Vývoj češtiny

6. března 2010 v 22:30 |  Jazyk
Vývoj češtiny
Český jazyk patří do jazykové skupiny indoevropských jazyků
základem všech slovanských jazyků je praslovanština (od ide. se oddělila kolem 2000 př.n.l.)
základní znaky praslovanštiny:
· jery = velmi krátké samohlásky ъ, ь (tvrdý a měkký jer) → z původních krátkých smhl. u a i
· nosovky ę a ç ( pętь → pět; pçtь → pouť, cesta) - ve stsl., dochovaly se v polštině
· duál = dvojné číslo (ve skloňování i časování, v čj → zbytky duálu: oba / dva /párové části těla)
· 7 pádů při skloňování (dodnes)
· slovesný vid (dodnes)
· dva jednoduché tvary slovesné minulého času (aorist a imperfektum)
V dalším období se praslovanština rozdělila na tři skupiny:
  • západoslovanský jazyk (český, slovenský, polský, hornolužický, dolnolužický; z vymřelých: polabština, pomořština)
  • východoslovanský jazyk (ruský, běloruský, ukrajinský)
  • jihoslovanský jazyk (slovinský, srbský a chorvatský, makedonský, bulharský, staroslověnština)
Nejstarším slovanským spisovným literárním jazykem byla staroslověnština (vznikla na podkladě nářečí bulharsko-makedonského), užívali ho v 9. st. Konstantin a Metoděj a šířili jím křesťanství ve Velkomoravské říši; pro staroslověnštinu sestavil Konstantin písmo hlaholici, poté vzniklo písmo jednodušší: cyrilice (obměnou cyrilice pak dnešní azbuka)
Udržela se na našem území více než 200 let: od 9. století (r. 863: příchod věrozvěstů na Velkou Moravu) do 11. století (r. 1097 - vyhnání věrozvěstů ze Sázavského kláštera)
První písemné stopy českého jazyka lze najít jako vpisky jednotlivých českých slov, slovních spojení a vět v latinských rukopisem z 11. až 12. stol. (glosy - české překlady latinských slov nebo vět v latinských textech, bohemika - ojedinělá česká slova v cizím kontextu)
Nejstarší písemně dochovaná česká věta - přípisek z počátku 13. století na zakládající listině litoměřické kapituly (z r. 1057) je psána jednoduchým pravopisem, tzv. primitivním (užívá se latinské abecedy):
Pauel dal geòt ploòcoucih zemu Wlah dalgeòt dolaò zemu bogu iòuiatemu òcepanu òe duema, duònicoma bogucea a òedlatu"
[Pavel dal v Ploskovicích pozemek a Vlach dal v Dolanech pozemek Bohu a svatému Štěpánu (=kostelu, převod majetku církvi) s dvěma nevolníky Bogučejem a Sedlatou]
Nedostatky primitivního pravopisu byly odstraněny: k označení hlásek, které má čeština proti latině navíc, se začalo užívat tzv. spřežek (spojení dvou nebo více latinských hlásek) → tzv. spřežkový pravopis
České texty se až do konce 13. st. vyskytují jen zřídka, z té doby se jako vzácné památky dochovaly písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo naší země (z 10. stol.)
V souvislosti s politickým a kulturním rozvojem našich zemí ve 14. st. se rozvíjí i spisovná čeština, která se z klášterů a církevních kruhů šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu (=demokratizace češtiny)
nejdokonalejší v tomto období je čeština Tomáše ze Štítného (Knížky šestery o obecných věcech křesťanských), obohacuje se slovní zásoba a rozvíjí se i skladba (složitější souvětí)
Na počátku 15. století husitské hnutí vede k počeštění měst, k uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře, která se v široké míře obrací i k měšťanům a řemeslníkům, a v bohoslužbách a kázáních, při nichž se s češtinou seznamují také široké vrstvy → spisovná čeština se dostává mezi nejnižší lidové vrstvy. Českému jazyku věnoval pozornost Jan Hus, který místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický (tj. rozlišovací) = nabodeníčka
Vynálezu knihtisku (Johann Gutenberg 1448) → vydáno několik mluvnic: Daniel Adam z Veleslavína Velký slovník spisovné češtiny, Vavřinec Benedikt z Nedožer Dvě knihy české mluvnice, Jan Blahoslav Gramatika česká
Obohacování slovní zásoby o slova domácí i cizí (z latiny, němčiny a z jazyků románských) a rozvoj skladby: silný vliv latiny, tzv. humanistická perioda - souvětí oddělená dvojtečkou nebo středníkem, tzv. předvětí a závětí)
Vrchol vyspělosti jazyka → v díle Jana Amose Komenského
Vzor spisovné češtiny → v 16. století: v Bibli kralické
Pravopis bratrský = místo teček nad c, z, rháček, ale pro š se užívá spřežka òò
Bohatá, česky psaná literatura, čeština pronikla do škol, do úřadů a do soukromé korespondence, pro jazyk humanistů je také charakteristická záliba v obrazném pojmenování, bohatá frazeologie, záliba v příslovích a rčeních
Rozvoj spisovné češtiny se zpomalil po bitvě na Bílé hoře (1620): úpadek češtiny a konec samostatnosti českého národa, čeština se udržuje pouze v těch nejnižších vrstvách společnosti, na venkově → "zakonzervování" dialektů; rozkolísaná norma; emigrace české nekatolické inteligence, germanizace
Fr. J. Vavák, V. J. Rosa Čechořečnost; puristé (purus = čistý): neúspěšná snaha očistit češtinu od německých slov.
Konec 18.-1. pol. 19. století: nové období spisovné češtiny začalo v době obrozenecké: vydávání literatury v češtině; Česká expedice Václava Matěje Krameria, obrany jazyka českého
Vrchol: dílo Josefa Dobrovského: zavedl analogický pravopis
  • měkké i po c; po s, z → i, y
  • rozdělil slovesa do tříd podle kmene minulého
  • zpřesnil tvary přechodníků = používáme dodnes
Josef Jungmann: 5dílný Velký česko-německý slovník; Jan Gebauer: ustálil spisovnou normu českého jazyka
2. polovina 19. st. → čeština v úřadech, školách, rozvoj umělecké literatury a publicistiky; 1. pravidla: 1902
1918 → vzniká Československá republika
Časopis Naše řeč (od 1916)
1926 → Pražský lingvistický kroužek: Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Miloš Weingart
2. svět. válka: němčina, po 2. sv. válce zdokonalení péče o jazykovou kulturu: Ústav pro jazyk český ČSAV (1946) (Československá akademie věd, dnes AVČR = Akademie věd ČR )
Jaromír Bělič, Fr. Daneš, Miroslav Grepl, Karel Hausenblas, Marie Čechová, Vladimír Šmilauer, Fr. Trávníček, Vlastimil Styblík, Alois Jedlička - Bohuslav Havránek → Stručná mluvnice česká; současné odborné časopisy Slovo a slovesnost, Český jazyk a literatura
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama