Březen 2010

Kolébka renesance - Itálie

18. března 2010 v 23:50 První (4) / Třetí (6)
RENESANCE A HUMANISMUS VE SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATUŘE
Souvisí s rozvojem severoitalských měst od 14. století.
Renesance (la renaissance - znovuzrození, obnovení) = významný umělecký a myšlenkový proud 14.-16. stol. → myšlenkové obrození antiky (koncepce státu, práva, umění). Renesance = protiklad středověkého pojetí světa, soustřeďuje se k pozemskému životu. Renesanční člověk chce plně užívat života na zemi, odmítá upínat své naděje k životu posmrtnému, i když je věřící. Chápe člověka jako individualitu, která důvěřuje svému rozumu a touží po poznání. Proto je renesance těsně spjata s filozofickým hnutím humanismem (humanus=lidský): lidskost, úcta k člověku a jeho schopnostem, studium člověka. Vrací se ke klasické latině, ale vznikají díla i v národních jazycích. V mnoha zemích dopomohlo k rozvoji humanismu a renesance reformační hnutí → ideál prvotního křesťanství bez moci a majetku církve (v Německu Luther, ve Švýcarsku Zwingli, ve Francii a Švýcarsku Kalvín.
Renesance = komplexně zasahuje do politického, ekonomického a kulturního života, = úsilí o všestranný rozvoj člověka. Impuls → přírodní a astronomické objevy (Koperník, Galilei, Bruno), zámořské cesty a objevy nových území, vynález knihtisku (Johannes Gutenberg, 1445 v Mohuči, tisky do r. 1500 = inkunábule, prvotisky). Hlavní nositel pokroku → měšťanstvo, které usiluje o politickou moc, což vede k narušení feudálního řádu.
Hrdinové ztělesňující rysy a touhy renesančního člověka: doktor Faust (touha po poznání, po odhalení tajemství světa a života), nizozemský hrdina Enšpígl (něm. Eulenspiegel → vyjadřující lidový humor a odpor proti cizí nadvládě)…
Architektura: opouští prostor středověkých hradů a soustřeďuje se na zámky, paláce a měšťanské domy. Oživena sloupy, arkádami, kuželkovou balustrádou, zdobenými štíty domů, podloubím, zdobenou fasádou (malba nebo sgrafita). Zahrady → geometrické řešení (francouzská zahrada) stříhané porosty, kašny, letohrádky, míčovny, jízdárny. Vizitkou města = radnice (v Itálii se zvonicí=kampanilou), přibývají školy, lázně, církevní stavby s kopulemi.
Malířství a sochařství: zdůrazňuje krásu lidského těla, harmonii tělesných proporcí, opět s perspektivou, zobrazení → reálné, přírodní motivy: Leonardo, Michelangelo, Botticelli, Rafael, Tizian, Brunelleschi, Bramante (It.),. Dürer, Holbein, Cranach (Něm.), Brueghel, Bosch, van Rycl (Hol.), El Greco.
Filozofie: Francis Bacon, Niccolo Machiavelli (nové pojetí panovníka a vlády); Thomas More (Utopie - fiktivní ideální stát založený na rovnosti občanů, bez soukromého vlastnictví). Obdobně: utopista Tommaso Capanella: spis Sluneční stát.
Itálie
Již ve 13. století.
Dante Alighieri (1265-1321)
Za svůj protipapežský postoj byl vypovězen z Florencie, žil ve Veroně a Ravenně. Jeho dílo ovlivnila láska k Beatrici → jeho životní i básnický ideál (zemřela při porodu v 25 letech).
Božská komedie (1307-1321): alegorický duchovní epos složený ze 100 zpěvů, pokus o umělecké zobrazení celého tehdy známého světa: 3 části Peklo, Očistec a Ráj. Básník hovoří v pekle s dušemi antických osobností a alegoricky kritizuje svou dobu. Peklem a očistcem provází Danta Vergilius, ale jako pohan nesmí do ráje, tam ho provází Beatrice. Renesanční prvky: autor je hlavní postavou, vyjadřuje svůj obdiv k antice, touhu po poznání, prožitek lásky.
I. Peklo
Zpěv prvý
1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
2 procházet bylo mi tak temným lesem,
3 že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
4 Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
5 probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
6 že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
7 Snad ani smrt tak hořce neotráví.
8 Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
9 a proto vypovím vše bez obavy.
II. Očistec
Ku cestě do lepší se vody noře,
člun mého ducha plachty natahuje,
za sebou nechav kruté ono moře.
O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.
Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.
Příběh začíná nepovedenou procházkou poutníka ve středních letech (Dante sám), který zabloudí v hlubokém lese (temný hvozd je alegorií světa, kterým se člověk protlouká). Zde ho napadnou tři šelmy - pardál zpodobňující smyslnost, vlčice jako alegorie nenasytnosti a lev jako symbol pýchy. Ubohý poutník zběsile utíká pryč a dostane se k příkrému srázu, kde narazí na svého průvodce - antického básníka Vergilia, který byl vyslán Beatricií, aby Danteho provedl skrz Peklo a Očistec, ona sama se ho má ujmout až v Ráji.
Vergilius obrátí Danta k hlubokému zamyšlení se nad vším, co okolo sebe uvidí, a tak se báseň nese na vlnách filozofických rozprav, mnoha otázek a už mnohem méně odpovědí. Básník opouští Danta v předpokoji v Pekle, jako pohan narozený před příchodem Krista nesmí nikdy překročit práh jemu zapovězeného Ráje. V Ráji se Danta ujímá jeho milovaná Beatrice ve zbožštělé podobě a obě zbloudilé duše, které k sobě mají navždy patřit, dojdou zaslouženého míru a pokoje.
Celé dílo je prodchnuto číselnou symbolikou stejně jako soudobé chápání a náhled na svět. Trojčlennost světového názoru odpovídá třem postavám svaté Trojice, i třem záhrobním říším tehdejší kosmologie, které také tvoří tři oddíly.
Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.
Dantovo chápání vesmíru
Je velmi zajímavou kapitolou důležitou pro pochopení celé skladby. Soustava Dantova Ráje spočívá na systému Ptolemaia:
Země je pevný střed vesmíru a kolem ní krouží 9 kosmických planet: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn
Osmou planetou je tzv. NEBE STÁLIC
Deváté je tzv. Primum mobile - NEBE KŘIŠŤÁLOVÉ
Nad tím vším je desáté nejvyšší "nebe" zvané EMPYREUM = říše světla, kde trůní samotný Bůh
Čím vzdálenější jsou planety od Empyrea, tím menší podíl mají na božské slávě.
Každý ze 3 hlavních dílů má 33 zpěvů, Peklo má navíc ještě jeden předzpěv, což je celkově rovná stovka. Celá báseň je sestavena v tzv. tercíně (terza rima) = druh strofy sestávající ze tří deseti-, v případě tzv. ženského zakončení jedenáctislabičných veršů, pocházející z Itálie s důmyslným rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded. Triadická struktura umožňuje výstavbu děje ve schématu teze - antiteze - synteze. Je možné, že trojveršové schéma vzniklo po vzoru Nejsvětější trojice. Po Dantově vzoru ji začali užívat i Petrarca a Boccaccio.
Jiným příkladem trojveršové strofy (trojverší, tristicha) je tercet (neboli terceto, hov. i terčet, terčeto), součást sonetu.
Francesco Petrarca (1304-1374)
Angažoval se v úsilí o sjednocení Itálie (báseň Má Itálie). Byl vypovězen z Florencie a odešel do Avignonu. Korespondence s Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy v letech 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě; z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Výrazem jeho vlastní náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem. Setkání se šlechtičnou Laurou 6. 4. 1327 v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (pův. Rerum vulgarium fragmenta - Fragmenty v lidové řeči). Obsahuje 355 básní (317 sonetů, 29 canzon, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly), rozdělených na verše "ze života" a "po smrti" Laury → psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy: lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem.
Giovanni Boccaccio (1313-1375)
Dantův životopisec.
Jednoho rána se v kostele setká sedm mladých šlechtičen, které se rozhodnou uniknout ze smutného města napadeného morem (Florencie) na venkov a s sebou vezmou tři mladíky. Na venkovském statku pak hodují, zpívají a deset dní se baví vypravováním převážně milostných příběhů, které nezřídka obsahují lechtivou zápletku. Tak vznikl Dekameron "Dílo deseti dnů", sto novel, které Boccaccio napsal v letech 1348-1353 a kterými se natrvalo zapsal do světové literatury, nejslavnější rámcový příběh všech dob. Novela = epický žánr středního rozsahu, s typicky poutavým vyprávěním s výrazným až překvapivým zakončením.
Pod vlivem Dekameronu sepsal v 2. pol. 14. stol. G. Chaucer Canterburské povídky, Hynek z Poděbrad ve 2. pol. 15. stol. přeložil 11 novel z Dekameronu do češtiny, ve 20. stol. František Kubka napsal dílo Karlštejnské vigilie.

Česká poválečná próza

10. března 2010 v 23:40 Maturitní
Česká poválečná próza
Léta 1945-1948
Návrat k válečným prožitkům:
  • Jan Drda → za války pohádková dramata, která si po válce získala velkou oblibu: např. Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert
Němá barikáda - povídky; heroizuje postoj Čechů za okupace, např. povídky Pancéřová pěst, Včelař, Vyšší princip; první prozaické ztvárnění událostí 2. světové války (včetně heydrichiády, Pražského květnového povstání a osvobození) v české literatuře. Soubor je uvozen citátem z Halasovy básně Zpěv úzkosti: Třetí fronta, Včelař, Vyšší princip, Hlídač dynamitu, Vesnická historie, Nenávist, Padlý beze jména, Pancéřová pěst, Zákeřník, Až vstanou mrtví, Němá barikáda
Julius Fučík - komunistický novinář a spisovatel.
Reportáž psaná na oprátce - vydala ji Gusta Fučíková na podzim 1945. Texty byly napsány ve vězení na Pankráci roku 1943 a propašovány ven. Jsou svědectvím o Fučíkově zatčení, výsleších a popravě (o autentičnosti textů se od 70. let množí pochybnosti, ale přesvědčivé důkazy nejsou).
(uk. viz http://literatura.kvalitne.cz/reportaz.htm) Nutno hodnotit objektivně - o r. 48kult JK - jeden z příkladů zneužití spisovatele soc. propagandou
  • Adolf Branald (1910-2008) čerpal z vlastních zkušeností železničáře během okupace.
Roku 1965 obdržel titul Zasloužilý umělec, v roce 1996 mu byla udělena Cena PEN klubu za celoživotní dílo.
Řada jeho děl byla zfilmována. Alfred Radok režíroval film Dědeček automobil (Radokovým asistentem, který si ve filmu i zahrál, byl Miloš Forman). Podle jeho knihy Vizita natočil režisér Karel Kachyňa dva filmy - Pozor, vizita! a Sestřičky.
Severní nádraží - Lazaretní vlak
Románová dilogie o velkém pražském nádraží za nacistické okupace a Květnového povstání.
Obě prózy obsahují po 9 číslovaných kapitolách. V 1. části dilogie se kapitoly soustřeďují většinou ke klíčovým momentům doby (září 1938, březen 1939, 17. listopad 1939, atentát na Heydricha atd.), v druhé části je děj ohraničen 5. a 9. květnem 1945. Spojujícím prvkem, "hrdinou" obou románů je samotné Severní nádraží → živoucí organismus fungující (nebo také vypovídající poslušnost) díky sehranému kolektivu českých zaměstnanců. Zatímco v Severním nádraží jsou kronikářsky zaznamenávány postupné změny ve vztazích mezi železničáři a dosazenými německými úředníky, v Lazaretním vlaku válečná epizoda v historii Severního vrcholí dramatickým střetnutím jeho obránců s ustupujícími okupačními jednotkami a s vojáky z nemocničních vagonů odstavených uvnitř nádraží. K obětem války přibude na samém jejím konci čtyřicet povstalců, popravených na rozkaz esesáka Kaubische. Relativně největší pozornost věnuje autor postavě přednosty Jaromíra Babánka. Babánek se jako pedantický úředník těžko smiřuje se sabotážemi a poškozováním drážního inventáře, časem se však přece jen zapojí do činnosti odbojové organizace, v níž má hlavní slovo energický průvodčí Hlaváč. Z početné galerie železničářů a povstalců (dozorčí Belza, dopravní náměstek Lerous, hradlař Vejr, výpravčí Kolda a mnoho dalších) vystupují do popředí jako výraznější individuality jen nemnozí (např. inspektor Fíc, který odboji hodně pomůže, třebaže je to člověk slabý a bojácný; nebo hubatý, ale obětavý doktor Vošahlík). Zřetelněji jsou odlišeni němečtí úředníci a důstojníci (bývalý hudební kritik Rahmke, milovník statistik Pracht, fanatický velitel lazaretního vlaku Roderich, zohavený letec Möbus aj.) a také kolaborant Macura, Babánkův nástupce ve funkci přednosty, který se teprve ke konci války marně pokouší vylepšit si pověst. Rámcovou funkci (viz např. Dekameron) plní v dilogii postavy vrátného Mikoláška, znalce historie nádraží, a jeho synovce Standy Trubače, který na Severní přichází po záboru Sudet z Moldavy a po osvobození se tam opět vrací.
Branald jako spisovatel reportérského typu si více než fantazie cení reality, autentičnosti faktů a jednotlivin, osobního poznání a očitého svědectví. V jeho objektivním a věcném záznamu dění se obráží znalost zobrazovaného prostředí a detailů železničářské práce: Branald sám sloužil v letech 1936-52 u železnice a za války působil na pražském Masarykově nádraží. Převažující realistický popis, v er-formě s minimálním rozestupem mezi subjektem autora a subjektem vypravěče (v 1. osobě jsou podány jen Babánkovy promluvy, uvádějící každou z kapitol), v kompozici řadící paralelně vedle sebe výjevy spjaté nikoli příčinně, nýbrž prostorově (s výjimkou několika scén z Německa je dějištěm dilogie takřka výhradně prostor nádraží a přilehlých ulic) a v hojném využití železničářského slangu. - K formě kolektivního románu bez ústředního hrdiny vedlo Branalda vedle reportérských sklonů i jeho pojetí odboje a povstání: chápe jako aktivity spojující lidi různé sociální příslušnosti i politických názorů a zároveň (s jistou dávkou dobového utopismu) jako předobraz poválečné součinnosti všech vrstev národa na obnově zničených hodnot. V jednání postav nevyzvedává politické motivy (s výjimkou komunisty Hlaváče jsou železničáři vesměs politicky indiferentní), ale motivy obecně lidské, a zejména pracovní, profesní. Profesionální soudržnost a čest lidí od dráhy jsou hlavními sjednocujícími momenty odboje na Severním. Pro Babánka je válka především porušením řádu v jemu svěřeném výseku světa. Řadoví zaměstnanci sice literu železničních předpisů nectí tak striktně, ale i pro ně je nádraží čímsi nadosobně závazným, ba mateřským. Proto se také dilogie uzavírá obrazem obnoveného provozu nádraží a prvního vlaku, který odtud po válce vyjíždí.
· Miloš Václav Kratochvíl - jeden z nejlepších autorů historických románů: Král obléká halenu (o Václavu IV.), Život Jana Ámose, Evropa tančila valčík (předválečné Rakousko), Evropa v zákopech (1. svět. válka)
Únor 1948-polovina 50. let
Prosazuje se socialistický realismus, jehož základním projevem je budovatelský román, podrobně popisuje pracovní prostředí, řeší výrobní problémy, schematicky rozděluje charaktery postav (zastánce politiky KSČ je vždy mravný, pozitivní hrdina, zastánce opačných názorů je padouch, kulak, buržoazní živel nebo rozkolísaný intelektuál), zabývá se motivy třídních bojů, sabotáží, osídlování pohraničí, budování socialistického průmyslu, združstevňování vesnice.
Budovatelské romány:
  • Václav Řezáč: Nástup, Bitva
vlastním jménem Václav Voňavka, byl předním českým prozaikem a publicistou. Psal knihy pro mládež i psychologické romány. Z chudých poměrů, neshody s otčímem. Začal literárně publikovat od konce 20. let. Po 2. světové válce působil v Čs. státním filmu. Společně s Janem Drdou udávají směr nové levicové linii české literární tvorby. Dnes je VŘ považován za klasika socialistické literatury. V dobách mezi oběma válkami a během nacistické okupace patřil Václav Řezáč k přívržencům introspektivního psychologického pohledu. Ve své tvorbě pozorně vnímal podněty moderní prózy a citlivě na ně reagoval. Přitom si zachovával svou osobitost a zvláštnost. Dětství ovlivnilo pocitovou sféru Řezáčových románů. Jeho vnímání bylo ovlivněno představou nepřekonatelných sociálních přehrad, vyvržeností a nekonečné bídy. Nejvlastnějším Řezáčovým projevem byl román i povídky (souborně v 1956 Tváří v tvář). Řezáč je prozaik, racionalista, své estetické zásady si ujasňoval v divadelní kritice a úvahách o spisovatelské práci (O pravdě umění a pravdě života), jeho psychologické romány se přímo nebo nepřímo dotýkají tématu umění a umělecké tvorby. Svoje poslání spatřoval v hledání řádu schovaném v nahodilostech. Proto svá díla tvořil jako stavbu s různými paralelami, staví na konfrontaci jedince s okolím, dramaticky rozvíjí děj.
Psychologické romány Černé světlo (1939), Svědek (1942), Rozhraní (1944) → vrcholné Řezáčovo dílo psychologické tvorby. Hrdinové: neúspěšný spisovatel Jindřich August a vynikající herec Vilém Haba. Zatímco Jindřich se vyznačuje osamělostí a trapnou každodenností, Vilém lehce dosahuje úspěchu: paradoxní vyznění. Osudový smolař Jindřich nachází díky trpělivé práci cestu k úspěchu, herec Vilém, který dosud nemusel řešit žádné překážky, podléhá na vrcholu své kariéry vnitřní krizi.
Budovatelské romány: po Únoru 1948 se Václav Řezáč ve svých socialistických románech zaměřil na poválečný politický vývoj, zvláště pak na osidlování pohraničí: Nástup (1951), hlavní hrdina románu Jiří Bagár byl vyslán do pohraničí, kde se brzy dostává do střetu s místními Němci. Ti se snaží všechen majetek a dobytek dostat do Německa. Němci jsou odsunuti a v kraji nastává nový pořádek. Bitva (1954) román zobrazuje boj mezi prokomunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Píseň o věrnosti a zradě - poslední Řezáčovo dílo
Jan Otčenášek: Plným krokem
Tomáš Svatopluk: Bez šéfa, Botostroj (o Baťovi)
Josef Sekera: Děti z hliněné vesnice (problém Romů na Slovensku)
Antonín Zápotocký: Rudá záře nad Kladnem
Historická próza:
  • František Kubka: Karlštejnské vigilie - dílo podobné Dekameronu - Karel IV. si povídá s přáteli (významnými osobnostmi), Palečkův úsměv - dvoudílný román z prostředí 15. století, vystupuje postava Jiřího z Poděbrad
Nejvýznamnější autoři:
· Jiří Weil, autor židovského původu, ve válce odmítl nastoupit do transportu, skrýval se, předstíral sebevraždu → v románu s autobiografickými prvky Život s hvězdou, 1949 (Josef Roubíček): Po vydání byl tento román označen oficiální kritikou (včetně Weilova přítele Fučíka) za oslavu zbabělosti (dílo dekadentní). Autor je vyloučen ze Svazu spisovatelů, nepublikuje až do roku 1957; Moskva - hranice - popsal své zkušenosti ze stalinského Ruska 30. let, a proto byl vyloučen z KSČ. Velmi významná je i jeho překladatelská činnost, jako první do češtiny přeložil díla mnoha ruských klasiků (např. Vladimír Majakovskij, Boris Pasternak, Maxim Gorkij…); Na střeše je Mendelssohn - utrpení Židů za války
  • Jan Otčenášek
Občan Brych - hlavní hrdina je intelektuál, který se po 1948 rozhodne opustit republiku, ale těsně před hranicemi se vrací, neboť "pochopí, kde je jeho místo".
Romeo, Julie a tma: o lásce českého chlapce a židovské dívky za okupace
  • Norbert Frýd
Žid, vězněný v Terezíně, Osvětimi a Dachau.
Krabice živých - popsal spoustu vlastních zkušeností a zážitků z koncentračních táborů. Zabývá se třemi skupinami lidí: esesáci (většinou sadisté), prominenti (nejsou političtí vězni, ale vrazi a zloději, kteří mají v táboře různé funkce) a vězni (političtí, pro něž je symbolem naděje krabice živých = kartotéka dosud žijících vězňů).
  • Jiří Mucha
Tvůrce psychologické prózy, syn malíře Alfonse Muchy. R. 1951 byl zatčen jako příslušník západního odboje (byl za války důstojníkem letectva RAF v Anglii) a vězněn do r. 1955
Oheň proti ohni - kniha reportáží, vrací se k válečné tématice, Spálená setba - psychologický román, Válka pokračuje - román o československé armádě na západě, Kankán se svatozáří - životopis otce, scénář: Král Králů (J. Sovák, J. Bohdalová, režie M. Frič: občan Československé socialistické republiky stane králem ropného království… viz CSFD - zajímavé komentáře i recenze)
Představitelé prózy 2. pol. 50. a 60. let
· Ludvík Aškenazy - autor hravých a humorných próz. Za 2. světové války byl v SSSR, od 1942 jako příslušník československé vojenské jednotky, po 1945 pracoval v rozhlase. Po r. 1968 emigroval do SRN, pak do Itálie. Píše knihy čapkovského charakteru. Od 1968 píše německy.
Jeho manželka: Dcera H. Manna (Profesor Neřád)
Dětské etudy, Milenci z bedny, Psí život
  • Arnošt Lustig
Autor židovského původu → židovská problematika se prolíná celým jeho dílem: Zabývá se tragickým osudem Židů a holocaustem i vlastními zážitky z koncentračních táborů. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá AL smysl lidství a podstatu lidského bytí. Lustigovo dílo je i ve světě vysoce ceněno jako jeden z nejpůsobivějších obrazů holocaustu. Od šestnácti let (1942) pobýval v koncentračních táborech, roku 1945 uprchl z transportu smrti (do Dachau), skrýval se. Po válce pracoval v Izraeli jako zpravodaj, pak v rozhlase, novinách a filmu. Po r. 1968 emigroval, dnes přednáší na univerzitě ve Washingtonu. Podílel se na tvorbě "oskarového" filmu Obchod na Korze. Za scénář k dokumentu Precious Legacy získal cenu EMMY (1985)
Noc a naděje
Démanty noci - soubor povídek; hlavními postavami jsou staří lidé a děti, bezbranní hrdinové, ocitající se v situacích, ve kterých byla vystavena zkoušce jejich základní lidská kvalita - mravní svědomí. To vyráží na povrch v kritických chvílích, kdy překonávají pud sebezáchovy a strach o vlastní život, ponižování a mučení v koncentračních táborech; dělají věci, které by za "normálních okolností" neudělali.
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou - jedna z nejlepších povídek. Klam a iluze jsou prostředky ďábelské hry, jakou kat (nacisté) hraje se svými obětmi: bohatí Židé obětují své majetky pro záchranu holého života. Zbytečně…. Mladá židovská dívka tuto hru prohlédne a sáhne k zoufalé mstě (zastřelí nacistu) a všichni Židé jsou zabiti. Modlitba pro KH zazní dvakrát: při jejím sňatku a po její smrti:
Pan Bedřich Brenske se díval na své dílo, jak bylo úhledně zachyceno. Mezitím nechal svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl: "Pro ně je to přirozené a pro nás je to šílené. Anebo obráceně?" Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
"Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno."
A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. "Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."
Dita Saxová - psychologická próza z poválečného období o skupině židovských dívek, které přežily holocaust a žijí v pražském internátě pro židovskou mládež → vykreslena řada charakterů, Dita všechny přesahuje schopnostmi, citem a ambicemi. Cítí rozpor mezi proklamovanými ideály a skutečností, odchází do Švýcarska, ale tam si připadá vykořeněná, obklopená citovou prázdnotou, proto spáchá sebevraždu.
· Karel Michal (1932-1984), vlastním jménem Pavel Buksa, někdejší geometr, správce jízdárny, nedostudovaný medik, filmový scenárista a posrpnový exulant (který v exilu, ve Švýcarsku, nedokázal žít a zemřel v necelých 52 letech)
Pozoruhodné dílo: svérázná detektivka Krok stranou, sbírka hořce humoristických povídek o strašidlech a jiných nadpřirozených jevech v každodenní skutečnosti Bubáci pro všední den (Jak Pupenec ke štěstí přišel → zfilmováno pod názvem Bílá paní, rež. Podskalský), tragická groteska o české paličatosti Čest a sláva, novela o podivných cestách spravedlnosti Gypsová dáma i svazeček apokryfních příběhů Rodný kraj.
  • Jan Procházka
1968-1969 místopředseda Svazu spisovatelů, za svou činnost byl pronásledován, vystaven tlaku sdělovacích prostředků i StB, tomuto tlaku podlehl a r. 1971 umírá. Je autorem scénáře k filmům Trápení a Už zase skáču přes kaluže. Literatuře se věnují i jeho dvě dcery Lenka / Smolná kniha/a Iva
Zelené obzory - román o poválečném vývoji, Přestřelka - román o pohraničnících a pronásledování "narušitelů hranic", Svatá noc - novela o osudu bývalé jeptišky, která se v 50. letech po zrušení klášterů vrací do vesnice, kde probíhá kolektivizace (zfilmováno, v hl. roli Jana Brejchová), Kočár do Vídně - povídka, setkání české ženy a raněného německého vojáka, absurdnost války (film s I. Janžurovou a J. Hanzlíkem), Ucho - povídka, vyšla posmrtně. Jde o groteskní příběh o strachu před tajnou policií. Dílo je namířeno proti praktikám komunistické tajné bezpečnosti, která sleduje a odposlouchává i nejvyšší stranické špičky pod známým heslem "Důvěřuj, ale prověřuj!". Na vládní recepci se náměstek ministra Ludvík dozvídá, že jeho ministr byl zatčen. Po návratu domů vypukne hádka s manželkou, přitom zjistí, že mají všude v bytě nainstalovaná "ucha". Propadnou panice a čekají, že Ludvík bude každou chvíli zatčen. Připraví si věci do vězení, ale když zazvoní telefon, dozví se, že byl jmenován ministrem - proto, že tajná policie má o něm informace, a bude tedy snadno ovladatelný. Jan Procházka napsal podle povídky i scénář ke stejnojmennému filmu Karla Kachyni (v hlavních rolích R. Brzobohatý, J. Bohdalová, viz http://www.csfd.cz/film/4983-ucho/)
  • Ladislav Mňačko
Spory o to, jestli je slovenský nebo český spisovatel. Narodil se ve Valašských Kloboukách, velkou část života strávil v emigraci. Po roce 1989 žil na Slovensku, po rozdělení republiky se rozhodl strávit zbytek života v Praze, ale r. 1994 zemřel. Byl reportérem Rudého práva a Pravdy, 1948 dopisovatel v Palestině, pak zpravodaj z vietnamské války, po 1968 více než 20 let v Rakousku. Jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů (třetí nejpřekládanější), jeho dílo vyšlo ve třiceti světových jazycích.
Smrt si říká Engelchen - pohled na "partyzánskou" tematiku z "člověčí stránky". Kolik lidí zaplatilo za to, že pomáhali partyzánům - tragédie obce Ploština na Zlínsku. Druhý problém je příběh židovské dívky, která se dá k Němcům, aby se zachránila a mohla pomáhat partyzánům, po válce ale spáchá sebevraždu… Engelchen je německý velitel, který partyzány pronásleduje (film, hl. role Jan Kačer, režie J.. Kádr, E. Klos; viz http://www.csfd.cz/film/5002-smrt-si-rika-engelchen); Opožděné reportáže - atmosféra 50. let; Jak chutná moc - román, patří k nejslavnějším politickým pamfletům: devastující dopad "moci" - ovládání životy druhých na původně charakterově pevného člověka… Gigant - poslední dílo, vtipná a parodická utopie. Příběh obyčejného dělníka, který se stal stranickým funkcionářem; reportáže (Kde končia prašné cesty, 1963; U2 se nevrací, 1960…)
  • Iva Hercíková
Píše dívčí a ženskou literaturu, 1986 emigrovala. Pět holek na krku - problematika dospívání (zfilmováno: E. Schorm), Pavouk, který kulhal - psychologický horor, Lékař duší a zvířat - román o problémech zvěrolékaře se ženami
http://www.lidovky.cz/ln_kultura.asp?c=A070131_085150_ln_kultura_fho

Pro maturanty: Gramatický testík 3

10. března 2010 v 21:12 Jazyk
Je dobré sedět v křesle a požadovat od malé ženy drobné úsluhy jen proto abychom ji viděli jak vstává mizí ve dveřích vrací se usedá a znovu vstává protože jsme si zamanuli požádat o sklenici piva nebo o lžičku a trochu povidel a ona znovu kráčí jak jsme již řekli jako cukřenka.
1. Doplňte interpunkci.
2. Určete počet vět v souvětí.
3. Vypište z 1. věty souvětí holý subjekt a určete, o jaký typ subjektu se jedná.
4. Určete druh VV: … jak vstává…
5. Věty vrací se a usedá nahraďte přechodníkovou vazbou.
6. Věty očíslujte, určete VH a VH a tímto označením vypište souřadně spojené vedlejší věty.
7. Určete (lat.) větné členy, druh determinace:
dveřích……………………
požádati…………………
piva……………………….
8. Vypište několikanásobný objekt a určete poměr mezi jeho členy.
9. Určete slovní druhy (lat.):
proto
trochu
protože
chvíli
10. Vypište subst. feminina v akuzativu.
11. Vypište verba v perfektivu.
12. Vypište verbum v kondicionálu prézentu.
13. Kmen minulý a přítomný vstává.
14. Vypište plurale tantum:
15. Který ze způsobů tvoření slov byl použit ve slově cukřenka?
16. Na příkladech dokažte, že slovo sedět je polysémní
17. Jedná se o metonymii, nebo o metaforu?
Češe se na ježka.
Poslouchá Beatles.

Přehled funkčních stylů a slohových útvarů

9. března 2010 v 10:00 Jazyk
Slohové postupy a funkční styly
Slohové útvary
informační
prostěsdělovací
prakticky odborný nebo administrativní
publicistický
oznámení, zpráva, dopis, telegram; běžný hovor
úřední oznámení, obchodní dopis, formulář, dotazník
zprávy, inzerát, reklama, rozhl. a tv zprávy
vyprávěcí
prostěsdělovací
publicistický
umělecký
vyprávění příhody, vzpomínky (úst. i pís. - memoáry)
novinové reportáže, črty, rozhl. a tv reportáže
vyprávění se zápletkou (próza): novela, povídka, román - (originalita, působivost)
popisný
prostěsdělovací nebo administrativní
prakticky odborný
vědecký a naučný
publicistický
umělecký
seznam, dotazník, životopis
odborný popis, návod
popisné části ve výkladu
popis v reklamních prospektech, cestopis
popis postav, prostředí (jako součást vyprávění)
charakterizační
prostěsdělovací nebo administrativní
umělecký
charakteristika, posudek
charakteristika postav, prostředí (jako součást vyprávění)
výkladový
prakticky odborný
vědecký
publicistický, resp. řečnický
směrnice, předpisy, zákony a výklady, referát
výklad, pojednání (odb. publikace, učebnice), přednáška, odb. ref.
proslov, pojev
úvahový
prakticky odborný
vědecký
publicistický
umělecký
diskuze, úvaha
úvaha v odb. publikacích, kritická stať, recenze, odb. diskuze
úvodník, komentář, úvaha, rozhl. a tv beseda
úvaha (postoje a city autora) v próze i poezii
smíšené útvary
esej - prostředky odborné i umělecké
fejeton, umělecká reportáž - prostředky publ. i umělecké
Znaky jednotlivých funkčních stylů, resp. slohových útvarů:
Prostěsdělovací styl
Základní funkcí tohoto stylu je dorozumět se. Projevy spadající do této oblasti se vyznačují hlavně jednoduchou větnou stavbou a kompozicí. Jedná se například o zprávy, upozornění, běžné rozmluvy, oznámení, vyprávění či jednoduché popisy.
  • hovorový
  • funkce prostě sdělná (věcně informační), styl běžné komunikace
  • nese jednoduchou informaci
  • prostá forma, běžná slovní zásoba; parazitní slova: prakticky, vlastně, tedy
  • užívají se hodnotící postoje, spontánnost, dialogičnost
Odborný styl
  • plní funkci prakticky odbornou
  • neuplatňuje se zde citovost
  • poskytuje hlubší odborné poučení
  • důležitá věcná správnost a objektivnost, úplnost, přesnost, přehlednost a jednoznačnost, užívá fakta
  • častý výskyt odborné terminologie + vysvětlení; citace; zhuštěnost
  • typické předložky (nevlastní): v důsledku…, bez ohledu na…, za účelem…; slovesná sousloví: podat oznámení
  • styl věcné komunikace; důkladná připravenost
Dělí se podle stupně odbornosti a podle adresáta:
  1. vědecký (teoretický) - výsledky vědeckého výzkumu, přesné poučení o daném jevu
  2. popularizační - zjednodušené podání pro laiky, vysvětlení termínů (konkrétní události)
  3. administrativní (prakticky odborný) - praktický, termíny, v úřední a obchodní oblasti
Administrativní styl
· též nazýván jako úřední, jednací
· původně patřil do odborného stylu, nyní je to 5. funkční styl vyčleněný z odborného
· funkce hospodářsko-správní a řídící
· především písemná forma
· výrazy neutrální (slohově a citově nezabarvené): bez emocionality a osobních prvků
· ustálená forma (někdy i přísné normy); připravený, přesné vyjadřování, spisovná čeština
· ustálené formulace → usnadňují a urychlují komunikaci; texty jsou jednoduché, rychle a snadno se zpracovávají
1. klišé - Za kladné vyřízení žádosti předem děkuji.
2. fráze - mládí má zelenou, položit život na oltář vlasti
3. předtištěné formuláře - heslovitě doplňujeme konkrétní údaje
· přesnost, jednoznačnost, úplnost
· pravdivost údajů
· osoba autora i adresáta ustupuje do pozadí - zprostředkující činitel
Slohové administrativní útvary
  • úřední styk - žádost, úřední dopis, životopis, posudek
  • heslové - formulář, vysvědčení, poukázka
  • dokumentární - protokol, smlouva, potvrzení, usnesení
  • oznamovací - zpráva, objednávka, hlášení
Publicistický styl
styl hromadných sdělovacích prostředků (noviny, rozhlas, televize)
Cíl:
  • informovat o aktuálních věcech
  • zapůsobit na adresáta + agitace (apel) - výzva, podnět k něčemu
  • přesvědčit o něčem; donutit, udělat si vlastní názor
Požadavky:
  • všeobecná přístupnost a srozumitelnost
  • pravdivost a přesvědčivost
  • aktuálnost
  • poutavost a zajímavost v obsahu i ve formě
Slohové útvary publicistického stylu:
Zpráva, oznámení, inzerát, komentář, novinový článek, recenze, nekrolog, úvodník, fejeton, interview…
Umělecký styl
funkce estetická → vyvolání citového prožitku
  • styl literární komunikace
  • působí na rozum, cit a fantazii čtenáře
  • subjektivnost autora
  • umělecká literatura = krásná, poezie, próza, drama (lyrika, epika, drama)
  • rozšiřování obzorů, poznání světa, pobavení - vžití se do osudů
  • předání faktů, dějů; charakterizační funkce - prostředí, osoby, doby
  • využití všech forem národního jazyka
Velká pozornost se věnuje jazyku - poezie se liší od prózy (je umělečtější) - a zvukové stránce jazyka - rým, rytmus, metafory
Slohové umělecké útvary
  1. poezie - epos, elegie, báseň
  2. próza - novela, román, bajka, povídka
  3. drama - komedie, činohra, tragédie
Slohový útvar = konkrétní, vyhraněný typ jazykového projevu, uspořádaný podle přesně daných pravidel, má své charakteristické rysy;
= obsahově i formálně uzavřená textová jednotka.
Liší se:
  • podle postupů, na kterých jsou založeny (viz tabulka)
  • podle funkčního stylu, ve kterém jsou zpracovány
  • podle formy zpracování (písemná, ústní)
  • podle počtu mluvčích (monolog, dialog)

Jazyk a řeč, jazykověda a její disciplíny

7. března 2010 v 15:43 Jazyk
Jazyk = znakový systém, pomocí kterého se popisují věci, akce, myšlenky a stavy. Věda, která studuje jazyk, se nazývá lingvistika.
Jiné definice jazyka:
  • znakový systém, pomocí kterého se popisují věci, akce, myšlenky a stavy
  • nástroj, který lidé používají pro vyjádření svých představ reality a pro jejich následné sdělení jiným lidem
  • systém významů sdílený lidmi
  • soubor gramaticky správných vyjádření (tj. slova, věty apod.)
  • v širším významu i další kódovací nebo dorozumívací systémy, například jazyk neslyšících (znakový jazyk), programovací jazyk, zvukové projevy zvířat apod.
Řeč = Lingvistika rozlišuje jazyk jako systém a řeč nebo řečové akty jako aktuální použití této kompetence. Ve všech jazycích rozeznáváme podobné složky či vrstvy (např. vrstvu fonetickou, lexikální, gramatickou a stylovou) a i vztah mezi jazykem a řečí je u všech podobný. Každý řečový akt se děje v určitém jazyce, který se jeho uživatel musel naučit; může být mluvený (akustický - promluva) nebo může být vyjádřen písmem jako text a neslyšící užívají vizuální znakovou řeč. Studiem jazyka vůbec se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory.
Řeč je pouze člověku vlastní účelové jednání, jímž se sdělují a vyžadují myšlenky, pocity a přání, a to prostřednictvím kulturně daných symbolů a pravidel pro jejich řazení
Jazykověda = lingvistika; věda o jazyce a jeho užívání.
· Zvukovou stránku jazyka studují:
fonetika - nauka o artikulaci (tvoření) hlásek a jejich akustickém složení
fonologie - nauka o systému a funkci fonémů, v podstatě o významotvornosti hlásek
ortoepie - nauka o správné a kultivované výslovnosti
ortofonie = kodifikace ortoepie
ortografie - pravidla pravopisu
· Gramatiku (mluvnici) studují:
morfematika = nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích, kombinačních schopnostech
morfologie - tvarosloví - nauka o slovních druzích, o vnitřní stavbě slov. tvarů
syntax (skladba) = nauka o stavbě vět a souvětí
· Lexikologii (nauku o slovní zásobě) studují:
etymologie = nauka o původu slov
onomastika = nauka o vlastních jménech
lexikografie = slovníkářství
toponomastika = nauka o místních jménech
· Sémantiku (nauku o významu slov) studují:
slovotvorba -(derivologie) nauka o tvoření slov
· Nauka o slohu = stylistika, tj. výběr a využití jazykových prostředků v jazykových projevech; o slohové výstavbě jazykových projevů; součástí je textová lingvistika, tj. nauka o výstavbě souvislých jazykových projevů.
· Nářečí studuje dialektologie.
· Nové obory jazykovědy - mnohdy mezioborové discipliny:
sociolingvistika - vztah jazyka a společnosti
psycholingvistika - vztah jaz. a psychic. procesů
aplikovaná lingvistika - matematická, počítačová
lingvodidaktika - metody jazykového vyučování
Způsob studia jazyka:
synchronní - studium v určitém konkrétním historickém období
diachronní - je zvolen historický přístup, jazyk je studován ve svém vývoji

Slovesné kategorie

7. března 2010 v 12:41 Jazyk
Slovesné gramatické kategorie
Sloveso → vyjadřuje nějaký děj nebo stav jako větový přísudek (jdeme, hoří)
Slovesné tvary dělíme na:
  • určité (vyjadřující vždy kategorii osoby a způsobu)
  • neurčité, tj. infinitiv, příčestí činné, příčestí trpné a přechodník přítomný a minulý
Skutečným slovesem je vlastně jen sloveso určité (verbum finitum) = takový tvar slovesa, který sám vyjadřuje mluvnickou osobu podmětu (jdu, jdeš, jde atd.)
MLUVNICKÉ KATEGORIE SLOVES
  • osoba (persona)
Slovesné tvary v češtině mohou být kromě infinitivu v těchto osobách (sg. i pl.)
1.osoba (já, my)
2.osoba (ty, vy)
3.osoba (on, ona, ono, oni, ony, ona)
existují tvary neosobní: sněží, prší → základ jednočlenných vět
některá slovesa jsou osobní i neosobní (bolí mě zub x bolí mě v zádech)
  • číslo
jednotné (singulár)
množné (plurál)
ve staré češtině existovalo číslo dvojné (duál) do 15. stol
U sloves může docházet k posunu u kategorie osoby a čísla:
Ø autorský plurál ("mykání") → místo osoby singuláru použití osoby plurálu
Přejdeme k výkladu. (myšleno jako že já přejdu k výkladu)
Ø plurál majestikus → slavnostní styl hlavně panovníků
My, Karel IV., král český, jsme rozhodli takto.
Ø vykání → zdvořilostní styl, vyjadřování úcty
Ø onkání (archaismus)
Šel domů ! ( myšleno jako jdi domů )
Ø onikání → vyjadřuje společenskou nadřazenost; také archaismus
Co ráčejí poroučet? (myšleno jako co (vy, ty) poroučíte?)
  • způsob
vyjádření vztahu děje ke skutečnosti (děl jako reálný, možný nebo nutný, skutečnost, hypotéza)
Ø oznamovací (indikativ)
mluvčí oznamuje reálný děj v jakémkoli čase
s částicemi vyjadřuje přání: Ať přijde!
Význam výzvy: Mlčíš!
Ø rozkazovací (imperativ)
vyjádření výzvy - pokyn, rozkaz, rada
užívání pouze u 2. osoby jednotného čísla a u 1. a 2. osoby čísla množného
pasivní imperativ: Buď pozdraven…
Ø podmiňovací (kondicionál)
vyjadřuje nereálnost obsahu
a)přítomný - vyjadřuje potenciálně možný děj (šel bych)
b)minulý - vyjadřuje neuskutečnitelný děj (bych byl šel)
vyjádření úcty, zdvořilosti: Mohl bych zaplatit?
Volný morfém by se může spojovat se spojovacími výrazy:
A → abych, abychom, abyste…
Kdy → kdybych, kdybychom, kdybyste…
  • čas
Os.
Sg.
Pl.
1.
-m/-i/-u
-me
2.
-te
3.
-á/-í/-e
-ají/-(ej)í/-ou
Ø přítomný (prézens)
Děj probíhá v okamžiku promluvy
Přítomný čas vyjadřují pouze nedokonavá slovesa.
Přítomný čas se tvoří pomocí zvláštních koncovek
Ø minulý (preteritum)
děj se odehrál před okamžikem promluvy
z příčestí minulého ( = kmen minulý + -l, -la, -lo, -li, -ly, -la) + prézentní tvary
pomocného slovesa být
Os.
Sg.
Pl.
1.
dělal jsem
dělali jsme
2.
dělal jsi
dělali jste
3.
dělal
dělali

Zkrácená hovorová podoba: viděls, cos to napsal?
Zvratné sloveso: smál ses, přál sis
Ø Plusquamperfektum - archaické,
vyjadřuje děj minulý, předcházející před jiným dějem minulým
Stalo se, jak byl předpověděl
Ø budoucí (futurum)
a) Slovesa nedokonavá
u nedokonavých sloves se tvoří pomocí budoucích tvarů pomocného slovesa být a infinitivu významového slovesa; vyjadřují děj následující za okamžikem promluvy
b) Slovesa dokonavá
vyjadřuje ukončení děje po okamžiku promluvy
Os.
Jednotné číslo (N/D)
Množné číslo (N/D)
1.
budu dělat / dodělám
budeme dělat / doděláme
2.
budeš dělat / doděláš
budete dělat / doděláte
3.
bude dělat / dodělá
budou dělat / dodělají
U některých sloves (v první slovesné třídě) vyjadřujících pohyb se budoucí čas tvoří přidáním předpony po-/pů- k tvarům přítomného času: půjdu, ponesu, povezu
Vyjádření:
nejistoty v přítomném ději Asi bude nemocný.
výzvy Budeš poslouchat?
výtky Ty si budeš ležet, a já abych uklízel.
  • Rod
Vyjádření vztahu mezi původcem děje a podmětem věty
  1. činný (aktivum) → podmět je původcem děje (píši úkol)
  2. trpný (pasivum) → podmět není původcem děje (úkol je psán)
  3. pasivum opisné → pomocné sloveso být + příčestí trpné: vyjadřuje stav, výsledek děje Obchody byly zavřeny. (sloveso D)
  4. pasivum zvratné → sloveso nezvratné + se: vyjadřuje opakovanou činnost, děj → Obchody se zavírají večer (sloveso N)
    • vid
= schopnost slovesa vyjádřit týž děj podle různého chápání jeho průběhu
Ø dokonavý: děj časově ohraničený
slovesa dokonavá nemohou vyjadřovat přítomnost, ale jen děj:
uskutečněný - dočetl jsem
ještě neuskutečněný - dočtu
Ø nedokonavý: děj neohraničený: stále probíhal/probíhá/bude probíhat
slovesa nedokonavá mohou vyjadřovat přítomnost (čte), budoucí čas: předponou (ponesu)
  • třída a vzor
určujeme pět tříd, a to podle zakončení 3. sg.:
I. třída - koncovka -e - nese, bere, maže, peče, umře
II. třída - koncovka -ne - tiskne, mine, začne
III. třída - koncovka -je - kryje, kupuje
IV. třída - koncovka -i - prosí, trpí, sází
V. třída - koncovka -á - dělá
Kategorie shodové: číslo, rod, osoba
Kategorie přisuzovací: způsob, čas

Fonetika

7. března 2010 v 1:31 Jazyk
Fonetika se zabývá zvukovou stránkou jazyka.
Zabývá se:
- procesem vytváření zvuku v mluvních orgánech
- percepcí řeči a porozuměním
- auditivními prostředky lidské komunikace
- mluveným komunikačním procesem
Fonetika artikulační: zabývá se tvorbou fónů ve zvukovém ústrojí → fóny dělí podle místa tvorby (např. pozice jazyka, zubů, otevření dutiny ústní atd.)
Fonetika akustická → studuje přenos zvuků prostředím.
Fonetika percepční → příjem zvuků posluchačem
Základy fonetiky - indičtí gramatikové - výklad sanskrtu
Skutečný rozvoj v 19. / 20. století - experimentální fonetika
20. století (PLK) - vznik fonologie
Foném = Nejmenší abstraktní jednotka řeči, která nenese význam, ale má schopnost význam rozlišit
Fonémy v jazyce existují ve vztahu
1) podobnosti a 2) odlišnosti.
1) 2 různé fonémy rozlišují význam
v češtině např. P a B (PUK - BUK)
2) 2 různé varianty 1 fonému
v češtině např. N a ŋk (noc - funkce)
HLÁSKY= nejmenší zvukové jednotky lidské řeči
Čeština má
25 souhlásek (konsonantů)
10 samohlásek (vokálů)
dvojhlásky (diftongy) OU, AU
Ve spis. češtině není W (obouretné V), rozdílné I/Y, nemá dvojhlásky IA, IU apod.
Vokály
Vysoké
[i / í]
[u / ú]
Středové
[e / é]
[o/ó]
Nízké
[a / á]
Přední
Střední
Zadní
Souhlásky
Čeština má 25 (27) souhlásek:
21 pravých
5 nepravých (m, n, ň, l, r)
1 glidová hláska (glajdová, klouzavá) (j)
Vytvářejí relevantní korelace znělosti (p x b)
Aktivní artikulační orgány = jazyk, rty a hlasivky
1) Podle způsobu tvoření
Okluzivní (p,b,t,d,ť, ď, k, g, m, n, ň)
= jsou z hlediska akustického dojmu explozivní
Semiokluzivní (c, Ʒ, č, ǯ)
= jsou z hlediska akustického dojmu afrikáty (=polosykavky) + znělé jsou periferní
Konstriktivní (f, v, s, z, š, ž, x, h)
= jsou z hlediska sluchového dojmu frikativní (třené) a ř je vibrantní (kmitavé)

2) Podle místa tvoření
Bilabiální (retoretné, obouretné) P, B, M
Labiodentální (retozubné) F, V
Prealveolární (zubodásňové) T, D, N, C, 3, s, Z, L, R, Ř
Postalveolární (z zubodásňové) Č, ǯ, Š, Ž
Palatální (předopatrové) Ť, Ď, Ň, J
Velární (zadopatrové) K, G, X
Laryngální (hrtanové) H
Mluvidla:
dýchací (respirační) = ústrojí, kde vzniká výdechový proud vzduchu (plíce)
hlasové (fonační) = ústrojí, kde se vytváří tón hlasu (hrtan a hlasivky)
hláskovací (artikulační) = ústrojí, kde se hlas přetváří v řeč pomocí pasivních orgánů (měkké a tvrdé patro, dásně, zuby) a aktivních orgánů (jazyk a rty)
Ortofonie = zásady správného tvoření hlásek
Ortoepie = pravidla spisovné výslovnosti
Samohlásky
dodržujeme
správnou kvalitu (tvoříme je na správném místě)
správnou kvantitu (nekrátit, neprodlužovat: kluci, domů)
Souhlásky
spodoba znělosti ve skupině hlásek (sbírat /zb/, loďka /ťk/)
ztráta znělosti na konci slova (větev /f/)
splývavá výslovnost stejných souhlásek (okenní /okení/), pokud se tím nezmění význam slova: raci - racci
Slovní přízvuk (akcent) = zesílení hlasu na některé slabice, v čj - pevný - hlavní na 1. slabice slova, vedlejší na dalších lichých slabikách
Příklonky = nepřízvučná jednoslabičná slova za přízvučným slovem (A co se stalo potom)
Předklonky = nepřízvučná jednoslabičná slova před následujícím přízvučným slovem (A co se stalo potom)
Větný úsek = část věty od pauzy k pauze; frázování = dělení věty na větné úseky
Větný přízvuk = jádro výpovědi, významové centrum věty (zprav. na konci, zvl. ve větě oznam.); chceme-li zdůraznit jiné slovo, dáme důraz
Melodie (intonace) = výškový pohyb hlasu:
· oznamovací - klesavá
· rozkazovací - stoupavá na začátku nebo na konci
· tázací zjišťovací - klesavě stoupavá
· tázací doplňovací - stoupavě klesavá / postupně klesavá

Vývoj češtiny

6. března 2010 v 22:30 Jazyk
Vývoj češtiny
Český jazyk patří do jazykové skupiny indoevropských jazyků
základem všech slovanských jazyků je praslovanština (od ide. se oddělila kolem 2000 př.n.l.)
základní znaky praslovanštiny:
· jery = velmi krátké samohlásky ъ, ь (tvrdý a měkký jer) → z původních krátkých smhl. u a i
· nosovky ę a ç ( pętь → pět; pçtь → pouť, cesta) - ve stsl., dochovaly se v polštině
· duál = dvojné číslo (ve skloňování i časování, v čj → zbytky duálu: oba / dva /párové části těla)
· 7 pádů při skloňování (dodnes)
· slovesný vid (dodnes)
· dva jednoduché tvary slovesné minulého času (aorist a imperfektum)
V dalším období se praslovanština rozdělila na tři skupiny:
  • západoslovanský jazyk (český, slovenský, polský, hornolužický, dolnolužický; z vymřelých: polabština, pomořština)
  • východoslovanský jazyk (ruský, běloruský, ukrajinský)
  • jihoslovanský jazyk (slovinský, srbský a chorvatský, makedonský, bulharský, staroslověnština)
Nejstarším slovanským spisovným literárním jazykem byla staroslověnština (vznikla na podkladě nářečí bulharsko-makedonského), užívali ho v 9. st. Konstantin a Metoděj a šířili jím křesťanství ve Velkomoravské říši; pro staroslověnštinu sestavil Konstantin písmo hlaholici, poté vzniklo písmo jednodušší: cyrilice (obměnou cyrilice pak dnešní azbuka)
Udržela se na našem území více než 200 let: od 9. století (r. 863: příchod věrozvěstů na Velkou Moravu) do 11. století (r. 1097 - vyhnání věrozvěstů ze Sázavského kláštera)
První písemné stopy českého jazyka lze najít jako vpisky jednotlivých českých slov, slovních spojení a vět v latinských rukopisem z 11. až 12. stol. (glosy - české překlady latinských slov nebo vět v latinských textech, bohemika - ojedinělá česká slova v cizím kontextu)
Nejstarší písemně dochovaná česká věta - přípisek z počátku 13. století na zakládající listině litoměřické kapituly (z r. 1057) je psána jednoduchým pravopisem, tzv. primitivním (užívá se latinské abecedy):
Pauel dal geòt ploòcoucih zemu Wlah dalgeòt dolaò zemu bogu iòuiatemu òcepanu òe duema, duònicoma bogucea a òedlatu"
[Pavel dal v Ploskovicích pozemek a Vlach dal v Dolanech pozemek Bohu a svatému Štěpánu (=kostelu, převod majetku církvi) s dvěma nevolníky Bogučejem a Sedlatou]
Nedostatky primitivního pravopisu byly odstraněny: k označení hlásek, které má čeština proti latině navíc, se začalo užívat tzv. spřežek (spojení dvou nebo více latinských hlásek) → tzv. spřežkový pravopis
České texty se až do konce 13. st. vyskytují jen zřídka, z té doby se jako vzácné památky dochovaly písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave, vévodo naší země (z 10. stol.)
V souvislosti s politickým a kulturním rozvojem našich zemí ve 14. st. se rozvíjí i spisovná čeština, která se z klášterů a církevních kruhů šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu (=demokratizace češtiny)
nejdokonalejší v tomto období je čeština Tomáše ze Štítného (Knížky šestery o obecných věcech křesťanských), obohacuje se slovní zásoba a rozvíjí se i skladba (složitější souvětí)
Na počátku 15. století husitské hnutí vede k počeštění měst, k uplatnění češtiny ve veřejném životě, v literatuře, která se v široké míře obrací i k měšťanům a řemeslníkům, a v bohoslužbách a kázáních, při nichž se s češtinou seznamují také široké vrstvy → spisovná čeština se dostává mezi nejnižší lidové vrstvy. Českému jazyku věnoval pozornost Jan Hus, který místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický (tj. rozlišovací) = nabodeníčka
Vynálezu knihtisku (Johann Gutenberg 1448) → vydáno několik mluvnic: Daniel Adam z Veleslavína Velký slovník spisovné češtiny, Vavřinec Benedikt z Nedožer Dvě knihy české mluvnice, Jan Blahoslav Gramatika česká
Obohacování slovní zásoby o slova domácí i cizí (z latiny, němčiny a z jazyků románských) a rozvoj skladby: silný vliv latiny, tzv. humanistická perioda - souvětí oddělená dvojtečkou nebo středníkem, tzv. předvětí a závětí)
Vrchol vyspělosti jazyka → v díle Jana Amose Komenského
Vzor spisovné češtiny → v 16. století: v Bibli kralické
Pravopis bratrský = místo teček nad c, z, rháček, ale pro š se užívá spřežka òò
Bohatá, česky psaná literatura, čeština pronikla do škol, do úřadů a do soukromé korespondence, pro jazyk humanistů je také charakteristická záliba v obrazném pojmenování, bohatá frazeologie, záliba v příslovích a rčeních
Rozvoj spisovné češtiny se zpomalil po bitvě na Bílé hoře (1620): úpadek češtiny a konec samostatnosti českého národa, čeština se udržuje pouze v těch nejnižších vrstvách společnosti, na venkově → "zakonzervování" dialektů; rozkolísaná norma; emigrace české nekatolické inteligence, germanizace
Fr. J. Vavák, V. J. Rosa Čechořečnost; puristé (purus = čistý): neúspěšná snaha očistit češtinu od německých slov.
Konec 18.-1. pol. 19. století: nové období spisovné češtiny začalo v době obrozenecké: vydávání literatury v češtině; Česká expedice Václava Matěje Krameria, obrany jazyka českého
Vrchol: dílo Josefa Dobrovského: zavedl analogický pravopis
  • měkké i po c; po s, z → i, y
  • rozdělil slovesa do tříd podle kmene minulého
  • zpřesnil tvary přechodníků = používáme dodnes
Josef Jungmann: 5dílný Velký česko-německý slovník; Jan Gebauer: ustálil spisovnou normu českého jazyka
2. polovina 19. st. → čeština v úřadech, školách, rozvoj umělecké literatury a publicistiky; 1. pravidla: 1902
1918 → vzniká Československá republika
Časopis Naše řeč (od 1916)
1926 → Pražský lingvistický kroužek: Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Miloš Weingart
2. svět. válka: němčina, po 2. sv. válce zdokonalení péče o jazykovou kulturu: Ústav pro jazyk český ČSAV (1946) (Československá akademie věd, dnes AVČR = Akademie věd ČR )
Jaromír Bělič, Fr. Daneš, Miroslav Grepl, Karel Hausenblas, Marie Čechová, Vladimír Šmilauer, Fr. Trávníček, Vlastimil Styblík, Alois Jedlička - Bohuslav Havránek → Stručná mluvnice česká; současné odborné časopisy Slovo a slovesnost, Český jazyk a literatura

Svět. a čes. lit. od pol. 13. století do doby pohusitské

5. března 2010 v 12:23 První (4) / Třetí (6)
Vývoj světové a české literatury od poloviny 13. století do doby pohusitské
→ cesty do svaté země a Asie
Marco Polo - Milion
Léta 1298-1299 strávil Marco Polo ve vězení v Janově jako zajatec Janovanů po bitvě benátského a janovského loďstva u Korčuly. Ve vězení trávil volný čas diktováním svých vzpomínek z cest (pravděpodobně v benátském nářečí s francouzskými prvky) Rustichellovi da Pisa (často nesprávně nazývaný Rusticiano), který je sepsal ve francouzštině pod názvem Livres des merveilles du monde (Knihy o zázracích světa). V Itálii je cestopis známý pod názvem Il Milione (asi podle autorova jména Marco-Emilione).
Původní text se ztratil, v Evropě se ale zachovalo více než sto opisů a překladů (např. český cca z roku 1400, nejstarší italský z roku 1599). V roce 1928 → Il milione di Marco Polo: rekonstrukce původního textu na základě srovnání více zachovaných verzí rukopisu, jednotlivé části jsou v původních jazycích (francouzštině, toskánštině, benátštině apod.). Výsledek je i v próze v moderní italštině → v roce 1932 pod názvem Il libro di Messer Marco Polo Cittadino di Venezia detto il Milione, dove si raccontano le Meraviglie del Mondo (Kniha pána Marca Pola, benátského měšťana, zvaného Milión, ve které se popisují divy světa). Tři rukopisy nejbližší původnímu textu: jeden latinský překlad, francouzský kodex (1116, Národní knihovna v Paříži) - z hlediska textové kritiky nejlepší - a toskánské vydání ze 14. století.
Cestopis je prvním zeměpisem Asie a nejcennějším zdrojem historických informací o tehdejší Asii. Je obzvlášť cenný kvůli fantastickým legendám z raného středověku. Podává informace o způsobu života obyvatel, počasí, pouštích, řekách, monzunech, o Tichém a Indickém oceánu… Východní Asie je vykreslená jako velmi bohatá, oplývající zlatem, drahým kořením, přístavy s čilým obchodním ruchem a velkými městy. Text pokrývá území od Persie po Čínu, Indii a východoindické souostroví, ale i území, která sám Marco nenavštívil (Rusko, Sibiř, Japonsko a podobně). Dílo obsahuje i více zveličených informací, které jsou ale připisovány hlavně Rustichellovi.
Dílo bylo ve 14. a 15. století často čtené a bylo impulsem pro další objevitelské cesty, například pro Kryštofa Columba. Údaje z něj čerpali i kartografové.
Začíná výpravou do Mongolské říše k chánu Kublajovi. Jmenoval ho starostou jednoho města. Pobýval zde 12 let.
Cestopis tzv. Mandevilla
Autor: anglický rytíř a cestovatel John Mandeville (1300-1372), pravděpodobně smyšlený. Skutečný autor byl pravděpodobně lékař z Lutychu Jean de Bourgoigne, který cestoval velmi málo, navštívil maximálně Egypt → dílo = pouze volně zpracovaná kompilace z celé řady jiných pramenů. Jiní badatelé přisuzují autorství lutyšskému klerikovi Jeanovi d'Outremeuse. Proto se o autorovi cestopisu hovoří jako o tzv. Mandevillovi.
Třetí čtvrtina 14. století, do češtiny přeloženo již v roce 1400 Vavřincem z Březové
Dílo je členěno na kapitoly a verše. Autor využívá symboliky čísel a barev.
Dílo zcela mimořádné, ve své době po Bibli nejčtenější.
Jen rukopisů tohoto díla, sepsaného starofrancouzsky mezi léty 1356-1372 v Lutychu, je v různých evropských jazycích známo kolem tří set.
Mandeville vypráví o fantastických cestách do exotických zemí Afriky a Asie. Procestoval Turecko, Arménii, Sýrii, Persii, Egypt, Libyi, Indii a další. Popisuje zdejší krajinu, lidi a jejich zvyky, ale především historické události, které se pojí s daným místem, a často spojuje místa také s biblickými postavami a událostmi.
Např. vyprávění o Sicílii.
Také jsú tu hadové, jimiž zkúšejí děti, pravého jsú-li lože čili nic. Protož kterýž muž své ženě nedověří, ten vezma dietě jejie a pojma súsedy s sebú, i posadí dietě mezi ty hady; jest-li pak dietě lože pravého, hadové jemu nic neuškodie; pakli jest v cizoložství se počalo, tehdy je ihned do smrti uštípí.
Protož jsú tam ženy šlechetné, ač ne pro Bóh, ale pro pomstu. Také jest v Sicilí hora, jenžto slove Etna; ta ustavičně v sobě hoří, a plameni z nie sopcí a nemohú býti uhašeni.
Nestorův spis, pověst dávných let
Ukrajina: začátek 12. století
Každý rok historie Kyjevské Rusi od potopy a rozdělení světa až po 12. století, zmínky o Velké Moravě a Čechách.
Komický epos → dociluje kontrastního účinku míšením vznešeného a malicherného. Je pro něj typická parodie, travestie, ironie, směšnohrdinství.
Ke komickým eposům přiřazujeme často zvířecí eposy. Mezi nejslavnější patří starofrancouzský satirický zvířecí epos Román o Lišákovi (12.-13. století, Francie), který nastavuje kritické zrcadlo feudální společnosti. Osnovu děje tvoří spor mezi drzým, cynickým a lstivým Lišákem a vlkem. Lišák znásilní vlčici, loví s neúspěchem kohouta Kokrháče, dostane vlka do studně, ošidí havrana o sýr…
Vyprávění o Enšpíglovi (Satira na cechy a mistry, na lidskou pomlouvačnost, pokleslou morálku, chamtivost, hrabivost, nestřídmost a také hloupost.) → z německé knížky asi z 15. století. Historky o E. byly šířené ústním podáním, později rukopisy a nakonec i tiskem. Oblíbené, populární → pronikaly do všech národních literatur. Poprvé je k tisku uspořádal ve Štrasburku roku 1515 básník a kronikář ze severního Německa Herman Bote (1450-1525), →do češtiny přeložena kolem roku 1550 z nezjištěného německého tisku, pak ještě mnohokrát tiskem. Nejzachovalejší je výtisk z 18. st. → v Pražské státní knihovně (chybí titulní list: knihy byly často čteny a byly doslova rozečteny na cáry).
Charakteristika postavy: nepřímá, skutečná osoba z 1. poloviny 14. století
Enšpígl je vychytralý šprýmař, který táhne rozličnými německými městy a tropí si žerty ze všech lidí všech stavů. Východiskem vyprávění o E. byly vandrovní cesty řemeslnických tovaryšů. Na cestách získávali tovaryši poznatky a zkušenosti nejen o řemesle, ale i o cizích zemích a městech. Enšpígl neumí nic, je zlomyslný, jeho humor je velice nevybíravý. (Podobnost se Švejkem: doslovné plnění příkazů, není ale dobrosrdečný, často ubližuje.)
Děj jednoduchý, odpovídá myšlení obyčejných lidí z venkova i města. Humor velmi jadrný, nevybíravý, hrubý a vulgární. Určeno k četbě oddechové, pro zábavu nejširších vrstev, zejména literárně nenáročných. Prostředí je spíše městské, vždy německé, často přesně udané. Děje s místem ale nijak nesouvisí, mohly by se odehrávat kdekoliv.
Vulgární slova: prdel, nasral, usral, kurvy, hovno a slova hovorová, nářeční nebo zastaralá: oul, rathouz, rynk, jednovoká, ožral se, uprchnout, nětco, Zlítnouti, Marije. Běžně velké nechutnosti. Často je to o tom, jak Enšpígl někam podstrčil své výkaly, nejčastěji někomu do postele. Častým tématem je také, jak někoho ošidil nebo okradl a pak se mu vysmíval. Nábožensky založeným moralistům se dílo nelíbilo.
František z Assisi - Píseň bratra slunce
1. významný text italské poezie, oslava přírody, života a lásky
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.
Měšťanská literatura
Fabliaux
Básnická forma starofrancouzské poezie, z konce 12.-14. století, oblíbená mezi nižší vrstvou městského obyvatelstva;, výsměch lidské hlouposti, parodují dvorské ideály, rozvíjí se od 12. století a ve 13. a 14. století, zachováno asi 150, veršované krátké komické povídky psané osmislabičným veršem a sdruženým rýmem a s hojným zastoupením dialogu.
S ohlasy fabliaux → Rabelais, La Fontain, Molière, v české literatuře v Desateru Hradeckého rukopise.
Rozvoj česky psané literatury (konec 13. až počátek 15. stol.)
Období dobudování českého středověkého státu: zakládání měst, těžba stříbra, německá kolonizace. Literaturu → dvě etapy, mezníkem je nástup Karla IV. na trůn. Architektura: gotika (katedrála sv. Víta, Karlův most, Karlštejn…), malba: oltářní malby a deskové obrazy (Mistr třeboňského oltáře, Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik - autor výzdoby kaple sv. Kříže na Karlštejně), v sochařství postavy světců (Mistr krumlovské madony).
Do písemnictví vstupuje šlechta a měšťané, s příchodem Jana Lucemburského → franc. kultura. Centry vzdělanosti a kultury jsou nadále kláštery, ale i panovnický dvůr.
1. období
Duchovní lyrika: Kunhutina modlitba (kolem 1300) → pro dceru Přemysla Otakara II., abatyši Kunhutu (představená kláštera sv. Jiří na Pražském hradě). Čeština byla již schopna zvládnout náročné filozofické téma uměleckými prostředky. Spor duše s tělem (20. léta 14. stol.) → nese odpovědnost za lidské hříchy tělo, nebo duše? Buoh všemohúci, Jezu Kriste, ščedrý kněže (obě asi z r. 1300).
Zálibou v anafoře a v myšlenkových protikladech zesílených paralelností nebo i opakováním slovního výrazu se shoduje Kunhutina modlitba s obdobnými modlitbami latinskými.
Vítaj, král'u všemohúcí,
ve všěch miestiech vševídúcí,
všěch kajúcích milujúcí
věčný život dávajúcí;
všeho kvietie kráše ktvúcí,
všěch světlostí viece stvúcí,
svýrn milým sě zjěvujúcí'
jě rozkošně kochajúcí!
Vítaj' slavný stvořitel'u'
vítaj, milý spasitel'u,
vítaj, věrný náš přietel'u,
všie dobroty davatel'u;
Milostná lyrika: Kudy sem já chodila, Byla ti sem v sádku (asi r. 1300).
Duchovní epika: Apokryf / Legenda/ o Jidášovi (poč. 14. stol.)
Světská epika:
Alexandreida - veršovaný rytířský epos, vznikl před rokem 1300, Alexandr Veliký je pojat jako středověký rytíř, epos vypráví o jeho dětství, obsahuje rady vychovatele Aristotela, jak se má vladař chovat. Popisuje Alexandrova válečná tažení proti perskému králi Dareovi, do Indie, snahu dobýt celý svět. Alexandr zpychl, přestal se držet Aristotelových rad, v Babylonu však náhle umírá. Autor zdůrazňuje marnost světské slávy. Česká Alexandreida vznikla z latinské předlohy Qualtera Castillionského, objevuje se v ní aktualizace vztahující se k osudům Přemysla Otakara II., Václava II. a Jana Lucemburského. Autorem → patrně příslušník vyšší šlechty, o čemž svědčí opovržlivý postoj k sedlákům a měšťanům, ale i zemanům. Vlastenecké zaujetí je patrné v pasážích o rozpínavosti cizinců v naší zemi, v označení Alexandrových vojáků českými jmény. Skladba → pravidelným osmislabičným veršem, obsahuje obrazná vyjádření a tzv. gnómy (mravní ponaučení). Z původních cca 9000 veršů se dochovalo něco přes 4000.
Kronika tak řečeného Dalimila (Dalimilova kronika) - asi z let 1310-1314, omylem Václava Hájka z Libočan bylo autorství připsáno Dalimilu Meziříčskému, první česká veršovaná kronika → vybrané události našich dějin do nástupu Jana Lucemburského obranné snahy (jazyk + národ proti cizozemcům): motiv Libuše a příběh o Oldřichovi a Boženě. Autor není znám, má však blíže k nižší šlechtě. Nepravidelný verš je jednoduchý a srozumitelný. Dílo je úplně dochováno, bylo psáno v době vymření Přemyslovců, autor připomíná statečnost a rozhodnost předků, upozorňuje na chyby, zdůrazňuje nebezpečí vlivu cizinců na vývoj domácích poměrů. Spojence hledá nejen ve šlechtě, ale i v českém sedlákovi (viz Oldřich a Božena). Pramen: Kosmova kronika, ale i mnoho omylů a nepřesností.
2. období - Vrchol české středověké literatury
Je to období od pol. 14. do počátku 15. stol. od doby vlády Karla IV. (1346-1378). Pražské biskupství je 1344 povýšeno na arcibiskupství (česká církev přestala být závislá na církevní správě v Mohuči). 1355 je Karel korunován císařem Svaté říše římské, Praha se stává evropským centrem. 1348 je založena Karlova univerzita.
Vzrostla hospodářská moc církve, se kterou se dostává do konfliktu Václav IV. (1378-1419). Má spory i s vyšší šlechtou (je i několikrát uvězněn), proto se opírá o šlechtu nižší. Celospolečenská krize vyvrcholila husitským hnutím.
Na kultuře této doby mají podíl i univerzitně vzdělaní měšťané, nebývale se rozvíjí česky psaná tvorba = laicizace a demokratizace literatury.
V latině:
Karel IV. je autorem vlastního životopisu Vita Caroli, který byl brzy přeložen do češtiny. Vytvořil i novou podobu Legendy o sv. Václavu - vylíčil knížete jako typ státníka a svůj vzor. Karel inicioval vznik několika kronik, např. Beneše Krabice z Weitmile, Giovanniho Marignoly, mnicha Neplacha. Karel spolupracoval na kronice Přibíka Pulkavy z Radenína. Karlovo jméno je spjato i s právnickou literaturou: Korunovační řád a Majestas Carolina (Karlův Majestát): sbírka právních norem.
Tvorba v češtině:
Mistr Bartoloměj z Chlumce neboli Klaret se pokusil vytvořit českou odbornou terminologii, tzv. Klaretovy slovníky.
Univerzitní studenti (žáci) vytvářeli světskou lyrickou poezii: tzv. žákovská poezie (milostná a satirická).
Se studentským prostředím je pravděpodobně spjatá i 1. česká divadelní hra: fraška Mastičkář (40. léta 14. stol.): parodie velikonočního liturgického dramatu, motiv tří Marií, které jdou na trh nakupovat masti na nabalzamování Kristova těla. Děj zesměšňuje praktiky prodavačů - šarlatánů, vydávajících se za doktory. Lidovému prostředí (poprvé vystupují příslušníci nižšího stavu) odpovídá i jazyk: hovorový, plný germanismů a vulgarismů.
Světskou zábavnou literaturu představuje rytířská veršovaná epika - epos Tristram a Izolda a rytířské povídky Štilfríd a Bruncvík (obě památky z 2. pol. 14. stol.): o původu erbu českých králů /Š. → orlice, B. → lev). Nejrozsáhlejší je tzv. Trajánská kronika (také 2. pol. 14. st.): zpracovává antický motiv, ale Trója je popisována jako středověké město. Asi r. 1468 se stala 1. tištěnou knihou v Čechách.
Ve 2. pol. 14. stol. se rozvíjí i veršovaná duchovní epika - legendy:
Legenda o sv. Prokopu: o zakladateli Sázavského kláštera, ve srovnání s latinskou přílohou se více zdůrazňuje světcovo češství a fiktivní vyhnání Němců z kláštera → Prokopův posmrtný zázrak. Aktualizace souvisela s pokusem Karla IV. oživit slovanskou bohoslužbu povoláním chorvatských mnichů do nově založeného Emauzského kláštera (klášter Na Slovanech). Legenda byla později zpracována Jaroslavem Vrchlickým.
Život svaté Kateřiny: umělecky nejnáročnější text české středověké literatury. Zpracovává exotický námět o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamilovala do Krista a přijala křest. Stává se Kristovou nevěstou a v disputaci přesvědčí i pohanské mistry a manželku krále. Ten však dává Kateřinu umučit, protože se víry nezřekla. Pro skladbu je charakteristické prolínání erotiky s mystikou a hrůzy s nádherou → Kristus je krásný mladý muž X na bičovaném Kateřinině těle se objevuje 6 symbolických barev. Do nové češtiny legendu převedl Josef Hrabák.
Další legendy již této umělecké hodnoty nedosahují: např. Legenda o sv. Dorotě
Od 60. let 14. stol. se rozvíjí i světská lyrika: některá díla jsou alegorická: např. vyjádření citu k milované dívce prostřednictvím opěvované světice - Slóvce M (píseň k poctě sv. Markéty).
Milostnou kurtoazní / dvorskou lyriku zastupuje hlavně motiv smutku z neopětovaného citu a oslava ženské krásy - např. Závišova píseň
Žákovskou milostnou lyriku představuje píseň Stratilať jsem milého a Dřěvo se listem odievá
Satira (60. - 90. léta 14. stol.):
Píseň veselé chudiny neboli Jižť nám zima přišla - satirická píseň, žákovská poezie. Typem satirické písně je tzv. makarónská poezie: České verše se střídají s latinskými nebo německými.
Hradecký rukopis
1. Desatero kazanie božie - uvádí 3 skupiny hříšníků, kteří nedodržují boží přikázání - zvláště sedmé (nepokradeš). Autor se staví na stranu chudých, hrozí možnosti vzpoury - poprvé se objevuje v literatuře stanovisko chudiny. Nepracující přirovnává k trubcům, kteří jsou vyhnáni z úlu.
2. Satiry o řemeslnících a konšelích - soubor sedmi textů, napadá ševce, radní (konšele), kováře, sladovníky, lazebníky (holiči), řezníky a pekaře. Kritizuje hazardní hry, pití, bití manželek, okrádání zákazníků a hrozí peklem (všem).
3. O lišce a džbánu - bajka
4. Legenda o sv. Prokopu
Smil Flaška z Pardubic
Syn biskupa Arnošta z Pardubic, dílo Nová rada - satirická skladba založená na alegorii. Zvířata radí lvu při jeho nástupu na trůn, jak vládnout (projev kritického vztahu k Václavu IV.) → je to tedy skladba didaktická - představa šlechty o ideálním panovníkovi.
Satiry Smilovy školy
a) Podkoní a žák - parodie univerzitního sporu, v krčmě se hádají sluha a student o přednostech svého stavu. Odhalují však jen svou bídu a nereálné představy o budoucnosti. Text obsahuje pouze světské motivy, nechce bojovat, pouze pobavit (tzv. nepravá satira, spíše ironie).
b) Svár vody s vínem
c) O ženě zlobivé
Na počátku 15. stol. vzniká alegorický spor Tkadleček → Tkadleček obžalovává svého odpůrce (personifikované Neštěstí, které zavinilo nevěru jeho milé Adličky). Neštěstí vysvětluje, proč je ho na světě potřeba. Rozsuzuje je Bůh a Neštěstí vychází jako vítěz. Řeší se otázka, zda člověk může ovlivnit svůj osud. Svou filozofickou a teologickou problematikou je toto dílo vzdáleno širším vrstvám.
3. období - Husitská literatura
V 70.-80. letech 14. stol. byl pořízen první úplný český překlad bible. Tím se dostala lidu do rukou mocná zbraň - přicházejí první kritici církve, vyzývají k návratu církve k chudobě a obnovení mravního řádu společnosti = reformní hnutí (reformace).
Husovi předchůdci:
Na české reformátory nejvíce působí Angličan John Wycliffe. Rozporu mezi církevní teorií a praxí si byl vědom už Karel IV. Proto povolal r. 1363 do Prahy Němce Kondrada Waldhausera - kazatel, kázal německy a latinsky v Týnském chrámu, působil hlavně na pražské a německé měšťany. Jeho žák Jan Milíč z Kroměříže kázal česky a obracel se na chudinu. Jeho žáci vytvořili středisko českého kázání v Betlémské kapli (stavba zahájena r. 1391). Milíčův žák Matěj z Janova formuloval reformu církve v Pravidlech Starého a Nového zákona (latinský učený spis, který nepronikl k širším vrstvám).
Z literárního hlediska je nejvýznamnější Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333-1401 nebo 1409): zchudlý jihočeský zeman, studia na Pražské univerzitě. Navštěvoval Milíčova kázání, v jeho tvorbě převažují traktáty (umělecky psaná poučení o závažných společenských otázkách, zvláště filozoficko-teologických): Sborník traktátů (1376) - Knížky šestery o obecných věcech křesťanských: texty o náboženských otázkách týkající se denního života (např. traktát O hospodáři, hospodyni a čeledi).
Řeči besední a Řeči nedělní a sváteční.
Otázkou lidských vztahů se zabývá v alegorickém traktátu Knížky o šašiech - šachová hra je podobenství o chování společenských vrstev.
Význam Tomáše Štítného: píše česky a přitom uměleckým jazykem o náročné filozoficko-teologické problematice, žádal vzdělání i pro ženy.
Mistr Jan Hus (1371 v Husinci u Prachatic-6. 7. 1415 v Kostnici)
Studoval v Praze teologickou fakultu, r. 1400 byl vysvěcen na kněze, studoval spisy Johna Wycliffa.
Roku 1409 se stal rektorem KU a přiměl Václava IV. k vydání Dekretu kutnohorského (úprava poměrů hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů, ale němečtí mistři a studenti odešli na nově založenou univerzitu v Lipsku, čímž poklesla úroveň univerzity). 1412 papež vyhlásil prodej odpustků. Hus se postavil proti a rozhněval krále. Papež → Husa do klatby (prohlásil ho za kacíře) a nad Prahou byl vyhlášen interdikt (nesměly se konat žádné náboženské obřady). Hus → do jižních Čech (Kozí Hrádek) a do západních Čech (Krakovec). 1414 je pozván k osobnímu slyšení do Kostnice na církevní koncil, bezpečnost mu měl zajistit glejt císaře Zikmunda. V Kostnici → zatčen, nemohl obhajovat své učení, chtěli pouze, aby odvolal. To neudělal → 6. července 1415 na břehu Rýna upálen.
Latinské spisy Jana Husa:
De ecclesia (O církvi), 1413 - církev je neviditelné společenství, jehož hlavou je Kristus, pravým křesťanem je pouze ten, kdo nespáchal těžký hřích. Křesťan není povinen poslouchat papeže, pokud jeho nařízení jsou v rozporu s biblí. V Kostnici to byl hlavní důkaz kacířství.
De sex erroribus (O šesti bludech), 1413 - traktát napsaný na zdi Betlémské kaple, Hus se v něm odvolává ke Kristu jako neviditelné hlavě církve.
České spisy Jana Husa:
Dcerka (aneb O poznání cesty pravé ke spasení), 1412 - pojednává o výchově dívek
Výklad Viery, Desatera a Páteře, 1412 - jsou zde vysvětleny základní křesťanské texty
Listy - dopisy z Kostnice, v nichž prosí Čechy, aby plnili svoje povinnosti, "aby se milovali, dobrých násilím tlačit nedali a pravdy každému přáli" (z listu Věrným Čechóm 10. 6. 1415)
Knížky o svatokupectví, 1413 - kritika obohacování duchovenstva přerůstá v kritiku celé společnosti, navrhuje volbu kněží a veřejnou kontrolu církevní správy
Husovy snahy o zjednodušení pravopisu:
De orthographia bohemica (O českém pravopise): nahradil spřežkový pravopisem diakritickým - nabodeníčko dlúhé a nabodeníčko krátké
Husovi nástupci
Jeroným Pražský - univerzitní mistr, upálen v Kostnici 1416
Jakoubek ze Stříbra - nástupce v Betlémské kapli, zavedl v Čechách přijímání podobojí spolu s Mikulášem z Drážďan
Petr Payne - Angličan působící v Praze, znám pod přezdívkou Engliš
Jan Žižka - autor Vojenského řádu, kde jsou zásady organizace husitských vojáků, hl. pravidlem je poslušnost
Husitské hnutí provázel i rozvoj písňové tvorby:
Ktož jsú boží bojovníci (kolem r. 1420) - bojová píseň zpívaná početným kolektivem, který posilovala → přesvědčení, že husitská pravda je pravdou boží → hymna husitského hnutí→ v Jistebnickém kancionálu, nejúplnějším sborníku husitských písní
Povstaň, povstaň, velké město pražské
Viklefice - satirická píseň, vznikla v protihusitském táboře - jsou zde zesměšňovány husitské ženy
Situaci počátku 20. let odrážejí prozaické a veršované texty tzv. Budyšínského rukopisu:
1. Hádání Prahy s Kutnou Horou (1420) - nejvýznamnější část → v žánru alegorického sporu. Hlavním tématem = vysvětlování husitského programu i kritika konání obou stran (KH představuje Zikmundův tábor). V monolozích Prahy: myšlenky reformního hnutí → církev se odchýlila od svého původního poslání, příčinou zla je obohacování duchovenstva, které zasluhuje potrestání. Ze sporu vychází vítězně Praha - obhájkyně husitských ideálů
2. Prorok Koruny české
3. Žaloba Koruny české
4. období - Doznívání husitství (30.-70. léta 15. stol.)
Petr Chelčický (asi 1390-1460)
O boji duchovním (1421) - hlavní myšlenkou traktátu je to, že člověk nemá právo čelit zlu fyzicky, tj. ozbrojeným bojem
O trojím lidu (1425) - traktát, alegorická kritika rozdělení společnosti na tři stavy
Postila (30. léta 15. stol.) - znamená první pokus o shrnutí autorových názorů
Sieť viery pravé (40. léta 15. stol.) - zdůrazňuje, že příčinou zla = světská moc církve a odsuzuje všechny, kteří se nespravedlivě obohacují. Sítí víry, která symbolizuje pravou (Petrovu) církev, se loví spravedliví ke spasení (nespravedliví se propadají peklu). Síť trhají dvě velryby (největší církevní a světský představitel) jako největší hříšníci - ukazují tak "cestu" vedoucí k rozšiřování svého majetku
Na učení Chelčického navázala nová církev, která se oddělila od utrakvistů - do dějin vstoupila pod vedením Řehoře Krejčího jako jednota bratrská.
Založení jednoty bratrské spadá do období vlády Jiřího z Poděbrad, který podporoval smír mezi katolíky a utrakvisty. Jeho oporou byl utrakvistický arcibiskup Jan Rokycana, který kázal v Týnském chrámu.
V 60. letech vzrostly polemiky mezi katolíky a kališníky: známý je např. spis Ctibora Tovačovského z Cimburka (1438-1494) (nejvyšší moravský hejtman): Hádání pravdy a lži. Pravda = kališnická církev + politika krále Jiřího, Lež = římská církev + odpůrci Jiřího. Ctibor je i autorem Tovačovské knihy: moravské zvykové právo.
V 2. pol. 15. stol. vznikají i odborné historické práce, např. Staré letopisy české, které později vydal František Palacký.
Cestopisy: vznikají v souvislosti s mírovými cestami krále Jiřího:
Deník panoše Jaroslava: cesta k francouzskému králi Ludvíku XI. r. 1464
Cestopis Václava Šaška z Bířkova: propagační cesta po Evropě v letech 1465-67: zážitky poselstva pana Lva z Rožmitálu (švagr Jiřího) → turnaje, srovnávání domácích a zahraničních poměrů → převyprávěl Alois Jirásek pod názvem Z Čech až na konec světa.
Středověká tématika v pozdější tvorbě:
Alois Jirásek: Jan Hus (drama)
trilogie: Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo
Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně