Únor 2010

Moderní směry ve světové a české poezii 90. let 19. století

24. února 2010 v 21:58 Třetí (4) / Pátý (6)
Moderní směry ve světové a české poezii 90. let 19. století
Francie
1. Francouzští parnasisté → podle sborníku Parnas: neosobní přístup k tématu, nezávislost na vnějších vlivech, dokonalá forma, zvláště ve zvukové stavbě verše. Představiteli (např. v počátcích své tvorby) Mallarmé a Verlaine. V české literatuře ovlivnili lumírovce, zvl. Vrchlického.
Stéphan Mallamé - Vzdech
Má duše k skráni tvé, kde dřímá jeseň tichá,
skvrn plna žlutavých, z nichž smutná duma dýchá,
a k nebi očí tvých andělských výš se nese,
jak v parku truchlivém, kde vodotrysk se třese
a věrně stoupá výš k azuru, jasný, čistý
jenž něhy října pln se leskne a jen místy
ve velkých basinech svůj hlubý smutek zhlíží
a nechá po vlnách, kam, větrů plen, se hříží
mdlé mroucí lupení jen chladnou brázdu táhnout
a slunce žlutého mdlý paprsk tam se nahnout.
2. Lartpourlartismus - "umění pro umění": umění neslouží praktickým cílům, pouze kráse.
Tendence v evropském umění a estetice 19. století, které klade důraz především na formální stránku umění, tendence, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět, tj. nejedná se o umění pro široké vrstvy společnosti → kult "čistého umění" neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění (sociální, morální, politické ani jiné).
3. Dekadence (z franc., úpadek) → souhrnný název pro přístup básníků k vnější realitě: pohrdali společností, uznávanými hodnotami (rodina, vlast…), vybírali si tabuizovaná témata (erotika, zvrácenost, zlo, smrt, výsměch Bohu a víře, oslava Satana, násilí…) pocity únavy, znechucení, nudy, bezvýchodnosti z úpadku světa, kterému vládne touha po majetku → na okraj společnosti, nad kterou se cítili být aristokraticky nadřazeni, ale ona jimi pohrdala. Provokace svým životem, chováním (drogy, alkohol, sexuální zvláštnosti). Verlaine sebe a své druhy označil za "prokleté básníky" (poètes maudits): Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Wilde…
4. Symbolismus → vyjádřit pomocí symbolů něco nevyslovitelného, skrytého, mnohovýznamového. Důraz se klade na práci se slovy a jejich spojování v celky → neobvyklé významové vazby, zvukomalba, důraz na zachycení vnitřních emocí → přiblížení poezii hudbě, vznik volného verše, umožnil nové způsoby vyjádření emocí a vjemů, nebyly svazovány rytmickou strukturou verše, pokusy o syntézu: smíšení vjemu z různých smyslových oblastí
5. Uvolňování básnických forem → vznik volného verše: poprvé u amerického básníka Walta Whitmana ve sbírce Stébla trávy (viz ukázka). Oblibě se těší básně v próze.
Kapejte, kapky
Kapejte, kapky! opouštějící mé modré žíly!
Ó mé kapky! kapejte, pomalé kapky,
Poctivě ze mne padající, kapejte, krvácející kapky,
Z ran zasazených proto, abyste se vyprostily z vězení,
Mé tváře, mého čela a rtů,
Z mých prsou a odevšad, kde jsem byl utajen, vyražte, rudé kapky, vyznávající kapky,
Potřísněte každou stránku, potřísněte každý zpěv, který zpívám, každé slovo, jež říkám, krvavé kapky,
Dejte jim ochutnat svůj šarlatový žár, dejte jim zářit,
Nasyťte je sami sebou, vším svým studem a mokrem,
Sálejte na všem, co jsem napsal nebo co napíšu, krvavé kapky,
Učiňte toto všechno přijatelným ve vašem světle, uzardělé kapky.
6. Impresionismus - zdůrazňoval neopakovatelný osobní prožitek, zachycení nálady, okamžitého dojmu, prchavého okamžiku. Působil na několik smyslů najednou, uplatňovala se hudebnost verše. Impresionismus v malířství je spjat s érou francouzských malířů, jejichž cílem bylo zachytit smyslovou účinnost různých barev. Název směru je odvozen z názvu obrazu Clauda Moneta L´impression (Dojem). Další představitelé: Manet, Pissaro, Renoir, Degas; za postimpresionisty jsou považováni např. Cézanne, Gauguin, van Gogh, Toulouse-Lautrec; nejslavnějším sochařem je Rodin.
7. Secese: pouze ve výtvarném umění, hlavně v užitém a dekorativním = art déco (nábytek, sklo, porcelán, šperky, oblečení…), ale vznikaly i významné secesní stavby a malířská díla. Světové proslulosti dosáhl španělský architekt Antonio Gaudí (stavitel katedrály Sagrada Familia v Barceloně, lavic v barcelonském parku, obytných domů ad.), Rakušan Gustav Klimt → divadlo v Karlových Varech, jeho krajan Olbrich je autorem budovy Secese ve Vídni.
Prokletí básníci
Charles Baudelaire (1821-1867) → vliv parnasismu a symbolismu. Rozešel se se společností, žil podle vlastních představ a vědomě provokoval (alkohol, drogy, promiskuita). Zdroj inspirace: exotické cesty, nespoutané moře, vášeň, opojení. Působení na mnoho smyslů najednou např. v básni Vztahy (Květy zla). Po vydání Květů zla → r. 1857 žaloba (ohrožení veřejné mravnosti) → kniha se nesměla vydávat (1. vydání až 1861) (http://muff.uffs.net/poezie/baudelaire/baudelaire_kvety_zla_vyber_cz.php)
Vztahy
Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důverně a známě prohlíži.
Jak dlouhé ozvěny, které se z dálky mísí
v jediný hluboký a z temnot jdoucí hlas,
rozlehlý jako noc a širý jako jas,
tak vůne, barva, tón vždy odpovídají si.
Jsou vůně svěžejší než těla děťátek,
sladké jak hoboje, jak stepi zelenavé,
vitězné, bohaté a - shnilé nazpátek,
jak věci bez hranic, tak prudce rozpínavé,
jsou z ambry, z pryskyřic, jsou z pižma,
z kadidel,
zpívají nadšení - jak duší, tak i těl.
Malé básně v próze: zlo na světě je všemocné, hrdina je zmítán smyslností, ale cítí i potřebu čistoty a duchovnosti. Cítí osamocení, nemá rodinu, přátele, nenávidí honbu za majetkem, láska mu uniká (Cizinec). Setkává se s hloupými, prodejnými novináři, sám si mezi nimi připadá podlý, prosí Boha o schopnost psát takové verše, aby si dokázal, že je lepší než ti, kterými pohrdá (O jedné zrána, viz ukázka).
Konečně! Sám! Je už slyšet hrčení několika opožděných a unavených fiakrů. Po několik hodin budeme mít ticho, ne-li klid. Konečně! Tyranie lidských tváří zmizela a budu trpět již jen sebou samým.
Konečně! Je mi tedy dovoleno oddechnout si v lázni tmy! Nejprve zamknout na dva západy. Zdá se mi, že toto otočení klíčem zvětší mou samotu a zesílí barikády, jež mne teď oddělují od světa.
Hrozný život! Hrozné město! Rekapitulujme denní práci: viděl jsem několik literátů, z nichž jeden se mě tázal, zda je možno dostat se do Ruska po suché zemi (považoval patrně Rusko za ostrov); statečně jsem odporoval řediteli revue, jenž na každou námitku odpovídal: "My jsme strana počestných lidí", z čehož následuje, že všechny ostatní listy jsou redigovány darebáky; pozdravil jsem nějakých dvacet osob, z nichž patnáct neznám; rozdal jsem v témž poměru stisknutí ruky, aniž jsem byl dříve tak opatrný, abych si byl koupil rukavice; navštívil jsem, abych zabil čas za lijáku, jednu lehkomyslnici, která mne prosila, abych jí nakreslil kostým Venuše; složil jsem poklonu řediteli divadla, jenž mi pravil, propouštěje mne: "Snad byste učinil dobře, kdybyste se obrátil na Z...; je to nejprkennější, nejhloupější a nejslavnější ze všech mých autorů; s ním byste to snad mohl někam přivést. Navštivte ho, a pak uvidíme." Chlubil jsem se (proč?) několika podlými skutky, které jsem nikdy nespáchal, a zbaběle jsem zapřel několik jiných špatností, jichž jsem se dopustil s radostí, přestupku chvástavosti, zločinu úcty k lidem; odepřel jsem příteli snadnou službu a dal jsem psané doporučení dokonalému bláznu; ach! je to opravdu všecko?
Nespokojen se všemi a nespokojen sám sebou, rád bych se vykoupil a stal se trochu hrdějším v tichu a samotě noční. Duše těch, jež jsem miloval, duše těch, jež jsem opětoval, posilujte mne, vzdalujte ode mne lež a zkázonosné výpary světa; a Ty, Pane a Bože můj! dopřej mi té milosti vytvořit několik krásných veršů, které by dokázaly mně samému, že nejsem posledním z lidí, že nejsem nižším těch, jimiž pohrdám.
Paul Verlaine (1844-1896)
Bohém poznamenaný "pekelným" vztahem k Rimbaudovi. Za pokus o vraždu R. a za homosexuální vztah byl odsouzen do vězení, kde se obrátil na katolickou víru. Po neúspěšných pokusech uspořádat si život skončil jako tulák a notorický alkoholik.
Jeho sbírka Romance beze slov znamenala zvrat ve světové poezii: hodnotu verše určuje míra hudebnosti.
Dávno a nedávno: báseň Umění básnické (viz) odmítá myšlenku básně, dává přednost neurčitosti, atmosféře, svobodě, hudebnosti.
Především hudbu! V poezii
dej přednost všemu lichému,
bez tíhy, nestrojenému,
rozptylné, vzdušné melodii!
Vol slova nečekaná, až
matoucí smyslem: jak je milý
zpěv, kde se mlhy zasnoubily
s tím jádrem, o němž zpívat máš.
Toť krásné oko pod závojem,
polední slunce s chvěním duh,
podzimní nebe, chladný vzduch,
v němž blýská se to hvězdným rojem.
My chceme básnit odstínem,
nikoli barvou. V odstínu je,
co lesní rohy zasnubuje
jen flétnám a snu zas jen sen.
Pointa báseň zabít stačí,
i krutý vtip a kluzký smích,
pryč od těch zvuků kuchyňských,
kdy česnek nutí blankyt k pláči!
Zardousi, když ji v hrsti máš,
výmluvnost, přitom také rýmu
dej uzdu, mírnost neškodí mu.
Kam půjde, když jej nehlídáš?
Co všechno spáchal! Děcko hluché
či blázen černoch pro tvou zlost
našli ten haléřový skvost,
co cinká z písně slaboduché?
Především hudbu. Ta buď vším
v tvých verších, tím, co vznáší se tu
po lidské duši na odletu
k nebesům, láskám šťastnějším.
Tím buď verš, co se rozptýlilo
tvým žitím jako ranní van,
v němž voní máta, dymián.
Literatuře nech, co zbylo!
Saturnské básně: Podzimní píseň → obraz teskného tónu houslí, šumícího větru; lidská bytost je list zmítaný větrem:
CHANSON D'AUTOMNE
Les sanglots longs
Des violons
De l'automne
Blessent mon coeur
D'une langueur
Monotone.
Tut suffocant
Et bleme, quand
Sonne l'heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure.
Et je m'en vais
Au vent mauvais
Qui m'emporte
Deça, dela,
Pareil a la
Feuille morte.
PODZIMNÍ PÍSEŇ
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.
I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.
Jean Arthur Rimbaud (1854-1891)
Fanaticky zbožná a tvrdá matka → jeho časný odchod z domova: v šestnácti letech utekl poprvé do Paříže, seznámil se s Verlainem, přátelství se změnilo v mučivý citový vztah poznamenaný R. agresivitou, provokacemi a sklony k násilnictví. V Bruselu během jedné ze společných cest ho Verlaine postřelil. Po V. zatčení odešel R. na cesty, toulal se bez peněz, pak působil jako obchodní agent v Etiopii, podnikal vědecké výpravy do pouště, nemocný byl převezen do Marseille, kde zemřel na rakovinu.
Veškeré básně napsal mezi 15. a 19. rokem života. F. X. Šalda ho nazval "božským rošťákem".
Sezóna v pekle = jediná sbírka, kterou sám připravil k vydání.
R. 1885: náhodně objeven jeho cyklus básní Iluminace.
Posmrtně r. 1895 vyšly zásluhou Verlaina přes odpor rodiny např. básně Má bohéma, Opilý koráb ad.
Oscar Wilde (1854-1900)
Anglický básník, prozaik a dramatik. Bohatá rodina mu umožnila rozhazovačný život v Londýně. R. 1895 byl obžalován pro homosexuální styky a 2 roky strávil ve vězení. Odešel do Francie, zemřel v bídě a zapomnění.
→ estétské hnutí: potlačení dějovosti a zdůraznění působení umění na člověka.
Obraz Doriana Graye
Šťastný princ a jiné pohádky → sociální a morální tématika, Pro starší děti
Komedie: Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa
Posmrtně: autobiografické zážitky z vězení De profundis (Z hlubin)
Symbolistické drama
Alfréd Jarry (1873-1907)
Ironik, výtržník, skandalista, sportovec (cyklistika, šerm, střelba). Zemřel na tuberkulózu.
Král Ubu: dějiny = jednoduchý, stále se opakující cyklus : vládce uplatňuje neomezenou moc, je svržen, nastoupí nový vládce a vše se opakuje. Postavy nejsou psychologicky komplikované, ale šablonovité, mají jeden určující povahový rys. Ubu je typ blba, sprosťáka, sadisty, který je zesměšněn a znemožněn. Herci podle Jarryho neměli postavu "prožívat", ale hrát jako loutky, v maskách, v jedné dekoraci, bez komparzu a v současných kostýmech ("satira je moderní" a platí v každé době). Ubuovský motiv zpracovali pro české divadlo Jindřich Honzl, Jan Werich, v r. 1996 byl natočen film s Marianem Labudou a Lucií Bílou v hlavních rolích.
K významným francouzským dramatikům a básníkům patří Edmond Rostand (1868-1918): autor veršované historické tragikomedie Cyrano z Bergeraku: → historický základ v postavě vojáka a spisovatele 17. stol. Cyrano je nehezký (velký nos), ale pohotový, vtipný, vzdělaný a nesmírně statečný voják, který beznadějně miluje svoji sestřenku Roxanu. O jeho ryzím charakteru svědčí fakt, že dá svůj cit, svoji výmluvnost do služeb sokovi, kterého Roxana miluje, ale jenž brzy padne v boji. Teprve po letech, když je Cyrano smrtelně raněn, Roxana poznává, že ten, kdo ji okouzlil svou láskou, byl Cyrano.
Jerome Klapka Jerome (1859-1927) → zábavná literatura: Tři muži ve člunu (o psu nemluvě), Tři muži na toulkách (navštívili i Prahu, češtinu považují za obtížnější variantu čínštiny)
Rudyard Kipling (1865-1936): první angl. nositel Nobelovy ceny za literaturu
Britský autor narozený v indické Bombaji. Kniha džunglí: příroda a člověk vytvářejí krásnou symbiózu. Příběh lidského mláděte Mauglího, vychovaného vlčicí. Kipling objevil pro evropského čtenáře Indii s její krásnou, divokou přírodou i lidskou bídou, špínou, pověrami.
Robert Louis Stevenson (1850-1894)
Skotský prozaik. Smysl pro dějovost, napínavost a romantiku ho přivedl k tvorbě pro mládež. Nejznámější z jeho dobrodružných románů je Poklad na ostrově - výprava za pokladem kapitána Flinta přerůstá ve svár dobra a zla.
Černý šíp je romantický příběh dospívajícího chlapce z doby válek dvou růží v Anglii.
Jediný z jeho románů určený dospělému čtenáři: Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda: téma rozpolcenosti lidské psychiky
Podle seznamu nejpřekládanějších autorů Index Translationum je na 25. místě na světě, před takovými autory, jako Charles Dickens, Oscar Wilde nebo Edgar Allan Poe.
Mmch: Jeho prvotina je soubor povídek Klub sebevrahů, která je opravdu moc pěkná J
Česká literatura
Na přelomu století vznikly v české literatuře hodnoty, které položily základy moderní literární kultury 20. století.
1. V říjnu 1895 vyšel Manifest České moderny formuloval představy a požadavky nové umělecké generace. Autor: Josef Svatopluk Machar, signatáři: O. Březina, V. Mrštík, A. Sova, F. X. Šalda, J. K. Šlejhar ad. Manifest propaguje umění pro širší čtenářskou obec, chce mu pomoci orientovat se ve světě a literatuře, zdůrazňuje potřebu literární kritiky. Manifest proklamoval nezávislost literatury a tvůrců, vyjadřoval názory na politické a sociální problémy. Nemohl se ovšem stát dlouhodobým programem, neboť členové České moderny byli příliš velcí individualisté.
2. R. 1895 se představila almanachem Pod jedním praporem a časopisem Nový život i tzv. Katolická moderna. Autoři byli většinou katoličtí duchovní.
3. Časopis Moderní revue se stal tribunou české dekadence. Vydávali ho Jiří Karásek ze Lvovic aArnošt Procházka, hlavním představitelem směru se stal Karel Hlaváček.
4. Symbolismus → Otokar Březina.
5. Impresionismus → především Antonín Sova.
Málokterý z českých autorů byl jednoznačným zastáncem pouze jednoho směru: většinou používali různých metod: F. X. Šalda to nazval syntetismus.
Významným uměleckým směrem se na přelomu století stala secese, hlavně v dekorativním a užitém umění. Uplatňuje se barevná stylizace, ornament, rostlinné motivy, motiv herecké masky… Světové proslulosti dosáhl Alfons Mucha, Čech žijící v Paříži (plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou). Významné architektonické památky: Obecní dům v Praze (Balšánek, Polívka), lázeňské domy v Luhačovicích a stavby na Pustevnách v Beskydech (Dušan Jurkovič), budova hlavního nádraží v Praze (Josef Fanta).
Josef Svatopluk Machar (1864-1942)
Autor Manifestu České moderny, v době 1. republiky generální inspektor armády, dostal se v politice postupně až ke krajní pravici, nevěřil žádným ideálům, byl velmi skeptický.
Již jeho první sbírky Confiteor a Tristium Vindobona jsou kritické k národním slabostem, Machar odmítá tradičně chápané vlastenectví, jeho poezie nechce být "služkou kramářů", chce být "přísným zrcadlem své doby".
Machar cítil s osudy žen, s jejich nesvobodou, nemožností seberealizace, uplatnění ve společnosti, bouřil se představě, že žena je pouhým doplňkem svého muže, kterého musí ctít a poslouchat, neboť je na něm existenčně závislá → Zde by měly kvést růže (Dva listy).
V cyklu Svědomím věků podobně jako Vrchlický ve Zlomcích epopeje připomíná Machar důležité okamžiky lidských dějin. Jedna část nese název V záři helénského slunce - vrchol kultury a všech civilizačních hodnot → antika, kterou podle něj rozložilo křesťanství. Antický člověk byl svobodný, šťastný, křesťanství popřelo život ve jménu odříkání. Proto další část nazval Jed z Judey.
Otokar Březina (1868-1929)
Symbolista světové úrovně → symbolismus jako meditace o vztahu člověka k Bohu, k Absolutnu. Vlastním jménem Václav Jebavý, celý život prožil jako učitel, nejdéle v Jaroměřicích, kde zemřel a je i pochován.
Počáteční tvorba vyjadřovala smutek ze života, žal ze smrti matky: Tajemné dálky (báseň Moje matka).
Svítání na západě: → dva základní myšlenkové tvorby: poměr lidské duše k věčnému tajemství (básně Prolog, Vteřiny, Ranní modlitba, Žalm ke cti nejvyššího jména, Vladaři snů), přesvědčení o mystickém určení bolesti jako nástroje (bolest má vykupitelskou moc a smrt je branou k nekonečnu, Tajemství bolesti, Podobna noci…). Problémy člověka konfrontuje s nekonečností vesmíru. Tajemství života se dá pochopit až po smrti, která je vysvobozením z pozemských strastí. Název je oxymoron a vyjadřuje naději na posmrtný život.
Větry od pólů - nejabstraktnější B. sbírka, přes svůj smutek a vážnost je optimistická. B. se oprošťuje od hmotného světa a přibližuje se k "věčnému Mistru". Bolest a láska se podmiňují.
Letní slunovrat
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, z nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Sad modrý dálek jak voní! V taneční hudbě tisíce letů
na hvězdy půlnocí čeká svatební veselí květů.
Mdlé ruce zajatých, v radosti zdvižené, zatřásly mříží,
nejhlubší vítr zdvih naděje, letnice země a duší se blíží!
Nakloň se k růžím! Ať úsměv, motýl vyššího jara, z nich sletí,
vyplašen dotknutím světla z tvých zraků, a na rty usedne ti!
Hle, cestou v obilí skrytou, v tajemném zachvění celého kraje,
žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje…
Stavitelé chrámu - "dokonalejší chrám světa" mohou vybudovat jen geniální jedinci → i básníci
Ruce - svět bude vykoupen spojením všech lidí, kteří si vzájemně podají ruce.
Antonín Sova (1864-1928)
Představitel České moderny, impresionismu a symbolismu. Pocházel z jižních Čech, pracoval jako ředitel pražské městské knihovny.
Sbírky Z mého kraje a Květy intimních nálad mají blízko k impresionismu → atmosféra okamžiku běžného všedního dne: melancholie, tesknota. Barevné, náladové obrázky jihočeské přírody jsou umocňovány hudebností verše. Sova vyjadřuje i vnitřní rozpory moderního člověka - vypovídá o bolesti, kterou musí být vykoupena každá radost.
Podobně → sbírky Soucit a vzdor, Ještě jednou se vrátíme, Lyrika lásky a života.
Symbolismus převládá ve sbírce Zlomená duše: pesimismus, smutek. Báseň Smetanovo kvarteto Z mého života líčí osud hluchého, prací i životem zlomeného skladatele, který není schopen další tvorby a jehož zoufalství je většině lidí lhostejné.
Vybouřené smutky, Údolí nového království a Dobrodružství odvahy: vyjádřením touhy po harmonickém uspořádání společnosti, což se promítá do vize Božího království na zemi. Básník zde vystupuje jako poutník, prorok.
Zpěvy domova → oslava lidské práce, domova. Nositelé národních tradic jsou tam, kde žije odkaz husitství a českobratrské víry.
Karel Hlaváček (1874-1898)
Malíř, grafik, žurnalista, propagátor sokolské myšlenky → první sbírka Sokolské sonety.
Vrcholným představitel básnické dekadence: Pozdě k ránu: stylizace hráče "zádumčivých, zešeřelých nálad" → muž ovládaný melancholií, smutkem, sny. Dekadence se zde mísí s prvky impresionismu.
Mstivá kantiléna → symbol odporu k společnosti = postavy selských bouří a povstání nizozemských gézů (účastníci odboje proti španělské nadvládě), 12 balad (Již mrtvo vše).
Hlaváček zdůrazňoval zvukovou funkci rýmu, hudebnost verše: typické: samostatně vydané básně Hrál kdosi na hoboj a Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji.
Pozdě k ránu, Pozdě k ránu
Bylo pozdě k ránu… Šel jsem příliš unaven polibky, jež snesly se na mne poprvé v životě jako prudká silice jarního deště. Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho. Bylo takové zvláštní, napnuté ticho, rušené jenom táhlými a hlubokými zvuky trompet daleké vesnické nedělní hudby, která již asi dohrávala… Měsíc vyšel omrzele, zarudlý; bledl a počal se chvěti na řece; vše zdálo se klekati k společné modlitbě… A všecka ta nedospalost, touha, jemná mdloba a závrať rozlila mi v duši takovou zvláštní, delikátní a vzácnou náladu. Bylo to tak něco pro nejhlubší tóny lesního rohu, pro nejhlubší tremolla skleněných fléten, pro zádumčivé solo zděděné violy (a ještě ztlumené kostěnou příduskou)… Vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptského dioritu žensky jemnou a neznámou aristokratickou dlaní - dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku… Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akkordů a komponoval v nejnebezpečnějších klíčích a předznamenáních, než jsem přikročil k realisaci svojich vizí. Chytiti vše sublimné, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci, v ironii a v hřejivou intimitu - rozšlehnout v několika příbuzných duších krátkou modlitbou maga tu vzácnou a tajemnou náladu, zakletou ve dvě slova: pozdě k ránu - tj. má domaina, má raison ďêtre.
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951)
Redaktor Moderní revue, přídomek ze Lvovic si dal jako výraz aristokratické nadřazenosti nad společností, kterou opovrhoval.
Sbírky Sodoma, Zazděná okna a Kniha aristokratická: chorobné vášně, sexuální znechucení, rozklad a marnost lidské existence.
Sexus necans
Povídky s nábožensko-mystickými motivy počátkem 20. století začala dekadence ztrácet svůj význam a opodstatněnost, zmírnil i K. své provokativní projevy obrátil se k dějovosti a tajuplnosti příběhů z pražských barokních paláců→ forma novoromantismu, jiná forma úniku od měšťácké šedi. Hlavní zdroj inspirace magická přitažlivost Prahy jako města záhad a bizarních příběhů: Tříkrálová legenda, Košíček Dorotein, Růže svatého Šebastiána, Františkánská legenda, Jan chlapečka Ježíše, Legenda o Sodomovi
František Xaver Šalda (1867-1937)
Literární kritik, básník, prozaik, dramatik, významná osobnost ovlivňující české umění. Povznesl českou literární kritiku na vysokou úroveň. Dílo podle něj nabývá plného smyslu až ve styku se čtenářem. Umění má člověku pomoci lépe pochopit skutečnost. Vytvořil specifický literární žánr: kritický esej o umění. Vychází z osobního prožitku uměleckého díla, je jazykově vytříbený, vyjadřuje autorovu duchovní svobodu.
Soubor Šaldových názorů na umění a jeho vztah k životu představuje kniha esejů Boje o zítřek.
Duše a dílo: zaměřuje na významné individuality českého a evropského romantismu, esej Mácha snivec a buřič: 100. výročí Máchova úmrtí r. 1936 označuje Máchu za kosmického básníka.
Od r. 1928 vydával Šaldův zápisník: časopis, v němž zveřejňoval své kritické články, básně i prózu.
V Šaldově tvůrčí kritické práci pokračovali např. Bedřich Fučík a Václav Černý.

Gram. test 2

22. února 2010 v 1:51 Jazyk
Sám jsem ztrácel po celý svůj život větší i drobnější předměty a protože jsem podléhal jako většina lidí omylu že rozhodující je cena toho či onoho předmětu a že lidská činnost je vyčíslitelná v penězích trápil jsem se tím.
1. Doplňte interpunkci.
2. Napište: a) graf souvětí b) pojmenujte VV
c) poměry mezi větami (lat.)
d) druh souv.
3. Určete větné členy, druh determinace (lat.):
a) po život b) omylu c) předmětu
4. Vypište: At postupně rozvíjející
At několikanásobný
5. Určete sl. druhy z textu:
a) sám b) rozhodující c) je d) či
6. Věty: ztrácel jsem se a trápil jsem se nahraďte transgresivem
7. U verba podléhal určete aspekt, utvořte k němu opačný aspekt
8. Určete casus: a) život b) penězích c) tím
9. V 1. větě použijte kondicionál přítomný
10. Od verba trápil utvořte kmen a) minulý b) přítomný
11. Dokažte, že slovo cena může mít víc významů
12. Který ze způsobů tvoření slov byl použit při tvoření slova činnost
13. Vypište adj. v komparativu
14. Vypište singularia tantum: sklenice, povidla, hmyz
15. Slovo s asimilací znělosti
16. Napište výslovnost lidská činnost
17. Odůvodněte psaní -i- trápil
18. Metonymie - metafora?
a) …češe se na ježka…
b) …poslouchal Beatles…

