Vývoj poválečné poezie

16. února 2010 v 21:53 |  Maturitní
I. Od osvobození k Únoru
Byl charakteristický uměleckou pluralitou: 5 básnických skupin:
Ohnice - hlásí se k odkazu Jiřího Ortena, k teorii "nahého člověka" bezbranného vůči okolnímu světu. Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ivan Diviš
Mladí katolíci - Vokolek, Slavík
Syntetický realismus - skupina kolem Rudého práva v čele s Jiřím Hájkem, Ivanem Skálou
RA: malířská a literární skupina navazující na surrealisty, např. Ludvík Kundera (Záviš Kalandra, Václav Černý)
Skupina 42: zformovala se za okupace (1938), vybírá si téma města, každodenního života, orientuje se na angloamerickou literaturu. Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jiří Kolář, Ivan Blatný, výtvarník Kamil Lhoták, literární teoretici Jindřich Chalupecký a Jan Grossmann.
Spisovatelé se vyrovnávali s prožitky z války, zrodilo se přesvědčení, že předválečný řád nebyl schopen uhájit demokracii, proto se mnozí autoři rozhodli podpořit svou tvorbou vytvoření nové společnosti, kterou spojovali (pod vlivem SSSR jako osvoboditele) se socialismem. Toto úsilí vyjadřují poválečné sbírky Holana, Hrubína, Halase.
Další vývoj literatury již nebyl tak jednoznačný: Na prvním sjezdu spisovatelů 1946 vznikly dvě protikladné koncepce:
1. žádala umělce o aktivní přístup k socialistické revoluci a orientaci na SSSR.
2. formulovaná v Kritickém měsíčníku Václava Černého (literární kritik, profesor UK, po 1948 souzen za své názory a definitivně umlčen jako signatář Charty 77) orientace na západoevropské směry a na člověka jako osobnost.
Rudé temno
1948-1956
Širší diferenciace tvorby je radikálně omezena. 1949 vznikl Svaz československých spisovatelů a jedinou možnou tvůrčí metodou byl vyhlášen socialistický realismus: všechny funkce umění zjednodušil pouze na funkci společenskou a ideovou (= umění musí podporovat režim), přeceňoval tematiku a výchovný záměr, nerespektoval estetickou funkci umění a tvůrčí individualitu. Bylo potlačeno právo autora na subjektivní sebevyjádření, osobní prožitek, individuální výraz měl být nahrazen výrazem kolektivním, ve jménu lidovosti a političnosti byla do pozadí zatlačena sféra intimní a morální. Vyzvedáván byl hlavně Jiří Wolker (jako autor neproblematický). Zavržen byl např. Orten, ale i Mácha, vyhrotila se kampaň proti Halasovi, Seifertovi (jeho Píseň o Viktorce byla označena za výsměch pracujícímu člověku, výraz úpadkové nálady naší inteligence) a Hrubínovi (jeho Hirošima je prý temná, plná zmaru a osobního smutku, který zkresluje světlé obrysy naší přítomnosti a budoucnosti).
Byly pořízeny seznamy zakázané literatury:
- ruralisté, katoličtí autoři, legionáři
- poúnoroví emigranti (Blatný, Čep, Peroutka, Hostovský…)
- autoři odsouzení v "monstrprocesech" začátkem 50. let k trestu smrti nebo vězení (Zdeněk Kalista, J. Zahradníček, Bedřich Fučík,F. Křelina, J. Knap…)
Někteří autoři se snažili uniknout této situaci lyrickou poezií, návratem k domovu, rodině, dětství (Nezval, Seifert).
Byly zakázány některé noviny a časopisy: Listy, Lidové noviny.
Od Stalina k Pražskému jaru
1956-1970
Po odhalení "kultu osobnosti" Stalina začala v české poezii krystalizovat tvorba básníků kolem časopisu Květen - poezie všedního dne, Květňáci (navázali na Skupinu 42): Holub, Šiktanc, Šotola.
Básníci se zamýšlejí nad smyslem života v tomto složitém období a neklidném světě, který se člověku odcizuje: Kainar, Mikulášek, Hrubín, Holan.
Holanova poezie je obtížně srozumitelná: imponuje nastupující básnické generaci: J. Hanzlík, I. Wernisch, J. Gruša.
Jiní se zaměřili po vzoru beatniků na provokativní ironizování a podemílání jistot, stylizují se do postavy villonského vyděděnce: Václav Hrabě.
Další si razí cestu do oblasti písňových textů: J. Suchý, J. Šlitr (zakládají r. 1957 Semafor - SEdm MAlých FORem), J. Vodňanský.
Husákova normalizace
70. léta
Pokus normalizovat všechny odchylky poezie jako celou společnost.
Někteří autoři zaujali pozice v normalizovaném Svazu spisovatelů a vrátili se k politickým proklamacím: Pilař, Taufer, Skála, Rybák, Šajner.
Klesá i úroveň tvorby M. Floriana. Seifert publikuje pouze v samizdatech.
Mladší básníci překonávají krizový stav intimní a erotickou poezií (Sýs, Žáček, Skarlant) nebo náměty domova, venkova, přírody (Černík, Odehnal).
Pokusem o obnovení meditativní lyriky byla tvorba Josefa Peterky - hledá pozitiva v životě.
Výrazně se uplatňují i ženy: Marcela Chmarová a Lenka Chytilová - přinesly do poezie problematiku zaměstnané ženy, sužované rozpory mezi proklamovanou emancipací a tíživou zkušeností manželky, matky či milenky ve světě rozpadajících se citových vztahů.
V tvorbě pokračují i básníci zbavení možnosti publikovat = disidenti. Jejich práce jsou vydávány v rukopisných edicích jako např.:
- Edice Petlice - Ludvík Vaculík
- Expedice - bratři Havlové, Jan Lopatka
- Kvart - Jan Vladislav
- Česká expedice - Jaromír Hořec
Dále vycházejí strojopisné sborníky a časopisy: Obsah, Kritický sborník, Vokno - Revolver revue
Exilové autory vydávají nakladatelství v zahraničí:
- 68 Publishers (vzniklo 1971) - Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová - Toronto
- Německo: Index, Arkýř, Poezie mimo domov
- Anglie: Rozmluvy
Exilové časopisy:
- Svědectví - Pavel Tigrid - Paříž
- Listy - Jiří Pelikán - Řím
V 70. A 80. letech se vytvořily 3 proudy literatury:
1. Oficiální literatura vydávaná domácími nakladatelstvími
2. Ineditní = samizdatová - opisovaná na stroji a tajně distribuovaná
3. Exilová
Charta 77 - prohlášení s požadavkem, aby soudobý režim dodržoval svoje vlastní zákony a Listinu základních lidských práv a svobod. Prvními mluvčími byli Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a zahraničí Jiří Hájek.
Opět je vydán seznam zakázaných autorů, tzv. "index": Kundera, Havel, Tigrid, Vaculík, Lustig, Škvorecký, Mňačko…
130 filmů uzamčeno do trezoru, např.: Ucho, Skřivánci na niti…
"Osmdesátky"
Znamenala až na výjimky stagnaci, která se projevila poklesem čtenářského zájmu. Ineditní poezie se uchýlila do sféry protestních písní, v nichž zazněla obžaloba a výsměch brutální totalitní moci, která deformuje lidské vědomí: Karel Kryl, Jaroslav Nohavica, Jiří Dědeček, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek.
Rozvíjí se undergroundová tvorba: Egon Bondy (Zbyněk Fišer - filozof, kandidát věd), Jáchym Topol, Marie Donátová, Ivan Martin Jirous "Magor". Typickým rysem je rozhodný odpor proti všemu oficiálnímu. Vyznačuje se syrovostí a drsností výrazu, nevyhýbá se vulgarismům, např. Magorovy Labutí písně (1948) - básnický záznam vězeňských zážitků. Tato poezie úzce souvisela s činností hudebních skupin (Plastic People of the Univers). Nejvýznamnějším světovým představitelem undergroundové hudby byl zenbuddhista Frank Zappa.
Po roce 1989
Obnovuje se umělecká pluralita, experimentální, postmoderní poezie, vydávají se dříve zakázaní autoři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama