok (Jungmann, Presl, Purkyně).
Vychází Časopis České muzea (1827 Palacký).
Divadlo
Nezastupitelnou roli pro vzdělanost, protože poměrně značná část populace byla negramotná.
1. české představení byl překlad německé hry Kníže Honzyk: hrálo se v divadle v Kotcích v r. 1771, byla to jediná stálá scéna v Praze založená r. 1738.
R. 1783 zahájilo činnost Nosticovo divadlo, později přejmenováno na Stavovské, pak Tylovo, dnes zase Stavovské.
R. 1786 česká divadelní společnost založila Vlastenecké divadlo zvané Bouda na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Hlavní osobností byl Václav Thám (herec, režisér, 1765-asi 1816): hry Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka.
Autorem divadelních her byl Prokop Šedivý (1764-1810): psal tzv. "lokální frašky", tj. hry s obhroublým humorem zasazené do známého prostředí, např. Masné krámy, Pražští sládci: hry veselým způsobem zobrazovaly život pražských řemeslníků a obchodníků. (České Amazonky - próza o dívčí válce.)
Počátky novočeské poezie
Dvousvazkový almanach Básně v řeči vázané, který sestavil Václav Thám, obsahuje básně ze starší české poezie, překlady z německé literatury a původní tvorbu Václava Tháma a jeho přátel v duchu tehdy módní anakreontské poezie
Vznikla Puchmajerova básnická družina: texty soustředila do pěti básnických almanachů (1795-1814), první dva vydány pod názvem Sebrání básní a zpěvů, další tři jako Nové básně. Puchmajerovci jsou označováni jako 1. česká básnická škola, zavedli do české poezie klasicistní žánry: ódu, baladu, epos… Na rozdíl od Thámovců se pokoušeli víc o původní tvorbu, v překladech se orientovali na slovanské literatury
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER (1769-1820)
Je známý úpravou La Fontainových bajek (nejproslulejší je Vrána a liška). Psal národně orientované básně, např. Óda na Jana Žižku (obrozenci hodnotí husitství kladně, ale Puchmajer kritizuje Žižkův podíl na bratrovražedných bojích).
Napsal učebnici ruštiny a cikánštiny
ŠEBESTIÁN HNĚVKOVSKÝ (1770-1847)
Člen Puchmajerovy družiny; balada Vyšehradský sloup: výsměch pověrám; "směšnohrdinský" epos Děvín paroduje pověst o dívčí válce; sentimentální balada Vnislav a Běla má vzbudit soucit s osudem hlavních hrdinů.
První fáze národního obrození se stala dějištěm románu F. L. VĚK Aloise Jiráska.
Životní osudy Josefa Dobrovského in ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (povídka) Aloise Vojtěcha Šmilovského

Romantismus (1.)

6. května 2010 v 0:04
Umělecký směr prosazující se na konci 18. a v 1. pol. 19. stol. Historicky odpovídá romantismus období od Velké francouzské revoluce → napoleonské války→ pocity rozčarování a ztrátu iluzí v době revolucí 1830 a 1848. Začal se formovat v Německu, pak v Anglii, Francii, Rusku a Polsku.
Autoři: vystupují jako géniové, kteří hledají a nalézají pravdu. Bouří se → nepochopené a osamocené osobnosti proti pokrytectví a společenským konvencím, proti celému nespravedlivému světu. Důraz na city, představy, sny a touhy nadřazují realitě. Inspiraci čerpají v historii nebo ústní lidové slovesnosti. Základní romantický rozpor: sen, fantazie, touha proti osudové skutečnosti a neúprosné realitě. Z nenaplněných tužeb plynou pocity prázdnoty, zoufalství. Autor se ztotožňuje s hlavním hrdinou. Tím je obvykle výjimečný člověk, vyděděnec, člověk na okraji společnosti (např. loupežník, vrah, kat, komediant, cikán atd.). Cítí se osamělý, ale nevyhledává společnost, je příliš vyhraněný individualista. "Já" je měřítkem všeho, vnější svět vnímá nepřátelsky. Kult vůle a síly, bohémství, výstřednost v oblékání a chování, hysterické prožívání citových vztahů, neschopnost zakotvit v běžném životě a vybudovat si společenské postavení. Svůj individualismus romantická osobnost podřizuje pouze zájmu svobody národa. Únik ze situace, v níž se nachází, hledá rom. hrdina v násilném činu, boji za svobodu, ve fantazii, kosmopolitismu, rozervanosti, v utrpení, nespokojenosti, neschopnosti vyznat se sám v sobě. Touží po lásce, ale protože miluje ideál, může milovat jen nešťastně. Zatímco hrdina - muž se vzdává lásce bez výhrad, opovrhuje společenskými konvencemi, hrdinka - žena je konvencemi spoutána, proto je vždy spíše obětí lásky. Utěšitelkou romantiků je příroda, utíkají se k ní, aby zapomněli na nepřátelský svět. Vybírají si především tajemná zapomenutá místa, zříceniny, hřbitovy, běsnící živly.Pozdější romantikové vidí ovšem v přírodě i sílu člověku nepřátelskou, necitelnou, lhostejnou k jeho osudu. U porobených národů (např. Polsko) nastolil romantismus otázku národní svobody jako nejvyšší hodnotu.
Dominující žánry jsou lyrickoepická poezie, epos, veršovaná povídka (poéma), román.
Hudba - Schubert, R. Schumann, Fr. Chopin, F. Liszt, H. Berlioz, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Carl Maria von Weber, Gioacchino Rossini
Německo
Všechny Němce spojuje jeden národní jazyk a v něm psaná literatura, která zdůrazňuje vlastenectví, zájem o dějiny a lidovou slovesnost. Proto dominují písně, balady a pohádky. Kulturními centry jsou univerzity Jena, Heidelberg, Berlín a panovnické dvory - Výmar.
Novalis (vl. jménem Friedrich von Hardenberg) 1772-1801
Působil v Jeně. Básnická sbírka Hymny noci (motivy ztracené lásky a touhy po smrti). Román Heinrich von Ofterdingen (do češtiny se překládá jako Modrý květ). Hrdinou je středověký minesengr, údajný autor Písně o Nibelunzích. Jako dvacetiletý spatří ve snu modrou květinu, která je příslibem slávy a štěstí, symbolem opravdové poezie.
Fridrich Hölderlin 1770-1843
Po smrti milované dívky se zhroutil a zešílel. Román Hyperion - zdůrazňuje soulad mezi člověkem a přírodou, láska je hledání krásy.
Jacob a Wilhelm Grimmové
Jacob Grimm (1785-1863), jazykovědec, Wilhelm Grimm (1786-1859), položili základy nové vědy - folkloristiky, sběratelé lidové slovesnosti: Pohádky pro děti a celou rodinu Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů může být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů se zachovaným podáním lidových vypravěčů, jejich nářečí, obratů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, zvláště Wilhelm se při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech.
V praxi byly, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány: například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci.
Nejznámější: Popelka, Červená karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Stolečku, prostři se atd.
Heinrich Heine 1797-1856
Vrcholná postava německého romantismu. Narodil se v rodině židovského obchodníka v Düsseldorfu, studoval práva, od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána (údajně nejcenzurovanější autor na světě: vystupoval proti feudalismu, poměrům v tehdejším Německu, náboženství, jeho tvorba je prosycena erotikou, což byl jeden z dalších důvodů cenzury). Sympatizoval se socialistickými myšlenkami a přátelil se s Karlem Marxem, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii. Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J. V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera. Triumfálního úspěchu dosáhl sbírkou Kniha písní: první tři části spojuje motiv neopětované lásky, Heine je ale zároveň ironický a cynický. Vyvrcholením sbírky je oddíl Severní moře. Rozsáhlá báseň Německo - zimní pohádka je útokem na krále, důstojníky, úředníky i poslušné spisovatele.
Anglie
William Wordsworth 1770-1850
Básník a esejista, příslušník tzv. "jezerní školy" (autory spojoval život na severozápadě Anglie v oblasti Lake Distrikt). Jeho poezie je inspirována krásou jezerní krajiny, cítí přírodu prostoupenou duchovní silou, člověk musí žít v souladu s ní, aby jeho život měl význam. Základním dílem "jezerní školy" je jeho sbírka Lyrické balady, kterou vydal spolu s básníkem Samuelem Taylorem Coleridgem, předmluva k 2. vydání sbírky se stala manifestem anglické romantické poezie. Ve sbírce Dopis Coleridgeovi úžasným způsobem popisuje mrznoucí vodopád. Sbírka Básně obsahuje báseň Žluté narcisy, která je oslavou rozkvetlé jarní přírody, dodávající člověku životní sílu.
ŠEL JSEM SÁM JAKO OBLÁČEK .............................I WANDERED LONELY AS A CLOUD
(Narcisy) ..............................................................(Daffodils)
Šel jsem sám jako obláček................................. I wandered lonely as a cloud;
přes dolin, kopců kulisu,......................................That floats on high o'er vales and hills,
když natrefil jsem na hlouček,............................ When all at once I saw a crowd,
družinu zlatých narcisů;....................................... A host of golden daffodils;
u jezera, pod stromovím, .....................................Beside the lake, beneath the trees,
chvěly se tancem čechravým. ...............................Fluttering and dancing in the breeze.
Dál vedly jako hvězdičky .....................................Continuous as the stars
jichž třpytem Mléčná dráha je,............................ that shine and twinkle on the Milky Way,
táhly se cestou bez konce, .................................They stretched in never-ending line
co zátoky kraj lemuje:......................................... along the margin of a bay:
na deset tisíc do dáli, ..........................................Ten thousand saw I at a glance,
hlavami k tanci kývaly. .........................................tossing their heads in sprightly dance.
Vlnky se k tanci měly též; ....................................The waves beside them danced; but they
však odleskem byl jejich třpyt: ............................Out-did the sparkling waves in glee:
Básníku zajásej a běž ..........................................A poet could not but be gay,
k té družině se veselit:.........................................in such a jocund company:
hleděl jsem dál - a netušil ...................................I gazed - and gazed - but little thought
jak obohacen vším jsem byl: ...............................what wealth the show to me had brought:
Často, když na pohovce dnes ..............................For oft, when on my couch I lie
se v duchu toulám, rozjímám, ...............................In vacant or in pensive mood,
rozsvítí vnitřní zrak můj, kdes ...............................They flash upon that inward eye
uvnitř jsem oblažen, byť sám; ...............................Which is the bliss of solitude;
Srdce se kochá, splní si .........................................And then my heart with pleasure fills,
přání zas tančit s narcisy. ......................................And dances with the daffodils.
Samuel Tailor Coleridge
XANADU .............................................................XANADU
Ve Xanadu si Kublaj-chán ..................................In Xanadu did Kubla Khan
klenutý palác usmyslel: ......................................A stately pleasure-dome decree:
kde tok řeky Alfy posvátné .................................Where Alph, the sacred river, ran
skrz jeskynní průrvy závratné ............................Through caverns measureless to man
k nočnímu moři spěl. ...........................................Down to a sunless sea.
Tak dvakrát pět mil půdy vzal .............................So twice five miles of fertile ground
věžovím hradeb obehnal: ...................................With walls and towers were girdled round:
zahrady unvitř, křivky potoků, ............................And there were gardens bright with sinuous rills,
tu vzácné vonné stromy pučely, .........................Where blossomed many an incense-bearing tree;
tu hvozdy horské, starší proroků, .......................And here were forests ancient as the hills,
kol mýtin prosluněných hučely. ...........................Enfolding sunny spots of greenery.
George Gordon Byron 1788-1824
Šlechtic, rozvedl se, rozešel se se svou společenskou vrstvou a natrvalo odešel z Anglie. Žil převážně v Itálii, finančně podporoval expedici na pomoc Řecku v boji za svobodu proti turecké nadvládě, při obléhání Lepanta zemřel na revmatickou horečku. Jeho romantické životní osudy, vztahy se ženami, bouřliváctví a nezkrotná povaha, svobodomyslné názory, touha po svobodě, osobní statečnost a zdatnost ve sportu, jimiž překonával vrozenou tělesnou vadu (kulhal), se autobiograficky promítají do jeho díla. Svou vrcholnou skladbu, Childe Haroldovu pouť, psal po etapách. První 2 zpěvy mají formu cestovního deníku, plného přírodních líčení, popisů dalekých krajů, úvah o minulosti i přítomnosti. Lyrický hrdina putuje kolem Portugalska a Španělska a pak Středozemním mořem do Řecka a Istanbulu za iluzí svobody. Rámcem třetího zpěvu je putování údolím Rýna do Alp. Svět lásky a svobody nachází v poetizované alpské přírodě. Čtvrtý zpěv obsahuje myšlenky a úvahy, jež v básníkovi vyvolává Itálie a hlavně Řím jako centrum evropské kultury a dějiště významných historických událostí. Iluzi svobody, kterou nenašel ve světě lidí, nalézá v přírodě, představované bouřlivým, ale i hravým oceánem. Romantický charakter hrdiny je dán jeho záhadností, samotářstvím, hrdostí i smutkem, plynoucím z nenaplněné lásky a z konfliktu s okolním světem.
Je tvůrcem básnické povídky - Manfred, Džaur, Korzár.
OSAMĚLOST
Ne ze skal, šíř vod, vřesů přebírat,
obhlížet zvolna hvozd, kraj stinných změn,
domov jen tvorů mimolidských snad,
kročeji smrtelníků nedotčen;
na horu, mimo stezky, neviděn
kde stádo pohrdá svou ohradou;
sám přes srázy, pěn pády předkloněn;
to není samota, jen s přírodou
rozhovor, v obdivu nad její úrodou.
Však vmíšen v davu, shonu lidí všech
vše slyšet, vidět, pocítit a mít,
na toulkách sám, znavený světaběh,
požehnaných bez požehnání zřít;
sláv sluhy jen, jež nelze zatížit!
A z toho nic, kdybychom dohodou,
ubrali, štěstí není komu vzít,
pochlebníkům dychtivých lakotou;
osamělost; to, to je samotou!
Percy Bysshe Shelley 1792-1822
Pro své buřičské názory zavržen šlechtickou rodinou i svou společenskou vrstvou, s Byronem opustil Anglii, žil v Itálii, zahynul tragicky na rozbouřeném moři, jeho popel byl uložen na protestantském hřbitově v Římě. Vlastní politické, filozofické a estetické názory vyjádřil v básni Královna Mab, jakési utopii o příchodu nového věku svobody, rovnosti a bratrství, který nastane, až se lidé začnou řídit zákony rozumu a lásky. Vrcholným dílem je Odpoutaný Prometheus - nepokořený titán, symbol rozumu, tvůrčí síly, představitel touhy člověka po svobodě. Mezi lyrickými básněmi zaujímá významné místo Óda na západní vítr: vítr je symbolem vzpoury a nezkrotnosti.
Jeho druhá žena Mary Shelleyová je autorkou postavy Frankensteina.
John Keats 1795-1821
V šestadvaceti letech zemřel na tuberkulózu v Římě, kde je i pohřben. Za krátkou dobu své básnické činnosti vytvořil významné básnické dílo, které ovlivnilo literaturu viktoriánského období. Dokázal básnicky sdělit své intenzivní pocity, rozšířil smyslovou oblast poezie, za což byl kritikou odsouzen. Např. Lamia je upravený řecký mýtus o dceři libyjského krále, která je personifikací krásy a poezie a již zabíjí chladný pohled Apollona, představitele strohého rozumu. K vrcholům Keatsovy tvorby patří jeho ódy - např. Óda na řeckou vázu dokládá pomíjivost jedince proti nadčasovosti umění. Z balad vyniká La belle dame sans merci, v českém překlad Nemilosrdná kráska - inspirovaná skotskými a francouzskými baladami, spojuje motiv vášnivé lásky a smrti.
Walter Scott 1771-1832
Zakladatel romantického historického románu, celoživotně spojen se Skotskem, sběratel skotské a germánské lidové slovesnosti. Román Ivanhoe [ajvnhou]se odehrává ve středověké Anglii 12. stol. Na pozadí bojů mezi Normany a Sasy se odvíjí příběh rytíře Ivanhoa, potomka starého saského rodu ve službách krále Richarda Lví srdce, jeho lásky k Roweně, zachycuje i rasový a kulturní konflikt spočívající v pronásledování Židů templáři. Vystupuje zde i postava zbojníka Robina Hooda. Román Wawerly popisuje boj hrdého skotského rodu za svobodu.

Fejeton

6. ledna 2010 v 16:40
Fejeton
Krátký publicistický útvar, za jehož vtipnou formou a zdánlivě odlehčeným obsahem se skrývá poukázání na aktuální problém obecnějšího rázu.
Základem fejetonu je vyprávěcí slohový postup, který se kombinuje s postupem úvahovým a popisným.
Kompozice fejetonu
Název - Titul je důležitý, měl by být poutavý, aniž by vyzrazoval příliš z obsahu fejetonu
Začátek textu - Co nejpoutavější!
1. Věta tázací: Kam s ním?
2. Jednověté předeslání tématu: Výtah je ze všech dopravních prostředků ten neroztodivnější.
3. Přímá řeč, popř. dialog
4. Slovní hříčka: Někdo ve volném čase vytáčí valčík, on vytáčí telefonní čísla.
5. Skok ihned doprostřed děje: Z vedlejšího pokoje dunělo podezřelé ticho.
6. Vzbuzení zvědavosti zatajením klíčového slova: Bylo mi 16, když mě s ní seznámil můj prostopášný strýc.
Další rozvoj textu - Nejsou pevná pravidla, kromě jediného: Vypointování, obsahové vyvrcholení, proč byl napsán. Často nečekaný a paradoxní konec (viz R. Křesťan)
Slovní zásoba fejetonu
  1. Hojné slovní hříčky, nečekané souvislosti: Můj kámen úrazu nebyl zimní, ale ledvinový.
  2. Metafory: Sifonové bombičky bydlí po deseti. Jsou přátelské a tulí se k sobě.
  3. Kontrast: neutrální a knižní proti hovorové až obecněčeské slovní zásobě.
Syntax fejetonu
Frekventované syntaktické prostředky u fejetonu jsou tyto:
- tázací věty
- přímá řeč, dialogy
- krátké rytmické věty, často jednočlenné: (o holubovi a nutnosti úklidu po jeho "návštěvě")
Odletěl.
Ovšem opět až ráno.
Znovu kýbl a hadr.


http://www.mp3hits.cz/krestan-rudolf-fejetony-t42741.html
http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=6189
http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120772


Úkol: Napište jako součást pololetní práce fejeton, téma vám omezím územím České republiky, tzn. že se zaměříte na domácí politiku, kulturu, sport... Termín dodání: 13. 1. 2010, rozsah: Jedna NS (1800 znaků včezně mezer, počitadlo najdete na horní liště v roletce Nástroje - Počet slov) minimálně, fejeton Nemá to lehké (http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2006120772) má 3213 znaků...

KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ A PREROMANTISMUS

8. prosince 2009 v 18:40
KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ A PREROMANTISMUS
I. KLASICISMUS
17. století
Prosadil se nejprve ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (1661-1715) v době, kdy se v jiných zemích rozvíjelo ještě baroko. Ve srovnání s barokní mystikou a emocemi zdůrazňovala rozumový řád (racionalista René Descartes: Cogito, ergo sum.) Jediným pevným bodem je představa sebe samého jako myslící bytosti. Mravní ideál ztělesňoval člověk podřizující soukromé zájmy službě lidské společnosti. Tyto hodnoty nalézal již v antice, proto je antické umění vzorem a normou. Umělecké dokonalosti mělo být dosaženo přísným dodržováním estetických pravidel. Klasicistní drama se vrací k Aristotelově zásadě tří jednot: místa (děj se odehrává na jednom místě), času (v jednom časovém období) a děje (hlavní dějová linie bez odboček): zformuloval Nicolas Boileau (1636-1711), francouzský literární teoretik, finančně zabezpečený - historiograf na dvoře Ludvíka XVI., jeho pomocníkem byl Jean Racine. Dílo: Umění básnické (1647), teoretický spis psaný veršem.
Žánry se znovu dělí na vysoké (óda, epos, tragédie) a nízké (bajka, satira, komedie).
Architektura: katedrála sv. Pavla v Londýně a zámek ve Versailles patří k tzv. baroknímu klasicismu. Staví se činžovní domy, užitkové stavby (nemocnice, kasárna, továrny, nádraží, pevnosti). Znaky: sloupy, trojúhelníkový štít, jednoduchost. Směr období vlády Napoleona Bonaparta se nazývá empír: vrcholná fáze klasicismu, je o něco zdobnější, křehčí, projevuje se i v bytové kultuře (nábytek na "lvích" tlapách) a módě. Přísná pravidla mají i zahrady a parky: tzv. francouzský park (zastřižení do geometrických obrazců).
Sochařství: napodobování antických vzorů, dokonalé proporce lidského těla. Např. italský sochař Antonio Canova nebo Francouz Falconet (Měděný jezdec - socha rus. cara Petra I., -> http://fotobanka.promitani.cz/rusko/5055-medeny-jezdec-socha-petra-velikeho).
Hudba: Haydn, Mozart (premiéra Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze r. 1787), Beethoven.
Literatura:
FRANCIE
Pierre Corneille (1606-1684)
Drama Cid je založeno na konfliktu soukromých zájmů, citů a vášní jedince s mravními normami, občanskou povinností a zodpovědností.
Jean Racine (1639-1699)
Tragédie Faidra: důsledky vášně -> zhoubná láska hlavní postavy k nevlastnímu synovi: Děj se odehrává ve starověkém Řecku. Král Theseus se podruhé ožení s mladou dívkou Faidrou, jeho syn Hippolytos to těžce snáší. Faidra je však do Hippolyta zamilovaná, ale snaží se své city potlačit. Faidra se dovídá o tom, že Theseus v cizině zahynul. Rozhodne se Hippolytovi vyznat ze svých citů, ale ten její návrhy odmítá. Nabídne mu, že se s ním podělí o athénský trůn. Theseus však mrtvý není a vrací se z ciziny. Faedřina chůva mu poví, že se Hippolytos pokusil zneuctít Faidru. Theseus ho okamžitě vyžene z domu. Poté se ještě obrací k bohům, aby potrestali zločin. Faidra si uvědomuje, že byl Hippolytos nařknut neprávem, vypije jed, ale předtím se ještě přiznává Theseovi, že byl oklamán. Autor k tomu poznamenává: "Snažil jsem se učinit Faidru méně odpuzující než je v antických tragédiích. Ve skutečnosti není vina ani zcela bez viny, z vůle osudu a hněvu bohů stává se obětí nepravé vášně, která v ní samé probudí ošklivost."
FAIDRA: Můj čas už vzácný je. Vyslechněte mě radši.
To já jen vrhla jsem svůj cizoložný zrak
na syna cudného, nikoli naopak.
Nebesa v moji hruď neblahý oheň dala
a hnusná Oinona pak zločin dokonala.
Měla strach, aby ten, jenž vášeň moji znal,
otci a vladaři snad všechno neudal.
A tak mé slabosti, proradná, zneužila
k tomu, že před vámi sama jej obvinila.
Za zločin pykala. Hněv můj nemohouc snést,
ve vlnách nalezla přespříliš mírný trest.
Meč dávno skončit moh hříšnou pouť mého těla.
Však zneuctěná ctnost by tím jen utrpěla.
Chtěla jsem výčitky obnažit přiznáním
a potom vydat se na cestu
k zemřelým.
V žilách mi proudí jed a pozvolna mě mámí,
jed, který do Athén Médea přinesla mi.
A teď do srdce si cestu razí snad,
protože umdlévám a cítím zvláštní chlad.
Skoro už nevidím, všechno je v mlze zcela,
nebe i manžel můj, jehož jsem urážela.
A smrt, jež zrakům mým teď bere všechen jas,
mnou pošpiněným dnům jde navracet jej zas.
Moliere (1622-1673)
Jean Baptiste Poquelin
Tvůrce charakterové komedie -> usiluje o vytvoření ustálených lidských typů (lakomý měšťan, rozmařilý šlechtic, zištný lékař atd.); režisér a herec kočovné společnosti, pronikl až ke královskému dvoru, ale byl v neustálých konfliktech s církevními hodnostáři a šlechtou, neboť kritizoval soudobé poměry. Našel však oporu v králi. Nakonec se stal ředitelem královského divadla v Paříži. Zemřel na jevišti. Napsal 33 komedií: zabývá se postavením ženy ve společnosti a v rodině, mravním cynismem feudálů, chorobnou lakotou, pokrytectvím, snahou měšťanů napodobit šlechtu.
Tartuffe: pokrytecký svatoušek se vetře do rodiny měšťáka Orgona a snaží se ho připravit o veškerý majetek. Jsou zde odhalovány špiclovské praktiky tajných církevních organizací.
Misantrop: o člověku nesnášejícím lidi.
Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,
Když nerozlišují a všechno stejně vidí.
Já žádám, aby mě tak trochu lišili.
Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.
Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.
Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.
...Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,
se šalbou, zištností a nespravedlivostí!
Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,
chci vypovědět boj vší lidské havěti!
Já nemám lidstvo rád a jsem tak zhnusen jím,
že bych byl pohoršen nad jeho uznáním.
Ne, cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.
K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,
a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskaví,
že nechovají k nim té svaté nenávisti,
jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čistí.
Ta vlídnost bez míry se jeví k netvoru,
se kterým, bohužel, dnes stojím ve sporu.
Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,
té laskavosti k ní už, milý pane, dosti
a čím dál častěji si v duchu říkávám,
že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.
Don Juan: typ svůdce.
Lakomec: Harpagon sužuje svou lakotou služebnictvo i vlastní rodinu. Obrat v jeho jednání způsobí až ztráta peněz zinscenovaná sluhou.
Zdravý nemocný, Škola žen, Měšťák šlechticem, Šibalství Scapinova a další.
Jean de la Fontaine (1621-1685)
Ve svých Bajkách zobrazuje nedostatky u dvora a věčné lidské nešvary. V souboru dvanácti knih přepracoval tradiční antické a indické motivy, končící mravním ponaučením.
Pierre A. C. de Beaumarchais (1732-1799)
Dramatik, dosáhl velkého jmění, původně hodinář, koupil si šlechtický titul. Jeho nejznámější komedie jsou Lazebník sevillský (zpracováno jako opera G. Rossinim) a Figarova svatba (opera W. A. Mozarta).
II. OSVÍCENSTVÍ
Filozofické, společenské a politické hnutí, které vzniklo ve Francii v 18. stol. Představitelé vyzvedávali lidský rozum, věřili v neustálý vývoj člověka a tím i v nepřetržitý společenský pokrok. Stavěli se za ideály humanismu, zrovnoprávnění občanů, bojovali proti absolutistickému útlaku a církevním dogmatům. Osvícenci byli politiky, učenci, filozofy, literáty a publicisty. K nejvýznamnějším událostem patřilo vydávání Encyklopedie (1751-1772): mezi její autory patřili matematik Jean d´Alembert, spisovatel Denis Diderot, filozofové Rousseau a Voltaire: ENCYKLOPEDIE ANEB RACIONÁLNÍ SLOVNÍK VĚD, UMĚNÍ A ŘEMESEL: soubor všech znalostí současné vědy, techniky a umění Rozvíjí se vědecké bádání, technika, průmysl, jsou zakládány učené společnosti, knihovny, muzea a literární salony.
Francie
Charles-Louis de Montesquieu (1689-1775)
Proslul satirickým románem Perské listy: zesměšňuje marnivost a povrchnost vyšší francouzské společnosti: viděné očima Peršanů. Duch zákonů: osvětluje vznik zákonů a státních zřízení.
Denis Diderot (1713-1784)
Jeptiška: román kritizující klášterní prostředí, Jakub fatalista a jeho pán: nejznámější román, zabývající se filozofickými otázkami svobodné vůle, útočí na soudobé poměry, morálku, nespravedlnost. Dílo inspirovalo Milana Kunderu ke hře Jakub a jeho pán, pocta Diderotovi (Divadlo Bez Zábradlí, Heřmánek/Bartoška).
Voltaire (1694-1778)
Vlastním jménem Francois-Marie Arouet. Největší a literárně nejúspěšnější myslitel francouzského osvícenství, vystupoval proti absolutismu, bezpráví, církvi a justičním omylům. Je přesvědčen o rovnosti lidí.
K filozofickým dílům patří Filozofické listy a Rozprava snášenlivosti.
Citáty:
Moc vždy zotročí člověka, který ji drží v ruce.
Kdyby byli muži více spokojeni sami se sebou, byli by méně nespokojeni se svými ženami.
Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum. Jediný způsob, jak zabránit lidem upadnout do absurdnosti a zloby, je poučit je.
Žena je lidské stvoření, které se obléká, žvatlá a svléká. L
Zdvořilost je jen vycházkovým oblekem mužů, který ihned odkládají, jakmile přijdou domů.
Candide aneb Optimismus: Mladíček Candide je vychováván na zámku barona ve Vestfálsku pod vedením filozofa Panglose, který hlásá, že všechno na světě je zařízeno tak, aby to bylo co nejlepší. Naivní Candide bere filozofii svého učitele za svou a nazírá na svět s oním bezbřehým optimismem, jak už naznačuje název knihy. Candidovi, který je tajně zamilován do Kunigundy, baronovy dcery, plyne čas na zámku ospale. Jednou ho ale baron nachytá, jak se s Kunigundou líbá za španělskou stěnou a vyhodí ho ze zámku. Candide putuje odevzdaně světem a stále se snaží uplatňovat filozofii svého učitele Panglose, a to i přes to, že všechno okolo něj naznačuje, že svět je zařízen právě naopak, než mu říkal Panglos.
Následuje mnoho spletitých a neuvěřitelných příhod, při kterých se Candide setkává se svými starými známými (Panglosem, baronovým synem i Kunigundou) a procestuje při tom celý svět: Portugalsko, Španělsko, Latinská Amerika, Paříž, Benátky i Sedmihradské knížectví. Najde mnoho nových přátel: mudrce Martina, který nahlíží na svět v úplně jiném světle než Candide, věrného sluhu Kakamba nebo Kunigundinu služebnou; nakonec zjišťuje, že všude vládne tatáž nespravedlnost, pokrytectví a zhovadilá morálka. Jedinou výjimkou je mýtické Eldorádo, kde zlo neexistuje a vysoce vzdělaní lidé tu žijí v harmonii, míru, zdravé činorodosti a hojnosti. Candide ale opouští i toto dokonalé místo, protože si ze všeho nejvíc na světě touží vzít za ženu Kunigundu. Staří přátelé Candide, Martin, Panglos, baronův syn, Kunigunda, která nakonec hrozně zošklivěla a stala se hádavou a hašteřivou manželkou, Kunigundina služebná, Paquetta (Kunigundina bývalá komorná) a její milenec bratr Bonifác se nakonec usadí na malém hospodářstvíčku na břehu Marmarského moře, které Candide pořídí za diamanty z Eldoráda, a dále filozofují o smyslu života. Nakonec potkají starého Turka, který je společně se svými dětmi pohostí, a zjistí, že on si zvolil nejlepší možný způsob života -> pracuje na svém hospodářství, je nezávislý a nestará se o dění v okolním světě. Cadidovi přátelé ho napodobí a konečně nacházejí ten pravý smysl života.
"Světové zlo" je možno překonat prací. Zároveň zesměšňuje nekritický optimismus daný vírou v boží prozřetelnost.
Pierre de Laclosse (1741-1803)
Nebezpečné známosti: román kritizuje povrchní mravy a morálku francouzské vyšší společnosti. Podle knihy vytvořil Miloš Forman film Valmont.
Anglie
Daniel Defoe (asi 1660-1731)
Román Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719): na pozadí dobrodružného života hlavního hrdiny, který ztroskotá na pustém ostrově, klade autor závažné filozofické otázky o smyslu lidské práce, o vztahu civilizace a přírody. (Jedná se pravděpodobně o skutečný příběh skotského námořníka Alexandra Selkirka. Do češtiny přeložil a pro dětského čtenáře upravil Josef Věromír Pleva.)
Jonathan Swift (1667-1745)
Utopický román Gulliverovy cesty je fiktivním cestopisem kapitána Gullivera, který se setkává se zvláštními postavami a národy (trpaslíci z Liliputu, obři z Brobdingnagu, Hvajninimové ad.). Kniha je kritikou anglické společnosti a evropské kultury vůbec.
Henry Fielding (1707-1754)
Román Tom Jones: o osudech nalezence, jenž byl vychován ve šlechtické rodině. Román se vyznačuje napětím, pestrým dějem, zajímavými zápletkami, množstvím postav různých charakterů. Vytváří panoramatický obraz anglické společnosti 1. pol. 18. stol., odsuzuje morálku londýnské aristokracie, vyzdvihuje ctnosti nastupujícího měšťanstva.
Itálie
Osvícenství proniká do žánru commedia dell´arte. Pro tuto komedii jsou charakteristické ustálené typy postav s předem danými vlastnostmi a sociálním určením (bohatý kupec Pantaleone , smutný Harlekýn, vychytralý sluha Scappino, služka Colombina). Herci podle nastíněného obsahu na jevišti improvizovali.
Carlo Goldoni (1707-1793)
Sluha dvou pánů: Goldoni pozměnil v této divadelní hře commedii dell´arte tím, že převedl improvizaci do pevného textu.
Německo
Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781)
Spisovatel a teoretik umění, zakladatel tzv. měšťanského dramatu: zachycuje osud jednotlivce v širším společenském kontextu.
Komedie Mína z Barnhelmu: příběh snoubenců, kteří v době prusko-francouzské války patří ke znepřáteleným stranám.
Tragédie Emilia Galotti bývá rovněž považována za "první evropské politické drama". Lessing ve hře z roku 1772 zkoumá procesy mocenských vztahů mezi vrstvami společnosti, mezi mužem a ženou, zároveň kritizuje prodejnost a představy o správné morálce. Z dnešního pohledu by se zápletka hry, postavená na milostném trojúhelníku mezi princem, nezkušenou měšťankou Emilií a pragmatickou vévodkyní Orsinou, mohla jevit až romantická, zvláště pokud se do mnohých sporů vmísí postavy intrikánů a mstitelů, avšak neodbytně přítomné téma moci a jejího využívání je až realisticky současné: lavními postavami děje i nositeli morálního patosu celého díla příslušníci měšťanského světa. Vážený občan Galotti nemůže uchránit svou dceru Emílii před zvůlí panovníka italského státečku, který dal zavraždit Emíliina snoubence. Než by se Emílie poddala, přijme raději smrt z rukou svého otce.
Rusko
Osvícenství se projevilo až s větším časovým odstupem.
Ivan Andrejevič Krylov (1769-1844)
Tvůrce ruské národní bajky - satiricky zobrazuje individuální lidské slabosti i tehdejší ruskou absolutistickou společnost (samoděržaví). Bajky -> obsahuje tradiční poučení, jindy výchovná myšlenka vyplývá přímo z příběhu.
Michail Vasiljevič Lomonosov (1711-1765)
Reformátor spisovného jazyka a verše, zakladatel moskevské univerzity.
III. PREROMANTISMUS / SENTIMENTALISMUS
Je reakcí na vypjatý racionalismus klasicismu svázaný pevnými normami, důraz klade na citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka, inspirací je mu lidová poezie, mytologie, příroda, fantazie, historie. Častými motivy jsou jezera, hřbitovy, trosky, měsíční svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně, poutníka. Básník se stylizuje do role barda (mluvčího národa), lidového pěvce, věštce nebo proroka.
Anglie
Samuel Richardson (1689-1761)
Epistolární romány (v dopisech) Pamela, Clarissa Harlowe a Sir Charles Grandison vynikají psychologickým líčením vnitřního života hrdinek, zvláště v tragických situacích. Jejich sentimentální, idealizující rysy vyvolaly ve své době polemickou reakci (H. Fielding).
Laurence Sterne (1713-1768)
Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho: hlavní hrdina je vypravěčem, cit je prostředkem k porozumění sobě i světu, autor navazuje kontakty se čtenářem = předchůdce moderního psychologického románu. Většina situací v knize je založena na absurdních rodinných nedorozuměních, které vyznívají humorně. Vtip vyprávění spočívá také v tom, že Tristram neumí nic vysvětlit jednoduše a do všeho zaplétá široké souvislosti. Proud vyprávění je neustále přerušován epizodami, vtipnými odbočkami a postřehy a právě tato na svou dobu nová forma způsobila, že Sternovo postavení v historii románu 18. století bývá srovnáváno s postavením velkých tvůrců moderní prózy.
Poezii dávnověku představovaly tzv. Ossianovy zpěvy, vydávané za dílo slepého keltského barda ze 3. stol., vyšlo najevo, že se jedná o literární mystifikaci Jamese Macphersona (1736-1796). Macpherson po odhalení literární činnosti zanechal a vstoupil do politiky. Od roku 1780 do své smrti byl členem britského parlamentu.
Francie
Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
Ve svých filozofických a literárních dílech pěstoval kult přírody.
Rozprava o vědách a umění, Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi: dokazuje v nich, že člověk je od přírody dobrý, ale civilizace ničí jeho mravnost. Hlásá proto návrat k přírodě. Porušení vztahu člověka a přírody vede ke společenským rozdílům a válkám.
Pedagogický spis Emil čili O výchově: představy o přirozeném a citově bohatém životě.
Pojednání O smlouvě společenské: lid je jediným nositelem moci ve státě.
Román v dopisech Julie neboli Nová Heloisa: příběh lásky šlechtické dcery a jejího učitele na pozadí nádherné alpské přírody. Otec zabrání jejich sňatku, učitel odchází do světa, po letech se s dívkou opět shledává, ale ona je již vdaná. Dílo zachycuje vývoj postav ke ctnosti.
Posmrtně vydaná autobiografie Vyznání s mnohými úvahami, především o zodpovědném vztahu k vlasti.
Rousseaův život líčí Lion Feuchtwanger v románu Bláznova moudrost.
Antoine François Prévost (1697-1763)
Příběh rytíře de Grieux a Manon Lescaut (Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut): novela vydaná roku 1731 jako sedmý a zároveň poslední svazek Mémoires et aventures d'un homme de qualité (Paměti a dobrodružství vzácného člověka). Byla ve své době kontroverzní a její vydávání bylo krátce po publikaci ve Francii zakázáno. I přesto se stala velmi populární a nezákonně se šířila mezi lidmi. V následující edici z roku 1753 odstoupil abbé Prévost od příliš skandálních detailů a včlenil do díla moralizující vysvětlivky.
Příběh končí tragicky kvůli lehkovážné touze po bohatství a neschopnosti rozejít se s konvencemi. Román přebásnil a upravil pro jeviště Vítězslav Nezval pod názvem Manon Lescaut:
Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…
Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Kéž by mně vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
co bylo včera, není už.
Pučí mi vousy. Běda čím se stávám!
Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…!
Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat.
Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet.
Já vás mám, Manon, rád…
já vás mám, Manon, rád.
François René de Chateaubriand (1768-1848)
Prozaik, kritik, historik,odpůrce francouzské revoluce, proto emigroval do Anglie, dlouho cestoval po Severní Americe. Zabývá se náboženskou tematikou a úvahami o možnosti návratu člověka do lůna přírody.
Novela Atala: tragický příběh lásky indiána Šakty a křesťanské dívky Ataly. Křesťanská morálka vítězí nad pozemskou láskou i nad strachem ze smrti.
Novela René: autobiografické motivy intelektuála, odmítajícího se přizpůsobit svému okolí.
Německo
Johann Gottfried Herder (1744-1803)
Úvahy Myšlenky k filozofii dějin lidstva: idea pokojného soužití národů, umožňující všeobecný vzestup lidstva. Dokazoval, že ve společenském vývoji hraje jeden národ (nebo skupina národů) dominující roli, kterou předurčoval Slovanům (pro mírumilovnou povahu a cit pro lidovou píseň) -> svou filozofií silně inspiroval naše obrozence.
Herder byl jedním z teoretiků literárního hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) - je to nejvýraznější proud německého preromantismu, prosazuje nespoutanou tvůrčí svobodu a odmítá společenské konvence. K nejvýznačnějším představitelům patří Goethe a Schiller.
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832)
Geniální umělec, myslitel, přírodovědec a politik. Po studiích práv působil jako advokát (např. ve svém rodišti Frankfurtu), většinu života strávil jako ministr na dvoře vévody ve Výmaru. Pobýval i v Čechách (Františkovy Lázně, Karlovy Vary), udržoval styky s našimi vědci-obrozenci (např. s J. Dobrovským, hrabětem K. Šternberkem ad.).
Zpočátku píše básně vyjadřující touhu po svobodě pod vlivem Sturm und Drang - např. Prometheus (vzdor proti bohům), veršované drama Goetz von Berlichingen (historický námět selského povstání).
Světovou proslulost získal lyrickým románem v dopisech a deníkových záznamech Utrpení mladého Werthera: neopětovaná láska končí sebevraždou mladého muže. Román byl literární i společenskou senzací -> mladí lidé napodobovali styl oblékání hrdiny, zvýšil se však i počet sebevražd.
Ideovým protějškem Werthera je hrdina dvoudílného románu Viléma Meistra léta učednická a Viléma Meistra léta tovaryšská: uvedl do německé literatury tzv. výchovný román (Bildungsroman): zachycuje vývoj a zrání lidské osobnosti hledající smysl své existence. Dramata Ifigenie na Tauridě - inspirovaná Euripidem, zachycuje srážku světa barbarského a antického. Torquato Tasso: tragický osud italského renesančního básníka.
Nejvýznamnějším Goethovým dílem je dramatická báseň Faust (1. díl vyšel 1808, 2. díl 1832): dvoudílná filozofická tragédie. Faust představuje velkolepé podobenství o volbě mezi dobrem a zlem, o touze člověka po vědění, činu a smysluplném životě. Konečného naplnění může člověk dosáhnout, když se zbaví sobectví a zaměří se na prospěšnost druhým.
Ve 20. století zpracovávají faustovský námět např. Thomas Mann v románu Doktor Faustus, Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka, Merta a Moša v Městském divadle v Brně jako vizuální oratorium Bastard ad.
Friedrich Schiller (1759-1805)
Vznešené lidské city a mravní ideály vyslovil v lyrické básni Óda na radost, kterou zhudebnil L. van Beethoven ve své Deváté symfonii.
V divadelních hrách odsoudil politický i osobní útlak: Loupežníci -> K sepsání Loupežníků Schillera podnítila povídka básníka Schubarta. První scény vznikly roku 1777. Schiller pracoval jako posedlý. Psal dokonce i v noci, kdy riskoval, že jej při takové zakázané činnosti objeví (mládí /1772-1780/ totiž strávil v Karlsschule, kde panoval velmi tvrdý a přísný, takřka kasárenský režim). Jednoho květnového dne roku 1778 se Schiller s několika kamarády oddělil od skupiny a nadšeně jim předčítal. Nadšení posluchačů bylo čím dál větší. Měli pocit, že zažili hodinu, kdy se narodil významný dramatik. A měli pravdu:
Mladý hrdina Karel Moor studuje v Lipsku. Je prvorozený syn starého hraběte z Mooru. Karl odpovídá ideální postavě doby génia, jeho mladší bratr Franz jej ale nenávidí, chce se totiž stát zámeckým pánem a získat Karlovu snoubenku Amálii. Karel se rozhodne, že v domě už nechce bydlet. Jeho otec ho ale vydědí, když dostane Franzem zfalšovaný dopis. Karel založí loupežnickou bandu a stane se jejím vůdcem. Se svými druhy se pak vrátí do vlasti, protože se chce usmířit s otcem. Otce však nalézá uvězněného ve věži. Když se otec dozví, že se Karel stal loupežníkem, umírá na infarkt. Franz dostane před loupežníky strach a oběsí se. Loupežníci nakonec celý zámek podpálí. Amália Karla stále miluje, řekne mu ale, že jej nemůže následovat, protože je loupežník. Amália chce, aby ji Karel zabil. A Karel ji poslechne. Nyní se Karel chce vydat řádnému soudu. Potká chudého muže a řekne mu, aby ho odvedl na policii. Muž splní jeho přání a dostane odměnu. Karel je popraven. Za tuto hru byl Schiller uvězněn a byla mu zakázána literární činnost.
Don Carlos: Zpracovává látku z doby nizozemského boje za nezávislost, vyjadřuje touhu po kamarádství a míru.
Úklady a láska: nešťastný osud milenců - dcery hudebníka a syna šlechtice: V této tragédii ztroskotá láska měšťanské dívky a šlechtice na intrikách tyranského a nemoralistického knížecího dvora.
Vilém Tell: vzpoura švýcarského hrdiny proti tyranii. Námět na tuto hru Schiller získal od Goetha, ten totiž ve Švýcarsku vyslechl tuto pověst a vyprávěl ji Schillerovi, který ji zpracoval.
Valdštejna: dramatická trilogie z českých dějin, o vojevůdci, kterého ctižádost přivedla k tragickému pádu.
Gottried August Bürger (1747-1794)
Satiricko-fantastický román Podivuhodné cesty barona Prášila.
Balady -> nejznámější je Lenora - truchlivý příběh dívky čekající na návrat milého z války (inspirace pro Erbenovu Svatební košili).
Rusko
Alexandr Nikolajevič Radiščev (1749-1802)
Formou cestopisu ukazuje nelidské poměry života ruských nevolníků v období samoděržaví - Cesta z Petrohradu do Moskvy. Nejvýznamnější dílo, intelektuální cestopis obsahující ve formě různých alegorií, črt a úvah o životě v rozlehlé ruské říši tvrdou kritiku nevolnictví i samoděržaví Náklad románu byl zabaven, autor odsouzen k smrti, trest pak změněn na desetileté vyhnanství na Sibiři.

Baroko v Čechách

8. prosince 2009 v 18:25

Baroko v Čechách
bitvě na Bílé hoře v roce 1620: těžké období; nevolnictví, rekatolizace, germanizace - důsledek: většina nekatolické inteligence nuceně opouští zemi, emigrace do Německa (luteráni), na Slovensko (luteráni a bratří) a do Polska (bratří); násilné pokatoličťování
jezuitský řád měl dobré školství, kontakty s cizinou
zrovnoprávnění češtiny s němčinou (to prakticky znamenalo vytlačení češtiny z veřejného života)
povoleno jen katolické náboženství
1627 vydáno "Obnovené zřízení zemské" - dědičné právo Habsburků na český trůn a povolena je pouze katolická církev
A. Exilová tvorba
Pavel STRÁNSKÝ - O STÁTĚ ČESKÉM - latinsky psaná obhajoba předbělohorských poměrů v Čechách
Pavel SKÁLA ZE ZHOŘE - HISTORIE CÍRKEVNÍ - vyšlo tiskem až v 19. století
Jan Ámos KOMENSKÝ (1592-1670)
I. Období od počátku tvorby do emigrace (1628)
náboženské a filozofické spisy, texty plné boží odevzdanosti, lítosti, víry v lepší budoucnost
LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
alegorie
DIVADLO SVĚTA - nedokončený encyklopedický spis - popis kosmu, přírody, zeměpisu
II. Období po roce 1628 - uzavření míru mezi Švédy a Habsburky
díla didaktická
DIDAKTIKA
INFORMATORIUM ŠKOLY MATEŘSKÉ
BRÁNA JAZYKŮ OTEVŘENÁ
VELKÁ DIDAKTIKA
doporučuje čtyři stupně výchovy:
- do šesti let v rodině (mateřská škola)
- do 12 národní škola (obecní, v každé vesnici)
- do 18 gymnázium (v každém větším městě)
- nakonec univerzita (alespoň v každém státě)
ŠKOLA HROU
III. Poslední období
odchází do Amsterdamu
KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ
SVĚT V OBRAZECH (ORBIS PICTUS)
B. Domácí tvorba
oficiální (jezuitská), pololidová a lidová
JEZUITSKÁ
literatura se zaměřila především nábožensky; hrdinou literárního díla je opět, jako ve středověku, světec; sílí pocit marnosti světa, množí se úvahy o smrti a posmrtném životě; převažují agitační spisy, životopisy svatých, postilu, kázání a náboženské rozjímání; zpracovávají se legedy a pěstuje se náboženská lyrika; odvrat od životní reality se projevuje idyličností
Bedřich BRIDEL CO BŮH? ČLOVĚK?
Václav Jan ROSA ČECHOŘEČNOST
Bohuslav BALBÍN ROZPRAVA NA OBRANU JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ ČESKÉHO
VÝTAH Z ČESKÝCH DĚJIN - Balbín vypovězen z Prahy do Klatov
Antonín KONIÁŠ INDEX - soupis nevyhovujících knih
Adam Václav MICHNA Z OTRADOVIC LOUTNA ČESKÁ
POLOLIDOVÁ
interludia (mezihry)
písmácké paměti - "písmák" Jan VAVÁK
LIDOVÁ
anonymní
provázela umělou literaturu vždy, na konci 17. st. a během 18. st. nabyla zvláštního významu
vyjadřuje vztah lidu k otázkám života a smrti, k přírodě, k práci, k rodině a boj proti utlačovatelům
žánry:
Sociální píseň (balada) - přímý odraz rozporů mezi sedláky a pány; dochovala se jen malá část (v soudobých rukopisech a sbornících); když pomíjel robotní útlak, ztrácely se z podvědomí lidí, některé však přežily a byly zapsány až Erbenem, Sušilem nebo Bartošem (sběratelé lid. písní v pozdější době)
Pohádka
Balada - převažují motivy z každodenního života, chmurný děj, tragický konec
Kramářské písně
Pověst - náměty soudobé události: o Kozinovi, o Růžovém paloučku a tajných bratřících - jednota bratrská
Proroctví - souvisí s pověstí, vyjadřuje naděje do budoucna, Libušino proroctví
Drama - navazuje na náboženské hry, zvláště velikonoční a vánoční, biblický námět, lidový humor, ale také hry dobrodružné, náměty z umělé literatury
Zpěvohry - vzorem byla patrně operní představení na šlechtických zámcích
Loutkové hry - objevily se v polovině 17. století; o Faustovi, o Donu Juanovi (Don Šajnů) - repertoár dle cizích vzorů a námětů - Matěj Kopecký
 
 

Reklama