Lexikologie

22. února 2010 v 1:17 Jazyk
Slovní zásoba představuje soubor všech slov a slovních spojení (lexikálních jednotek, lexémůlexém je základní jednotka slovní zásoby jazyka → jedná se o množinu všech tvarů určitého slova nebo slovního spojení. Lexém = abstraktní jednotka, jeho konkrétní vyjádření se označuje jako lex. Pokud má určité slovo (lexém) více tvarů, obvykle v důsledku skloňování nebo časování, označují se tyto jednotlivé tvary jako alolexy. Reprezentativní tvar slova (alolex), uváděný ve slovnících, se nazývá lemma), která se vyskytují v jednom konkrétním jazyce nebo která v daném jazyce zná jeden konkrétní jedinec (individuální slovní zásoba).
Do aktivní slovní zásoby patří ta slova, která člověk používá při ústním i psaném projevu. Slovům z pasivní slovní zásoby člověk rozumí, ale sám je běžně nepoužívá.
Počet slov ve slovní zásobě se liší mezi jazyky i mezi lidmi. V češtině tvoří aktivní slovní zásobu u dospělého člověka asi 3000-10 000 slov. Pasivní slovní zásoba je obvykle 3-6x vyšší, pasivní slovník středoškolsky vzdělaného uživatele češtiny zahrnuje asi 50 000 slov.
Proměny slovní zásoby
Slovní zásoba → nejméně stabilní prvek jazyka. Vyvíjí se podle aktuálních potřeb mluvčích daného jazyka. K obohacování nebo změnám slovní zásoby dochází několika způsoby:
  • tvořením slov,
  • změnami slovního významu,
  • tvořením víceslovných pojmenování (kolokace),
  • krácením sousloví (univerbizací),
  • přejímáním z cizích jazyků,
  • překládáním z cizích jazyků (kalkováním).
Slovotvorba
Nová slova → tři základní způsoby:
· Odvozováním (derivací) slov:
pomocí prefixů: nemění slovní druh, nejčastěji se užívají u sloves (na-třít, pře-letět), méně u jmen (pra-věk, pře-těžký); slouží k tvoření záporu (ne-přítel, ne-jedlý),
pomocí sufixů: užívají se k přechylování (student - student-ka), tvoření zdrobnělin (kočka - kočička), jmen hromadných (obyvatel - obyvatel-stvo), činitelských (odvozených od sloves: spisovat - spisova-tel) a konatelských (odvozených od podstatných jmen: jeřáb - jeřáb-ník), obyvatelských (Evropa - Evrop-an), přivlastňovacích přídavných jmen (Petr - Petrův), sloves ze jmen (kral-ovat, zelen-at), sloves z citoslovcí (houk-at) atd. Pomocí koncovek: dobr-ý - dobr-o, list - list-í, Pomocí předpon a přípon: pod-voz-ek, pří-střeš-ek, Pomocí předpon a koncovek: zá-pěst-í, pod-houb-í,
· Skládáním (kompozicí) slov: ropovod, žáruvzdorný,
· Tvořením zkratek a zkratkových slov
Změna slovního významu
Slovní význam se může měnit několika způsoby:
  • prostá změna významu: obnášet (dříve nosit dokola, dnes častěji zahrnovat)
  • rozšíření významu: limonáda (dříve pouze nápoj z citronové šťávy, dnes nápoj z ovocné šťávy)
  • úžení významu: dobytek (dříve získané věci, dnes domácí skot)
  • zhoršování významu: bulvární (dříve týkající se bulváru, dnes senzacechtivý)
  • zlepšování významu: znamenitý (dříve hodný zaznamenání, dnes vynikající)
  • zesílení významu (hyperbola): pekelně (velmi)
  • zjemnění významu (eufemismus): zesnul (místo zemřel)
  • metafora - přenášení významu na základě vnější nebo vnitřní podobnosti: čočka (optická), plášť (pneumatiky)
  • metonymie - přenášení významu na základě souvislosti: sešla se celá vesnice (všichni obyvatelé vesnice), snědl dva talíře (obsah dvou talířů); zvláštním typem metonymie je synekdocha - pojmenování celku názvem části, části názvem celku: ani noha (nikdo), dvě neděle (dva týdny)
Sousloví
Sousloví je víceslovné pojmenování, které nelze rozdělit do jednotlivých slov, aniž by se ztratil původní význam.
Sousloví → nejčastěji: substantivum rozvité Atk (tvořeným adj.); At stojí zpravidla v antepozici (před jménem): vysoká pec, medvědí služba, v termínech v postpozici (za jménem) - hraboš polní, kyselina mravenčí. At může mít i formu postupně rozvíjející - vyšší nervová činnost. Méně častý je Atk tvořený subst. - medvěd brtník, tetřev hlušec, existují i sousloví, utvořená s Atnk - stav beztíže, zákon zachování energie, postavení mimo hru. Poměrně málo se vyskytují sousloví tvořená se verbem - brát v potaz, vést válku. Specifickým způsobem tvoření sousloví jsou multiverbizace, tj. sousloví → opisem z jednoslovného výrazu: vzít si slovo.
Univerbizace → krácení sousloví (zpravidla hovorový či nespisovný charakter): nejběžněji: z původního sousloví se vytvoří nové slovo, zpravidla subst.: zubní lékař - zubař, pololetní prázdniny - pololetky. Jiný způsob: vypuštění subst. → z původního At se stane adjektivum substantivní: drobné peníze - drobné, vepřové maso - vepřové; naopak vypuštěný At → zbude jen původní jméno: jízdní kolo - kolo
Vrstvy slovní zásoby
Rozvrstvení slovní zásoby podle dobového užití
Slovní zásoba: jádro, proměnlivá část a periférie. Jádro slovní zásoby tvoří základní, nejčastěji užívaná slova, která jsou základem aktivní slovní zásoby. Jádrová slova jsou pro běžnou komunikaci nepostradatelná.
Proměnlivá část reaguje na všechny změny skutečnosti, reaguje na dobu: slova, která se buď přestávají užívat, jejichž frekvence užití klesá, nebo naopak stoupá. Do periférie → např. historismy (knecht = pacholek), archaismy (almara) či neologismy (manažer), tj. slova, která vyšla nebo vycházejí z užívání, a slova nová, která se teprve užívat začínají.
Některá slova, která vznikla někdy v minulosti jako neologismy, přešla z periférie až do jádra slovní zásoby a později přestala být užívána úplně a tím se vrátila zpět na periférii.
Rozvrstvení slovní zásoby
Podle stylového rozvržení:
Spisovná slovní zásoba:
  • slohově neutrální,
  • slohově zabarvená:
Ø hovorová slovní zásoba (brnknout, ředitelovat, hobby),
Ø knižní slovní zásoba (pocelovat, nazírat), někdy přechází do hovorové mluvy: zírat, kvapit,
Ø básnická slovní zásoba (poetismy: luna jeseň, oř),
Ø publicistická slovní zásoba (společenská angažovanost, pozice síly),
Ø odborná slovní zásoba, která lze dále rozdělit jednak podle jednotlivých oborů a jednak na vrstvu vědeckou a popularizační.
Nespisovná slovní zásoba:
· obecná čeština (uklohnit, sajrajt, piglovat); mezi obecnou - hovorovou - neutrální češtinou je neustálý pohyb, mnohá slova postupně přecházejí z jedné kategorie do jiné (koukat, baterka)
· nářečí,
· slang - charakteristické výrazy určitých profesních a zájmových skupin,
· argot - vrstva slovní zásoby užívaná společenskou spodinou (zloději, překupníky, narkomany apod.), jejím účelem je je utajit obsah sdělení před nezasvěcenými posluchači.
Podle citového zabarvení
  • expresivní,
  • lichotná (maminečka),
  • dětská (lulat),
  • domácká (hypokoristika - bráška)
  • hanlivá (pejorativa - čokl, palice)
  • nadávky, vulgarismy.
Slovní zásoba češtiny
Převážně slovanského původu, řada slov z oblasti kultury a vědy z řečtiny a latiny. Vzhledem k těsným historickým kontaktům → z němčiny, případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny: řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu, mnoho slov → do nespisovných vrstev jazyka. V obd. NO byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků - polštiny, ruštiny aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnoho z těchto pojmů se ujalo a je běžně používáno (botanické a chemické názvosloví). Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů. Z italštiny → řada pojmů z oblasti hudby, z francouzštiny → slova týkající se módy. Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů, v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti IT a mnoha dalších oblastí života. Také z exotických jazyků (randál), často prostřednictvím jiných jazyků.
Přesný počet slov v češtině není možné určit → neustálý vývoj. Příruční slovník jazyka českého, (1935-1957) → cca 250 000 hesel. Obsahuje i velmi neobvyklá slova, naopak neobsahuje některá slova obecně známá (např. některé vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, první vydání v letech 1960-1971, druhé v r. 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel → jádro spisovné slovní zásoby.
Slovní zásoba jazyka ovšem nijak nesouvisí s jeho rozvinutostí: např. slovní zásoba francouzštiny je výrazně menší než česká: francouzština hojně používá sousloví, naproti tomu slovní zásoba němčiny je výrazně vyšší kvůli velkému podílu složených slov: vyjadřují skutečnost, kterou je možno v jiném jazyce vyjádřit pouze souslovím.

Vývoj světové a české literatury do poloviny 13. století

21. února 2010 v 23:39 První (4) / Třetí (6)
Vývoj světové a české literatury do poloviny 13. století
I. Evropská literatura (5.-15. stol.)
Označení středověk se užívá pro období od zániku západořímské říše r. 476 do objevení Ameriky r. 1492. V různých částech světa však vývoj probíhal nerovnoměrně. Ideovým základem umění se stalo křesťanství. Dvě oblasti křesťanského světa:
1. východní / byzantská s vlivy pozdní řecké vzdělanosti
2. západní / římská s vlivy vzdělanosti latinské.
Křesťanství poskytuje člověku představu o Bohu a posmrtném životě, ale také o uspořádání lidské společnosti, které je dáno Bohem, a tudíž je nezměnitelné. Člověk je naprosto závislý na boží vůli. Společnost je rozdělena na trojí lid: šlechtu, duchovenstvo a poddané. Centrem vzdělanosti jsou nejprve kláštery a chrámy nebo školy při nich, později univerzity (1. Bologna - 12. st., 2. Sorbonna a 3. Oxford v Anglii ve 13. stol.)
1. umělecká etapa je období karolinské renesance → za vlády Karla Velikého (768-814): první románské stavby na území Francie a Německa
2. románské umění (zač. 11.-pol. 13. stol.): rotundy a baziliky, silné zdi, oblouková sdružená okna, zdobené portály; malby a sochy s náboženskými motivy, plošné, strnulé zobrazení
(3. gotický sloh (pol. 13.-pol. 15. stol.): chrámy a katedrály, hrady; štíhlé vysoké věže, křížová klenba, lomený oblouk; v malbě a sochařství motiv madony a ukřižování.)
Základním pramenem všech evropských literatur se stala Bible. Středověký autor často nevytváří původní tvorbu, upravuje známé předlohy a doplňuje aktuální myšlenky. Proto se v různých literaturách objevují shodné náměty. Častým prostředkem vyjádření je alegorie → pro zdůraznění náboženských hodnot, jejichž nositelem je idealizovaný hrdina = světec nebo rytíř. Dále jsou to symboly → např. určitá vlastnost je vyjádřena barvou: bílá = nevinnost, červená = láska, zelená = věrnost atd. a kontrast: Bůh x Ďábel, věčnost x pomíjivost… Vedle žánrů duchovních vznikají i žánry světské. Duchovní díla jsou většinou psána latinsky, světské texty se objevují v národních jazycích.
Duchovní literatura:
Epika: legendy → hrdinou je světec jako reprezentant křesťanské dokonalosti
Lyrika: modlitby, písně
Drama: má náboženský ráz, vychází z evangelií, je zpracováno v liturgických (obřadních) hrách a předváděno v kostele většinou v období Vánoc a Velikonoc
Světská literatura:
Epika: hrdinské písně a rytířské eposy, kroniky, letopisy
Lyrika: dvorská neboli kurtoazní (z fr. courtois = zdvořilý, dvorný), milostná poezie; v jižní Francii → trubadúři, v sev. Francii → truvéři, v Německu → minnesängři. Pojetí lásky = milostná služba: opěvoval se hlavně vztah k provdané ženě. Nejužívanějším žánrem byla pastorála (pastýřská milostná píseň), epistola (milostný list), album (svítáníčko).
Nejstarší díla evropských literatur:
Beowulf: staroanglická hrdinská píseň asi z r. 1000, text se v ústním podání vyvíjel mezi lety 675-850 podle pověstí kolujících mezi germánskými kmeny, odehrává se v Dánsku a Švédsku, vychází z mytologie, ale prolíná se i s křesťanskými představami.
Píseň o Cidovi: rytířský epos španělského středověkého písemnictví asi z r. 1140. Hrdina udatně bojuje za křesťanství, je věrným poddaným krále, starostlivým manželem a otcem. Jedná se o historickou osobnost 11. stol., Rodriga Diaze de Vivar, přezdívaného Cid (Pán), který bojoval s Maury.
Píseň o Nibelunzích: německý hrdinský epos asi z let 1200-1210 vytvořený na základě severských, franských a burgundských pověstí. Nibelungové jsou mytické bytost, strážci pokladu, od 2. části eposu Burgundové, kterým poklad přinese zkázu.
Německá literatura ovlivňovala od 13.stol. i rozvoj česky psané tvorby. Na dvoře Václava IV. žili minnesängr Jindřich z Míšně (Heinrich von Miessen) a Jan ze Žatce (Johannes von Saaz), který je autorem alegorického filozofického sporu Oráč z Čech (asi z r. 1400).
Pro severské literatury jsou typické ságy = prozaická vyprávění o králích nebo rodech na historickém základě. Nejznámější je Edda ze 7.-13. stol. → památka islandské literatury. Hrdinou je Sigurd (jako Siegfried se vyskytuje v Písni o Nibelunzích).
Z francouzské hrdinské epiky jsou známy chansons de geste (písně o činu) → nejslavnější je Píseň o Rolandovi asi z r. 1100. Je součástí tzv. karolinského cyklu spojeného postavou Karla Velikého.
Píseň oslavuje rytířskou čest, statečnost, oddanost. Postavy charakterizuje jejich jednání. Skladba opěvuje hrdinské činy rytíře Rolanda. Oddaní a stateční bojovníci jsou však idealizovaní (podobně je tomu u zobrazování světců). Představy o ideálu rytíře se prolínají s obrazem křesťanské etiky: dokonalý hrdina-rytíř je odvážný, věrný svému pánu i Bohu a pohrdá smrtí.
Každá postava ztělesňuje určitý morální postoj: křesťan - pohan, statečný - zbabělý, věrný - zrádce atd. Vyhraňují se jednotlivé typy: král, rytíř - hrdina, zbabělec a zrádce.
Kompozice3 části1) zrada Ganelona, 2) (střed a vrchol skladby: líčení bitvy v Roncevaux, 3) pomsta padlých.
Báseň obsahuje 4002 jedenáctislabičné verše rozdělených do "laisses": strof nestejné délky odlišujících se shodou samohlásek v poslední přízvučné slabice.
Píseň o Rolandovi byla mnohokrát upravována a přepracována: např. do norštiny (již ve 13. století), velštiny, angličtiny, italštiny. Z volnějších zpracování dosáhl proslulosti epos italského renesančního básníka a dramatika Ludovica Ariosta Zuřivý Roland (1516).
Dále je to Alexandreida z konce 12. stol. od Gautiera de Chatillon (Qualter Castellionský), kde je Alexandr Veliký zpodobněn jako středověký rytíř. Za parodii rytířského eposu je považován Román o Lišákovi ze 12.-13.stol.: soubor básní s ústřední postavou lstivého Lišáka. Zvířecí království = alegorický obraz středověké společnosti. Román o Růži ze 13. stol. alegoricky vyjadřuje pocity zamilovanosti a satiricky zobrazuje dobu.
Do tzv. bretonského cyklu → okruh krále Artuše, který je postavou jak anglickou, tak severofrancouzskou, patří i stará keltská pověst Román o Tristanovi a Izoldě ze 12.-13. stol.
V italské literatuře vznikla významná skladba duchovní lyriky Píseň bratra Slunce z 1. pol. 13. stol od Františka z Assisi - sv. Františka, zakladatele františkánského řádu. O životě tohoto světce pojednává Legenda zlatá (Legenda aurea) z r. 1260 od dominikánského mnicha Jacoba de Voragine.
Ve slovanských literaturách se hrdinská epika objevuje v ruském písemnictví → byliny (byl = rusky událost), s hlavní postavy: bohatýři (nejslavnější = Ilja Muromec), např. Slovo o pluku Igorově z konce 12.stol.
II. Mimoevropské literatury :
Perská literatura: Iljás bin Júsuf Nizámí (1141-1209): autor 5dílného epického cyklu Pětice, jeden z pěti příběhů se nazývá Sedm obrazů: alegorický příběh o přerodu lehkovážného muže v moudrého vladaře; Iskandar-náme: idealizovaná postava Alexandra Makedonského
Abúl Quásim Mansúr Firdausí (934-1025): autor hrdinského eposu Šáh-náme: vývoj lidstva podle tehdejších perských představ.
Arabská literatura: zábavné texty → Tisíc a jedna noc (14. stol.): vychází z indických a perských pramenů, byla doplněna i o příběhy z Iráku a Egypta = rámcové vypravování spojené postavou krále a moudré Šaharazády
Nejvýznamnější souborem arabských textů mytologického, právního a věroučného charakteru → Korán, kanonizovaný kolem r.650. Korán je biblí islámu (arabské náboženství založené Mohamedem † r. 632).
III. Středověká literatura na našem území do poloviny 13. století
Od literárních počátků v 60. letech 9. stol. do poslední čtvrtiny 13. stol. → monopol na literární tvorbu má duchovenstvo, jako literárního jazyka užívá staroslověnštiny a latiny
Charakteristické rysy staré literatury:
  • je dochována jen ve zlomcích
  • nejasnosti v dataci (době vzniku)
  • většinou je anonymní
  • zřídka mají památky tituly (nebo jim byly dodány v nové době)
  • do staré české literatury řadíme i díla psaná jiným jazykem, rozhodující bylo zaměření díla, obsah a vznik na českém území.
Vzdělání souvisí s šířením křesťanství buď z říše byzantské (ve staroslověnštině), nebo z říše francké (v latině). Proces potlačování pohanství je dokončen přibližně v 11. stol. Před vznikem psané literatury se rozvíjela ústní lidová slovesnost, jejíž existence je doložena v kronikách, např. Kosmově kronice → hlavní náměty starých českých pověstí/.
a) Staroslověnské kořeny našeho písemnictví (9. st.)
Kmenové a územní sjednocování na Moravě spadá do období vlády knížete Rastislava (846-870): požádal r. 862 papeže Mikuláše I., aby poslal na Moravu věrozvěsty znalé slovanského jazyka. Mikuláš této podmínce nemohl vyhovět, proto se Rastislav obrátil na byzantského císaře Michala III. do Konstantinopole (Cařihradu) → vybral dva bratry ze vznešené rodiny v řecké Soluni, kteří ovládali jihomakedonský slovanský dialekt. Tak přicházejí r. 863 na Velkou Moravu Konstantin a Metoděj, přinášejí s sebou první slovanský spisovný jazyk staroslověnštinu a písmo hlaholici (vznikla na základě malé řecké abecedy: minuskule). R. 867 se vydali do Říma, aby obhájili staroslověnštinu jako čtvrtý liturgický jazyk (vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny). Po dlouhotrvajících jednáních se jim to podařilo, Konstantin v Římě vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril a brzy zemřel. Metoděj se vrací na Moravu jako arcibiskup moravský a panonský Panonie = oblast pravého břehu středního toku Dunaje, kde v 9. stol. sídlili Slované. Během cesty byl zajat bavorskými kněžími a propuštěn až po dvou letech na zásah papeže. Na Moravě pak působil až do své smrti. Pak byla slovanská liturgie zakázána, Metodějovi žáci vyhnáni → odešli do Čech, Bulharska, Chorvatska a Kyjevské Rusi. V Čechách se staroslověnské písemnictví udrželo do vzniku pražského biskupství r. 973, kdy byla zahájena orientace na západní, latinskou liturgii. Staroslověnština a hlaholice se pak objevily ještě v Sázavském klášteře, zal. r. 1032 sv. Prokopem, a v Emauzském klášteře v Praze v době vlády Karla IV.
Velkomoravské písemnictví vytvořené oběma bratry a jejich žáky: texty liturgické, právnické a původní literaturu.
1) Liturgické texty: a) překlad Nového zákona, který Konstantin začal už v Byzanci, dokončil se svými žáky na Moravě, zbytek Bible přeložil Metoděj, b) další texty ze zachovaly v Kyjevských listech → nejstarší dochovaný slovanský rukopis asi z 9.-10. stol., který se z velkomoravského období dochoval v původní podobě, c) Abecední modlitba: modlitby začínající podle písmen abecedy.
2) Právnické texty: přeloženy z řečtiny (asi Metoděj): a) Nomokánon: sborník církevně právních předpisů, b) Zákon sudnyj ljudem: soudní zákoník pro laiky.
3.) Původní literatura: a) Proglas: předmluva k překladu evangelia, 110 veršů, oslavuje přijetí křesťanství ve slovanském jazyce (asi Konstantin), b) Moravsko-panonské legendy → oba bratři jsou již chápáni jako světci: Život Konstantinův v 60.-80. letech 9. stol., rkp. se dochoval až z 15.stol.(umělecky hodnotnější, zaměřený na vítězství v boji o prosazení staroslověnštiny, Život Metodějův z 80. let 9. stol., rkp. z 12. stol. se více soustřeďuje na velkomoravské působení a osvobození z franckého zajetí.
b) Vztahy staroslověnské a latinské literatury (10.-11. stol.)
Od 10. stol. → těžiště kulturního života přesouvá do Čech: Přemyslovci postupně vytvářejí silný stát. Stsl. písemnictví sem patrně proniklo už za Bořivoje v 80. letech 9. stol. Bořivoj byl pravděpodobně na Velké Moravě pokřtěn. Vliv stsl. kultury byl posílen činností Metodějových žáků.
Zpočátku vedle sebe existuje literatura psaná lat. i staroslověnsky, po založení biskupství je stsl. liturgie potlačena a rozhodnutím papeže r. 1080 zakázána. V r. 1097 museli slovanští mniši opustit i Sázavský klášter, kam byli umístěni benediktini z Břevnova.
Stsl. památky v Čechách:
1. Nejstarší duchovní píseň u nás Hospodine, pomiluj ny pochází z 10. stol., dochoval se rukopis ze 14. stol., zpívala se při slavnostních příležitostech a sloužila jako první hymna. Karel IV. ji zařadil do korunovační ceremonie.
2. Rozvíjí se legenda. Vzniká postupně od spíše historických vyprávění (Moravsko-panonské legendy) k typicky středověké legendě s motivem výjimečného člověka, který umírá jako mučedník pro víru a po jehož smrti, někdy i za života, se dějí zázraky. Nejčastěji jde o Václava, Ludmilu, Vojtěcha a Prokopa. První staroslověnská legenda o sv. Václavu známá též jako Život sv. Václava → pol. 10. stol., rkp. ze 14.-15. stol. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (poč. 11. stol.), kde jsou již více zdůrazněny motivy zázraků.
Latinské památky:
1. Gumpoldova legenda, asi r. 975 na německém území a stala se podkladem pro Druhou stsl.leg.o sv. Václavu.
2. Kristiánova legenda (Křišťanova), také pod názvem Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily (konec 10. stol., rkp. asi 1340). Text → vytříbeným jazykem, obsahuje mnoho legendistických prvků → pojetí Václava a Boleslava jako příkře kontrastních postav, negativní vylíčení jejich matky Drahomíry ap. Je zde obsažen i zárodek pověsti o Libuši.
3. Většina textů je bohatě iluminována, obsahuje miniatury: nejvýznamnější je Korunovační evangelistář krále Vratislava, známý též jako Vyšehradský kodex, 1085.
c) Dočasné vítězství latiny a první literární užití češtiny (počátek 12.-poslední čtvrtina 13. stol.
Nové žánry: dějepisectví (historiografie) a liturgické (obřadní) drama.
Nejvýznamnějším historickým dílem literární úrovně je Kronika česká (Chronica Bohemorum), poč. 12. stol., jejímž autorem je Kosmas (1045-1125), kanovník, později děkan vyšehradské kapituly. Ačkoli byl ženatý, byl vysvěcen na kněze (kněží ještě nebyli svázáni celibátem) až ve svých 54 letech. Kroniku sepisoval v posledních šesti letech života. Zachycuje latinsky české dějiny od počátků do své současnosti (konec 1125). Jeho spis je tendenční → straní panovníkům, kteří se nerozcházeli se zájmy duchovenstva, nezmiňuje se o stsl. vzdělanosti. Užívá antických a biblických motivů, přísloví, pořekadel,humoru, ironie, citátů římských autorů, bohemik… Kosmas → tři zdroje: 1. bájná vyprávění starců, 2. hodnověrné zprávy svědků, 3. co sám zažil. Kosmovo dílo = vysoce naučné i umělecké, stal se zakladatelem naší historiografie. O Kosmovi se dovídáme např. z díla Vladislava Vančury: Obrazy z dějin národa českého, část Kosmas.
Přece jestliže nevíte, jaká jsou práva knížete, pokusím se vám je vylíčit (několika) málo slovy. Především je snadné knížete ustanovit, ale je obtížné (jeho) ustanoveného sesadit; neboť ten když je ve vaší moci, zdali ho ustanovíte knížetem, nebo ne, poté co byl ustanoven, budete vy i vše, co je vaše, v jeho moci. Před jeho pohledem se roztřesou vaše kolena a němý jazyk bude váznout na sprahlém patře. Jeho hlasu (na jeho hlas, volně: na jeho slova) pro příliš velký strach odpovíte sotva jen "Ano, pane, ano, pane," zatímco on sám bez vašeho usnesení pouze svým pokývnutím tohoto potrestá a onoho zabije, tohohle pošle do vězení a tomtoho nařídí pověsit na šibenici. Vás samotné a z vás ty, kteří se mu budou líbit, udělá některé otroky, některé rolníky, některé poplatníky dávek, některé výběrčími daní, některé katy, některé biřici, některé kuchaři nebo pekaři nebo mlynáři. Ustanoví si také plukovníky, setníky (centuriony), správce, vzdělavatele vinic jakož i polí, žence, kováře zbraní, kožešníky různých kožešin a ševce. Vaše syny a dcery ustanoví (vezme) do svých služeb; z vašich býků i z koňů nebo s klisen nebo se stád vašeho dobytka vezme všechny nejlepší kusy svým rozhodnutím (podle svého rozhodnutí) jak se mu zlíbí. Vše, co máte dobrého na statcích, na polích, na rolích, na lukách, na vinicích, uloupí a zabaví pro svou potřebu.
Kosmovi pokračovatelé již nedosáhli jeho úrovně: pražský kanovník Vincentius, Mnich sázavský, Kanovník vyšehradský, opat Jarloch z Milevska; přiblížil se mu jedině opat Petr Žitavský svou Zbraslavskou kronikou z poč. 14.stol.
Liturgické drama je spjato s vánočními a velikonočními náboženskými obřady (oficii), při nichž se v kostele oslavovalo narození a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Dialogy se zčásti zpívaly, pohyb byl omezen. Příkladem je Návštěva božího hrobu (též Svatojiřské oficium) z přelomu 12. a 13. stol.
První česká věta pochází: z poč. 13. stol. a nachází se v zakládací listině litoměřické kapituly → se o darování pozemků na stavbu chrámu: Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svatému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučejú a Sedlatú.
Duchovní lyrika: za nejstarší českou literární památku je považována píseň Svatý Václave z konce 12. stol., první písemný zápis je dochován z pol. 14. stol.: slavnostní obřadní píseň, zobrazuje sv. Václava jako patrona české země a nebeského rytíře. Další skladbou duch. lyriky je Ostrovská píseň neboli Slovo do světa stvořenie asi z pol. 13. stol.

Antika - kolébka evropské vzdělanosti

21. února 2010 v 18:40 První (4) / Třetí (6)
Antická literatura
(8. stol. před n. l.-5. stol. n. l.)
Antiquus = dávný, starobylý → je míněna literaturu starověkého Řecka a Říma.
I. Řecká literatura
Kolébka evropské literární tradice. Literární a hudební soutěže byly součástí olympijských her (první se konaly r. 776 před n. l. a od toho roku se počítal řecký letopočet) → svědčí o silném uměleckém cítění Řeků.
Písmo: V mykénském období se používalo písmo slabičné přijaté od Kréťanů (tzv. lineární písmo B), v 9.-8. st. bylo přejato od Féničanů písmo hláskové doplněné o samohlásky - vznikla alfabeta (o mnoho století později z ní vznikla cyrilice, z té pak azbuka), v západním Středomoří (s centrem v Římě) → latinka.
Literatura je silně ovlivněna náboženstvím a mytologií.
1. období archaické (9.-6. stol. před n. l.)
→ městské státy, velká řecká kolonizace.
EPIKA (od slova epikos = dějový), šířena potulnými pěvci aiody nebo recitátory rapsódy.
Nejstarší epiku reprezentují 2 eposy básníka Homéra: Ilias a Odyssea.
Ilias - příběh trojské války: únos krásné Heleny trojským princem Paridem. Řekové pod vedením spartského krále Menelaa a mykénského krále Agamemnona deset let obléhají Troju (řecky Ilion). Město je dobyto lstí ithackého krále Odyssea (trojský kůň). Za vypálení Troje byli Řekové bohy potrestáni mnoha útrapami při cestě domů.
Odyssea - desetileté putování Odyssea z trojské války na rodnou Ithaku.
Hlavní postavy → héroové (hrdinové): lidé, nebo polobozi, s mimořádnými vlastnostmi (statečnost, válečnické umění, síla…). Typické znaky: pomalý spád děje, opakování ustálených přívlastků a celých pasáží. Do děje zasahují bohové, kteří se chovají jako lidé.
Básník Hesiodos (asi 700 před n. l.), autor skladby Práce a dni → praktický návod k zemědělským pracím, na vedení domácnosti i společenský život, doplněný o mravní ponaučení, úvahami o úctě k bohům, práci, tradicím. Nejstarší památka řecké didaktické poezie.
Autorem bajky je Ezop (6. stol. před n. l.) → původně otrok z Frýgie, který zesměšňoval omezenost a nadutost mocných i běžné lidské slabosti. Jeho bajky zpracovali později např. La Fontaine, Lessing, Krylov ad.
O vlku a kozlátku
Chvalitebná věc jest při dětech, když rodičů přikázání zachovávají. Jakož báseň tato oznamuje.
Koza, umínivši, že by na pastvu vyjíti ven chtěla, napomínala kozlátko, aby žádnému neotvíralo ani k sobě koho pouštělo, neb mnoho svobodné zvěři chodí a okolo ovčinců obchází, zda by co sobě mohla uhoniti. A učinivši to napomenutí, šla na pastvu, kde by se poživiti mohla, a nechala kozlátka v chlévě zavřeného. Potom hned, jakž odešla, přišel vlk: ten stoje před dveřmi, přetvářel se a hlas svůj přeměňoval, jako by kozka mečela, a žádal kozlátka, aby mu dvéře odevřelo. Ale kozlátko tomu, hledíc skulinou, porozumělo, že by mátě jeho nebyla, a řeklo: "Já dobře slyším hlas matky mé, ale ty jsi nepřítel můj a hledáš mne podvesti a oklamati, a pod tím vymyšleným hlasem mateře mé žádáš krve mé. Protož klušiž, neb tebe sem nepustím."
Takť, kdož poslouchá naučení starších svých, nemůž než bezpečen sebou býti.
LYRIKA (lyra = strunný nástroj, za jehož doprovodu se verše recitovaly)
a) sólová → Sapfó (7.-6. st.), žijící na ostrově Lesbos, psala poezii milostnou a svatební a básník Anakreon (6. st.) psal básně na oslavu boha Dionýsa → anakreonská poezie oslavující lásku, víno a přátelství.
b/ sborová → např. básník Pindaros (6.-5. st.) → opěvoval příslušníky aristokracie, tyrany a vítěze olymp. her → ódy
2. období attické (5.-4. stol. před n. l.)
Duchovní život Řecka → do Athén (oblast Attiky). Největšího politického i kulturního rozkvětu dosáhly za Perikla: stavby na Akropoli, sochař Feidias a rozvíjí se starořecké drama. Klasické attické drama:
a) tragédie: vyvinula se ze sborových zpěvů na oslavu boha Dionýsa, členové sboru byli převlečeni za satyry = přírodní démony v podobě kozlů → odtud název tragédie (tragóidiá = zpěv kozlů).
2. pol. 6 .st.: ze sboru → herec, který s chórem vedl dialog, postupně herců přibývalo, měli masky a hráli i ženské role. Tragédie = drama vážného obsahu, náměty čerpá z mytologie nebo historie. Základem je konflikt lidí s bohy, osudem, svědomím, státní mocí, mravními normami atd.
→ bezvýchodnost lidského osudu, oslavovaly hrdinskou snahu člověka tuto osudovost překonat (přestože většinou podlehne).
Aischylos (524-455): zavedl 2. herce, tragédie podle schématu vina - trest - smír. Hlavní téma: překročení míry určené lidem → bohové nemilosrdně trestají. Oresteia: konflikt požadavku krevní msty s přirozenými mravními hodnotami, příběh krále Agamemóna a jeho potomků. Peršané: vítězství athénských vojsk nad perskými u Marathonu a Salamíny.
Sofokles (496-406): zpracovává mýty spojené s městem Théby. Antigona: konflikt mezi světskou mocí a mravními zákony. Král Oidipus: věštba a marný boj s osudem.
Euripides (481-406): polemizuje se zavedenými společenskými principy a náboženskými představami, psychologie postav, zejména ženských. Médeia(viz ukázka): spor rozumu a citu s vášní, ukrytou v ženském nitru. Elektra: stejný námět jako Oresteia (Elektra = Oresteova sestra).
Je rozhodnuto, že přišel činu čas:
hned usmrtím své děti a pak uprchnu!
Teď nesmím váhat, abych nevydala jich
svým nepřátelům, smrti ještě hroznější.
Je souzeno jim zemřít, není vyhnutí,
i usmrtím je sama, jejich matka, já!
Nuže ozbroj se, mé srdce! K čemu otálím
ten úděsný, ale nutný vykonati čin?
Jen vzhůru, bídná ruko, chop se meče, chop,
jen vstup na bolestné žití kolbiště
a neochabuj, nevzpomínej dítek svých,
že je nemáš ráda, žes je porodila - ne!
Jen tento kratičký den dětí nezapomeň
a potom - plakej, plakej! Usmrtíš je sic,
však byly ti drahé - ach, já nešťastná!
b) komedie (kómos = bujarý hudební a taneční průvod). Komedie je rovněž spojena s rituály na počest boha Dionýsa. Je to hra vyvolávající komický účinek, děj má smírný konec, zesměšňuje společenské nešvary a jejich nositele.
Aristofanes (446-388 před n. l.): upozorňuje na úpadek aténské demokracie v období peloponéské války. Např. Žáby, Jezdci, Mír, Lysistrata (motiv dívčí války), Ptáci (fantastický příběh athénských občanů, uskutečňujících svou vidinu lepšího života v ptačím státě).
Dějepisectví: nemělo zpočátku vědecký ráz, úkolem bylo čtenáře poučit, ale i pobavit, zaujmout napínavým dějem. "Otcem dějepisu" je nazýván Hérodotos (485-425 před n. l.) → autor spisu o řecko-perských válkách. Thukidides (460-396 před n. l.): k látce přistupuje vědecky: kriticky hodnotí
prameny.
Řečnictví = základní forma společenské komunikace v oblasti politiky, soudnictví, státní správy. Oslavnou řeč založil Isokrates (436-338 před n. l.) → zastánce sjednocení Řecka pod vedením Makedonie. Jeho odpůrcem byl Demosthenes (384-322 před n. l.): útočné řeči proti Filipu Makedonskému → filipiky
Filozofie: na rozdíl od přírodní filozofie archaického období se filozofické školy obracejí k člověku, etice, poznání. Např. Sokrates (469-399): pro své nekonvenční názory byl odsouzen k smrti. Sám nic nenapsal, byl analfabet, ale jeho myšlenky o pravdě, morálce a smyslu života ovlivnily jeho žáka Platona (427-347): užívá forem dopisu a dialogu pro objasnění problému: Symposion, Ústava, Faidros. Aristoteles (384-322) Platonův žák, jeho učení se stalo základem křesťanské filozofie. V Athénách založil filozofickou školu, byl vychovatelem Alexandra Makedonského. Obsáhl veškeré vědění starověku (etiku, politiku, přírodní vědy, slovesné umění): Umění řečnické (Rétorika), Poetika (normy pro dramatické dílo, princip tří jednot - místa, času a děje).
3. období helénistické (4.-1. st. před n. l., od smrti Alexandra Makedonského 323 po dobytí Egypta Římany r. 30)
S výboji Alexandra Makedonského se řecká kultura rozšiřuje do celého východního Středomoří a na Blízký východ a prolíná se s kulturami východních civilizací. Kulturní centra: Pergamos (Persie), Antiochie (Sýrie), Alexandrie (Egypt).
V Athénách se zrodila nová komedie → zaměřila se na motivy ze soukromého života (rodinné problémy, rafinované zápletky, humorná duchaplná konverzace): Menandros (342-290) - hra Škarohlíd.
Poezie → nový žánr idyla = krátká báseň z pastýřského prostředí, uplatnila se v bukolické poezii (búkolikos = pastýřský): oslava venkovského života → Theokritos (300-260).
Filozofie: zesiluje se zájem o člověka, jeho individualitu. Např. epikurejci (zakladatel Epikuros) hledají podstatu štěstí a blaženosti. Stoická škola (zakladatel Zenon z Kitia) se zabývá otázkami mravnosti, život se musí podřídit rozumu a přirozenosti.
4. období římské (1 .st.před n. l.-zánik říše západořímské v 5. st. n. l.)
Plutarchos (50-120 n. l.): historik a životopisec → dílo Souběžné životopisy.
II. Římská literatura
Vyvíjí se od 3. stol. před n. l. po zánik říše r. 476 n. l.
Vznikla na základě setkání domácí tematiky s vyspělými kulturami Etrusků a Řeků. Římská literatura je psána latinsky latinkou (převzatou od Etrusků, kteří ji vytvořili z řecké alfabety). Vedle klasické latiny existovala i latina "vulgární" (lidová), z níž se vyvinuly románské jazyky.
1. Staré období (3.-2. st. před n. l.)
Nejstarší literatura se rozvíjela v rámci lidové slovesnosti (náboženské písně). 240 před n. l. vzdělaný řecký propuštěnec Livius Andronicus přeložil pro římské divadlo první řeckou tragédii a komedii, později Odysseu.
Novou komedii tvoří 2 římští autoři: Plautus (251-184): rodinné historky, milostné příběhy plné zvratů a intrik. Plautus vytvořil ustálené lidské typy (hloupý a lakomý pán, chytrý otrok, chlubivý mluvka). Lakomý pán je ústřední postavou Komedie o hrnci (viz Molièrův Lakomec), lstivý otrok vystupuje v komedii Pseudolus a chvástavý voják je hlavní postavou hry Chlubný voják. Plautus užívá "jazyk ulice" (kupců, otroků). Terentius (195-159) pocházel z vyšší vrstvy, psal uhlazenějším jazykem, jeho hry jsou umírněné, intelektuální, např. Dívka z Andru.
První autor prózy: Cato Starší (234-149), konzervativní politik, naučná díla
Satira → Lucilius (180-101): zesměšňuje a kritizuje špatné vlastnosti jednotlivců a nešvary ve společnosti.
2. Klasické (zlaté) období (1. st. před n. l.-r. 14 n. l., tj. smrt císaře Augusta)
→ zlatý fond římského písemnictví. Marcus Tulius Cicero (106-43): vynikající řečník, politik, filozof. Proslul hlavně politickými a soudními projevy, nejznámější proti Catilinovi. Teorii řečnictví shrnul ve spise Řečník. Jeho jazyk je pokládán za vrchol klasické latiny (cicerónská latina).
Gaius Julius Caesar (100-44): historické dílo Zápisky o válce galské = vzpomínky na dobývání Galie, život Keltů (věcný, strohý sloh).
Gaius Valerius Catulus (84-54): své pocity z tragické lásky k milence Lesbii vyjádřil v básni Nenávidím a miluji.
Titus Livius (55 před n. l.-17 n. l.): Dějiny od založení města → zidealizované mravy prvních Římanů srovnává se současností.
3 nejslavnější římští básníci:
Publius Vergilius Maro (70-19 před n. l.) oslavoval osobnost a politiku císaře Augusta. Sbírky Zpěvy pastýřské (Bukolika) 12 básní zvaných eklogy → žánrové obrázky z pastýřského života = alegorií aktuálních dobových problémů, Zpěvy rolnické (Georgika): rady z oblasti zemědělství, snahy o jeho obnovu; Aeneis → 12 knih příběhů trójského hrdiny a mytického praotce Aenea, na zakázku císaře Augusta, římský "ekvivalent" Odyssey, při pokusu o její zničení (nezdála se mu dokonalá) byl Vergilius zavražděn (cestoval z Egypta lodí, byl mu podáván jed, na příkaz císaře)
Publius Ovidius Naso (43 před n. l.-18 n. l.): nepodporoval Augustovu politiku, proto byl poslán do vyhnanství do Tomidy (dnešní Konstanca v Rumunsku). Listy heroin → forma básnických dopisů, ženy známé z mytologie píší svým manželům. Umění milovat → poučení mládeži, jak se zalíbit opačnému pohlaví. Proměny (Metamorfózy): 250 převyprávěných řeckých a římských bájí, jejichž společným motivem je proměna (člověka v rostlinu, zvíře, kámen…). Žalozpěvy a Listy z Pontu zachycují básníkovo utrpení ve vyhnanství a stesk po Římě.
Quintus Horatius Flacus (65-8 před n. l.): zachycuje soukromý život, jeho radosti, strasti. Filozof a přírodní lyrik, zastánce epikurejské filozofie. V díle Ódy oslavuje bohy, vlast, přátelství a lásku. Listy k Pistonům: teoretické zásady básnického umění.
3. Postklasické období (r. 14-konec 5. stol. n. l.)
Období despotismu císaře Nera, cenzura, vyhnanství a popravy spisovatelů. Jedním z nich byl např. filozof Seneca (4 před n. l.-65 n. l.), vychovatel Nera, přinucen k sebevraždě, stoik, zastánce rovnosti lidí, laskavého přístupu k otrokům.
Publius Cornelius Tacitus (55-120): nejlepší římský historik, odpůrce císařství. Historii raného císařství popsal ve spisech Dějiny a Letopisy. Způsob života Germánů v díle Germania (zmiňuje se i o kmenech na našem území).
Obětí Nera se stal i prozaik, satirik Gaius Petronius zvaný Arbiter (rozhodčí vkusu). V románu Satiricon zobrazil společnost své doby, nejslavnější epizoda románu: Hostina u Trimalchiona → satirický příběh zesměšňující povrchnost, rozmařilost a omezenost římských zbohatlíků.
Na rozklad římské společnosti reagoval svými epigramy Marcus Valerius Martialis (40-104). Epigram vznikl v 6. st. v Řecku a původně to byl nápis na hrob nebo věnování. Později se z něj vyvinul samostatný literární žánr krátký rozsahem, satiricky vyjadřující nějakou adresnou myšlenku. Skládá se z expozice (úvodu) a pointy (výrazného, někdy překvapivého závěru).
Od 3. stol. nabývá velkého významu patristika (patres = otcové), tj. tvorba církevních představitelů formulujících křesťanské učení. K nejvýznamnějším církevním Otcům patřil Aurelius Augustinus neboli sv. Augustin (354-430): Vyznání → nejstarší evropská autobiografie; O boží obci → z tohoto díla vycházela scholastika (nejdůležitější směr křesťanské středověké filozofie a vzdělání). Další círk. Otcové: Ambrosius, Jan Zlatoústý ad.
Vznešení Římané mnohdy podporovali umělce: nejznámější byl Maecenas (74-8 před n. l) → název mecenáš, mezi jeho chráněnce patřil i Vergilius.
Literární ambice měli i někteří císaři: Marcus Aurelius (121-180: "filozof na trůně" → Hovory k sobě (část napsal na území Slovenska).
Nejčastější formou knihy byl papyrový nebo pergamenový svitek, v pozdní antice se objevil kodex (předchůdce vázané knihy).
Na antiku navazuje evropské umění v době karolinské renesance (za vlády Karla Velikého v 8.-9. st.), humanismu a renesance ve 14.-15. st., klasicismu v 18. st.

Nejstarší písemnictví

17. února 2010 v 23:55 První (4) / Třetí (6)
Nejstarší písemnictví
Evropská kulturní a literární tradice má dva zdroje: kultury antické a kultury židovsko-křesťanské, nezpochybnitelný je vliv kultury starověkého Orientu.
První slovesné projevy s určitou uměleckou hodnotou: obřadní texty (magické průpovědi, zaříkávadla a zaklínadla), z kterých se postupně vyčlenily obřady rodinné, doprovázené lyrickými písněmi - ukolébavkami, svatebními a pohřebními písněmi.
Jiným druhem ústního slovesného umění byly pranostiky (vycházejí ze zkušenosti s počasím), pořekadla (z poznání lidského chování, života společnosti) a přísloví (obecně přijímané mravní zásady). Mýty (texty posvátného charakteru): představy lidí o vzniku světa. Písmo: Sumerové v 4. tisíciletí př. n. l. - jejich texty sloužily náboženským a praktickým účelům (soubory modliteb, mravní naučení, hymny na oslavu bohů, obřadní písně, úřední a hospodářské záznamy).
1. Mezopotámie
První známé písmo → obyvatelé starověké Mezopotámie Sumerové → klínové. Jeden druh (písmo Chetitů) rozluštil poč. 20. st. český vědec Bedřich Hrozný (1879-1952). První známou literární památkou: Epos o Gilgamešovi ze 3. tis. př. n. l.: cyklus epických básní volně spjatých postavou mytického krále Gilgameše, bájného vládce města Uruk. Řeší hluboké životní problémy: nalezení tajemství věčného života. Některé epizody (stvoření světa a člověka, potopa světa) byly převzaty (upravené podobě) do bible. V češtině: převyprávěno Vojtěchem Zamarovským.
2. Egypt
Hieroglyfické písmo rozluštil Jean Francois Champollion r. 1822. První písemné památky už od 4. tis. na stěnách chrámů, v pyramidách → texty pyramid (záznamy o stavbě, o osobě, které byla určena) nebo knihy mrtvých. Nejužívanějším materiálem na psaní se stal papyrus (památky rázu naučného, milostného, zábavného).
Vlastní životopis Sinuhetův z 20. st. př. n. l. (Insp. Mika Waltari k napsání románu Egypťan Sinuhet.)
Achnatonův Hymnus na slunce ze 14. st. př. n. l. je dílem faraona a náboženského reformátora Amenhotepa IV. - Achnatona. Lyrický
Od dobytí Egypta (4. st. př. n. l.) Alexandrem Velikým založení Alexandrie se toto město stává na celá staletí střediskem helénistické kultury.
3. Hebrejské písemnictví
Spojuje (již zaniklé) civilizace Předního východu a Evropu.
Hebrejská bible vznikala od 12. do 2. st. př. n. l. a je psána hebrejsky a aramejsky. Židovská náboženská obec texty kanonizovala = pojala je jako zákon, jako pravidla náboženské víry a morálky. Křesťanská církev učinila tyto texty v podobě Starého zákona součástí křesťanské bible. Starý zákon shrnuje židovskou historickou a náboženskou tradici → je to soubor historických, liturgických, právnických a literárních textů, odrážejících duchovní život Palestiny od nejstarších dob do počátku křesťanství. Nejstarší rukopisy Starého zákona byly nalezeny v Kumránu, v jeskyních u Mrtvého moře r. 1947. Měly tvar svitků a pocházejí z období od 4. st. př. n. l. do r. 68 n. l. (rok potlačení žid.povstání Římany).
Části Starého zákona :
Pět knih Mojžíšových, Pentateuch/Tóra :
1. Genesis (stvoření světa a člověka, vyhnání Adama a Evy z ráje, zavraždění Ábela Kainem, potopa světa, Noemova archa…)
2. Exodus (útěk Židů z Egypta, desatero přikázání)
3. Leviticus, 4. Numeri, 5. Deuteronomium: obsahují Mojžíšovy promluvy, naučení během cesty do "zaslíbené země". Tóra je základní text žid. náboženství předčítaný při obřadech v žid. synagogách.
Knihy proroků: dějiny Izraele: knihy Jozue, Soudců, dvě knihy Samuelovy; výroky proroků - Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela, Daniela, Dvanáct proroků
Svaté spisy:
  • Žalmy → autorem je údajně král David z 1. pol. 10. st. př. n. l.
  • Jób → příběh muže, kterého Bůh podrobil těžkým zkouškám
  • Přísloví
  • Pět svitků → Píseň písní (Šalamounova píseň - jedna z nejkrásnějších milostných skladeb světové literatury), Rút, Kazatel, Jeremiášův pláč, Ester. I Přísloví a Kazatel jsou připisovány králi Šalamounovi, synovi krále Davida.
  • Kniha Danielova s mystickým zjevením - apokalypsou
  • Dvě knihy Makabejských - historie židovského povstání proti hrůzovládě syrského krále Antiocha IV.
Druhým základním dílem judaismu je Talmud = náboženské poučky a jejich výklad
Nový zákon vznikal v 1. a 2. stol. n. l., byl sepsán v řečtině a představuje hlavní pramen křesťanského náboženství.
4 evangelia (Markovo, Matoušovo, Janovo a Lukášovo.
O Ježíši existují svědectví i v historických dílech (např. u Josepha Flavia, Tacita, Plinia Mladšího).
Skutky apoštolů - osudy Ježíšových učedníků
Epištoly - 21 apoštolských listů sepsaných Pavlem, Jakubem, Petrem, Janem a Judou (základy křesťanského náboženství, filozofie a mravouky, např. List Římanům od Pavla z Tarsu)
Zjevení sv.Jana neboli Apokalypsa: předpovídá budoucnost křesť. církve, konec světa a poslední soud.
Literatura celá staletí čerpá z Bible inspiraci: 19.-20. století např. : H. Sienkiewicz - Quo vadis?, T. Mann - Josef a bratři jeho, N. Kazantzakis - Kristus znovu ukřižovaný, M. Bulgakov - Mistr a Markétka, J. Steinbeck - Na východ od ráje, F. Hrubín - Jobova noc, A. L. Webber a T. Rice - Jesus Christ Superstar atd.
Překlady Bible : Velký význam mělo přeložení Srarého zákona do latiny kolem r. 400 sv. Jeronýmem - Vulgáta. V přibližně stejné době přeložil biskup Wulfila bibli do vizigótštiny - jeho rukopis vyšel ve skvostné úpravě kolem r. 500 pod názvem Codex argenteus (ve sbírkách císaře Rudolfa II., za 30leté války byl ukraden z Prahy Švédy a dnes je uložen v univerzitní knihovně v Uppsale). V 9. stol.byly části bible přeloženy Konstantinem do staroslověnštiny a přineseny r. 863 na Velkou Moravu. Z 11.-12.st. máme první překlady části bible do češtiny, soustavně byla bible překládána za Václava IV. a Husovou zásluhou utvořen jeden celek. Nejstarší rukopisná česká bible byla Leskovicko-drážďanská z r. 1380. Shořela r. 1914 v Belgii, kam byla zapůjčena. Nejstarší zachovaný rukopis je Litoměřicko-třeboňská bible z poč. 15. st. Po vynálezu knihtisku vzniklo několik exemplářů, Jiří Melantrich z Aventýna tiskl tzv. melantrišky, nejvýznamnější tištěnou biblí se stala Bible kralická, kterou přeložili Jan Blahoslav a jeho žáci a vycházela v letech 1579-1593 v Kralicích na Moravě. Do němčiny přeložil bibli r. 1534 M. Luther.
4. Indie
Ve 2. tisíciletí př. Kr. → posvátné náboženské knihy - védy. Jejich nejvýznamnější součástí jsou hymny, např. Rgvéd oslavující přírodní bohy. Jazyk se nazývá védský. Teprve později vznikl sanskrt.
V sanskrtu jsou psány 2 rozsáhlé eposy vznikající od 4. st. př. Kr. do 4. st. po Kr. pod vlivem hinduismu: Máhábhárata = nejrozsáhlejší báseň na světě o bratrovražedném boji Bharatovců = souhrn staroindického vědění, filozofie,zákonů a morálky. Rámájana = epos o Rámovi a Sítě ve vyhnanství. Hrdinové překonávají nástrahy, nikoli však pověry a předsudky. Zvláštní ráz dodává eposu líčení exotické přírody, indická mytologie, zlidštěný svět zvířat. Jsou vyzdvihovány ideály hrdinské ctnosti, synovské oddanosti, ženiny věrnosti, její sebeobětování a postavení ve společnosti.
Od 5. st. př. Kr. → v Indii šíří buddhismus → zakladatelem je ind.princ Siddhárta Gautama (563-483 př. Kr.) zvaný Buddha (Probuzený), obsahem učení = označení cesty, jak překonat utrpení člověka a dosáhnout nirvány = stavu blaženosti duše.
3.-8. st. n. l. = "zlatý věk indické literatury". Tradici má indické drama: např. Hliněný vozíček - autor je asi král Šúdraka (3. nebo 4. st.). Básník Kálidása (4.-5. st.) je autor lyrické básně Oblak poslem lásky a hry Šakuntala.
Indické bajky převyprávěl Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.
5. Čína
Znakové písmo; filozofie: a) konfucianismus (5. st. př. Kr.) → Konfucius: podřízení jedince zájmům společnosti, ideál = je ušlechtilý člověk, osvícený vládce, proti násilí rozum a moc mravní síly, výsledkem je harmonická společnost. Nejstarší sbírka poezie s náměty zemědělské práce a lásky: Kniha písní je připisována Konfuciovi, ale její části vznikaly od 11. do 6. st. př. Kr. Obsahuje lidovou i umělou tvorbu. b) taoismus (4. st. př. Kr.) → je Lao-c'. Tao = cesta = nezávislý život v souladu s přírodou, nezasahovat do přirozeného běhu věcí.
V 1. st. po Kr. → do Číny buddhismus a značně ovlivňuje myšlení lidí i kulturu.
7.- poč. 10. stol. = "zlatý věk čínské literatury": Li Po (8. st.) → píše o víně, volnosti, přírodě; Tu Fu (8. st.) → subjektivní lyrik.
Ve 14. st. je položen základ vypravěčského románu (lidová vyprávění o zbojnících, např. Příběhy od jezerního břehu autora Š'Naj-ana).
6. Písemnictví perské
Nejstarší = náboženské texty ze 7. st. př. Kr. Avesta =modlitby, mýty, právnické texty, lyrické písně, připisována zakladateli staroperského náboženství Zarathuštrovi (7.- 6. st. př. Kr.)
7. Písemnictví japonské
Poezie: Sbírka deseti tisíc listů (2. pol. 8. st.).
Poč. 11. st. zde vznikl 1. román na světě Vyprávění o Gendžim, autorkou je dvorní dáma Murasaki.
Nejznámějším japonským básníkem je Bašó (1644-1694)

Vývoj poválečné poezie

16. února 2010 v 21:53 Maturitní
I. Od osvobození k Únoru
Byl charakteristický uměleckou pluralitou: 5 básnických skupin:
Ohnice - hlásí se k odkazu Jiřího Ortena, k teorii "nahého člověka" bezbranného vůči okolnímu světu. Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ivan Diviš
Mladí katolíci - Vokolek, Slavík
Syntetický realismus - skupina kolem Rudého práva v čele s Jiřím Hájkem, Ivanem Skálou
RA: malířská a literární skupina navazující na surrealisty, např. Ludvík Kundera (Záviš Kalandra, Václav Černý)
Skupina 42: zformovala se za okupace (1938), vybírá si téma města, každodenního života, orientuje se na angloamerickou literaturu. Josef Kainar, Jiřina Hauková, Jiří Kolář, Ivan Blatný, výtvarník Kamil Lhoták, literární teoretici Jindřich Chalupecký a Jan Grossmann.
Spisovatelé se vyrovnávali s prožitky z války, zrodilo se přesvědčení, že předválečný řád nebyl schopen uhájit demokracii, proto se mnozí autoři rozhodli podpořit svou tvorbou vytvoření nové společnosti, kterou spojovali (pod vlivem SSSR jako osvoboditele) se socialismem. Toto úsilí vyjadřují poválečné sbírky Holana, Hrubína, Halase.
Další vývoj literatury již nebyl tak jednoznačný: Na prvním sjezdu spisovatelů 1946 vznikly dvě protikladné koncepce:
1. žádala umělce o aktivní přístup k socialistické revoluci a orientaci na SSSR.
2. formulovaná v Kritickém měsíčníku Václava Černého (literární kritik, profesor UK, po 1948 souzen za své názory a definitivně umlčen jako signatář Charty 77) orientace na západoevropské směry a na člověka jako osobnost.
Rudé temno
1948-1956
Širší diferenciace tvorby je radikálně omezena. 1949 vznikl Svaz československých spisovatelů a jedinou možnou tvůrčí metodou byl vyhlášen socialistický realismus: všechny funkce umění zjednodušil pouze na funkci společenskou a ideovou (= umění musí podporovat režim), přeceňoval tematiku a výchovný záměr, nerespektoval estetickou funkci umění a tvůrčí individualitu. Bylo potlačeno právo autora na subjektivní sebevyjádření, osobní prožitek, individuální výraz měl být nahrazen výrazem kolektivním, ve jménu lidovosti a političnosti byla do pozadí zatlačena sféra intimní a morální. Vyzvedáván byl hlavně Jiří Wolker (jako autor neproblematický). Zavržen byl např. Orten, ale i Mácha, vyhrotila se kampaň proti Halasovi, Seifertovi (jeho Píseň o Viktorce byla označena za výsměch pracujícímu člověku, výraz úpadkové nálady naší inteligence) a Hrubínovi (jeho Hirošima je prý temná, plná zmaru a osobního smutku, který zkresluje světlé obrysy naší přítomnosti a budoucnosti).
Byly pořízeny seznamy zakázané literatury:
- ruralisté, katoličtí autoři, legionáři
- poúnoroví emigranti (Blatný, Čep, Peroutka, Hostovský…)
- autoři odsouzení v "monstrprocesech" začátkem 50. let k trestu smrti nebo vězení (Zdeněk Kalista, J. Zahradníček, Bedřich Fučík,F. Křelina, J. Knap…)
Někteří autoři se snažili uniknout této situaci lyrickou poezií, návratem k domovu, rodině, dětství (Nezval, Seifert).
Byly zakázány některé noviny a časopisy: Listy, Lidové noviny.
Od Stalina k Pražskému jaru
1956-1970
Po odhalení "kultu osobnosti" Stalina začala v české poezii krystalizovat tvorba básníků kolem časopisu Květen - poezie všedního dne, Květňáci (navázali na Skupinu 42): Holub, Šiktanc, Šotola.
Básníci se zamýšlejí nad smyslem života v tomto složitém období a neklidném světě, který se člověku odcizuje: Kainar, Mikulášek, Hrubín, Holan.
Holanova poezie je obtížně srozumitelná: imponuje nastupující básnické generaci: J. Hanzlík, I. Wernisch, J. Gruša.
Jiní se zaměřili po vzoru beatniků na provokativní ironizování a podemílání jistot, stylizují se do postavy villonského vyděděnce: Václav Hrabě.
Další si razí cestu do oblasti písňových textů: J. Suchý, J. Šlitr (zakládají r. 1957 Semafor - SEdm MAlých FORem), J. Vodňanský.
Husákova normalizace
70. léta
Pokus normalizovat všechny odchylky poezie jako celou společnost.
Někteří autoři zaujali pozice v normalizovaném Svazu spisovatelů a vrátili se k politickým proklamacím: Pilař, Taufer, Skála, Rybák, Šajner.
Klesá i úroveň tvorby M. Floriana. Seifert publikuje pouze v samizdatech.
Mladší básníci překonávají krizový stav intimní a erotickou poezií (Sýs, Žáček, Skarlant) nebo náměty domova, venkova, přírody (Černík, Odehnal).
Pokusem o obnovení meditativní lyriky byla tvorba Josefa Peterky - hledá pozitiva v životě.
Výrazně se uplatňují i ženy: Marcela Chmarová a Lenka Chytilová - přinesly do poezie problematiku zaměstnané ženy, sužované rozpory mezi proklamovanou emancipací a tíživou zkušeností manželky, matky či milenky ve světě rozpadajících se citových vztahů.
V tvorbě pokračují i básníci zbavení možnosti publikovat = disidenti. Jejich práce jsou vydávány v rukopisných edicích jako např.:
- Edice Petlice - Ludvík Vaculík
- Expedice - bratři Havlové, Jan Lopatka
- Kvart - Jan Vladislav
- Česká expedice - Jaromír Hořec
Dále vycházejí strojopisné sborníky a časopisy: Obsah, Kritický sborník, Vokno - Revolver revue
Exilové autory vydávají nakladatelství v zahraničí:
- 68 Publishers (vzniklo 1971) - Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová - Toronto
- Německo: Index, Arkýř, Poezie mimo domov
- Anglie: Rozmluvy
Exilové časopisy:
- Svědectví - Pavel Tigrid - Paříž
- Listy - Jiří Pelikán - Řím
V 70. A 80. letech se vytvořily 3 proudy literatury:
1. Oficiální literatura vydávaná domácími nakladatelstvími
2. Ineditní = samizdatová - opisovaná na stroji a tajně distribuovaná
3. Exilová
Charta 77 - prohlášení s požadavkem, aby soudobý režim dodržoval svoje vlastní zákony a Listinu základních lidských práv a svobod. Prvními mluvčími byli Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a zahraničí Jiří Hájek.
Opět je vydán seznam zakázaných autorů, tzv. "index": Kundera, Havel, Tigrid, Vaculík, Lustig, Škvorecký, Mňačko…
130 filmů uzamčeno do trezoru, např.: Ucho, Skřivánci na niti…
"Osmdesátky"
Znamenala až na výjimky stagnaci, která se projevila poklesem čtenářského zájmu. Ineditní poezie se uchýlila do sféry protestních písní, v nichž zazněla obžaloba a výsměch brutální totalitní moci, která deformuje lidské vědomí: Karel Kryl, Jaroslav Nohavica, Jiří Dědeček, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek.
Rozvíjí se undergroundová tvorba: Egon Bondy (Zbyněk Fišer - filozof, kandidát věd), Jáchym Topol, Marie Donátová, Ivan Martin Jirous "Magor". Typickým rysem je rozhodný odpor proti všemu oficiálnímu. Vyznačuje se syrovostí a drsností výrazu, nevyhýbá se vulgarismům, např. Magorovy Labutí písně (1948) - básnický záznam vězeňských zážitků. Tato poezie úzce souvisela s činností hudebních skupin (Plastic People of the Univers). Nejvýznamnějším světovým představitelem undergroundové hudby byl zenbuddhista Frank Zappa.
Po roce 1989
Obnovuje se umělecká pluralita, experimentální, postmoderní poezie, vydávají se dříve zakázaní autoři.

Česká poválečná poezie do 1948

14. února 2010 v 23:39 Maturitní
Česká poválečná poezie do roku 1948
doba těsně po válce - nejednotnost a názorová diferencovanost; jsou vydávány sbírky, které nemohly vyjít za války + díla vyjadřující radost ze svobody:
Vl. Holan - Dík Sovětskému svazu; Rudoarmějci
J. Seifert - Přilba hlíny
F. Halas - Barikáda
Fr. Hrubín - Chléb s ocelí, Jobova noc
J. Zahradníček - Stará země
Verše se vyznačují velikým patosem, vzdávají hold osvoboditelům; vypjatá expresivita výrazu; estetická rovina díla je mnohdy nahrazována politickou aktuálností a snahou oslovit ohromujícími dojmy co nejširší spektrum čtenářů
Zároveň znepokojení a obavy z budoucnosti - hl. katoličtí básníci spojovali nástup levice s duchovní záhubou národa (hl. J. Zahradníček - Znamení moci) a také Fr. Hrubín v díle Hirošima
Literární skupiny:
Skupina 42 - vznikla již za okupace, existovala do roku 1948 (emigrace I. Blatného; J. Kainar se orientuje jinam); inspirace městskou civilizací, zejména velkoměstskou periférií; část skupiny pod vlivem existencialismu; je volena mluva prozaická, hovorová, se slangovými výrazy; převažují pocity deziluze, marnosti, hnusu a nicoty; Jiří Kolář, Josef Kainar, Ivan Blatný, Jiřina Hauková; teoretik Jindřich Chalupecký
Skupina Ohnice - navazovala na J. Ortena (sbírka Ohnice); hl. představitel Kamil Bednář - stať Slovo k mladým (1940), kde hovoří o tzv. nahém člověku - hledajícím své lidské nitro, jedinečnost své osobnosti, snaží se najít podstatu lidské existence; pocity úzkosti, obav, smutku i zmaru; Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, později Ivan Diviš
Surrealistická skupina - po jejím rozpuštění V. Nezvalem r. 1938 ji znovu ustavil Vratislav Effenberger
Skupina Ra - též vzniká v době okupace, surrealistické tendence, ale nedůvěra k čistému psychickému automatismu; opět promyšlená kompozice; Ludvík Kundera; Zdeněk Lorenc
Skupina Rudého práva - 1945; snaha o tzv. syntetický realismus; Ivan Skála; Sergej Machonin
Skupina Mladé fronty - tzv. dynamoarchisté (dynamis-síla, archien-vládnout); experimenty tematické i jazykové; revoluční radikalismus; František Listopad, Ladislav Fikar


Funkční styly

14. února 2010 v 23:28 Jazyk
Jazykové styly, slohotvorní činitelé
komunikace = vzájemný styk, přenos informace, spojení
1) verbální forma:
a) mluvená - pomocí řeči
b) písemná - pomocí písma
2) neverbální forma
jazykový projev- verbální dorozumívání
a) vytvořen mluvčím nebo pisatelem (podle formy)
b) je v něm užito vyjadřovacích prostředků určitého typu
c) je někomu určen
d) má určitý obsah
styl (sloh) - závisí na výběru a uspořádání jednotlivých prostředků
stylistika = nauka o slohu
slohotvorní činitelé = podmínky, za kterých projev vzniká
1) subjektivní (individuální, osobní) - týkají se osoby autora projevu (věk, pohlaví, vzdělání)
a) věcné
b) jazykové
(individuální styly - velké rozdíly v umělecké literatuře)
2) objektivní (obecně platné) - podmínky a okolnosti, jimiž je mluvčí nebo pisatel vázán a k nimž musí při výběru a uspořádání jazykových prostředků přihlížet
a) podle zaměření a funkce projevu (sdělná funkce, estetická funkce…)
b) podle formy projevu (mluvený, psaný)
c) podle situace a prostředí (veřejný, soukromý)
d) podle kontaktu s adresátem (přímý, nepřímý kontakt)
e) podle připravenosti (připravený, nepřipravený)
f) podle střídání mluvčích (monologický, dialogický…)
g) podle vztahu autora k tématu (poučení, přesvědčení, pobavení…)
funkční jazykové styly - rozlišují texty podle funkce
  • běžně dorozumívací styl: hovorový jazyk, nespisovná čeština
  • odborný styl: spisovný styl, psaný i mluvený
  • administrativní styl: spisovný jazyk, formuláře, tiskopisy; psané projevy
  • umělecký styl - obrazná vyjádření, slohově zabarvená slova (expresivní), psané i mluvené projevy, písně
  • publicistický styl - spisovný jazyk - média; psané, mluvené projevy - veřejné
  • řečnický styl - mluvené veřejné projevy - spisovný jazyk

Transgresiv (s laskavým svolením nejmenované kolegyně)

10. února 2010 v 11:31 Jazyk
Přechodník (transgresiv) je v lingvistice tvar slovesa vyjadřující současně probíhající nebo navazující děje. V minulosti býval řazen k participiím, protože vyjadřuje participaci (účast) jednoho děje na druhém. Dnes je vedle infinitivu, příčestí minulého a příčestí trpného řazen mezi neurčité slovesné tvary. Pojem příčestí, který roku 1822 vytvořili Josef Dobrovský a Václav Hanka polopřekladem z ruského pričástie, již přechodníky nezahrnoval. Za autora českého slova přechodník je považován Jan Gebauer (1838-1907).

Zpřídavnělý přechodník je tvarem přídavného jména odvozeným ze slovesného přechodníku.

Ustrnulý přechodník je příslovce nebo předložka vzniklá částečným nebo úplným ustrnutím slovesného přechodníku.

V češtině se postupem času přechodníky přestaly běžně používat a nyní jsou považovány za tvary archaické či archaizující. Nejčastěji se objevují v historické a umělecké literatuře. Ve větě zastávají funkci doplňku (vztahují se k přísudku i k podmětu). Běžně se užívají pouze ustrnulé přechodníky (např. vyjma, vkleče, nehledě) a přítomné (současné) zpřídavnělé přechodníky (např. sedící).

Slovesný přechodník se používá jen tehdy, mají-li děje společný podmět, např: Svolavše své plémě vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou,… Proto je chybně například věta: Projížděje touto stanicí a hledě z okna, uletěl mi klobouk.

Kde není vazba k podmětu zachována, považuje se přechodník za ustrnulý, třebaže si ještě částečně může zachovávat slovesnou valenci, například tvořit vedlejší větu: Soudě podle mraků, bude pršet. Je to nekvalitní, o ceně ani nemluvě. Sešli se všichni zaměstnanci školy, vyjma školníka.

Druhy přechodníků
Gramaticky přechodník vyjadřuje číslo, čas, slovesný rod, vid a jmenný rod. Proto se při časování uvádí jen tři kategorie (např. -a/-ouc/-ouce), které postupně označují jednotné číslo mužského rodu (on jsa), jednotné číslo rodu ženského a středního (ona/ono jsouc) a množné číslo bez ohledu na rod (oni/ony/ona jsouce).

Přechodníky dělíme na:

Přechodník předčasný (minulý) - vyjadřuje děj předcházející před dějem přísudku (…svolavše své plémě vzdali…). Vytváří se ze sloves dokonavých, koncovky se řídí podle příčestí minulého (od koncovek -l/-la/-lo).
Je-li před -l/-la/-lo samohláska (pověsil/la/lo), tvoří se koncovkami -v, -vši, -vše (pověsiv, pověsivši, pověsivše).
Je-li před -l/-la/-lo souhláska (upekl/la/lo), je přechodník v mužském rodě často s nulovou koncovkou a v ostatních rodech má koncovky -ši, -še (upekO, upekši, upekše).
Přechodník současný (přítomný) - vyjadřuje děj současný s dějem přísudku (…přicházejíce slyší…). Tvoří se ze sloves nedokonavých, koncovky se řídí podle zakončení 3. osoby množného čísla (od koncovek -ou/-í).
Je-li sloveso zakončeno na -ou (jdou), tvoří se koncovkami -a, -ouc, -ouce (jda, jdouc, jdouce).
Je-li sloveso zakončeno na -í (běží), tvoří se koncovkami -e, -íc, -íce (běže, běžíc, běžíce).
Přechodník budoucí - pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti se používá podobný tvar utvořený shodně jako přechodník současný nebo minulý, ale z dokonavého slovesa. Pořídí si psa, aby byla, přijdouc domů, přivítána. Získavše půjčku, budeme podnikat.

Ustrnulé přechodníky
Některé přechodníkové tvary ustrnuly do podoby předložek a příslovcí:

vyjma, vyjmouc, vyjímajíc, vyjímaje, počínaje, chtě nechtě, chtíc nechtíc, takřka, takříkajíc, stoje, leže, kleče, sedě, vstoje, vleže, vkleče, vsedě, vstávaje, lehaje, soudě, soudíc, nehledě, nehledíc, nemluvě, vycházeje, vycházejíc, zahrnuje, zahrnujíc, nedbaje, nedbajíc, ne/počítaje, ne/počítajíc

Zpřídavnělé přechodníky
Z přechodníků se odvozují i slovesná přídavná jména (verbální adjektiva), nazývaná též zpřídavnělé přechodníky:

ze současného přechodníku (jdoucí, běžící, dělající, tisknoucí)
z předčasného přechodníku (pověsivší, přišedší, přinesší)
Podobným způsobem jako zpřídavnělé přechodníky se tvoří též zpřídavnělé příčestí činné (spadl/spadlý) a trpné (udělán/udělaný). Zpřídavnělé příčestí činné má podobný nebo stejný význam jako předčasný přechodník, nelze však utvořit ke všem slovesům.

Předčasný přechodník byl do češtiny obrozenci uměle přejat na počátku 19. století z ruštiny. Do obecné češtiny nikdy výrazně nepronikl a vždy byl vnímán jako archaický nebo knižní. Do spisovné češtiny pronikl jen u dokonavých sloves. U nedokonavých sloves (měvší, pracovavší) se neujalo, třebaže obrozenci (Jirásek, Šafařík, Jungmann, Presl) je používali i tam.

Latinská terminologie

10. února 2010 v 0:04 Jazyk
1. pád nominativ
1. stupeň pozitiv
2. pád genitiv
2. stupeň
3. pád dativ
3. stupeň superlativ
4. pád akuzativ
5. pád vokativ
6. pád lokál
7. pád instrumentál
A
abreviace zkracování
adjektivum přídavné jméno
adjektivum verbální / verbální adjektivum přídavné jméno slovesné
adjunkce přimykání
adverbiale příslovečné určení
adverbium příslovce
akcent přízvuk (slovní)
aktivum rod (slovesný) činný
akuzativ 4. pád
alternace střídání hlásek
anakolut
analogie
anglicismus
antonymum slovo významem protikladné
antroponymum podstatné jméno vlastní osobní
apelativum podstatné jméno obecné
apozice (I) přístavek
apozice (II) přistavování
apoziopeze neukončená výpověď
argot
argotismus
archaismus prostředek (jazykový) zastaralý
asimilace souhlásek spodoba souhlásek
asimilace znělosti spodoba znělosti
atrakce spodoba skladebná
atribut přívlastek
atribut verbální doplněk
augmentativum zveličené podstatné nebo přídavné jméno
automatizace zevšednění jazykového prostředku jeho častým užíváním v obvyklé podobě
B
bilingvismus dvojjazyčnost
brusičství purismus
C
citoslovce interjekce
citoslovce emocionální / emocionální citoslovce
citoslovce kontaktové / kontaktové citoslovce
citoslovce zvukomalebné / zvukomalebné citoslovce
čas budoucí / budoucí čas futurum
čas minulý / minulý čas préteritum
čas přítomný / přítomný čas prézens
čas relativní / relativní čas
časování konjugace
částice partikule
číslo dvojné / dvojné číslo duál
číslo jednotné / jednotné číslo singulár
číslo množné / množné číslo plurál
číslovka numerale [-rá-]
dativ 3. pád
deklinace skloňování
deminutivum slovo zdrobnělé
derivace odvozování
determinace určování
determinologizace přechod termínů do oblasti méně odborné i neodborné(pojem, parametr,počítač)
dialekt nářečí
dialektismus
dialog rozhovor
diftong dvojhláska
doplněk atribut verbální
duál číslo dvojné
dvojhláska diftong
E
elipsa věta neúplná věta eliptická
etymologie nauka o zákonitostech vývoje slov a změnách jejich významu
eufemismus pojmenování zjemňující
excerptum výpisek
F
femininum rod ženský
figura prostředek básnického stylu spočívající v seskupování slov nebo vět, přičemž se slovní význam nemění
flexe ohýbání
fonetika nauka o fyziologických a akustických vlastnostech hlásek
fonologie nauka o zvukových prostředcích jazyka
formulář tiskopis
fráze klišé
frazém slovní obrat, úsloví, rčení, větný úsek otřelé slovní spojení, prázdné mluvení
frazeologie soubor ustálených slovních spojení v daném jazyce; nauka o nich
futurum čas budoucí
G
genitiv 2. pád
gradace stupňování (II)
grafém grafický nebo písemný znak
H
homonymie stejné znění slov, přípon nebo koncovek různého významu
homonymie tvarová / tvarová homonymie
homonymum slovo souzvučné
hyperbola nadsázka
hyperkorektnost
hyperonymum slovo významem nadřazené
hypokoristikum mazlivý, důvěrný výraz, běžný v rodinném, důvěrném styku
hyponymum slovo významem podřazené
hypotaxe podřadnost
I
imperativ způsob rozkazovací
imperfektivum sloveso nedokonavé
indikativ způsob oznamovací
infinitiv
instrumentál 7. pád
interdialekt nadnářečí
interjekce citoslovce
internacionalismus
obecné jméno podstatné jméno obecné apelativum
podstatné jméno substantivum
podstatné jméno abstraktní abstraktum
podstatné jméno hromadné kolektivum
podstatné jméno konkrétní konkretum
podstatné jméno látkové
podstatné jméno pomnožné pluralia tantum
podstatné jméno slovesné substantivum verbální
podstatné jméno vlastní vlastní jméno proprium
podstatné jméno vlastní místní vlastní jméno místní toponymum
podstatné jméno vlastní osobní vlastní jméno osobní antroponymum
přídavné jméno adjektivum
přídavné jméno kvalitativní
přídavné jméno přivlastňovací posesivní
přídavné jméno slovesné adjektivum verbální
přídavné jméno zpodstatnělé / zpodstatnělé přídavné jméno adjektivum substantivizované
přechylování moce
K
gramatická kategorie mluvnická kategorie
kalk doslovný překlad
klišé fráze
koherence soudržnost (textu)
kolektivum podstatné jméno hromadné
kolize zápletka
komparace stupňování (I)
komparativ 2. stupeň
kompozice (slova) skládání (slova)
komunikát projev (jazykový)
kondicionál způsob podmiňovací
konektor prostředek navazovací
kongruence shoda
konjugace časování
konjunkce spojka
konsonant souhláska
konstrukce polovětná / polovětná konstrukce polopredikativní konstrukce
konstrukce slovesná / slovesná konstrukce konstrukce verbální
kontaminace vznik nového (zpravidla nesprávného) slova nebo časteji spojení mechanickým spojením, křížení dvou významově blízkých výrazů
konverze přeměna, změna, obrat
koordinace přiřaďování
krize (vyvrcholení děje)
L
lexém souhrnné označení všech tvarů téhož slova
lexikografie nauka o tvorbě slovníků
lexikologie nauka o slovní zásobě
líčení popis subjektivní
lokál 6. pád
M
majuskule písmeno velké
maskulinum rod mužský
metafora přenesené pojmenování na základě podobnosti, obrazné vyjádření
metonymie přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti
minuskule písmeno malé
modalita uplatňování postoje mluvčího ve výpovědi
morfém nejmenší jednotka jazyka, která nese význam; souhrnný název pro předponu, příponu, kořen a koncovku
morfologie tvarosloví
N
nadsázka hyperbola
nářečí dialekt
nauka o slovní zásobě lexikologie
nauka o tvorbě slovníků lexikografie
odborný název termín
odborné názvosloví terminologie
neologismus novotvar
neutrum rod střední
nominativ jmenovací
nominativ 1. pád
numerale [-rá-] číslovka
O
objekt předmět
odvozování derivace
ohýbání flexe
ortoepie výslovnost spisovná
ortografie pravopis
P
pád casus
parataxe souřadnost
parenteze vsuvka
participium příčestí
partikule částice
pasivum rod (slovesný) trpný
perfektivum sloveso dokonavé
plurál číslo množné
podmět subjekt 1,
podřadnost hypotaxe
pojmenování víceslovné / víceslovné pojmenování
pojmenování zjemňující / zjemňující pojmenování eufemismus
poměr důsledkový konkluzivní
poměr odporovací adverzativní
poměr příčinný kauzální
poměr slučovací kopulativní
poměr stupňovací gradační
poměr vylučovací disjunktivní
poměr vysvětlovací explikativní
popření celkové / celkové popření zápor mluvnický
popření částečné / částečné popření zápor členský
pozitiv 1. stupeň
pravopis ortografie
predikace přisuzování
predikát přísudek
prefix předpona
prepozice předložka
presupozice předpoklad
préteritum čas minulý
prézens čas přítomný
prézens historický / historický prézens
pronomen zájmeno
proprium podstatné jméno vlastní
prostředek (jazykový) zastaralý archaismus
předložka prepozice
předmět objekt
předpona prefix
přechodník pro předčasnost (dříve přechodník minulý)
přechodník pro současnost (dříve přechodník přítomný)
přechodník ustrnulý / ustrnulý přechodník
příčestí participium
příčestí činné participium aktiva
příčestí trpné participium pasiva
přimykání adjunkce
přípona sufix
přiřazování koordinace
příslovce adverbium
příslovce času adverbium temporis
příslovce míry adverbium mensurae
příslovce místa adverbium loci
příslovce příčiny adverbium causae
příslovce způsobu adverbium modi
přístavek apozice (I)
přistavování apozice (II)
přísudek predikát
přísudek jmenný se sponou verbonominální
přisuzování predikace
přívlastek atribut
přívlastek shodný kongruentní
přízvuk slovní / slovní přízvuk akcent
R
rekce řízenost
réma jádro výpovědi
rod mužský / mužský rod maskulinum
rod mužský neživotný maskulinum inanimatum
rod mužský životný maskulinum animatum
rod střední / střední rod neutrum
rod ženský / ženský rod femininum
rod (slovesný) činný aktivum
rod trpný pasivum
rozvrstvení jazyka stratifikace jazyka
S
samohláska vokál
shoda kongruence
singulár číslo jednotné
skládání (slova) kompozice (slova)
skladba syntax
skloňování deklinace
sloh styl
sloveso verbum
sloveso bezpředmětové subjektové (spát)
sloveso dokonavé perfektivní perfektivum
sloveso imperfektivní / imperfektivní sloveso sloveso nedokonavé
sloveso intranzitivní / intranzitivní sloveso sloveso nepřechodné
sloveso nedokonavé / nedokonavé sloveso imperfektivum
sloveso nepřechodné / nepřechodné sloveso sloveso intranzitivní
sloveso perfektivní / perfektivní sloveso sloveso dokonavé
sloveso přechodné / přechodné sloveso sloveso tranzitivní
slovo citově zabarvené expresivum
slovo hanlivé pejorativum
slovo jednovýznamové slovo monosémní
slovo odkazovací deiktické slovo
slovo onomatopoické slovo zvukomalebné
slovo polysémní slovo vícevýznamové
slovo složené kompozitum
slovo vícevýznamové / vícevýznamové slovo slovo polysémní
slovo významem nadřazené hyperonymum
slovo významem podřazené hyponymum
slovo významem protikladné antonymum
slovo zdrobnělé deminutivum
souhláska konsonant
souřadnost parataxe
spodoba skladebná atrakce
spodoba souhlásek asimilace souhlásek
spodoba znělosti asimilace znělosti
spojka konjunkce
střídání hlásek alternace
stupňování (I) komparace
stupňování (II) gradace
subjekt podmět
substantivum podstatné jméno
substantivum verbální / verbální substantivum podstatné jméno slovesné
sufix přípona
synekdocha označení věci tím, že se pojmenuje její část, nebo označení části tím, že se pojmenuje celek
synonymie různá slova mají stejný nebo podobný význam
T
téma (II) východisko (výpovědi)
termín odborný název
terminologie odborné názvosloví
toponymum podstatné jméno vlastní místní
U
univerbizace vytváření jednoslovných pojmenování z víceslovných (Václavák, ementál)
určování determinace
V
verbum finitum určitý slovesný tvar
verbum sloveso
věta eliptická elipsa věta neúplná
vokál samohláska
vokativ 5. pád
výpisek excerptum
výpustka elipsa
výstavba textu kompozice (textu)
Z
zájmeno pronomen
zeugma odchylka od správné větné stavby spočívající ve spojení souřadných členů vazebným vztahem patřícím jen k jednomu z nich
zkracování abreviace
způsob (slovesný) oznamovací indikativ
způsob (slovesný) podmiňovací kondicionál
způsob (slovesný) rozkazovací imperativ

Gramatický test - 1.

8. února 2010 v 19:49 Jazyk
Cítil jsem tehdy v kříži, že budu sražen na bílou postel, a když jsem na ní ležel a jistou kritickou chvíli se domníval, že odejdu někam jinam, zase jsem si vzpomněl na "Městečko, kde se zastavil čas", a poslal jsem si pro něj a každé ráno škrtal, domnívaje se bláhově, že jedině já mám k městečku klíč.
1. Určete počet vět tvořících dané souvětí: …………………………….
2. Očíslujte věty v textu, označte věty hlavní (VH) a vedlejší (VV). V dalších úkolech pracujte s tímto označením.
3. Určete poměry mezi větami hlavními: ……………………………………………………………………..
4. Vyhledejte koordinačně spojené VV a určete jejich poměr: ………………………………………
5. Určete druh souvětí (lat.): …………………………………………………
6. Odůvodněte interpunkci v předposlední větě: …………………………………………………….
7. Určete následující větné členy v textu a určete (vše lat.) formální vyjádření závislosti:
na ní ………………………………………………….
pro něj ……………………………………………….
domnívaje se …………………………………………
8. Jakým druhem predikátu je spojení "budu sražen"? ………………………………
9. Určete následující slovní druhy v textu (lat.):
kde …………………………………
každé ………………………………
ráno ……………………………….
si ………………………………….
10. Určete pád (casus) následujících slov v textu:
ní ………………………
každé ………………….
11. Určete aspekt u následujících sloves:
budu sražen ……………………………
vzpomněl ………………………………
12. Vytvořte vidovou dvojici ke slovesu "zastavil": ……………………………….
13. Od slovesa "poslal jsem" utvořte pasívum v kondicionálu minulém:…………………………………………..
14. U slovesa "zastavil" určete kmen minulý……………………..
a přítomný ………………………………………….
15. Naznačte stavbu slova "městečko", jednotlivé části pojmenujte:
………………………………………………………………….
16. Které slovo je pro slovo "městečko" základové?
……………………………………………………
17. Vyhledejte v textu všechna slova mnohoznačná
……………………………………………………………………………….
18. Vyhledejte v textu metaforu a vyjádřete jedním slovem její význam
……………………………………………………………………………….
19. Vyhledejte v textu tři slova, ve kterých dochází k hláskové asimilaci:
………………………………………………………………………….

Následující úlohy se již nevztahují k výchozímu textu.
20. Napište české ekvivalenty k následujícím termínům
Interjekce………………… lokál………………………
atribut verbální ……………. diftong ………………….
hypotaxe ……………………… ortoepie………………..
indikativ …………………… sylaba ……………………….
21. Utvořte genitiv sg.:
interview ……………………………… album…………………….
22. Určete genus následujících substantiv:
bramborům………………………. knížete………………………..
23. Podtrhněte pluralia tantum
plavky, brýle, brusle, rukavice, boty, ruce, ponožky.
24. Utvořte větu jednoduchou se samostatným větným členem
25. V následujících větách opravte chybnou stavbu věty a odchylku pojmenujte:
Dítěti, pokud zabloudí a dostane strach, pláče.
Neměl možnost pokračovat a dodělat již načatou práci.
Upadla do stavu podobnému smrti.