Svět. a čes. lit. od pol. 13. století do doby pohusitské

5. března 2010 v 12:23 |  První (4) / Třetí (6)
Vývoj světové a české literatury od poloviny 13. století do doby pohusitské
→ cesty do svaté země a Asie
Marco Polo - Milion
Léta 1298-1299 strávil Marco Polo ve vězení v Janově jako zajatec Janovanů po bitvě benátského a janovského loďstva u Korčuly. Ve vězení trávil volný čas diktováním svých vzpomínek z cest (pravděpodobně v benátském nářečí s francouzskými prvky) Rustichellovi da Pisa (často nesprávně nazývaný Rusticiano), který je sepsal ve francouzštině pod názvem Livres des merveilles du monde (Knihy o zázracích světa). V Itálii je cestopis známý pod názvem Il Milione (asi podle autorova jména Marco-Emilione).
Původní text se ztratil, v Evropě se ale zachovalo více než sto opisů a překladů (např. český cca z roku 1400, nejstarší italský z roku 1599). V roce 1928 → Il milione di Marco Polo: rekonstrukce původního textu na základě srovnání více zachovaných verzí rukopisu, jednotlivé části jsou v původních jazycích (francouzštině, toskánštině, benátštině apod.). Výsledek je i v próze v moderní italštině → v roce 1932 pod názvem Il libro di Messer Marco Polo Cittadino di Venezia detto il Milione, dove si raccontano le Meraviglie del Mondo (Kniha pána Marca Pola, benátského měšťana, zvaného Milión, ve které se popisují divy světa). Tři rukopisy nejbližší původnímu textu: jeden latinský překlad, francouzský kodex (1116, Národní knihovna v Paříži) - z hlediska textové kritiky nejlepší - a toskánské vydání ze 14. století.
Cestopis je prvním zeměpisem Asie a nejcennějším zdrojem historických informací o tehdejší Asii. Je obzvlášť cenný kvůli fantastickým legendám z raného středověku. Podává informace o způsobu života obyvatel, počasí, pouštích, řekách, monzunech, o Tichém a Indickém oceánu… Východní Asie je vykreslená jako velmi bohatá, oplývající zlatem, drahým kořením, přístavy s čilým obchodním ruchem a velkými městy. Text pokrývá území od Persie po Čínu, Indii a východoindické souostroví, ale i území, která sám Marco nenavštívil (Rusko, Sibiř, Japonsko a podobně). Dílo obsahuje i více zveličených informací, které jsou ale připisovány hlavně Rustichellovi.
Dílo bylo ve 14. a 15. století často čtené a bylo impulsem pro další objevitelské cesty, například pro Kryštofa Columba. Údaje z něj čerpali i kartografové.
Začíná výpravou do Mongolské říše k chánu Kublajovi. Jmenoval ho starostou jednoho města. Pobýval zde 12 let.
Cestopis tzv. Mandevilla
Autor: anglický rytíř a cestovatel John Mandeville (1300-1372), pravděpodobně smyšlený. Skutečný autor byl pravděpodobně lékař z Lutychu Jean de Bourgoigne, který cestoval velmi málo, navštívil maximálně Egypt → dílo = pouze volně zpracovaná kompilace z celé řady jiných pramenů. Jiní badatelé přisuzují autorství lutyšskému klerikovi Jeanovi d'Outremeuse. Proto se o autorovi cestopisu hovoří jako o tzv. Mandevillovi.
Třetí čtvrtina 14. století, do češtiny přeloženo již v roce 1400 Vavřincem z Březové
Dílo je členěno na kapitoly a verše. Autor využívá symboliky čísel a barev.
Dílo zcela mimořádné, ve své době po Bibli nejčtenější.
Jen rukopisů tohoto díla, sepsaného starofrancouzsky mezi léty 1356-1372 v Lutychu, je v různých evropských jazycích známo kolem tří set.
Mandeville vypráví o fantastických cestách do exotických zemí Afriky a Asie. Procestoval Turecko, Arménii, Sýrii, Persii, Egypt, Libyi, Indii a další. Popisuje zdejší krajinu, lidi a jejich zvyky, ale především historické události, které se pojí s daným místem, a často spojuje místa také s biblickými postavami a událostmi.
Např. vyprávění o Sicílii.
Také jsú tu hadové, jimiž zkúšejí děti, pravého jsú-li lože čili nic. Protož kterýž muž své ženě nedověří, ten vezma dietě jejie a pojma súsedy s sebú, i posadí dietě mezi ty hady; jest-li pak dietě lože pravého, hadové jemu nic neuškodie; pakli jest v cizoložství se počalo, tehdy je ihned do smrti uštípí.
Protož jsú tam ženy šlechetné, ač ne pro Bóh, ale pro pomstu. Také jest v Sicilí hora, jenžto slove Etna; ta ustavičně v sobě hoří, a plameni z nie sopcí a nemohú býti uhašeni.
Nestorův spis, pověst dávných let
Ukrajina: začátek 12. století
Každý rok historie Kyjevské Rusi od potopy a rozdělení světa až po 12. století, zmínky o Velké Moravě a Čechách.
Komický epos → dociluje kontrastního účinku míšením vznešeného a malicherného. Je pro něj typická parodie, travestie, ironie, směšnohrdinství.
Ke komickým eposům přiřazujeme často zvířecí eposy. Mezi nejslavnější patří starofrancouzský satirický zvířecí epos Román o Lišákovi (12.-13. století, Francie), který nastavuje kritické zrcadlo feudální společnosti. Osnovu děje tvoří spor mezi drzým, cynickým a lstivým Lišákem a vlkem. Lišák znásilní vlčici, loví s neúspěchem kohouta Kokrháče, dostane vlka do studně, ošidí havrana o sýr…
Vyprávění o Enšpíglovi (Satira na cechy a mistry, na lidskou pomlouvačnost, pokleslou morálku, chamtivost, hrabivost, nestřídmost a také hloupost.) → z německé knížky asi z 15. století. Historky o E. byly šířené ústním podáním, později rukopisy a nakonec i tiskem. Oblíbené, populární → pronikaly do všech národních literatur. Poprvé je k tisku uspořádal ve Štrasburku roku 1515 básník a kronikář ze severního Německa Herman Bote (1450-1525), →do češtiny přeložena kolem roku 1550 z nezjištěného německého tisku, pak ještě mnohokrát tiskem. Nejzachovalejší je výtisk z 18. st. → v Pražské státní knihovně (chybí titulní list: knihy byly často čteny a byly doslova rozečteny na cáry).
Charakteristika postavy: nepřímá, skutečná osoba z 1. poloviny 14. století
Enšpígl je vychytralý šprýmař, který táhne rozličnými německými městy a tropí si žerty ze všech lidí všech stavů. Východiskem vyprávění o E. byly vandrovní cesty řemeslnických tovaryšů. Na cestách získávali tovaryši poznatky a zkušenosti nejen o řemesle, ale i o cizích zemích a městech. Enšpígl neumí nic, je zlomyslný, jeho humor je velice nevybíravý. (Podobnost se Švejkem: doslovné plnění příkazů, není ale dobrosrdečný, často ubližuje.)
Děj jednoduchý, odpovídá myšlení obyčejných lidí z venkova i města. Humor velmi jadrný, nevybíravý, hrubý a vulgární. Určeno k četbě oddechové, pro zábavu nejširších vrstev, zejména literárně nenáročných. Prostředí je spíše městské, vždy německé, často přesně udané. Děje s místem ale nijak nesouvisí, mohly by se odehrávat kdekoliv.
Vulgární slova: prdel, nasral, usral, kurvy, hovno a slova hovorová, nářeční nebo zastaralá: oul, rathouz, rynk, jednovoká, ožral se, uprchnout, nětco, Zlítnouti, Marije. Běžně velké nechutnosti. Často je to o tom, jak Enšpígl někam podstrčil své výkaly, nejčastěji někomu do postele. Častým tématem je také, jak někoho ošidil nebo okradl a pak se mu vysmíval. Nábožensky založeným moralistům se dílo nelíbilo.
František z Assisi - Píseň bratra slunce
1. významný text italské poezie, oslava přírody, života a lásky
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.
Měšťanská literatura
Fabliaux
Básnická forma starofrancouzské poezie, z konce 12.-14. století, oblíbená mezi nižší vrstvou městského obyvatelstva;, výsměch lidské hlouposti, parodují dvorské ideály, rozvíjí se od 12. století a ve 13. a 14. století, zachováno asi 150, veršované krátké komické povídky psané osmislabičným veršem a sdruženým rýmem a s hojným zastoupením dialogu.
S ohlasy fabliaux → Rabelais, La Fontain, Molière, v české literatuře v Desateru Hradeckého rukopise.
Rozvoj česky psané literatury (konec 13. až počátek 15. stol.)
Období dobudování českého středověkého státu: zakládání měst, těžba stříbra, německá kolonizace. Literaturu → dvě etapy, mezníkem je nástup Karla IV. na trůn. Architektura: gotika (katedrála sv. Víta, Karlův most, Karlštejn…), malba: oltářní malby a deskové obrazy (Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik - autor výzdoby kaple sv. Kříže na Karlštejně), v sochařství postavy světců (Mistr krumlovské madony).
Do písemnictví vstupuje šlechta a měšťané, s příchodem Jana Lucemburského → franc. kultura. Centry vzdělanosti a kultury jsou nadále kláštery, ale i panovnický dvůr.
1. období
Duchovní lyrika: Kunhutina modlitba (kolem 1300) → pro dceru Přemysla Otakara II., abatyši Kunhutu (představená kláštera sv. Jiří na Pražském hradě). Čeština byla již schopna zvládnout náročné filozofické téma uměleckými prostředky. Spor duše s tělem (20. léta 14. stol.) → nese odpovědnost za lidské hříchy tělo, nebo duše? Buoh všemohúci, Jezu Kriste, ščedrý kněže (obě asi z r. 1300).
Zálibou v anafoře a v myšlenkových protikladech zesílených paralelností nebo i opakováním slovního výrazu se shoduje Kunhutina modlitba s obdobnými modlitbami latinskými.
Vítaj, král'u všemohúcí,
ve všěch miestiech vševídúcí,
všěch kajúcích milujúcí
věčný život dávajúcí;
všeho kvietie kráše ktvúcí,
všěch světlostí viece stvúcí,
svýrn milým sě zjěvujúcí'
jě rozkošně kochajúcí!
Vítaj' slavný stvořitel'u'
vítaj, milý spasitel'u,
vítaj, věrný náš přietel'u,
všie dobroty davatel'u;
Milostná lyrika: Kudy sem já chodila, Byla ti sem v sádku (asi r. 1300).
Duchovní epika: Apokryf / Legenda/ o Jidášovi (poč. 14. stol.)
Světská epika:
Alexandreida - veršovaný rytířský epos, vznikl před rokem 1300, Alexandr Veliký je pojat jako středověký rytíř, epos vypráví o jeho dětství, obsahuje rady vychovatele Aristotela, jak se má vladař chovat. Popisuje Alexandrova válečná tažení proti perskému králi Dareovi, do Indie, snahu dobýt celý svět. Alexandr zpychl, přestal se držet Aristotelových rad, v Babylonu však náhle umírá. Autor zdůrazňuje marnost světské slávy. Česká Alexandreida vznikla z latinské předlohy Qualtera Castillionského, objevuje se v ní aktualizace vztahující se k osudům Přemysla Otakara II., Václava II. a Jana Lucemburského. Autorem → patrně příslušník vyšší šlechty, o čemž svědčí opovržlivý postoj k sedlákům a měšťanům, ale i zemanům. Vlastenecké zaujetí je patrné v pasážích o rozpínavosti cizinců v naší zemi, v označení Alexandrových vojáků českými jmény. Skladba → pravidelným osmislabičným veršem, obsahuje obrazná vyjádření a tzv. gnómy (mravní ponaučení). Z původních cca 9000 veršů se dochovalo něco přes 4000.
Kronika tak řečeného Dalimila (Dalimilova kronika) - asi z let 1310-1314, omylem Václava Hájka z Libočan bylo autorství připsáno Dalimilu Meziříčskému, první česká veršovaná kronika → vybrané události našich dějin do nástupu Jana Lucemburského obranné snahy (jazyk + národ proti cizozemcům): motiv Libuše a příběh o Oldřichovi a Boženě. Autor není znám, má však blíže k nižší šlechtě. Nepravidelný verš je jednoduchý a srozumitelný. Dílo je úplně dochováno, bylo psáno v době vymření Přemyslovců, autor připomíná statečnost a rozhodnost předků, upozorňuje na chyby, zdůrazňuje nebezpečí vlivu cizinců na vývoj domácích poměrů. Spojence hledá nejen ve šlechtě, ale i v českém sedlákovi (viz Oldřich a Božena). Pramen: Kosmova kronika, ale i mnoho omylů a nepřesností.
2. období - Vrchol české středověké literatury
Je to období od pol. 14. do počátku 15. stol. od doby vlády Karla IV. (1346-1378). Pražské biskupství je 1344 povýšeno na arcibiskupství (česká církev přestala být závislá na církevní správě v Mohuči). 1355 je Karel korunován císařem Svaté říše římské, Praha se stává evropským centrem. 1348 je založena Karlova univerzita.
Vzrostla hospodářská moc církve, se kterou se dostává do konfliktu Václav IV. (1378-1419). Má spory i s vyšší šlechtou (je i několikrát uvězněn), proto se opírá o šlechtu nižší. Celospolečenská krize vyvrcholila husitským hnutím.
Na kultuře této doby mají podíl i univerzitně vzdělaní měšťané, nebývale se rozvíjí česky psaná tvorba = laicizace a demokratizace literatury.
V latině:
Karel IV. je autorem vlastního životopisu Vita Caroli, který byl brzy přeložen do češtiny. Vytvořil i novou podobu Legendy o sv. Václavu - vylíčil knížete jako typ státníka a svůj vzor. Karel inicioval vznik několika kronik, např. Beneše Krabice z Weitmile, Giovanniho Marignoly, mnicha Neplacha. Karel spolupracoval na kronice Přibíka Pulkavy z Radenína. Karlovo jméno je spjato i s právnickou literaturou: Korunovační řád a Majestas Carolina (Karlův Majestát): sbírka právních norem.
Tvorba v češtině:
Mistr Bartoloměj z Chlumce neboli Klaret se pokusil vytvořit českou odbornou terminologii, tzv. Klaretovy slovníky.
Univerzitní studenti (žáci) vytvářeli světskou lyrickou poezii: tzv. žákovská poezie (milostná a satirická).
Se studentským prostředím je pravděpodobně spjatá i 1. česká divadelní hra: fraška Mastičkář (40. léta 14. stol.): parodie velikonočního liturgického dramatu, motiv tří Marií, které jdou na trh nakupovat masti na nabalzamování Kristova těla. Děj zesměšňuje praktiky prodavačů - šarlatánů, vydávajících se za doktory. Lidovému prostředí (poprvé vystupují příslušníci nižšího stavu) odpovídá i jazyk: hovorový, plný germanismů a vulgarismů.
Světskou zábavnou literaturu představuje rytířská veršovaná epika - epos Tristram a Izolda a rytířské povídky Štilfríd a Bruncvík (obě památky z 2. pol. 14. stol.): o původu erbu českých králů /Š. → orlice, B. → lev). Nejrozsáhlejší je tzv. Trajánská kronika (také 2. pol. 14. st.): zpracovává antický motiv, ale Trója je popisována jako středověké město. Asi r. 1468 se stala 1. tištěnou knihou v Čechách.
Ve 2. pol. 14. stol. se rozvíjí i veršovaná duchovní epika - legendy:
Legenda o sv. Prokopu: o zakladateli Sázavského kláštera, ve srovnání s latinskou přílohou se více zdůrazňuje světcovo češství a fiktivní vyhnání Němců z kláštera → Prokopův posmrtný zázrak. Aktualizace souvisela s pokusem Karla IV. oživit slovanskou bohoslužbu povoláním chorvatských mnichů do nově založeného Emauzského kláštera (klášter Na Slovanech). Legenda byla později zpracována Jaroslavem Vrchlickým.
Život svaté Kateřiny: umělecky nejnáročnější text české středověké literatury. Zpracovává exotický námět o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamilovala do Krista a přijala křest. Stává se Kristovou nevěstou a v disputaci přesvědčí i pohanské mistry a manželku krále. Ten však dává Kateřinu umučit, protože se víry nezřekla. Pro skladbu je charakteristické prolínání erotiky s mystikou a hrůzy s nádherou → Kristus je krásný mladý muž X na bičovaném Kateřinině těle se objevuje 6 symbolických barev. Do nové češtiny legendu převedl Josef Hrabák.
Další legendy již této umělecké hodnoty nedosahují: např. Legenda o sv. Dorotě
Od 60. let 14. stol. se rozvíjí i světská lyrika: některá díla jsou alegorická: např. vyjádření citu k milované dívce prostřednictvím opěvované světice - Slóvce M (píseň k poctě sv. Markéty).
Milostnou kurtoazní / dvorskou lyriku zastupuje hlavně motiv smutku z neopětovaného citu a oslava ženské krásy - např. Závišova píseň
Žákovskou milostnou lyriku představuje píseň Stratilať jsem milého a Dřěvo se listem odievá
Satira (60. - 90. léta 14. stol.):
Píseň veselé chudiny neboli Jižť nám zima přišla - satirická píseň, žákovská poezie. Typem satirické písně je tzv. makarónská poezie: České verše se střídají s latinskými nebo německými.
Hradecký rukopis
1. Desatero kazanie božie - uvádí 3 skupiny hříšníků, kteří nedodržují boží přikázání - zvláště sedmé (nepokradeš). Autor se staví na stranu chudých, hrozí možnosti vzpoury - poprvé se objevuje v literatuře stanovisko chudiny. Nepracující přirovnává k trubcům, kteří jsou vyhnáni z úlu.
2. Satiry o řemeslnících a konšelích - soubor sedmi textů, napadá ševce, radní (konšele), kováře, sladovníky, lazebníky (holiči), řezníky a pekaře. Kritizuje hazardní hry, pití, bití manželek, okrádání zákazníků a hrozí peklem (všem).
3. O lišce a džbánu - bajka
4. Legenda o sv. Prokopu
Smil Flaška z Pardubic
Syn biskupa Arnošta z Pardubic, dílo Nová rada - satirická skladba založená na alegorii. Zvířata radí lvu při jeho nástupu na trůn, jak vládnout (projev kritického vztahu k Václavu IV.) → je to tedy skladba didaktická - představa šlechty o ideálním panovníkovi.
Satiry Smilovy školy
a) Podkoní a žák - parodie univerzitního sporu, v krčmě se hádají sluha a student o přednostech svého stavu. Odhalují však jen svou bídu a nereálné představy o budoucnosti. Text obsahuje pouze světské motivy, nechce bojovat, pouze pobavit (tzv. nepravá satira, spíše ironie).
b) Svár vody s vínem
c) O ženě zlobivé
Na počátku 15. stol. vzniká alegorický spor Tkadleček → Tkadleček obžalovává svého odpůrce (personifikované Neštěstí, které zavinilo nevěru jeho milé Adličky). Neštěstí vysvětluje, proč je ho na světě potřeba. Rozsuzuje je Bůh a Neštěstí vychází jako vítěz. Řeší se otázka, zda člověk může ovlivnit svůj osud. Svou filozofickou a teologickou problematikou je toto dílo vzdáleno širším vrstvám.
3. období - Husitská literatura
V 70.-80. letech 14. stol. byl pořízen první úplný český překlad bible. Tím se dostala lidu do rukou mocná zbraň - přicházejí první kritici církve, vyzývají k návratu církve k chudobě a obnovení mravního řádu společnosti = reformní hnutí (reformace).
Husovi předchůdci:
Na české reformátory nejvíce působí Angličan John Wycliffe. Rozporu mezi církevní teorií a praxí si byl vědom už Karel IV. Proto povolal r. 1363 do Prahy Němce Kondrada Waldhausera - kazatel, kázal německy a latinsky v Týnském chrámu, působil hlavně na pražské a německé měšťany. Jeho žák Jan Milíč z Kroměříže kázal česky a obracel se na chudinu. Jeho žáci vytvořili středisko českého kázání v Betlémské kapli (stavba zahájena r. 1391). Milíčův žák Matěj z Janova formuloval reformu církve v Pravidlech Starého a Nového zákona (latinský učený spis, který nepronikl k širším vrstvám).
Z literárního hlediska je nejvýznamnější Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333-1401 nebo 1409): zchudlý jihočeský zeman, studia na Pražské univerzitě. Navštěvoval Milíčova kázání, v jeho tvorbě převažují traktáty (umělecky psaná poučení o závažných společenských otázkách, zvláště filozoficko-teologických): Sborník traktátů (1376) - Knížky šestery o obecných věcech křesťanských: texty o náboženských otázkách týkající se denního života (např. traktát O hospodáři, hospodyni a čeledi).
Řeči besední a Řeči nedělní a sváteční.
Otázkou lidských vztahů se zabývá v alegorickém traktátu Knížky o šašiech - šachová hra je podobenství o chování společenských vrstev.
Význam Tomáše Štítného: píše česky a přitom uměleckým jazykem o náročné filozoficko-teologické problematice, žádal vzdělání i pro ženy.
Mistr Jan Hus (1371 v Husinci u Prachatic-6. 7. 1415 v Kostnici)
Studoval v Praze teologickou fakultu, r. 1400 byl vysvěcen na kněze, studoval spisy Johna Wycliffa.
Roku 1409 se stal rektorem KU a přiměl Václava IV. k vydání Dekretu kutnohorského (úprava poměrů hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů, ale němečtí mistři a studenti odešli na nově založenou univerzitu v Lipsku, čímž poklesla úroveň univerzity). 1412 papež vyhlásil prodej odpustků. Hus se postavil proti a rozhněval krále. Papež → Husa do klatby (prohlásil ho za kacíře) a nad Prahou byl vyhlášen interdikt (nesměly se konat žádné náboženské obřady). Hus → do jižních Čech (Kozí Hrádek) a do západních Čech (Krakovec). 1414 je pozván k osobnímu slyšení do Kostnice na církevní koncil, bezpečnost mu měl zajistit glejt císaře Zikmunda. V Kostnici → zatčen, nemohl obhajovat své učení, chtěli pouze, aby odvolal. To neudělal → 6. července 1415 na břehu Rýna upálen.
Latinské spisy Jana Husa:
De ecclesia (O církvi), 1413 - církev je neviditelné společenství, jehož hlavou je Kristus, pravým křesťanem je pouze ten, kdo nespáchal těžký hřích. Křesťan není povinen poslouchat papeže, pokud jeho nařízení jsou v rozporu s biblí. V Kostnici to byl hlavní důkaz kacířství.
De sex erroribus (O šesti bludech), 1413 - traktát napsaný na zdi Betlémské kaple, Hus se v něm odvolává ke Kristu jako neviditelné hlavě církve.
České spisy Jana Husa:
Dcerka (aneb O poznání cesty pravé ke spasení), 1412 - pojednává o výchově dívek
Výklad Viery, Desatera a Páteře, 1412 - jsou zde vysvětleny základní křesťanské texty
Listy - dopisy z Kostnice, v nichž prosí Čechy, aby plnili svoje povinnosti, "aby se milovali, dobrých násilím tlačit nedali a pravdy každému přáli" (z listu Věrným Čechóm 10. 6. 1415)
Knížky o svatokupectví, 1413 - kritika obohacování duchovenstva přerůstá v kritiku celé společnosti, navrhuje volbu kněží a veřejnou kontrolu církevní správy
Husovy snahy o zjednodušení pravopisu:
De orthographia bohemica (O českém pravopise): nahradil spřežkový pravopisem diakritickým - nabodeníčko dlúhé a nabodeníčko krátké
Husovi nástupci
Jeroným Pražský - univerzitní mistr, upálen v Kostnici 1416
Jakoubek ze Stříbra - nástupce v Betlémské kapli, zavedl v Čechách přijímání podobojí spolu s Mikulášem z Drážďan
Petr Payne - Angličan působící v Praze, znám pod přezdívkou Engliš
Jan Žižka - autor Vojenského řádu, kde jsou zásady organizace husitských vojáků, hl. pravidlem je poslušnost
Husitské hnutí provázel i rozvoj písňové tvorby:
Ktož jsú boží bojovníci (kolem r. 1420) - bojová píseň zpívaná početným kolektivem, který posilovala → přesvědčení, že husitská pravda je pravdou boží → hymna husitského hnutí→ v Jistebnickém kancionálu, nejúplnějším sborníku husitských písní
Povstaň, povstaň, velké město pražské
Viklefice - satirická píseň, vznikla v protihusitském táboře - jsou zde zesměšňovány husitské ženy
Situaci počátku 20. let odrážejí prozaické a veršované texty tzv. Budyšínského rukopisu:
1. Hádání Prahy s Kutnou Horou (1420) - nejvýznamnější část → v žánru alegorického sporu. Hlavním tématem = vysvětlování husitského programu i kritika konání obou stran (KH představuje Zikmundův tábor). V monolozích Prahy: myšlenky reformního hnutí → církev se odchýlila od svého původního poslání, příčinou zla je obohacování duchovenstva, které zasluhuje potrestání. Ze sporu vychází vítězně Praha - obhájkyně husitských ideálů
2. Prorok Koruny české
3. Žaloba Koruny české
4. období - Doznívání husitství (30.-70. léta 15. stol.)
Petr Chelčický (asi 1390-1460)
O boji duchovním (1421) - hlavní myšlenkou traktátu je to, že člověk nemá právo čelit zlu fyzicky, tj. ozbrojeným bojem
O trojím lidu (1425) - traktát, alegorická kritika rozdělení společnosti na tři stavy
Postila (30. léta 15. stol.) - znamená první pokus o shrnutí autorových názorů
Sieť viery pravé (40. léta 15. stol.) - zdůrazňuje, že příčinou zla = světská moc církve a odsuzuje všechny, kteří se nespravedlivě obohacují. Sítí víry, která symbolizuje pravou (Petrovu) církev, se loví spravedliví ke spasení (nespravedliví se propadají peklu). Síť trhají dvě velryby (největší církevní a světský představitel) jako největší hříšníci - ukazují tak "cestu" vedoucí k rozšiřování svého majetku
Na učení Chelčického navázala nová církev, která se oddělila od utrakvistů - do dějin vstoupila pod vedením Řehoře Krejčího jako jednota bratrská.
Založení jednoty bratrské spadá do období vlády Jiřího z Poděbrad, který podporoval smír mezi katolíky a utrakvisty. Jeho oporou byl utrakvistický arcibiskup Jan Rokycana, který kázal v Týnském chrámu.
V 60. letech vzrostly polemiky mezi katolíky a kališníky: známý je např. spis Ctibora Tovačovského z Cimburka (1438-1494) (nejvyšší moravský hejtman): Hádání pravdy a lži. Pravda = kališnická církev + politika krále Jiřího, Lež = římská církev + odpůrci Jiřího. Ctibor je i autorem Tovačovské knihy: moravské zvykové právo.
V 2. pol. 15. stol. vznikají i odborné historické práce, např. Staré letopisy české, které později vydal František Palacký.
Cestopisy: vznikají v souvislosti s mírovými cestami krále Jiřího:
Deník panoše Jaroslava: cesta k francouzskému králi Ludvíku XI. r. 1464
Cestopis Václava Šaška z Bířkova: propagační cesta po Evropě v letech 1465-67: zážitky poselstva pana Lva z Rožmitálu (švagr Jiřího) → turnaje, srovnávání domácích a zahraničních poměrů → převyprávěl Alois Jirásek pod názvem Z Čech až na konec světa.
Středověká tématika v pozdější tvorbě:
Alois Jirásek: Jan Hus (drama)
trilogie: Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo
Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 extremes extremes | Web | 18. června 2015 v 16:42 | Reagovat

půjčka 8000 na měsíční splátky 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama