KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ A PREROMANTISMUS

8. prosince 2009 v 18:40 |  Druhý (4) / Čtvrtý (6)
KLASICISMUS, OSVÍCENSTVÍ A PREROMANTISMUS
I. KLASICISMUS
17. století
Prosadil se nejprve ve Francii za vlády Ludvíka XIV. (1661-1715) v době, kdy se v jiných zemích rozvíjelo ještě baroko. Ve srovnání s barokní mystikou a emocemi zdůrazňovala rozumový řád (racionalista René Descartes: Cogito, ergo sum.) Jediným pevným bodem je představa sebe samého jako myslící bytosti. Mravní ideál ztělesňoval člověk podřizující soukromé zájmy službě lidské společnosti. Tyto hodnoty nalézal již v antice, proto je antické umění vzorem a normou. Umělecké dokonalosti mělo být dosaženo přísným dodržováním estetických pravidel. Klasicistní drama se vrací k Aristotelově zásadě tří jednot: místa (děj se odehrává na jednom místě), času (v jednom časovém období) a děje (hlavní dějová linie bez odboček): zformuloval Nicolas Boileau (1636-1711), francouzský literární teoretik, finančně zabezpečený - historiograf na dvoře Ludvíka XVI., jeho pomocníkem byl Jean Racine. Dílo: Umění básnické (1647), teoretický spis psaný veršem.
Žánry se znovu dělí na vysoké (óda, epos, tragédie) a nízké (bajka, satira, komedie).
Architektura: katedrála sv. Pavla v Londýně a zámek ve Versailles patří k tzv. baroknímu klasicismu. Staví se činžovní domy, užitkové stavby (nemocnice, kasárna, továrny, nádraží, pevnosti). Znaky: sloupy, trojúhelníkový štít, jednoduchost. Směr období vlády Napoleona Bonaparta se nazývá empír: vrcholná fáze klasicismu, je o něco zdobnější, křehčí, projevuje se i v bytové kultuře (nábytek na "lvích" tlapách) a módě. Přísná pravidla mají i zahrady a parky: tzv. francouzský park (zastřižení do geometrických obrazců).
Sochařství: napodobování antických vzorů, dokonalé proporce lidského těla. Např. italský sochař Antonio Canova nebo Francouz Falconet (Měděný jezdec - socha rus. cara Petra I., -> http://fotobanka.promitani.cz/rusko/5055-medeny-jezdec-socha-petra-velikeho).
Hudba: Haydn, Mozart (premiéra Dona Giovanniho ve Stavovském divadle v Praze r. 1787), Beethoven.
Literatura:
FRANCIE
Pierre Corneille (1606-1684)
Drama Cid je založeno na konfliktu soukromých zájmů, citů a vášní jedince s mravními normami, občanskou povinností a zodpovědností.
Jean Racine (1639-1699)
Tragédie Faidra: důsledky vášně -> zhoubná láska hlavní postavy k nevlastnímu synovi: Děj se odehrává ve starověkém Řecku. Král Theseus se podruhé ožení s mladou dívkou Faidrou, jeho syn Hippolytos to těžce snáší. Faidra je však do Hippolyta zamilovaná, ale snaží se své city potlačit. Faidra se dovídá o tom, že Theseus v cizině zahynul. Rozhodne se Hippolytovi vyznat ze svých citů, ale ten její návrhy odmítá. Nabídne mu, že se s ním podělí o athénský trůn. Theseus však mrtvý není a vrací se z ciziny. Faedřina chůva mu poví, že se Hippolytos pokusil zneuctít Faidru. Theseus ho okamžitě vyžene z domu. Poté se ještě obrací k bohům, aby potrestali zločin. Faidra si uvědomuje, že byl Hippolytos nařknut neprávem, vypije jed, ale předtím se ještě přiznává Theseovi, že byl oklamán. Autor k tomu poznamenává: "Snažil jsem se učinit Faidru méně odpuzující než je v antických tragédiích. Ve skutečnosti není vina ani zcela bez viny, z vůle osudu a hněvu bohů stává se obětí nepravé vášně, která v ní samé probudí ošklivost."
FAIDRA: Můj čas už vzácný je. Vyslechněte mě radši.
To já jen vrhla jsem svůj cizoložný zrak
na syna cudného, nikoli naopak.
Nebesa v moji hruď neblahý oheň dala
a hnusná Oinona pak zločin dokonala.
Měla strach, aby ten, jenž vášeň moji znal,
otci a vladaři snad všechno neudal.
A tak mé slabosti, proradná, zneužila
k tomu, že před vámi sama jej obvinila.
Za zločin pykala. Hněv můj nemohouc snést,
ve vlnách nalezla přespříliš mírný trest.
Meč dávno skončit moh hříšnou pouť mého těla.
Však zneuctěná ctnost by tím jen utrpěla.
Chtěla jsem výčitky obnažit přiznáním
a potom vydat se na cestu
k zemřelým.
V žilách mi proudí jed a pozvolna mě mámí,
jed, který do Athén Médea přinesla mi.
A teď do srdce si cestu razí snad,
protože umdlévám a cítím zvláštní chlad.
Skoro už nevidím, všechno je v mlze zcela,
nebe i manžel můj, jehož jsem urážela.
A smrt, jež zrakům mým teď bere všechen jas,
mnou pošpiněným dnům jde navracet jej zas.
Moliere (1622-1673)
Jean Baptiste Poquelin
Tvůrce charakterové komedie -> usiluje o vytvoření ustálených lidských typů (lakomý měšťan, rozmařilý šlechtic, zištný lékař atd.); režisér a herec kočovné společnosti, pronikl až ke královskému dvoru, ale byl v neustálých konfliktech s církevními hodnostáři a šlechtou, neboť kritizoval soudobé poměry. Našel však oporu v králi. Nakonec se stal ředitelem královského divadla v Paříži. Zemřel na jevišti. Napsal 33 komedií: zabývá se postavením ženy ve společnosti a v rodině, mravním cynismem feudálů, chorobnou lakotou, pokrytectvím, snahou měšťanů napodobit šlechtu.
Tartuffe: pokrytecký svatoušek se vetře do rodiny měšťáka Orgona a snaží se ho připravit o veškerý majetek. Jsou zde odhalovány špiclovské praktiky tajných církevních organizací.
Misantrop: o člověku nesnášejícím lidi.
Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,
Když nerozlišují a všechno stejně vidí.
Já žádám, aby mě tak trochu lišili.
Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.
Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.
Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.
...Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,
se šalbou, zištností a nespravedlivostí!
Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,
chci vypovědět boj vší lidské havěti!
Já nemám lidstvo rád a jsem tak zhnusen jím,
že bych byl pohoršen nad jeho uznáním.
Ne, cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.
K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,
a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskaví,
že nechovají k nim té svaté nenávisti,
jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čistí.
Ta vlídnost bez míry se jeví k netvoru,
se kterým, bohužel, dnes stojím ve sporu.
Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,
té laskavosti k ní už, milý pane, dosti
a čím dál častěji si v duchu říkávám,
že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.
Don Juan: typ svůdce.
Lakomec: Harpagon sužuje svou lakotou služebnictvo i vlastní rodinu. Obrat v jeho jednání způsobí až ztráta peněz zinscenovaná sluhou.
Zdravý nemocný, Škola žen, Měšťák šlechticem, Šibalství Scapinova a další.
Jean de la Fontaine (1621-1685)
Ve svých Bajkách zobrazuje nedostatky u dvora a věčné lidské nešvary. V souboru dvanácti knih přepracoval tradiční antické a indické motivy, končící mravním ponaučením.
Pierre A. C. de Beaumarchais (1732-1799)
Dramatik, dosáhl velkého jmění, původně hodinář, koupil si šlechtický titul. Jeho nejznámější komedie jsou Lazebník sevillský (zpracováno jako opera G. Rossinim) a Figarova svatba (opera W. A. Mozarta).
II. OSVÍCENSTVÍ
Filozofické, společenské a politické hnutí, které vzniklo ve Francii v 18. stol. Představitelé vyzvedávali lidský rozum, věřili v neustálý vývoj člověka a tím i v nepřetržitý společenský pokrok. Stavěli se za ideály humanismu, zrovnoprávnění občanů, bojovali proti absolutistickému útlaku a církevním dogmatům. Osvícenci byli politiky, učenci, filozofy, literáty a publicisty. K nejvýznamnějším událostem patřilo vydávání Encyklopedie (1751-1772): mezi její autory patřili matematik Jean d´Alembert, spisovatel Denis Diderot, filozofové Rousseau a Voltaire: ENCYKLOPEDIE ANEB RACIONÁLNÍ SLOVNÍK VĚD, UMĚNÍ A ŘEMESEL: soubor všech znalostí současné vědy, techniky a umění Rozvíjí se vědecké bádání, technika, průmysl, jsou zakládány učené společnosti, knihovny, muzea a literární salony.
Francie
Charles-Louis de Montesquieu (1689-1775)
Proslul satirickým románem Perské listy: zesměšňuje marnivost a povrchnost vyšší francouzské společnosti: viděné očima Peršanů. Duch zákonů: osvětluje vznik zákonů a státních zřízení.
Denis Diderot (1713-1784)
Jeptiška: román kritizující klášterní prostředí, Jakub fatalista a jeho pán: nejznámější román, zabývající se filozofickými otázkami svobodné vůle, útočí na soudobé poměry, morálku, nespravedlnost. Dílo inspirovalo Milana Kunderu ke hře Jakub a jeho pán, pocta Diderotovi (Divadlo Bez Zábradlí, Heřmánek/Bartoška).
Voltaire (1694-1778)
Vlastním jménem Francois-Marie Arouet. Největší a literárně nejúspěšnější myslitel francouzského osvícenství, vystupoval proti absolutismu, bezpráví, církvi a justičním omylům. Je přesvědčen o rovnosti lidí.
K filozofickým dílům patří Filozofické listy a Rozprava snášenlivosti.
Citáty:
Moc vždy zotročí člověka, který ji drží v ruce.
Kdyby byli muži více spokojeni sami se sebou, byli by méně nespokojeni se svými ženami.
Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum. Jediný způsob, jak zabránit lidem upadnout do absurdnosti a zloby, je poučit je.
Žena je lidské stvoření, které se obléká, žvatlá a svléká. L
Zdvořilost je jen vycházkovým oblekem mužů, který ihned odkládají, jakmile přijdou domů.
Candide aneb Optimismus: Mladíček Candide je vychováván na zámku barona ve Vestfálsku pod vedením filozofa Panglose, který hlásá, že všechno na světě je zařízeno tak, aby to bylo co nejlepší. Naivní Candide bere filozofii svého učitele za svou a nazírá na svět s oním bezbřehým optimismem, jak už naznačuje název knihy. Candidovi, který je tajně zamilován do Kunigundy, baronovy dcery, plyne čas na zámku ospale. Jednou ho ale baron nachytá, jak se s Kunigundou líbá za španělskou stěnou a vyhodí ho ze zámku. Candide putuje odevzdaně světem a stále se snaží uplatňovat filozofii svého učitele Panglose, a to i přes to, že všechno okolo něj naznačuje, že svět je zařízen právě naopak, než mu říkal Panglos.
Následuje mnoho spletitých a neuvěřitelných příhod, při kterých se Candide setkává se svými starými známými (Panglosem, baronovým synem i Kunigundou) a procestuje při tom celý svět: Portugalsko, Španělsko, Latinská Amerika, Paříž, Benátky i Sedmihradské knížectví. Najde mnoho nových přátel: mudrce Martina, který nahlíží na svět v úplně jiném světle než Candide, věrného sluhu Kakamba nebo Kunigundinu služebnou; nakonec zjišťuje, že všude vládne tatáž nespravedlnost, pokrytectví a zhovadilá morálka. Jedinou výjimkou je mýtické Eldorádo, kde zlo neexistuje a vysoce vzdělaní lidé tu žijí v harmonii, míru, zdravé činorodosti a hojnosti. Candide ale opouští i toto dokonalé místo, protože si ze všeho nejvíc na světě touží vzít za ženu Kunigundu. Staří přátelé Candide, Martin, Panglos, baronův syn, Kunigunda, která nakonec hrozně zošklivěla a stala se hádavou a hašteřivou manželkou, Kunigundina služebná, Paquetta (Kunigundina bývalá komorná) a její milenec bratr Bonifác se nakonec usadí na malém hospodářstvíčku na břehu Marmarského moře, které Candide pořídí za diamanty z Eldoráda, a dále filozofují o smyslu života. Nakonec potkají starého Turka, který je společně se svými dětmi pohostí, a zjistí, že on si zvolil nejlepší možný způsob života -> pracuje na svém hospodářství, je nezávislý a nestará se o dění v okolním světě. Cadidovi přátelé ho napodobí a konečně nacházejí ten pravý smysl života.
"Světové zlo" je možno překonat prací. Zároveň zesměšňuje nekritický optimismus daný vírou v boží prozřetelnost.
Pierre de Laclosse (1741-1803)
Nebezpečné známosti: román kritizuje povrchní mravy a morálku francouzské vyšší společnosti. Podle knihy vytvořil Miloš Forman film Valmont.
Anglie
Daniel Defoe (asi 1660-1731)
Román Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719): na pozadí dobrodružného života hlavního hrdiny, který ztroskotá na pustém ostrově, klade autor závažné filozofické otázky o smyslu lidské práce, o vztahu civilizace a přírody. (Jedná se pravděpodobně o skutečný příběh skotského námořníka Alexandra Selkirka. Do češtiny přeložil a pro dětského čtenáře upravil Josef Věromír Pleva.)
Jonathan Swift (1667-1745)
Utopický román Gulliverovy cesty je fiktivním cestopisem kapitána Gullivera, který se setkává se zvláštními postavami a národy (trpaslíci z Liliputu, obři z Brobdingnagu, Hvajninimové ad.). Kniha je kritikou anglické společnosti a evropské kultury vůbec.
Henry Fielding (1707-1754)
Román Tom Jones: o osudech nalezence, jenž byl vychován ve šlechtické rodině. Román se vyznačuje napětím, pestrým dějem, zajímavými zápletkami, množstvím postav různých charakterů. Vytváří panoramatický obraz anglické společnosti 1. pol. 18. stol., odsuzuje morálku londýnské aristokracie, vyzdvihuje ctnosti nastupujícího měšťanstva.
Itálie
Osvícenství proniká do žánru commedia dell´arte. Pro tuto komedii jsou charakteristické ustálené typy postav s předem danými vlastnostmi a sociálním určením (bohatý kupec Pantaleone , smutný Harlekýn, vychytralý sluha Scappino, služka Colombina). Herci podle nastíněného obsahu na jevišti improvizovali.
Carlo Goldoni (1707-1793)
Sluha dvou pánů: Goldoni pozměnil v této divadelní hře commedii dell´arte tím, že převedl improvizaci do pevného textu.
Německo
Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781)
Spisovatel a teoretik umění, zakladatel tzv. měšťanského dramatu: zachycuje osud jednotlivce v širším společenském kontextu.
Komedie Mína z Barnhelmu: příběh snoubenců, kteří v době prusko-francouzské války patří ke znepřáteleným stranám.
Tragédie Emilia Galotti bývá rovněž považována za "první evropské politické drama". Lessing ve hře z roku 1772 zkoumá procesy mocenských vztahů mezi vrstvami společnosti, mezi mužem a ženou, zároveň kritizuje prodejnost a představy o správné morálce. Z dnešního pohledu by se zápletka hry, postavená na milostném trojúhelníku mezi princem, nezkušenou měšťankou Emilií a pragmatickou vévodkyní Orsinou, mohla jevit až romantická, zvláště pokud se do mnohých sporů vmísí postavy intrikánů a mstitelů, avšak neodbytně přítomné téma moci a jejího využívání je až realisticky současné: lavními postavami děje i nositeli morálního patosu celého díla příslušníci měšťanského světa. Vážený občan Galotti nemůže uchránit svou dceru Emílii před zvůlí panovníka italského státečku, který dal zavraždit Emíliina snoubence. Než by se Emílie poddala, přijme raději smrt z rukou svého otce.
Rusko
Osvícenství se projevilo až s větším časovým odstupem.
Ivan Andrejevič Krylov (1769-1844)
Tvůrce ruské národní bajky - satiricky zobrazuje individuální lidské slabosti i tehdejší ruskou absolutistickou společnost (samoděržaví). Bajky -> obsahuje tradiční poučení, jindy výchovná myšlenka vyplývá přímo z příběhu.
Michail Vasiljevič Lomonosov (1711-1765)
Reformátor spisovného jazyka a verše, zakladatel moskevské univerzity.
III. PREROMANTISMUS / SENTIMENTALISMUS
Je reakcí na vypjatý racionalismus klasicismu svázaný pevnými normami, důraz klade na citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka, inspirací je mu lidová poezie, mytologie, příroda, fantazie, historie. Častými motivy jsou jezera, hřbitovy, trosky, měsíční svit, symbol mnicha, poustevníka, vězně, poutníka. Básník se stylizuje do role barda (mluvčího národa), lidového pěvce, věštce nebo proroka.
Anglie
Samuel Richardson (1689-1761)
Epistolární romány (v dopisech) Pamela, Clarissa Harlowe a Sir Charles Grandison vynikají psychologickým líčením vnitřního života hrdinek, zvláště v tragických situacích. Jejich sentimentální, idealizující rysy vyvolaly ve své době polemickou reakci (H. Fielding).
Laurence Sterne (1713-1768)
Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho: hlavní hrdina je vypravěčem, cit je prostředkem k porozumění sobě i světu, autor navazuje kontakty se čtenářem = předchůdce moderního psychologického románu. Většina situací v knize je založena na absurdních rodinných nedorozuměních, které vyznívají humorně. Vtip vyprávění spočívá také v tom, že Tristram neumí nic vysvětlit jednoduše a do všeho zaplétá široké souvislosti. Proud vyprávění je neustále přerušován epizodami, vtipnými odbočkami a postřehy a právě tato na svou dobu nová forma způsobila, že Sternovo postavení v historii románu 18. století bývá srovnáváno s postavením velkých tvůrců moderní prózy.
Poezii dávnověku představovaly tzv. Ossianovy zpěvy, vydávané za dílo slepého keltského barda ze 3. stol., vyšlo najevo, že se jedná o literární mystifikaci Jamese Macphersona (1736-1796). Macpherson po odhalení literární činnosti zanechal a vstoupil do politiky. Od roku 1780 do své smrti byl členem britského parlamentu.
Francie
Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
Ve svých filozofických a literárních dílech pěstoval kult přírody.
Rozprava o vědách a umění, Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi: dokazuje v nich, že člověk je od přírody dobrý, ale civilizace ničí jeho mravnost. Hlásá proto návrat k přírodě. Porušení vztahu člověka a přírody vede ke společenským rozdílům a válkám.
Pedagogický spis Emil čili O výchově: představy o přirozeném a citově bohatém životě.
Pojednání O smlouvě společenské: lid je jediným nositelem moci ve státě.
Román v dopisech Julie neboli Nová Heloisa: příběh lásky šlechtické dcery a jejího učitele na pozadí nádherné alpské přírody. Otec zabrání jejich sňatku, učitel odchází do světa, po letech se s dívkou opět shledává, ale ona je již vdaná. Dílo zachycuje vývoj postav ke ctnosti.
Posmrtně vydaná autobiografie Vyznání s mnohými úvahami, především o zodpovědném vztahu k vlasti.
Rousseaův život líčí Lion Feuchtwanger v románu Bláznova moudrost.
Antoine François Prévost (1697-1763)
Příběh rytíře de Grieux a Manon Lescaut (Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut): novela vydaná roku 1731 jako sedmý a zároveň poslední svazek Mémoires et aventures d'un homme de qualité (Paměti a dobrodružství vzácného člověka). Byla ve své době kontroverzní a její vydávání bylo krátce po publikaci ve Francii zakázáno. I přesto se stala velmi populární a nezákonně se šířila mezi lidmi. V následující edici z roku 1753 odstoupil abbé Prévost od příliš skandálních detailů a včlenil do díla moralizující vysvětlivky.
Příběh končí tragicky kvůli lehkovážné touze po bohatství a neschopnosti rozejít se s konvencemi. Román přebásnil a upravil pro jeviště Vítězslav Nezval pod názvem Manon Lescaut:
Manon je můj osud.
Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první i poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, vhozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je prví i poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon a Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…
Manon podobná andělům,
Manon, pro niž zlořečím všem svým přátelům.
Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě…
Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě!
Kéž by mně vaše ruka náležela.
Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem.
Pak byste mně snad patřila celá!
Mé srdce hoří pro vás plamenem.
Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám.
co bylo včera, není už.
Pučí mi vousy. Běda čím se stávám!
Ach Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž…!
Ať spadnou cáry těchto bídných rolet!
Překážejí mně jak ten těsný šat.
Mé srdce, nesmíš, nesmíš mně tak bolet.
Já vás mám, Manon, rád…
já vás mám, Manon, rád.
François René de Chateaubriand (1768-1848)
Prozaik, kritik, historik,odpůrce francouzské revoluce, proto emigroval do Anglie, dlouho cestoval po Severní Americe. Zabývá se náboženskou tematikou a úvahami o možnosti návratu člověka do lůna přírody.
Novela Atala: tragický příběh lásky indiána Šakty a křesťanské dívky Ataly. Křesťanská morálka vítězí nad pozemskou láskou i nad strachem ze smrti.
Novela René: autobiografické motivy intelektuála, odmítajícího se přizpůsobit svému okolí.
Německo
Johann Gottfried Herder (1744-1803)
Úvahy Myšlenky k filozofii dějin lidstva: idea pokojného soužití národů, umožňující všeobecný vzestup lidstva. Dokazoval, že ve společenském vývoji hraje jeden národ (nebo skupina národů) dominující roli, kterou předurčoval Slovanům (pro mírumilovnou povahu a cit pro lidovou píseň) -> svou filozofií silně inspiroval naše obrozence.
Herder byl jedním z teoretiků literárního hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) - je to nejvýraznější proud německého preromantismu, prosazuje nespoutanou tvůrčí svobodu a odmítá společenské konvence. K nejvýznačnějším představitelům patří Goethe a Schiller.
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832)
Geniální umělec, myslitel, přírodovědec a politik. Po studiích práv působil jako advokát (např. ve svém rodišti Frankfurtu), většinu života strávil jako ministr na dvoře vévody ve Výmaru. Pobýval i v Čechách (Františkovy Lázně, Karlovy Vary), udržoval styky s našimi vědci-obrozenci (např. s J. Dobrovským, hrabětem K. Šternberkem ad.).
Zpočátku píše básně vyjadřující touhu po svobodě pod vlivem Sturm und Drang - např. Prometheus (vzdor proti bohům), veršované drama Goetz von Berlichingen (historický námět selského povstání).
Světovou proslulost získal lyrickým románem v dopisech a deníkových záznamech Utrpení mladého Werthera: neopětovaná láska končí sebevraždou mladého muže. Román byl literární i společenskou senzací -> mladí lidé napodobovali styl oblékání hrdiny, zvýšil se však i počet sebevražd.
Ideovým protějškem Werthera je hrdina dvoudílného románu Viléma Meistra léta učednická a Viléma Meistra léta tovaryšská: uvedl do německé literatury tzv. výchovný román (Bildungsroman): zachycuje vývoj a zrání lidské osobnosti hledající smysl své existence. Dramata Ifigenie na Tauridě - inspirovaná Euripidem, zachycuje srážku světa barbarského a antického. Torquato Tasso: tragický osud italského renesančního básníka.
Nejvýznamnějším Goethovým dílem je dramatická báseň Faust (1. díl vyšel 1808, 2. díl 1832): dvoudílná filozofická tragédie. Faust představuje velkolepé podobenství o volbě mezi dobrem a zlem, o touze člověka po vědění, činu a smysluplném životě. Konečného naplnění může člověk dosáhnout, když se zbaví sobectví a zaměří se na prospěšnost druhým.
Ve 20. století zpracovávají faustovský námět např. Thomas Mann v románu Doktor Faustus, Michail Bulgakov v románu Mistr a Markétka, Merta a Moša v Městském divadle v Brně jako vizuální oratorium Bastard ad.
Friedrich Schiller (1759-1805)
Vznešené lidské city a mravní ideály vyslovil v lyrické básni Óda na radost, kterou zhudebnil L. van Beethoven ve své Deváté symfonii.
V divadelních hrách odsoudil politický i osobní útlak: Loupežníci -> K sepsání Loupežníků Schillera podnítila povídka básníka Schubarta. První scény vznikly roku 1777. Schiller pracoval jako posedlý. Psal dokonce i v noci, kdy riskoval, že jej při takové zakázané činnosti objeví (mládí /1772-1780/ totiž strávil v Karlsschule, kde panoval velmi tvrdý a přísný, takřka kasárenský režim). Jednoho květnového dne roku 1778 se Schiller s několika kamarády oddělil od skupiny a nadšeně jim předčítal. Nadšení posluchačů bylo čím dál větší. Měli pocit, že zažili hodinu, kdy se narodil významný dramatik. A měli pravdu:
Mladý hrdina Karel Moor studuje v Lipsku. Je prvorozený syn starého hraběte z Mooru. Karl odpovídá ideální postavě doby génia, jeho mladší bratr Franz jej ale nenávidí, chce se totiž stát zámeckým pánem a získat Karlovu snoubenku Amálii. Karel se rozhodne, že v domě už nechce bydlet. Jeho otec ho ale vydědí, když dostane Franzem zfalšovaný dopis. Karel založí loupežnickou bandu a stane se jejím vůdcem. Se svými druhy se pak vrátí do vlasti, protože se chce usmířit s otcem. Otce však nalézá uvězněného ve věži. Když se otec dozví, že se Karel stal loupežníkem, umírá na infarkt. Franz dostane před loupežníky strach a oběsí se. Loupežníci nakonec celý zámek podpálí. Amália Karla stále miluje, řekne mu ale, že jej nemůže následovat, protože je loupežník. Amália chce, aby ji Karel zabil. A Karel ji poslechne. Nyní se Karel chce vydat řádnému soudu. Potká chudého muže a řekne mu, aby ho odvedl na policii. Muž splní jeho přání a dostane odměnu. Karel je popraven. Za tuto hru byl Schiller uvězněn a byla mu zakázána literární činnost.
Don Carlos: Zpracovává látku z doby nizozemského boje za nezávislost, vyjadřuje touhu po kamarádství a míru.
Úklady a láska: nešťastný osud milenců - dcery hudebníka a syna šlechtice: V této tragédii ztroskotá láska měšťanské dívky a šlechtice na intrikách tyranského a nemoralistického knížecího dvora.
Vilém Tell: vzpoura švýcarského hrdiny proti tyranii. Námět na tuto hru Schiller získal od Goetha, ten totiž ve Švýcarsku vyslechl tuto pověst a vyprávěl ji Schillerovi, který ji zpracoval.
Valdštejna: dramatická trilogie z českých dějin, o vojevůdci, kterého ctižádost přivedla k tragickému pádu.
Gottried August Bürger (1747-1794)
Satiricko-fantastický román Podivuhodné cesty barona Prášila.
Balady -> nejznámější je Lenora - truchlivý příběh dívky čekající na návrat milého z války (inspirace pro Erbenovu Svatební košili).
Rusko
Alexandr Nikolajevič Radiščev (1749-1802)
Formou cestopisu ukazuje nelidské poměry života ruských nevolníků v období samoděržaví - Cesta z Petrohradu do Moskvy. Nejvýznamnější dílo, intelektuální cestopis obsahující ve formě různých alegorií, črt a úvah o životě v rozlehlé ruské říši tvrdou kritiku nevolnictví i samoděržaví Náklad románu byl zabaven, autor odsouzen k smrti, trest pak změněn na desetileté vyhnanství na Sibiři.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bleeders bleeders | Web | 20. června 2015 v 16:15 | Reagovat

help financial půjčka O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama