Květen 2010

MO - kostra

24. května 2010 v 0:48 Maturitní
1.
Mezopotámie - Egypt - Indie - Čína; hebrejsky psaná lit.
Epos o Gilgamešovi
Achnaton, Kniha mrtvých, Vlastní životopis Sinuhetův (Egypťan Sinuhet), hieroglyfy
Mahábhárata, Rámájana
Li-Po, Tu-Fu, Konfucius, Lao-c' > taoismus
Persie Avicenna (Knihy lékařství, Knihy mrtvých)
Korán - súry (114 kapitol, seslaných postupně Mohamedovi)
Bible (celá následná evropská/světová literatura)
2
Homér (Joyce: Odysseus)
Sapfó
Ezop (La Fontaine, V+W, Krylov)
Aischylos, Sofokles, Euripides
Aristofanes
Sokrates, Platon, Aristoteles
Plautus (Moliere: Lakomec)
Cicero, Caesar
Vergilius (Dante: Božská komedie), Ovidius: Proměny (epická báseň: řadu mýtů (asi 250) popisujících různé proměny podoby), Umění milovat, Listy heroin
Seneca, Tacitus, Herodotos
3
periodizace, ideologie -> rozdělení na 3 lid
lit. duchovní, světská; druhy a žánry (legenda fraška)
Píseň o Nibelunzích
Píseň o Cidovi (Corneille: Cid)
Píseň o Rolandovi, Tristan a Izolda, Alexandreida (české verze)
Píseň o Beowulfovi
Slovo o pluku Igorově (Čelakovský: Ohlas písní ruských, RKZ)
Proglas
Panonské legendy
legendy -> sv. Václav, sv. Ludmila
Kristiánova legenda, legendy (Legenda aurea)
Kosmas
Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave
Alexandreis, Tristram a Izalda (evropské verze)
Dalimilova kronika
4
Tkadleček, Spor duše s tělem, žákovská/makarónská
Karel IV.: Vita Caroli
Mastičkář
legendy -> Kateřina, Prokop
ostrovská p., Kunhutina modlitba (lyrika)
Hradecký rkp. Podkoní a žák, Desatero, Satiry
Jistebnický kanc.
Tomáš Štítný ze Štítného
Jan Hus: De Ecclesia, Knížky o svatokupectví
Budyšínský rukopis
Petr Chelčický: Sieť viery pravé (Jednota bratrská)
5
Dante Alighieri (Vergilius), Petrarca, Boccacio (Hynek z Poděbrad)
Francois Villon (V+W, Loukotková, balada vůbec), Rabelais
Lope de Vega, Miguel de Servantes (Dyk, Vančura), Tirso de Molina
Geoffrey Chaucer (Boccacio)
William Shakespeare: Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth (Sládek)
Erasmus Rotterdamský
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká (Kosmas,RKZ)
Jan Blahoslav (Bible kralická, Chelčický)
Daniel Adam z Veleslavína
6
gongorismus, marinismus
Torquato Tasso
Pedro Calderón de la Barca, Terezie z Ávily, Jan od Kříže
John Milton
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
commedia dell arte (Moliere)
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, ped. spisy, Kšaft
Bohuslav Balbín (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, jinak Balbínova obrana. Přesvědčuje zde o schopnosti češtiny a snaží se o její vzkříšení. Toto dílo za Balbínova života tiskem nevyšlo, šířilo se opisem. Poprvé je vydal až František Martin Pelcl, latinsky, v roce 1775), Bedřich Bridel, Adam Michna z Otradovic, Kocmánek
7
Pierre Corneille (Píseň o Cidovi), Jean Racine, Moliere (Plautus, commedia dell arte)
Carlo Goldoni (commedia dell arte)
Voltaire, Denis Diderot - Encyklopedie
Daniel Defoe (Pleva)
Jonathan Swift
Josef Dobrovský
Václav Matěj Kramerius
bratři Thámovi
Josef Jungmann
rukopisy
František Palacký
Ján Kollár
Václav Kliment Klicpera, Čelakovský
8
Jean-Jacques Rousseau (Feuchtwanger - Bláznova moudrost)
Antoine-Francois Prévost (Nezval)
Johann Wolfgang Goethe: Faust, Friedrich Schiller
Novalis, Heinrich Heine
Wordsworth, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelly, Walter Scott
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin, Michail Jurijevič Lermontov, Nikolaj Vasiljevič Gogol
Victor Hugo, Stendhal, Alexandre Dumas, Alfred Musset
Edgar Allan Poe
Adam Mickiewicz
Josef Kajetán Tyl
František Ladislav Čelakovský (ústní lidová slovesnost)
Karel Jaromír Erben
Karel Hynek Mácha: Máj
přechod k realismu: Božena Němcová: Babička (Baar: Paní komisarka)
Karel Havlíček Borovský
9
Stendhal,Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Guy de Maupassant
Ivan Alexandrovič Gončarov, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest
Émile Zola: Rougon-Macquartové
Jirásek, Rais, Světlá, Winter, Jindřich Šimon Baar
bratři Mrštíkové
10
Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Jakub Arbes
Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek (Shakespeare), Krásnohorská
Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer
11
symbolismus, impresionismus, dekadence, civilismus
Charles Baudelaire, Jean Arthur Rimbaud, Paul Verlaine
Oscar Wilde
Walt Whitman
Anton Pavlovič Čechov
Karel Hlaváček
Česká moderna: Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova, Otokar Březina, František X. Šalda (1. generace)
12
S. K. Neuman, Fráňa Šrámek (odlišit anarchismus, impresionismus a vitalismus v jeho díle), Karel Toman, Viktor Dyk, František Gellner
Petr Bezruč
13
kubismus, futurismus, expresionismus, dadaismus, imažinismus, surrealismus
Guillaume Apollinaire
Christian Morgenstern
Vladimír Vladimirovič Majakovskij
Tristan Tzara
Gottfried Benn
(André Breton/Paul Éluard)
Sergej Alexandrovič Jesenin, A. A. Blok, Anna Achmatovová, Marina Cvetajeva), Velemir Chlebnikov (zaumnyj j., palindromy, paronomázie)
14
proletářská poezie, poetismus, surrealismus, katolický/spirituální proud
Jiří Wolker
Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl
Jakub Deml, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek/František Halas, František Hrubín, Vladimír Holan,
15
Erich Maria Remarque, Romain Rolland, Ernest Hemingway, Arnold Zweig (Spor o seržanta Gríšu)
Maxim Gorkij, Michail Bulgakov, Boris Pasternak
James Joyce, Virginia Wolfová
Francis Scott Fitzgerald, John Steinback
bratři Mannové, Stefan Zweig
Antoine de Saint-Exupéry, André Gide
Franz Kafka
16
Jaroslav Hašek
Vladislav Vančura
Jaroslav Durych
Ivan Olbracht
Jaroslav Havlíček, Václav Řezáč
bratři Čapkové, Karel Poláček
17
H. Barbusse, Erich Maria Remarque, Romain Rolland, Ernest Hemingway, Arnold Zweig (Spor o seržanta Gríšu)
Hašek, Kopta, K. Čapek
William Styron, Joseph Keller, Kurt Vohnegut (Jatka č. 5), Patrick Ryan, Heinrich Böll, Alberto Moravia, Boris Polevoj,
Julius Fučík, Jan Drda, Norbert Frýd, Branald, Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal, Jiří Weil
Jaroslav Seifert
18
Joseph Heller: Hlava XXII, Alexandr Solženicyn, Heinrich Böll, Jerome D. Salinger, Jacques Prévert, Albert Camus: Cizinec
beatnici
García Márquez, Umberto Eco
sci-fi, fantasy, detektivky
19
Vl. Holan, J. Seifert, F. Halas, Fr. Hrubín, J. Zahradníček, Josef Kainar, Jiří Kolář, Karel Šiktanc, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel
20
Arnošt Lustig, Ladislav Fuks, Vladimír Páral, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký
21
Ladislav Fuks, Vladimír Páral, Bohumil Hrabal, Ota Pavel,
Milan Kundera, Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Lustig, Mačko, Tigrid
Vaculík, Kantůrková
ineditní nakladatelství
exil.: '68 Publishers, Index, čas. Svědectví
samizdat: Petlice, Expedice, Česká expedice, Pražská imaginace; čas. Vokno, Revolver Revue
22
Michal Viewegh, Petr Švabach, Tereza Boučková, Květa Legátová, Miloš Urban, Jáchym Topol, Emil Hakl
23
definice satiry, Podkoní a žák, Mastičkář, Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Josef Svatopluk Machar, Viktor Dyk, František Gellner, Jaroslav Hašek, V+W, Miloslav Švandrlík, Suchý Šlitr, Šimek Grossmann, Cimrman
24
antické drama
Aischylos, Sofokles, Euripides
B alžbětinské divadlo a klasicismus
William Shakespeare: Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth
Moliere
C novodobé divadlo
Henrik Ibsen, Oscar Wilde, G. B. Shaw
absurdní divadlo
25
liturgické/světské drama
Mastičkář
bratři Thámovi, Bouda, Václav Kliment Klicpera
Josef Kajetán Tyl
okruh Národního divadla
bratři Mrštíkové
bratři Čapkové
Osvobozené divadlo
Semafor, Divadlo Járy Cimrmana…

MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ

10. května 2010 v 1:03 Třetí (4) / Pátý (6)
MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ
SECESE
Kralovala na přelomu 19. a 20. stol. v umění, způsobu oblékání i životním stylu. Slovo secese znamená oddělení se od celku, odloučení. Mladí autoři tak dali najevo svůj rozchod s tradicemi a dosavadním uměním.
Ve výtvarném umění jsou charakteristickými prvky ornamentálnost (stylizované rostlinné motivy -> květy, listy stromů), tlumené barvy, asymetričnost, motiv lidské masky. Rozvíjí se hlavně dekorativní umění (keramika, sklo, porcelán, šperk, nábytek). Architektura se vyznačuje dekorativností (např. štuky, vitráže, rostlinné motivy na skle, mříže, zábradlí, lustry, masky na fasádě, ozdobné kachle): v Praze budova Wilsonova nádraží, Obecní dům, Peterkův dům na Václavském náměstí 12 (arch. Kotěra), Trmalova vila č. p. 95 ve strašnické Vilové ulici 11, hotel Paříž, vila sochaře Bílka ad.
Představitelé: Gustav Klimt (malíř, zakladatel vídeňské secese), Egon Schiele (rakouský malíř a grafik), L. C. Tiffany (amer. malíř a sklář), Alfons Mucha (český malíř a grafik žijící v Paříži, tvůrce plakátů -> nejznámější pro fr. herečku Sarah Bernhardovou, tvůrce 1. československé známky), Antonio Gaudí (španělský architekt), J. M. Olbrich
Další architektonické památky: Slovanský dům v Praze (Balšánek, Polívka), hotely Evropa a Merano na Václavském nám. v Praze, Národní dům v Prostějově (Jan Kotěra) - údajně nejkrásnější secesní stavba u nás, Muzeum v Hradci Králové - vrcholná Kotěrova stavba, Gaudího činžovní domy v Barceloně, lavičky v barcelonském parku, Olbrichova budova Secese ve Vídni, vstupy do pařížského metra
VITALISMUS
Vyjadřuje radost ze života, z pouhé existence, z maličkosti (reakce na 1. sv. válku). Šrámek, K. Čapek, J. Wolker
CIVILISMUS
Opěvuje technické vymoženosti, všední věci, lidskou práci. Whitman, Verhaeren, Neumann
FUTURISMUS
Zrodil se počátkem 20. st. v Itálii, obrací se k budoucnosti (futurus = budoucí), boří a odmítá dosavadní umění, tradice, hodnoty, obdivuje moderní civilizaci, chce zachytit svět v pohybu, propaguje sílu a výbojnou aktivitu, proto se mnohdy dostává až k podpoře extrémních hnutí (v Itálii fašismu, v Rusku revoluce a komunismu). Osvobozením slov a vět zdůrazňuje pohyb, básně jsou graficky výrazné, bez interpunkce. Otcem směru a tvůrcem manifestu futuristů je Filippo T. Marinetti. V Rusku to byli Vladimír Majakovskij a Velemír Chlebnikov.
KUBISMUS
Kubus = krychle. Aby postihli podstatu věci, rozkládají umělci skutečnost na jednotlivé prvky, geometrické tvary, pohlížejí na ni ze všech stran. Proti náladovosti staví umělecký řád a jasnou kompozici, odmítají pouhý popis skutečnosti, snaží se proniknout pod povrch reality, k podstatě věci. Malíři svá zátiší a portréty doplňují útržky novin, plakátů, jako kontrast užívají tvaru houslí a kytar. Za zakladatele směru je považován Španěl žijící v Paříži Pablo Picasso, další malíři: Georges Braque, Fernand Léger, Bohumil Kubišta, Emil Filla, Václav Špála, Josef Čapek… český sochař Otto Gutfreud.
Architektura: Dům U Černé Matky Boží v Praze (J. Gočár), komplex domů kolem radnice v Bučovicích, dům v Neklanově ulici v Praze (Josef Chochol)
V literatuře dochází ke spojení futuristického dynamismu s kubistickou snahou zachytit skutečnost z různých úhlů a vzniká kubofuturismus: uvolnění dějových souvislostí, volný proud myšlenek, pocitů, představ, vzpomínek -> polytematická báseň neboli pásmo, tvůrcem je Guillaume Apollinaire: francouzský básník. Často vytvářel básně, v nichž skládal slova do určitých obrazů: kaligramů. Podobně i další fr. básník a režisér Jean Cocteau /žán koktó/
DADAISMUS
Hnutí dada (slovo znamená hračku, zálibu, koníček nebo rusky ano) zaznamenalo největší rozkvět kolem r. 1920. Vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života, vysmívá se všem hodnotám a konvencím, obrací svět naruby, zaplňuje ho radostí, hravostí, hromadí nesmysly, chce burcovat, šokovat, provokovat, uvolňuje slova z logických souvislostí: "smích z nesmyslu". Manifest sepsal Francouz rumunského původu Tristan Tzara, dadaismus se uplatnil i v počátcích Osvobozeného divadla. Motto dada: Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Vyberte v novinách článek tak dlouhý, jak dlouhou chcete mít svou báseň. Vystřihněte článek. Potom pečlivě vystříhejte slovo za slovem z tohoto článku a naházejte je do pytlíku. Lehce zatřepejte. Vytahujte potom výstřižky jeden za druhým a skládejte je v tom pořadí, jak jste je vytahovali. Pečlivě slova opište. Báseň se vám bude podobat. Za předchůdce dadaistů je považován německý básník Christian Morgenstern, který byl však v době vzniku hnutí dada již mrtev. K dadaistickým malířům a sochařům patří Francouz Marcel Duchamp, Němci Kurt Schwitters a Max Ernst
EXPRESIONISMUS
Z latin.slova expressio = výraz. V centru pozornosti jsou citové stavy a projevy lidské psychiky. Tyto momenty jsou však pesimistického až katastrofického rázu: umění je plné bolesti, hrůzy, prázdnoty, zoufalství ze ztráty orientace ve světě bez tradičních jistot a hodnot, z válek a sociálních otřesů. Expres. se projevoval hlavně v německé kulturní oblasti v letech 1910-1920. Gottfried Benn: cyklus Morgue (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů.
Malíři: Nor Edvard Munch, Rus Vasilij Kandinskij, Rakušan Oskar Kokoschka
SURREALISMUS
= nadrealismus, toužící po neznámých světech, po všem, co je obestřeno tajemstvím. Vychází z učení Sigmunda Freuda: člověk je ovlivňován nejen rozumem, ale i nevědomím, které je řízeno sexuálním pudem. Surrealisté se snažili proniknout do podprahového života, inspiraci hledali ve snech, fantazii, halucinacích, hysterii. Jen tak lze podle nich osvobodit lidského ducha. Metodou práce byl psychický automatismus (automatická kresba, automatický text): autor zaznamenává nahodilý pocit, sen, halucinaci… Malíři tvoří snové malby nedefinovatelných objektů. Surrealisté se nebáli navozovat u sebe uměle stavy porušení psychické rovnováhy (delirium, hypnóza, drogy…)
Zakladatelem směru je francouzský básník André Breton: r. 1924 vydal Manifest surrealismu. Dále Paul Eluard, Louis Aragon, Vítězslav Nezval
Malíři: Salvador Dalí, Joan Miró, Max Ernst (koláže),
Na pomezí kubismu, expresionismu a surrealismu stojí francouzský malíř (původem ukrajinský Žid) Marc Chagall
FUNKCIONALISMUS
Prohlašuje, že krásné je to, co je funkční, účelné, co dokonale slouží potřebám moderního člověka. Prosazuje se od 20. let 20. stol.
Propaguje avantgardní umělecká a architektonická škola Bauhaus ve Výmaru: snaží se propojit všechny druhy výtvarného umění a dokonalého řemesla s funkční architekturou. Hlav. představiteli jsou Walter Gropius a Ludwig Mies van der Rohe (architekt vily Tugendhat v Brně). Jedním z nejoriginálnějších architektů je Francouz Le Corbusier, ale většina jeho návrhů se nedočkala realizace pro svou přílišnou smělost.
Stavby: Eiffelova věž, Veletržní palác v Praze, výstavní pavilony v Brně, Chrám Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, rekonstrukce prvního a třetího nádvoří, úprava jižních zahrad, Pražský hrad - Josip Plečnik
Funkcionalismus se v literatuře projevuje jako konstruktivismus: literární tvorba musí být účelná -> reportáže a další publicistické útvary, plakáty
Další směry: Imagismus
Zakladatelem imagismu byl Angličan Thomas Ernest Hulme (1883-1917), hlásil se k němu Ezra Pound, T. S. Eliot a další angloameričtí umělci. Pro tento směr jsou typické precizní obrazy (images), ve kterých se prolíná intelekt s imaginací a senzibilitou. Podle Pounda je obraz "vyjádřením komplexního intelektuálního a emocionálního významu v časovém okamžiku". Imagisté originálně navazovali na evropskou literární tradici, hledali inspiraci v mytologii i orientálních motivech a propojovali minulost s přítomností. Psali volným veršem, ale nevyhýbali se ani klasickým básnickým formám. Imagistické texty postrádají ozdobnost a jsou zhuštěné až k nesrozumitelnosti. Velmi blízko k tomuto směru měl vorticismus (lat. vortex = vír)
Imažinismus
Ruští imažinisté navazovali na tvorbu angloamerických imagistů. Imažinismus ovlivnil ruskou poezii především v letech 1919-1927. Původně šlo o negativní reakci na futurismus. Imažinisté se soustředili na sugestivní básnické obrazy, které kladou volně vedle sebe, nečekaná spojení a souvislosti. Imažinismus měl urbanistické a selské křídlo. Poetika města i venkova se spojuje v básních Sergeje Jesenina.
Akméismus se zrodil v Rusku a zásadně ovlivnil zdejší literaturu v letech 1912-1922. Akméistům vadila nesrozumitelnost symbolismu a požadovali, aby se básníci zabývali především realitou a pojmenovávali věci pravými jmény, nikoliv mlhavými symboly. Původní významy řeckého slova akmé jsou vrchol a květ, neboli završení všeho. "Růže je pro nás zase růží s vůní, lístky a květem, nikoliv symbolem něčeho jiného," tvrdili akméisté. Umělci sdružení v kroužku Cech básníků se odmítli přihlásit k myšlenkám Velké říjnové revoluce. Vůdce hnutí Gumiljov byl dokonce roku 1921 zastřelen za účast v "protirevolučním spiknutí".
FRANCOUZSKÁ POEZIE
Guillaume Apollinaire (1880-1918)
Je považován za předchůdce surrealistů, ale ve své tvorbě zůstává v reálném, přirozeném životě. Své lyrické postřehy, emoce, myšlenky propojuje do volného toku polytematické básně - pásma: tento typ textu užil ve stejnojmenné básni Pásmo, kterou uvedl sbírku Alkoholy (1913). Aby postihl pohyb současného světa, překračuje časové i prostorové hranice, prolíná přítomnost s minulostí, uplatňuje princip asociace = volné řazení básnických obrazů. Pásmo se stalo žánrem poezie, pěstovali ho Wolker, Nezval, Biebl a další. Ve sbírce Kaligramy (1918) využil principy futurismu a "osvobozených slov" vytvářel obrazové básně.
Prsy Thirésiovy: divadelní avantgarda, tzv. totální divadlo: tanec, zpěv, barvy, světla, výstupy klaunů, akrobacie; o ženě, která se touží stát mužem
André Breton (1896-1966)
Zakladatel surrealismu, zdůrazňuje psychický automatismus, staví do kontrastu fantazii a rozum a vytváří nadrealitu. R. 1924 vydal Manifest surrealismu.
…Surrealismus, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální…
Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu; aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života…
Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období :
1. Intuitivní období: věří ve všemohoucnost myšlenky postavené nad realitu. V tomto období (přibližně do roku 1926) se surrealisté opírali o filozofický idealismus. Sociální aktivitu nevyhledávali. Jejich program viz Manifest surrealismu (1924).
2. Politické období: Surrealisté začali pociťovat nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu. Učinili to veřejným protestem proti kolonialismu. Od této doby nastává jejich přibližování levici, která je zavedla až k obdivu SSSR. Postupně se stávali velmi ideologickými -> Druhý manifest surrealismu (1930). S touto změnou se změnil i název jejich časopisu (a tato změna vystihuje celý problém) ze Surrealistické revoluce se stal Surrealismus ve službách revoluce.
André Breton a Philippe Soupault napsali první automatickou knihu: Les Champs Magnétiques, Magnetická pole (1919): jde o hru se slovy: stačí nechat se vést pouze jejich formou, nebrat ohled na význam, později André Masson vyvinul automatické kreslení a obraz , které se stejně jako jiné automatické metody stalo se významnou částí surrealistické praxe.
Roku 1928 vydává poetickou prózu Nadja.
Paul Eluard (1895-1952)
Představitel surrealismu, spolu s Bretonem vydali sbírku Neposkvrněné početí (1930), sám vytvořil nejkrásnější surrealistické básně ve sbírkách Láska poezie a Veřejná růže. Později se orientoval na angažovanou poezii v levicovém hnutí -> sbírky Nepřerušená poezie, Básně pro všechny, báseň Svoboda.
Jako dvě vodní kapky (Veřejná růže, přel. V. Nezval)
Rozbil se alpský glóbus
Kde milostná dvojice zdánlivě snila
Na jeho bledých bocích
Bylo zobrazeno děvčátko
Smálo se směšnému sňatku
Záviděníhodného života
Dvě oči dvakrát dvě oči
Nikdy se dvakrát navzájem nepodobají
Žena byla neustále obrácena
K nejhorším temnotám soumračného Protea
Jenž lidem unikal
Mládí aniž by se vědělo kdy přijde jeho konec
Úsměvy načrtnuté políbeními
Bolest přerývaná políbeními
Dny byly nepříznivé jen tam těm druhým ženám
Hořeli velikým slepým plamenem
A nepoznávali nic.
ANGLICKÁ POEZIE
Thomas Stearns Eliot (1888-1965)
Narozen v Americe, ale naturalizovaný Brit. Anglický nositel Nobelovy ceny z r. 1948. Eliot tvrdí, že poezie je výjimečná činnost, že právě ona (nikoli např. filozofie) mu přinese nejhlubší poznání. Byl skeptický k současné civilizaci, vnímal svou dobu jako tápající, nezakotvenou. Oceňoval tvůrce kritické k světu i sobě samým, ironiky a hledače nových cest (např. Danteho, Baudelaira). V osobní krizi a na pokraji nervového zhroucení píše r. 1921 vrcholné dílo literárního kubismu: báseň Pustina: z pěti částí psaných volným veršem, zaměřuje se na citovou prázdnotu soudobého života, společenskou a civilizační vyprahlost. Je to obraz chaosu, prázdnoty, nicoty a smrti. Prostor vyprahlé země, jež čeká na vláhu, a ta nepřichází. V básni se střídají různá prostředí, postavy, odkazy k bájným příběhům (např. o svatém grálu). S posledními slovy uvedenými v sánskrtu (citace z Upanišad - starověkých indických posvátných knih) přichází úleva "Šanti, šanti, šanti" je trojnásobné požehnání -> člověk vyslovil svoji úzkost a v daném okamžiku víc nežádá. Eliot věnoval báseň E. Poundovi, amer. básníkovi, který se podílel radou na výstavbě celé básně.
AMERICKÁ POEZIE
Walt Whitmann (1819-1892)
Je prvním představitelem civilismu, vitalismu a tvůrcem volného verše v americké poezii. Předběhl svou dobu, ostatní básníci začali psát ve stejném duchu až daleko po jeho smrti. Rozsáhlá báseň Stébla trávy je komponovaná do zpěvů, polytematická báseň psaná volným veršem, "epos demokratické Ameriky".
Carl Sandburg (1878-1967)
Největší představitel civilismu moderní Ameriky, volný verš, náměty z průmyslových center, přístavů, železnic, dolů atd. Sbírky Chicagské písně, Dobré jitro, Ameriko, soubor pohádek Pohádky z bramborových řádků.
Edgar Lee Masters (1869-1950)
Kulturní událostí r. 1915 se stalo vydání jeho Spoonriverské antologie: soubor téměř 250 monologů pronášených mrtvými pohřbenými na vesnickém hřbitově. Spoonriverská antologievyšla roku 1915 jako zdaleka nejzajímavější kniha svého autora a jako jediná kniha, jež jej měla proslavit nejen v rodné Americe, ale i daleko za jejími hranicemi. Jde o sbírku necelých 300 kratších básní psaných ve volném verši, z nichž každá v záhlaví nese jméno jednoho občana fiktivního městečka Spoon-River, vypovídá několika větami jeho životní příběh a je psána v první osobě jako náhrobní nápis na spoonriverském hřbitově, který si každý občan sám po smrti stylizuje. Jde přitom většinou o osoby, jež žily současně a jejichž životní osudy jsou tedy samozřejmě spolu vzájemně svázány složitou sítí různých vztahů, jež jsou osvětlovány z různých osobních hledisek. Je tedy kniha vcelku vlastně souhrnným obrazem života malého amerického městečka, zvláštním románem o jeho životě, antologií nekrologů, která udržuje čtenáře v příjemném napětí a zároveň dobře pobaví.
Ezra Pound (1885-1972)
Narodil se v Americe, ale většinu života strávil v Evropě, vstřebal evropskou i asijskou kulturu. Své dílo Cantos psal téměř půl století (do r. 1968): je to básnický obraz dějin od starověku po současnost, jeho obraz moderního světa není lichotivý, ukazuje jej jako duchovně prázdný svět korupce a komerce. Výrazové prostředky jsou velmi zhuštěné, konkrétní, odmítá přebytečná slova, přívlastky, přirovnání. Stal se tak představitelem nového směru zvaného IMAGINISMUS: jde o přesný obraz věci, umění se chápe jako věda.
RUSKÁ POEZIE
Alexandr Blok (1880-1921)
Největší ruský básník - symbolista, množství čtenářů si získal svou lyričností a schopností být "ozvěnou doby, dějin". Zaujal již svou symbolistickou prvotinou Verše o krásné dámě - milostné téma v podobě mystické touhy po splynutí duší (inspirací mu byla vášnivá láska k dceři chemika Mendělejeva, která se později stala jeho ženou). Jedním z vrcholů ruské poezie 20. stol. je jeho poema Dvanáct: 12 zpěvů zahájených motivem sněhové vánice v nočním městě v době Říjnové revoluce 1917. 12 rudoarmějců (symbol apoštolů) táhne městem a likvidují své odpůrce (symbolizované např. babkou, buržuou, popem), opojení vědomím moci, síly, velikostí svého poslání. Básně jsou stylově různé: agitační poezii střídá jarmareční a lidová píseň, revoluční slang, řeč ulice. Blok se básní přihlásil k novému režimu v Rusku, v závěru básně se v čele revolucionářů objevuje Kristus jako symbol oběti a pokroku.
Sergej Jesenin (1895-1925)
V jeho poezii se setkáváme s rozervanectvím a pověstným ruským splínem. Zidealizovaná představa o krásném životě na venkově o "mužickém ráji" se střetává s představou revoluce jako "anděla-zachránce" (sbírky Rus mizející, Rus sovětská, Jsem poslední vesnický básník). Revoluci přijal nadšeně, spontánně (sbírka Píseň o velikém pochodu), ovšem brzy se jeho iluze o svobodě střetly s kasárenskou realitou bolševického systému. Z pěvce přírody a zbožnosti se stává cynik, výstředník a chuligán (sbírky Moskva krčemná, Zpověď chuligána).
Krčemná Moskva
Země, ach má země, kdo tě zná?
Zpodzimnělé nebe leje cín.
Hlavu bez rtů zkřehlá lucerna
zrcadlí tu v černi kalužin.
Mám strach jenom na to pohlédnout,
něco horšího se tu dá uvidět.
Na celý ten zamázdřený kout
mhouřím oči... Ne. Za živý svět.
Trochu zahřeje to, míň to hněte,
pohleď: mezi domy schoulené
zvonice jak mlynář na svém hřbetě
vleče zvony - pytle měděné.
Jsi-li hladov, zítra budeš sytý,
sklíčeného - radost omámí.
Jenom chraň se oči otevříti,
pozemský můj bratře neznámý.
Řekl jsem a udělal to rychle,
ale běda: co bylo, je zas!
Asi příliš je už tělo zvyklé
na ten věčný chlad a na ten třas.
No a co? Vždyť jiní jsou a další,
nejsem přece jen já na světě!
Lucerna se šklíbí, mrká s falší
grimasou té hlavy bezerté.
Ale srdce pod zteřelým hadrem
šeptá mi - jen hostu - v dojetí:
"Oči, které prozřou, kamaráde,
ty už potom smrt jen zavře ti"
V letech 1922-23 cestoval po Evropě po boku amer. tanečnice Isidory Duncanové, která se na čas stala jeho ženou, po rozvodu se vrátil do Ruska a v návalu rozervanosti, depresí, způsobených zklamáním z vývoje v Rusku, spáchal sebevraždu. Po mnoho desetiletí patřil k zakázaným autorům a v Rusku se za četbu jeho veršů vyhazovalo ze studií. Přesto se v zemi stal nejčtenějším básníkem 20. stol. Jesenin se v počátku sblížil s imaginismem, ale vyznačuje se melodičností, náboženským slovníkem, prolínáním smutku, stesku, personifikací přírodního života, jeho poezie se blíží lidové písni. Posledním dílem je poema Anna Sněžina: básnická povídka o lásce a revoluci, individuální milostný vztah je konfrontován s tragikou revoluce a občanské války, navěky rozdělující lidské osudy i osudy celých národů.
Vladimir Majakovskij (1893-1930)
Představoval zpolitizovaného básníka, jehož "ústy hovoří lid", tomu odpovídala i nesmírná popularita, která ho v porevolučních letech provázela. Oblibu si získával při přednáškových a recitačních vystoupeních (i v Praze). Jeho verše měly výrazný rytmus, patos a řečnický styl, vyzařovalo z nich napětí, odhodlání, síla, přímo volaly po gestech. Začínal jako futurista: vydal manifest a sborník Políček veřejnému vkusu. Pro jeho poezii je příznačná sebestřednost, vidí se jako prorok, vůdce, reportéra revoluce: často užívá vlastní osoby v textu: "Já - to jsme my! Já - to jsou všichni!" Věci, jevy, postavy jsou hyperbolizovány, přerůstají do podoby symbolu, mýtu (jiným tepe srdce v hrudi, u Majakovského "zbláznila se anatomie", Ivan má "ruku Něvu a chodidla kaspické stepi"). Tragický životní pocit se objevuje však v jeho verších od počátku, z jedné strany byl ovlivněn opakovanými citovými ztroskotáními, z druhé strany stále sílícím přesvědčením, že svůj talent dal do služeb nového společenského řádu, jehož vývoj se čím dál víc lišil od básníkových představ. Nakonec si zvolil stejný osud jako Jesenin, jehož sebevraždu kdysi velmi odsuzoval. Z básnických žánrů mu nejvíc vyhovovala poéma: útvar spojující epiku s lyrikou. V letech 1914-1915 vznikal Oblak v kalhotách jako odraz citových traumat spojených s odmítnutím staré společnosti, předpovídá revoluci. Sbírka je psána v duchu futurismu. Podobný ráz má i Flétna páteř. Říjnovou revoluci přijal okamžitě a bez výhrad. 150 000 000, V. I. Lenin, Správná věc. Mnohem zdařilejší jsou jeho poemy lyrické: např. Miluji.
Boris Pasternak (1890-1960)
Vynikající překladatel Shakespeara. V poezii nejdříve kolísal mezi symbolismem a futurismem, po revoluci žil v ústraní a vystupoval jako reprezentant "vnitřní emigrace", nesměl se stýkat s příbuznými, kteří odešli do exilu. Proslulost získala sbírka Život - má sestra -> verše mají intelektuální charakter, filozofickou hloubku. Vrchol jeho tvorby však představuje román Doktor Živago (dokončen 1955), za nějž dostal r. 1957 Nobelovu cenu (jako druhý Rus, první byl Bunin). Dílo zachycuje složité osudy a bezvýchodné postavení ruské inteligence po revoluci a v době stalinismu. Živago neodmítá nové uspořádání společnosti, ale bytostně protestuje proti neustálému ponižování lidskosti. Závěrečnou kapitolu tvoří básně, které jsou připsány hlavnímu hrdinovi.
Marina Cvetajevová (1892-1941)
Její muž se během občanské války přidal k "bílým" a po jejich porážce bolševiky našel útočiště v Praze. Cvetajevová sem za ním r. 1922 přijela a strávila zde 3 roky. Československá vláda jí vyplácela podporu, narodil se jí syn. Čechám věnovala báseň Rytíř mostník (inspirovanou sochou Bruncvíka u Karlova mostu) a sbírky Poema hory a Poema konce. V roce německé okupace napsala básnický cyklus Čechám. A protože chtěla "vrátit" milovanému synovi vlast, i když si o ní nedělala žádné iluze, vrátila se do Ruska. Její muž se stal členem ruské rozvědky, ale pak byl zatčen, stejně tak dcera, po vypuknutí války byl zbytek rodiny evakuován do tatarské oblasti a vyčerpaná Cvetajevová řeší své životní martyrium sebevraždou. Boris Pasternak řekl, že "bezradná hrůzou se rozběhla ukrýt do smrti, schovala hlavu do oprátky jako pod polštář." Její verše jsou plné kontrastů, paradoxů, citové přepětí se projevuje množstvím citoslovcí, jednoslabičných slov, heslovitostí. Na druhé straně je to poezie intelektuální, vyjadřující spíš názory než nálady, spíš postoje než pocity.
Anna Achmatovová (1889-1966)
Její muž byl popraven v době porevolučního teroru, její syn, budoucí známý vědec Gumiljov, strávil v gulagu 20 let. Dlouhá léta strávila Achmatovová ve "vnitřní emigraci", ještě v r. 1946 se stávala terčem útoků, protože odmítala pěstovat kult Stalina, teprve koncem života ji obklopil kroužek obdivovatelů (např. básník Brodskij, laureát Nobelovy ceny z doby, kdy již žil v USA). Z jejích veršů zřetelně vystupuje obraz lyrického subjektu: moderní, emancipované ženy, citlivé, ale nesentimentální, např. poema Až u moře. Pozdní tvorba je filozofičtější: poema Rekviem (napsáno 1935-1940, vydáno až 1987) líčí atmosféru stalinského Ruska konce 30. let, kdy se před přeplněnými věznicemi tlačily zástupy příbuzných snažících se dopátrat sebemenších informací o zatčených, a Poema bez hrdiny: tragédie obleženého Leningradu za 2. sv. války.
ŠPANĚLSKÁ POEZIE
Federico García Lorca (1898-1936)
Lidovou slovesnost rodné Andalusie spojuje s moderními meziválečnými směry ve sbírce Cikánské romance (1928). Jeho básnický talent se projevil i v divadelních hrách, které spojuje ženské téma: Krvavá svatba (nevěsta ve svatební den opustí ženicha s mužem, kterého opravdu miluje, i když ví, že se ženou do záhuby), Pláňka (manželova necitelnost a marná touha po dítěti přivedou hrdinku až k vraždě) a Dům Doni Bernardy (po smrti muže Bernarda zavře na osm let svůj dům, ctí tím sice rodové zvyklosti, ale zároveň zničí život svým pěti dcerám).
NĚMECKÁ POEZIE
Rainer Maria Rilke (1875-1926)
Pocházel z Prahy, studoval zde, stýkal se i s českými umělci (Julius Zeyer), později přesídlil do Německa. Žil i v Paříži, poslední léta ve Švýcarsku. První fáze jeho tvorby v duchu novoromantismu vrcholí lyrizovanou baladickou prózou Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (vyd. 1906). Od počátku byl Rilke autorem meditativním, kultivovaným, jeho texty jsou variacemi otázek o smyslu lidského života. Básníkův duchovní vývoj můžeme sledovat na proměnách jeho pojetí Boha. Původně tradiční křesťanský pohled se mění v Knize hodinek: odkazuje ke knize modliteb, které katoličtí duchovní pravidelně konají, víra je pro Rilka vysoce osobní, individualizovaná, Bůh "vzniká" a "existuje" jen v kontaktu s jedincem, je partnerem, je nejen stvořitelem, ale i tím, kdo je utvářen. Motivy vzdání se všeho, opuštění sebe sama, snaha zachytit odlesk věčného, nadčasového řádu světa se objevuje v Elegiích z Duina. Básníkova cesta zůstává cestou samoty, kterou nemůže prolomit ani láska. Bezprostředně následuje sbírka Sonety Orfeovi jako oslava prosté existence člověka, přírody… Představují završení básníkovy myšlenkové a umělecké cesty.
Sonety Orfeovi
Co tobě dám, pane, ó, kterýž jsi ten,
kdo naučil tvorstvo znát zvuk? -
Jen vzpomínku na Rus a na jarní den
a na koně uprostřed luk.
On z vesnice vyběhl, bělouš, byl sám
a na uzdě vlekl svůj kůl;
lán lákal ho samotou; běžel vstříc tmám,
proud hřívy se ve větru dmul
a do šíje bujně a rytmicky bil,
když násilím strhli ho zpět.
Jak náhle mu vyvstaly prameny žil!
Ten cítil, jak širý je svět!
A slyšel. A zpíval. A v sobě měl řád
tvých bájí...
Ten obraz já toužím ti dát.

II. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ

9. května 2010 v 17:08 Druhý (4) / Čtvrtý (6)
(počátek19. stol.-konec 20. let 19. stol.)
Na rozdíl od generace Dobrovského nemá Jungmannova generace aktivity obranné, nýbrž si klade vyšší cíle: usiluje o začlenění české kultury do evropského kontextu, zabývá se myšlenkou slovanské vzájemnosti a národním charakterem tvorby.
Cíle:
DOHÁNĚNÍ EVROPY výrazná role překladů, které přiblížily českému čtenáři vrcholná díla světové literatury a zároveň dokazovaly, že čeština je schopna tato náročná díla zprostředkovat
MYŠLENKA SLOVANSKÉ VZÁJEMNOSTI se opírala o Herderův názor na významné poslání slovanského národa (Národ je podle Herdera - německý spisovatel, filozof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození - skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což Herder dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost.) Myšlenku slovanské vzájemnosti, dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska (zvláště po vítězství Ruska nad Napoleonem 1812), propagovali zvláště Václav Hanka a Jan Kollár
NÁRODNÍ CHARAKTER TVORBY souvisel s proměnou pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému (za Čecha je považován pouze ten, kdo mluví a píše česky).
Divadlo
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792-1852)
Vyučený řezník, studia v Praze -> středoškolský profesor v Hradci Králové, od r. 1846 na Akademickém gymnáziu v Praze, pro své vlastenecké aktivity byl odvolán z funkce ředitele.
Proslul jako autor historických dramat: Blaník, Jan za chrta dán, ale především veseloher: Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů
Od r. 1811 se soustavně věnuje loutkovému divadlu.
MATĚJ KOPECKÝ: zakladatel českého loutkářství, jeho potomci pokračují v tradici dodnes.
JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (1783-1844)
Ve 20. letech 19. stol.vedl český soubor ve Stavovském divadle, dramatik a dramaturg, své hry často situuje na venkov, např. veselohra Čech a Němec, nebo píše historické hry: např. Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.
Vydávání staročeským památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůrazňoval význam hrdinských písní. Někteří obrozenci těžce nesli, že se v našich zemích nedochovala hrdinská poezie (jako byly Písně o Nibelunzích nebo ruské byliny), proto se rozhodli vytvořit padělky, které by posílily národní sebevědomí. V letech 1817 a 1818 se objevily 2 proslulé zlomky takovýchto skladeb:
1) Rukopis královédvorský: "nalezl" ho filolog a spisovatel Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové. Měl to být zlomek díla ze 13. stol., obsahuje několik rozsáhlých, umělecky hodnotných epických básní o bájné české minulosti i historických událostech, např. O velikém pobití (ze Sámovy říše), Beneš (boj se Sasy), Záboj a Slavoj, Oldřich a Božena, lyricko-epická báseň Zbyhoň, milostná a přírodní lyrika: Kytice, Skřivánek.
2) Josef Linda je asi autorem Rukopisu zelenohorského - údajně pocházejícího z 10. stol. a "nalezeného" na zámku Zelená Hora u Nepomuku, anonymně zaslaného do Národního muzea. Jeho jádro tvoří veršovaná pověst o Libušině soudu.
Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Jedině Dobrovský je označil za podvrh okamžitě. Staly se inspirací pro další literární tvorbu (Mácha, Zeyer), výtvarné umění (Aleš, Mánes, Myslbek), hudbu (Smetana). Nepravost Rukopisů byla prokázána v 80. letech 19. stol. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, T. G. Masarykem, laboratorní rozbor v r. 1968 (M. Ivanov) prokázal podvod i vědecky. Jde o tzv. palimsesty - pergamenové svitky zbavené původního textu a popsané textem novým s použitím inkoustu vynalezeného počátkem 18. stol.
Vůdčí osobností 2. fáze národního obrození je JOSEF JUNGMANN (1773-1847)
Narodil se v Hudlicích u Berouna, vystudoval filozofii a práva, působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. Od r. 1815 do r. 1844 působil na Akademickém gymnáziu v Praze (10 let jako ředitel). Dvakrát byl zvolen děkanem Filozofické fakulty UK, r. 1840 rektorem Karlovy univerzity.
Je autorem 1. české romance Oldřich a Božena (romance jako literární žánr je lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nejenom mezi lidmi, ale i k vlasti, národu atd. Na rozdíl od balad nemá pochmurný nebo tragický děj.)
Překlady:
z francouzštiny Chateaubriandova novela Atala (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert (Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, 1801) - novela je tragickým příběhem lásky muže a ženy indiánského původu v severoamerické pustině; křesťanské ideály se zde spájejí s lyrickými popisy přírody a lidských vášní. Tímto dílem autor vnesl do evropské literatury vysněný obraz exotické americké krajiny).
z angličtiny Miltonův Ztracený ráj
z němčiny Goethův epos Heřman a Dorota
z ruštiny Slovo o pluku Igorově
Překládal i antickou a indickou literaturu
Odborná tvorba:
Slovesnost - učebnice literatury pro gymnázia
Historie literatury české - součástí je bibliografický soupis všech tehdy známých českých literárních památek.
Slovník česko-německý - pětidílný, doplnil slovní zásobu novými slovy (chmura, úsvit), archaismy a přejatými výrazy ze slovanských jazyků (z ruštiny vějíř, záliv, dolina).
Rozmlouvání o jazyku českém - dialog mezi odpůrci a zastánci národního obrození.
Zápisky - Jungmannovy soukromé názory na církev, filozofii, společnost (obdiv k Voltairovi).
Kolem Jungmanna se soustředila skupina spisovatelů a vědců se společným programem: vytvořit česky psanou náročnou vědeckou literaturu. Nazývali se Jungmannova škola:
Milota Zdirad Polák - sbírka Vznešenost přírody - první česká umělecky hodnotná přírodní/reflexivní lyrika: Původní název: Vznešenost přirozenosti: rozsáhlá óda na krásy přírody, psaná zčásti časoměrným, částečně sylabotónickým veršem. Je prvním a jediným pokusem o vytvoření velké české deskriptivní básně, žánru populárního po celé 18. století v západní Evropě. V šesti zpěvech Polák popisuje vznešenost a krásu přírody, tu přitahován její vlídnou tváří (příroda-živitelka), tu její drsností (popis bouří, sopečné činnosti). Ač by se tak mohlo zdát, nejedná se nutně o popis vlastních prožitků a zážitků, Polák vychází z tradic žánru a nevadí mu, když od svých předchůdců něco opíše. To však neubírá Vznešenosti přírody na síle a možná ještě umocňuje čtenářův pocit, že skladba je jaksi podivně rozeklaná - Polák si vybírá klasicistní, osvícenský žánr, ale píše ho už v jiném století, což se do skladby muselo promítnout. Polák není epigonem i z jiných důvodů: o jeho tvůrčím přístupu svědčí i zápas s jazykem, který z některých částí skladby činí dílo až experimentální (nápadnost Polákových tvarů, zejména dlouhých složenin, vedla záhy k jejich parodii - viz Šafaříkovy vichrochumlomrakověncomodropovětrniny v překladu Aristofanových Oblaků). Tvůrčí, experimentální přístup k jazykové stránce se v deskriptivní poezii (a potažmo v klasicismu) neobjevoval, byl ponechán až romantikům. Další novinkou v rámci žánru bylo užití polymetrie: Polák složil sice většinu skladby v přízvučných osmistopých sdruženě rýmovaných trochejích se stálou střední dieresí, ale vedle nich se ve skladbě objevuje i mnoho dalších rozměrů, jak přízvučných, tak časoměrných (Vprovod psaný časoměrnými hexametry připomene pozdější Slávy dceru). Střídáním rozměrů Polák sleduje jak cíle psychologické (neunavovat), tak estetické (např. míchání kratších a delších rozměrů jako prostředku posilujícího napětí atd.). V užití polymetrie je tedy Polák v naší novověké literatuře průkopníkem. Mácha byl se svým Májem v nejlepším případě až druhý. A vůbec - Mácha se Polákem nechal inspirovat i v mnoha jiných věcech…
Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby,
mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!
V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí,
bez vážnosti z pouští vašich k dolům víc se nevyloudí.
Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí,
v jejichž letorostech bublem křišťálový pramen vadí,
který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá,
konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá.
Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy,
výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy.
Antonín Marek - spolupracoval s Jungmannem na slovníku.
Jan Evangelista Purkyně - fyziolog světového významu, založil s Jungmannem vědecký časopis Krok.
Jan Svatopluk Presl - vytvořil české přírodovědné názvosloví.
Karel Bořivoj Presl - mineralog a chemik.
Historie
FRANTIŠEK PALACKÝ (1798-1876)
Historik, politik, filozof. Narodil se v Hodslavicích na Moravě v rodině evangelického učitele, studoval na evangelických školách na Slovensku - v Trenčíně a Prešpurku (Bratislava). Po celý život zastával liberální konzervativní názory, hájil politiku austroslavismu (pokojné soužití slovanských národů v rámci habsburské monarchie). V revolučním roce 1848 spolupracoval s Karlem Havlíčkem Borovským. Po r. 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, myšlenku austroslavismu opustil, odešel z politiky a zabýval se pouze vědou.
Zpočátku se věnoval poezii: s Pavlem Josefem Šafaříkem napsali práci Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, kde prosazují časoměrný verš - neujal se.
Proslavil se jako autor historických spisů:
Staří letopisové čeští - edice starších českých kronik.
Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě - od r. 1836 vycházely v němčině, v letech 1848-1876 česky: zachycují českou historii do r. 1526. Za hlavní prvek dějin považuje prolínání českého a německého živlu, za vrchol českých dějin husitství.
PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795-1865)
Historik, slavista, propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti. Narodil se v rodině evangelického kazatele ve východoslovenské obci Kobeliarovo. Po teologických studiích v Německu působil 15 let jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku. Od r. 1833 žil v Praze jako soukromý učenec, redaktor a ředitel Univerzitní knihovny.
Zpočátku psal poezii - sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou, s Palackým dílo Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie.
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích - psáno německy, stal se tak zakladatelem české literární komparatistiky.
Slovanské starožitnosti -> nejstarší dějiny Slovanů z archeologického hlediska a dokazuje, že Slované patří mezi nejstarší obyvatele Evropy.
Poezie
JAN KOLLÁR (1793-1852)
Narodil se ve středoslovenských Mošovcích, studoval na univerzitě v Jeně, seznámil se zde se svou budoucí ženou Friderikou Wilhelminou Schmidtovou. Poznal místa někdejšího slovanského osídlení (Polabští Slované). Působil jako evangelický kazatel v Pešti, od r. 1849 profesor archeologie vídeňské univerzity.
Svou lásku k Míně vyjádřil ve sbírce Básně.
Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň alegorická představa budoucnosti Slovanstva v Kollárově monumentálním díle Slávy dcera. (1. vydání vyšlo 1824, 2. r. 1832). Je to soubor 150 znělek, které stále rozšiřoval až do počtu 645. Osu díla tvoří putování básníka provázeného Mínou a Mílkem po místech významných pro dějiny Slovanů. Jednotlivé části jsou označeny jmény řek: Sála, Labe, Dunaj, Rýn, Vltava. Je zde i obraz slovanského nebe a pekla - Léthé a Acheron (kompozicí připomíná Božskou komedii). Monumentální předzpěv staví do kontrastu slavnou minulost a neutěšenou přítomnost Slovanů. V textu se setkávají dvě základní myšlenky: vlastenectví zosobněné Mínou a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska (symbol dubu). Slávy dcera je vrcholné dílo myšlenky slovanské vzájemnosti.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými: ze slovanských jazyků uznává jen čtyři (českoslovenštinu, polštinu, ruštinu a srbochorvatštinu), ostatní považuje za dialekty, proto ostře kritizoval Štúra a jeho snahy o vytvoření spisovné slovenštiny.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799-1852)
Narodil se ve Strakonicích, studoval filozofii v Českých Budějovicích, pro četbu Husovy Postily ho vyloučen, dostudoval v Linci. Od r. 1833 působil jako redaktor Pražských novin a České včely, r. 1835 byl zbaven místa pro kritiku ruského cara jako utlačovatele Poláků. Nakonec získal profesuru ve Vratislavi, r. 1848 se mohl vrátit do Prahy a přešel na UK.
Již od mládí sbíral písně a přísloví, vydal soubory :
Slovanské národní písně a Mudrosloví národu slovanského v příslovích (to moc ráda citovala teta Kateřina v Sirotkově Saturninovi, však ji také vypravěč nazýval "poskakujícím mudroslovím národu českého"): např.:
Smaž hada, jak chceš, nebude z něho úhoř.
Která kráva nejvíce řičí, nejméně mléka dává.
Štěstí se trousí, neštěstí sype.
Kdo koho miluje, vad jeho nepozoruje.
Nechval, kmotře, hodů, až z nich pojedeš se ctí domů.
Nenarodil se ten, kdo by se líbil všem.
Starý má smrt před očima, mladý za zády.
Jaké prase, taký kvík, jaký národ, taký zvyk.
Děvče do dvanácti češ, do šestnácti střez, po šestnácti děkuj tomu, kdo vyvede dceru z domu.
Nezahazuj starého šatu, dokud jsi nového nezjednal.
Kvapná pomsta, hotová škoda.
Rozumný ani tomu neškodí, komu se za zlé mstí.
Nedaje znáti, že se trápíš, tím nejlépe křivdu splatíš.
Stal se největším tvůrcem ohlasové poezie - tj. tvorby využívající postupů a prostředků lidové slovesnosti:
Ohlas písní ruských (1829) - epické básně vytvořené pod vlivem ruských bylin (Bohatýr Muromec), humorně laděná epika (Velký trh ptačí), básně inspirované soudobými událostmi (Veliká panychida). Charakteristické jsou umělecké prostředky - hlavně epiteta (básnické přívlastky - jasný sokol), rusismy (sabaka - pes)
Ohlas písní českých (1839) - převažuje zde lyrika, zvláště milostná (Dárek z lásky) nebo satirická (Český sedlák). Z epických básní je to například první česká balada Toman a lesní panna, historická báseň Prokop Holý:
Od moravské strany šíře lukami
Rozložil se tábor mezi horami,
A v něm Prokop Velký se svými oděnci
Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.
Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
Pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
Lid branný rozprášiv, Racka raněného
Odvleci potupně dal do hradu svého.
O polednách posel přijel v pochvaty:
"Nechce Kamenický žádné výplaty;
Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.
Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
Posla tvého vyštval fenami mne z hradu."
K té řeči na nohy hejtman poskočil,
Nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
Pod nakopenými po všem čele mraky
Blesků rozesílá sto žhavými zraky.
Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.
Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
Běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
Zpívajíce: "Kdož jste boží bojovníci!"
Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
A když tmy večerní strou se po zemi,
Postihnouti může při jasném měsíci
Oko bojovníka v dálce Kamenici.
Blízko u rozcestí leží skalní lom,
Nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
Uschlý vrchol jeho - svadlá lidská hlava,
Větve, plody jeho jsou krkavců strava.
Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
"Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
S námi že netáhnou ku přísnému soudu."
Zaklepala hlava, huhle hubenec:
"Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
Proti příměří mne Sezimovští jali,
Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali."
Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
Až koni pod nohy palcát upustil,
Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.
Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
Obřady slušného dějí pohřebu;
Při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.
Potom hejtman s kolu špíci krvavou
Zatknuv si za lebku nepronikavou,
Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
A již hrad obemkli kolem před usvítem.
Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
Znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
Není jiné rady, leč je vyležeti.
A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
A vně české země čeká jiná práce.
Svolav setníky své a podhejtmaní:
"Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání;
Aneb Kamenici zjitra v moci máme,
Aneb zde naše moc na věky se zláme.
Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
K západu se s lidem rychle uhnete,
A tak odstoupivše něco na čtvrt míle
K hradu udeříte opět v nové síle." -
Svou radou pak zvláště když je podaří,
Chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
"Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!"
Po jitru se houfy v pole hýbají,
Posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
I pán Kamenický s náhradbí se dívá,
Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.
Ač tělo bojovné podál odstalo,
Svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
"Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!"
Padnul - proudem krve žití vyvřelo,
Přestalo již chase býti veselo,
Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.
Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
Ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
A než půl dne přešlo, Táborové jaří
V Kamenickém zámku krutě hospodaří.
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
Záře z hradu svítí ještě nad borem,
Kudy roty táhnou dál na Rakusice:
"Kdož jste bojovníci boží" zpívajíce.
S českým národním hnutím souvisel i vývoj na Slovensku, mnozí Slováci žili v Čechách (Šafařík, Kollár), na Slovensku žilo mnoho českých evangelických emigrantů, většina slovenských evangelíků užívala češtinu Bible kralické (bibličtina). Spisovná slovenština vznikla ve 40. letech 19.století zásluhou Ľudovíta Štúra.

I. fáze národního obrození

9. května 2010 v 15:58 Druhý (4) / Čtvrtý (6)
Počátek nové fáze společenského vývoje v českých zemích je spjat s vládou osvíceného panovníka Josefa II. (1780-1790). Podíl na "nastartování" NO v českých zemích měly josefínské reformy:
1781 zrušení nevolnictví (venkovský lid se stěhuje do měst => šíření češtiny a vzdělávání dětí)
1781 toleranční patent (náboženská svoboda i pro některá nekatolická vyznání)
Reformy byly projevem osvícenského absolutismu (osvícenství ve vyspělých zemích je záležitostí měšťanstva, u nás ho prosazuje panovník z obavy před lidovými bouřemi)
Již za vlády Marie Terezie: zrušení jezuitského řádu, zavedení povinné školní docházky (1774) a školství je odňato církvi. Snaha Josefa II. o formování silného, jednotného, centralizovaného státu však vedla ke germanizaci, nevydávají se téměř žádné české knihy. Po zrušení nevolnictví se česká inteligence pocházející z venkova dostává do velkých měst a podněcuje rozvoj hnutí označovaného jako národní obrození.
ARCHITEKTURA
Koncem 18. stol. převažuje klasicismus: Stavovské divadlo, kostel Slavkov; a empír: zámek Kačina. Projevem osvícenství je založení Soukromé společnosti nauk (1774., od r. 1790 přejmenované na Královskou společnost nauk). 1818 je založeno Národní muzeum.
I. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ - obranná fáze
(80. léta18. stol.-počátek 19. stol.)
Nejdůležitějším úkolem bylo zachování českého jazyka (ale že by ještě někdy mohl být jazykem vědy nebo vyšší literatury, nevěřili ani samotní obrozenci). Buditelé-obrozenci chtěli zrovnoprávnit češtinu s němčinou -> potřeba tzv. obran.
R. 1775 byla Františkem Martinem Pelcem vydána latinská Balbínova obrana.
Náklad byl vzápětí zabaven, ale motivoval vznik dalších obran, např. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Ignáce Tháma.
Běžným dorozumívacím jazykem českých vlastenců a obrozenců byla němčina, češtinu se museli pracně učit.
Dějepisectví
Usiluje o objektivní obraz českých dějin a povznesení národního sebevědomí.
Byla vydána Hájkova kronika s rozsáhlým komentářem historika Gelasia Dobnera. Původní byla Nová kronika česká napsaná Františkem Martinem Pelcem (1734-1801) - první profesor jazyka českého na Karlově univerzitě.
Filologie a literární historie
JOSEF DOBROVSKÝ (1753-1829)
Zakladatel slavistiky a tvůrce novodobého pojetí českých literárních dějin. Česky se naučil psát až na gymnáziu v Německém Brodě a Klatovech. Absolvoval bohosloví v Praze, působil jako vychovatel u Nosticů, pak byl ředitelem kněžského semináře v Hradisku u Olomouce. Od r. 1790 žil v Praze jako soukromý učenec, zemřel a je pochován v Brně.
Usiloval o upevnění spisovné normy češtiny, zabýval se dějinami jazyka i literatury :
Zevrubná mluvnice jazyka českého (německy)
Německo-český slovník (dvojdílný)
Své slavistické výzkumy shrnul v latinsky napsané Mluvnici staroslověnštiny.
Dějiny české řeči a literatury (německy), za vrchol české literatury považuje dobu Veleslavínovu.
Publicistika
VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS (1753-1808)
Od r. 1786 vydává Schönfeldské pražské noviny, od r. 1789 přejmenované na Krameriusovy c. k. (císařsko-královské) pražské poštovské noviny, od r. 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny.
Od r. 1801 měly přílohu Pražský posel.
R. 1824 přejmenovány na Pražské noviny s beletristickou přílohou Rozličnosti (později Česká včela - redaktor Čelakovský).
R. 1846 Pražské noviny převzal K. H. Borovský, přejmenoval je na Národní noviny, r. 1848 vládou zakázány.
Kramerius ve svém nakladatelství Česká expedice vydával mnoho překladů a památky starší české literatury. (Mandevilův cestopis: Jana Mandywilly, znamenitého a wznesseného Rytjře, Cesta po Swětě : w kteréž wypisuge rozličné kraginy a města, a co kde buďto po zemi, po moři, anebo po welikých a nebezpečných pustinách widěl, y gaké rozličné přjhody měl).
Pro lidové vrstvy byl určen časopis Jindy a nyní, r. 1834 ho převzal J. K. Tyl a přejmenoval ho na Květy.
1. vědecký časopis se jmenoval Krok (Jungmann, Presl, Purkyně).
Vychází Časopis České muzea (1827 Palacký).
Divadlo
Nezastupitelnou roli pro vzdělanost, protože poměrně značná část populace byla negramotná.
1. české představení byl překlad německé hry Kníže Honzyk: hrálo se v divadle v Kotcích v r. 1771, byla to jediná stálá scéna v Praze založená r. 1738.
R. 1783 zahájilo činnost Nosticovo divadlo, později přejmenováno na Stavovské, pak Tylovo, dnes zase Stavovské.
R. 1786 česká divadelní společnost založila Vlastenecké divadlo zvané Bouda na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Hlavní osobností byl Václav Thám (herec, režisér, 1765-asi 1816): hry Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka.
Autorem divadelních her byl Prokop Šedivý (1764-1810): psal tzv. "lokální frašky", tj. hry s obhroublým humorem zasazené do známého prostředí, např. Masné krámy, Pražští sládci: hry veselým způsobem zobrazovaly život pražských řemeslníků a obchodníků. (České Amazonky - próza o dívčí válce.)
Počátky novočeské poezie
Dvousvazkový almanach Básně v řeči vázané, který sestavil Václav Thám, obsahuje básně ze starší české poezie, překlady z německé literatury a původní tvorbu Václava Tháma a jeho přátel v duchu tehdy módní anakreontské poezie
Vznikla Puchmajerova básnická družina: texty soustředila do pěti básnických almanachů (1795-1814), první dva vydány pod názvem Sebrání básní a zpěvů, další tři jako Nové básně. Puchmajerovci jsou označováni jako 1. česká básnická škola, zavedli do české poezie klasicistní žánry: ódu, baladu, epos… Na rozdíl od Thámovců se pokoušeli víc o původní tvorbu, v překladech se orientovali na slovanské literatury
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER (1769-1820)
Je známý úpravou La Fontainových bajek (nejproslulejší je Vrána a liška). Psal národně orientované básně, např. Óda na Jana Žižku (obrozenci hodnotí husitství kladně, ale Puchmajer kritizuje Žižkův podíl na bratrovražedných bojích).
Napsal učebnici ruštiny a cikánštiny
ŠEBESTIÁN HNĚVKOVSKÝ (1770-1847)
Člen Puchmajerovy družiny; balada Vyšehradský sloup: výsměch pověrám; "směšnohrdinský" epos Děvín paroduje pověst o dívčí válce; sentimentální balada Vnislav a Běla má vzbudit soucit s osudem hlavních hrdinů.
První fáze národního obrození se stala dějištěm románu F. L. VĚK Aloise Jiráska.
Životní osudy Josefa Dobrovského in ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (povídka) Aloise Vojtěcha Šmilovského

Romantismus (1.)

6. května 2010 v 0:04 Druhý (4) / Čtvrtý (6)
Umělecký směr prosazující se na konci 18. a v 1. pol. 19. stol. Historicky odpovídá romantismus období od Velké francouzské revoluce → napoleonské války→ pocity rozčarování a ztrátu iluzí v době revolucí 1830 a 1848. Začal se formovat v Německu, pak v Anglii, Francii, Rusku a Polsku.
Autoři: vystupují jako géniové, kteří hledají a nalézají pravdu. Bouří se → nepochopené a osamocené osobnosti proti pokrytectví a společenským konvencím, proti celému nespravedlivému světu. Důraz na city, představy, sny a touhy nadřazují realitě. Inspiraci čerpají v historii nebo ústní lidové slovesnosti. Základní romantický rozpor: sen, fantazie, touha proti osudové skutečnosti a neúprosné realitě. Z nenaplněných tužeb plynou pocity prázdnoty, zoufalství. Autor se ztotožňuje s hlavním hrdinou. Tím je obvykle výjimečný člověk, vyděděnec, člověk na okraji společnosti (např. loupežník, vrah, kat, komediant, cikán atd.). Cítí se osamělý, ale nevyhledává společnost, je příliš vyhraněný individualista. "Já" je měřítkem všeho, vnější svět vnímá nepřátelsky. Kult vůle a síly, bohémství, výstřednost v oblékání a chování, hysterické prožívání citových vztahů, neschopnost zakotvit v běžném životě a vybudovat si společenské postavení. Svůj individualismus romantická osobnost podřizuje pouze zájmu svobody národa. Únik ze situace, v níž se nachází, hledá rom. hrdina v násilném činu, boji za svobodu, ve fantazii, kosmopolitismu, rozervanosti, v utrpení, nespokojenosti, neschopnosti vyznat se sám v sobě. Touží po lásce, ale protože miluje ideál, může milovat jen nešťastně. Zatímco hrdina - muž se vzdává lásce bez výhrad, opovrhuje společenskými konvencemi, hrdinka - žena je konvencemi spoutána, proto je vždy spíše obětí lásky. Utěšitelkou romantiků je příroda, utíkají se k ní, aby zapomněli na nepřátelský svět. Vybírají si především tajemná zapomenutá místa, zříceniny, hřbitovy, běsnící živly.Pozdější romantikové vidí ovšem v přírodě i sílu člověku nepřátelskou, necitelnou, lhostejnou k jeho osudu. U porobených národů (např. Polsko) nastolil romantismus otázku národní svobody jako nejvyšší hodnotu.
Dominující žánry jsou lyrickoepická poezie, epos, veršovaná povídka (poéma), román.
Hudba - Schubert, R. Schumann, Fr. Chopin, F. Liszt, H. Berlioz, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Carl Maria von Weber, Gioacchino Rossini
Německo
Všechny Němce spojuje jeden národní jazyk a v něm psaná literatura, která zdůrazňuje vlastenectví, zájem o dějiny a lidovou slovesnost. Proto dominují písně, balady a pohádky. Kulturními centry jsou univerzity Jena, Heidelberg, Berlín a panovnické dvory - Výmar.
Novalis (vl. jménem Friedrich von Hardenberg) 1772-1801
Působil v Jeně. Básnická sbírka Hymny noci (motivy ztracené lásky a touhy po smrti). Román Heinrich von Ofterdingen (do češtiny se překládá jako Modrý květ). Hrdinou je středověký minesengr, údajný autor Písně o Nibelunzích. Jako dvacetiletý spatří ve snu modrou květinu, která je příslibem slávy a štěstí, symbolem opravdové poezie.
Fridrich Hölderlin 1770-1843
Po smrti milované dívky se zhroutil a zešílel. Román Hyperion - zdůrazňuje soulad mezi člověkem a přírodou, láska je hledání krásy.
Jacob a Wilhelm Grimmové
Jacob Grimm (1785-1863), jazykovědec, Wilhelm Grimm (1786-1859), položili základy nové vědy - folkloristiky, sběratelé lidové slovesnosti: Pohádky pro děti a celou rodinu Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů může být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů se zachovaným podáním lidových vypravěčů, jejich nářečí, obratů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, zvláště Wilhelm se při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech.
V praxi byly, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány: například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci.
Nejznámější: Popelka, Červená karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Stolečku, prostři se atd.
Heinrich Heine 1797-1856
Vrcholná postava německého romantismu. Narodil se v rodině židovského obchodníka v Düsseldorfu, studoval práva, od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána (údajně nejcenzurovanější autor na světě: vystupoval proti feudalismu, poměrům v tehdejším Německu, náboženství, jeho tvorba je prosycena erotikou, což byl jeden z dalších důvodů cenzury). Sympatizoval se socialistickými myšlenkami a přátelil se s Karlem Marxem, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii. Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J. V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera. Triumfálního úspěchu dosáhl sbírkou Kniha písní: první tři části spojuje motiv neopětované lásky, Heine je ale zároveň ironický a cynický. Vyvrcholením sbírky je oddíl Severní moře. Rozsáhlá báseň Německo - zimní pohádka je útokem na krále, důstojníky, úředníky i poslušné spisovatele.
Anglie
William Wordsworth 1770-1850
Básník a esejista, příslušník tzv. "jezerní školy" (autory spojoval život na severozápadě Anglie v oblasti Lake Distrikt). Jeho poezie je inspirována krásou jezerní krajiny, cítí přírodu prostoupenou duchovní silou, člověk musí žít v souladu s ní, aby jeho život měl význam. Základním dílem "jezerní školy" je jeho sbírka Lyrické balady, kterou vydal spolu s básníkem Samuelem Taylorem Coleridgem, předmluva k 2. vydání sbírky se stala manifestem anglické romantické poezie. Ve sbírce Dopis Coleridgeovi úžasným způsobem popisuje mrznoucí vodopád. Sbírka Básně obsahuje báseň Žluté narcisy, která je oslavou rozkvetlé jarní přírody, dodávající člověku životní sílu.
ŠEL JSEM SÁM JAKO OBLÁČEK .............................I WANDERED LONELY AS A CLOUD
(Narcisy) ..............................................................(Daffodils)
Šel jsem sám jako obláček................................. I wandered lonely as a cloud;
přes dolin, kopců kulisu,......................................That floats on high o'er vales and hills,
když natrefil jsem na hlouček,............................ When all at once I saw a crowd,
družinu zlatých narcisů;....................................... A host of golden daffodils;
u jezera, pod stromovím, .....................................Beside the lake, beneath the trees,
chvěly se tancem čechravým. ...............................Fluttering and dancing in the breeze.
Dál vedly jako hvězdičky .....................................Continuous as the stars
jichž třpytem Mléčná dráha je,............................ that shine and twinkle on the Milky Way,
táhly se cestou bez konce, .................................They stretched in never-ending line
co zátoky kraj lemuje:......................................... along the margin of a bay:
na deset tisíc do dáli, ..........................................Ten thousand saw I at a glance,
hlavami k tanci kývaly. .........................................tossing their heads in sprightly dance.
Vlnky se k tanci měly též; ....................................The waves beside them danced; but they
však odleskem byl jejich třpyt: ............................Out-did the sparkling waves in glee:
Básníku zajásej a běž ..........................................A poet could not but be gay,
k té družině se veselit:.........................................in such a jocund company:
hleděl jsem dál - a netušil ...................................I gazed - and gazed - but little thought
jak obohacen vším jsem byl: ...............................what wealth the show to me had brought:
Často, když na pohovce dnes ..............................For oft, when on my couch I lie
se v duchu toulám, rozjímám, ...............................In vacant or in pensive mood,
rozsvítí vnitřní zrak můj, kdes ...............................They flash upon that inward eye
uvnitř jsem oblažen, byť sám; ...............................Which is the bliss of solitude;
Srdce se kochá, splní si .........................................And then my heart with pleasure fills,
přání zas tančit s narcisy. ......................................And dances with the daffodils.
Samuel Tailor Coleridge
XANADU .............................................................XANADU
Ve Xanadu si Kublaj-chán ..................................In Xanadu did Kubla Khan
klenutý palác usmyslel: ......................................A stately pleasure-dome decree:
kde tok řeky Alfy posvátné .................................Where Alph, the sacred river, ran
skrz jeskynní průrvy závratné ............................Through caverns measureless to man
k nočnímu moři spěl. ...........................................Down to a sunless sea.
Tak dvakrát pět mil půdy vzal .............................So twice five miles of fertile ground
věžovím hradeb obehnal: ...................................With walls and towers were girdled round:
zahrady unvitř, křivky potoků, ............................And there were gardens bright with sinuous rills,
tu vzácné vonné stromy pučely, .........................Where blossomed many an incense-bearing tree;
tu hvozdy horské, starší proroků, .......................And here were forests ancient as the hills,
kol mýtin prosluněných hučely. ...........................Enfolding sunny spots of greenery.
George Gordon Byron 1788-1824
Šlechtic, rozvedl se, rozešel se se svou společenskou vrstvou a natrvalo odešel z Anglie. Žil převážně v Itálii, finančně podporoval expedici na pomoc Řecku v boji za svobodu proti turecké nadvládě, při obléhání Lepanta zemřel na revmatickou horečku. Jeho romantické životní osudy, vztahy se ženami, bouřliváctví a nezkrotná povaha, svobodomyslné názory, touha po svobodě, osobní statečnost a zdatnost ve sportu, jimiž překonával vrozenou tělesnou vadu (kulhal), se autobiograficky promítají do jeho díla. Svou vrcholnou skladbu, Childe Haroldovu pouť, psal po etapách. První 2 zpěvy mají formu cestovního deníku, plného přírodních líčení, popisů dalekých krajů, úvah o minulosti i přítomnosti. Lyrický hrdina putuje kolem Portugalska a Španělska a pak Středozemním mořem do Řecka a Istanbulu za iluzí svobody. Rámcem třetího zpěvu je putování údolím Rýna do Alp. Svět lásky a svobody nachází v poetizované alpské přírodě. Čtvrtý zpěv obsahuje myšlenky a úvahy, jež v básníkovi vyvolává Itálie a hlavně Řím jako centrum evropské kultury a dějiště významných historických událostí. Iluzi svobody, kterou nenašel ve světě lidí, nalézá v přírodě, představované bouřlivým, ale i hravým oceánem. Romantický charakter hrdiny je dán jeho záhadností, samotářstvím, hrdostí i smutkem, plynoucím z nenaplněné lásky a z konfliktu s okolním světem.
Je tvůrcem básnické povídky - Manfred, Džaur, Korzár.
OSAMĚLOST
Ne ze skal, šíř vod, vřesů přebírat,
obhlížet zvolna hvozd, kraj stinných změn,
domov jen tvorů mimolidských snad,
kročeji smrtelníků nedotčen;
na horu, mimo stezky, neviděn
kde stádo pohrdá svou ohradou;
sám přes srázy, pěn pády předkloněn;
to není samota, jen s přírodou
rozhovor, v obdivu nad její úrodou.
Však vmíšen v davu, shonu lidí všech
vše slyšet, vidět, pocítit a mít,
na toulkách sám, znavený světaběh,
požehnaných bez požehnání zřít;
sláv sluhy jen, jež nelze zatížit!
A z toho nic, kdybychom dohodou,
ubrali, štěstí není komu vzít,
pochlebníkům dychtivých lakotou;
osamělost; to, to je samotou!
Percy Bysshe Shelley 1792-1822
Pro své buřičské názory zavržen šlechtickou rodinou i svou společenskou vrstvou, s Byronem opustil Anglii, žil v Itálii, zahynul tragicky na rozbouřeném moři, jeho popel byl uložen na protestantském hřbitově v Římě. Vlastní politické, filozofické a estetické názory vyjádřil v básni Královna Mab, jakési utopii o příchodu nového věku svobody, rovnosti a bratrství, který nastane, až se lidé začnou řídit zákony rozumu a lásky. Vrcholným dílem je Odpoutaný Prometheus - nepokořený titán, symbol rozumu, tvůrčí síly, představitel touhy člověka po svobodě. Mezi lyrickými básněmi zaujímá významné místo Óda na západní vítr: vítr je symbolem vzpoury a nezkrotnosti.
Jeho druhá žena Mary Shelleyová je autorkou postavy Frankensteina.
John Keats 1795-1821
V šestadvaceti letech zemřel na tuberkulózu v Římě, kde je i pohřben. Za krátkou dobu své básnické činnosti vytvořil významné básnické dílo, které ovlivnilo literaturu viktoriánského období. Dokázal básnicky sdělit své intenzivní pocity, rozšířil smyslovou oblast poezie, za což byl kritikou odsouzen. Např. Lamia je upravený řecký mýtus o dceři libyjského krále, která je personifikací krásy a poezie a již zabíjí chladný pohled Apollona, představitele strohého rozumu. K vrcholům Keatsovy tvorby patří jeho ódy - např. Óda na řeckou vázu dokládá pomíjivost jedince proti nadčasovosti umění. Z balad vyniká La belle dame sans merci, v českém překlad Nemilosrdná kráska - inspirovaná skotskými a francouzskými baladami, spojuje motiv vášnivé lásky a smrti.
Walter Scott 1771-1832
Zakladatel romantického historického románu, celoživotně spojen se Skotskem, sběratel skotské a germánské lidové slovesnosti. Román Ivanhoe [ajvnhou]se odehrává ve středověké Anglii 12. stol. Na pozadí bojů mezi Normany a Sasy se odvíjí příběh rytíře Ivanhoa, potomka starého saského rodu ve službách krále Richarda Lví srdce, jeho lásky k Roweně, zachycuje i rasový a kulturní konflikt spočívající v pronásledování Židů templáři. Vystupuje zde i postava zbojníka Robina Hooda. Román Wawerly popisuje boj hrdého skotského rodu za svobodu.