MO - kostra

24. května 2010 v 0:48 |  Maturitní
1.
Mezopotámie - Egypt - Indie - Čína; hebrejsky psaná lit.
Epos o Gilgamešovi
Achnaton, Kniha mrtvých, Vlastní životopis Sinuhetův (Egypťan Sinuhet), hieroglyfy
Mahábhárata, Rámájana
Li-Po, Tu-Fu, Konfucius, Lao-c' > taoismus
Persie Avicenna (Knihy lékařství, Knihy mrtvých)
Korán - súry (114 kapitol, seslaných postupně Mohamedovi)
Bible (celá následná evropská/světová literatura)
2
Homér (Joyce: Odysseus)
Sapfó
Ezop (La Fontaine, V+W, Krylov)
Aischylos, Sofokles, Euripides
Aristofanes
Sokrates, Platon, Aristoteles
Plautus (Moliere: Lakomec)
Cicero, Caesar
Vergilius (Dante: Božská komedie), Ovidius: Proměny (epická báseň: řadu mýtů (asi 250) popisujících různé proměny podoby), Umění milovat, Listy heroin
Seneca, Tacitus, Herodotos
3
periodizace, ideologie -> rozdělení na 3 lid
lit. duchovní, světská; druhy a žánry (legenda fraška)
Píseň o Nibelunzích
Píseň o Cidovi (Corneille: Cid)
Píseň o Rolandovi, Tristan a Izolda, Alexandreida (české verze)
Píseň o Beowulfovi
Slovo o pluku Igorově (Čelakovský: Ohlas písní ruských, RKZ)
Proglas
Panonské legendy
legendy -> sv. Václav, sv. Ludmila
Kristiánova legenda, legendy (Legenda aurea)
Kosmas
Hospodine, pomiluj ny, Svatý Václave
Alexandreis, Tristram a Izalda (evropské verze)
Dalimilova kronika
4
Tkadleček, Spor duše s tělem, žákovská/makarónská
Karel IV.: Vita Caroli
Mastičkář
legendy -> Kateřina, Prokop
ostrovská p., Kunhutina modlitba (lyrika)
Hradecký rkp. Podkoní a žák, Desatero, Satiry
Jistebnický kanc.
Tomáš Štítný ze Štítného
Jan Hus: De Ecclesia, Knížky o svatokupectví
Budyšínský rukopis
Petr Chelčický: Sieť viery pravé (Jednota bratrská)
5
Dante Alighieri (Vergilius), Petrarca, Boccacio (Hynek z Poděbrad)
Francois Villon (V+W, Loukotková, balada vůbec), Rabelais
Lope de Vega, Miguel de Servantes (Dyk, Vančura), Tirso de Molina
Geoffrey Chaucer (Boccacio)
William Shakespeare: Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth (Sládek)
Erasmus Rotterdamský
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká (Kosmas,RKZ)
Jan Blahoslav (Bible kralická, Chelčický)
Daniel Adam z Veleslavína
6
gongorismus, marinismus
Torquato Tasso
Pedro Calderón de la Barca, Terezie z Ávily, Jan od Kříže
John Milton
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
commedia dell arte (Moliere)
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, ped. spisy, Kšaft
Bohuslav Balbín (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, jinak Balbínova obrana. Přesvědčuje zde o schopnosti češtiny a snaží se o její vzkříšení. Toto dílo za Balbínova života tiskem nevyšlo, šířilo se opisem. Poprvé je vydal až František Martin Pelcl, latinsky, v roce 1775), Bedřich Bridel, Adam Michna z Otradovic, Kocmánek
7
Pierre Corneille (Píseň o Cidovi), Jean Racine, Moliere (Plautus, commedia dell arte)
Carlo Goldoni (commedia dell arte)
Voltaire, Denis Diderot - Encyklopedie
Daniel Defoe (Pleva)
Jonathan Swift
Josef Dobrovský
Václav Matěj Kramerius
bratři Thámovi
Josef Jungmann
rukopisy
František Palacký
Ján Kollár
Václav Kliment Klicpera, Čelakovský
8
Jean-Jacques Rousseau (Feuchtwanger - Bláznova moudrost)
Antoine-Francois Prévost (Nezval)
Johann Wolfgang Goethe: Faust, Friedrich Schiller
Novalis, Heinrich Heine
Wordsworth, George Gordon Byron, Percy Bysshe Shelly, Walter Scott
Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin, Michail Jurijevič Lermontov, Nikolaj Vasiljevič Gogol
Victor Hugo, Stendhal, Alexandre Dumas, Alfred Musset
Edgar Allan Poe
Adam Mickiewicz
Josef Kajetán Tyl
František Ladislav Čelakovský (ústní lidová slovesnost)
Karel Jaromír Erben
Karel Hynek Mácha: Máj
přechod k realismu: Božena Němcová: Babička (Baar: Paní komisarka)
Karel Havlíček Borovský
9
Stendhal,Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Guy de Maupassant
Ivan Alexandrovič Gončarov, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest
Émile Zola: Rougon-Macquartové
Jirásek, Rais, Světlá, Winter, Jindřich Šimon Baar
bratři Mrštíkové
10
Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Jakub Arbes
Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek (Shakespeare), Krásnohorská
Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer
11
symbolismus, impresionismus, dekadence, civilismus
Charles Baudelaire, Jean Arthur Rimbaud, Paul Verlaine
Oscar Wilde
Walt Whitman
Anton Pavlovič Čechov
Karel Hlaváček
Česká moderna: Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova, Otokar Březina, František X. Šalda (1. generace)
12
S. K. Neuman, Fráňa Šrámek (odlišit anarchismus, impresionismus a vitalismus v jeho díle), Karel Toman, Viktor Dyk, František Gellner
Petr Bezruč
13
kubismus, futurismus, expresionismus, dadaismus, imažinismus, surrealismus
Guillaume Apollinaire
Christian Morgenstern
Vladimír Vladimirovič Majakovskij
Tristan Tzara
Gottfried Benn
(André Breton/Paul Éluard)
Sergej Alexandrovič Jesenin, A. A. Blok, Anna Achmatovová, Marina Cvetajeva), Velemir Chlebnikov (zaumnyj j., palindromy, paronomázie)
14
proletářská poezie, poetismus, surrealismus, katolický/spirituální proud
Jiří Wolker
Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl
Jakub Deml, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek/František Halas, František Hrubín, Vladimír Holan,
15
Erich Maria Remarque, Romain Rolland, Ernest Hemingway, Arnold Zweig (Spor o seržanta Gríšu)
Maxim Gorkij, Michail Bulgakov, Boris Pasternak
James Joyce, Virginia Wolfová
Francis Scott Fitzgerald, John Steinback
bratři Mannové, Stefan Zweig
Antoine de Saint-Exupéry, André Gide
Franz Kafka
16
Jaroslav Hašek
Vladislav Vančura
Jaroslav Durych
Ivan Olbracht
Jaroslav Havlíček, Václav Řezáč
bratři Čapkové, Karel Poláček
17
H. Barbusse, Erich Maria Remarque, Romain Rolland, Ernest Hemingway, Arnold Zweig (Spor o seržanta Gríšu)
Hašek, Kopta, K. Čapek
William Styron, Joseph Keller, Kurt Vohnegut (Jatka č. 5), Patrick Ryan, Heinrich Böll, Alberto Moravia, Boris Polevoj,
Julius Fučík, Jan Drda, Norbert Frýd, Branald, Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal, Jiří Weil
Jaroslav Seifert
18
Joseph Heller: Hlava XXII, Alexandr Solženicyn, Heinrich Böll, Jerome D. Salinger, Jacques Prévert, Albert Camus: Cizinec
beatnici
García Márquez, Umberto Eco
sci-fi, fantasy, detektivky
19
Vl. Holan, J. Seifert, F. Halas, Fr. Hrubín, J. Zahradníček, Josef Kainar, Jiří Kolář, Karel Šiktanc, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel
20
Arnošt Lustig, Ladislav Fuks, Vladimír Páral, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký
21
Ladislav Fuks, Vladimír Páral, Bohumil Hrabal, Ota Pavel,
Milan Kundera, Josef Škvorecký, Pavel Kohout, Lustig, Mačko, Tigrid
Vaculík, Kantůrková
ineditní nakladatelství
exil.: '68 Publishers, Index, čas. Svědectví
samizdat: Petlice, Expedice, Česká expedice, Pražská imaginace; čas. Vokno, Revolver Revue
22
Michal Viewegh, Petr Švabach, Tereza Boučková, Květa Legátová, Miloš Urban, Jáchym Topol, Emil Hakl
23
definice satiry, Podkoní a žák, Mastičkář, Karel Havlíček Borovský, Svatopluk Čech, Josef Svatopluk Machar, Viktor Dyk, František Gellner, Jaroslav Hašek, V+W, Miloslav Švandrlík, Suchý Šlitr, Šimek Grossmann, Cimrman
24
antické drama
Aischylos, Sofokles, Euripides
B alžbětinské divadlo a klasicismus
William Shakespeare: Romeo a Julie, Hamlet, Othello, Macbeth
Moliere
C novodobé divadlo
Henrik Ibsen, Oscar Wilde, G. B. Shaw
absurdní divadlo
25
liturgické/světské drama
Mastičkář
bratři Thámovi, Bouda, Václav Kliment Klicpera
Josef Kajetán Tyl
okruh Národního divadla
bratři Mrštíkové
bratři Čapkové
Osvobozené divadlo
Semafor, Divadlo Járy Cimrmana…
 

MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ

10. května 2010 v 1:03 |  Třetí (4) / Pátý (6)
MODERNÍ UMĚNÍ 1. POL. 20.STOLETÍ
SECESE
Kralovala na přelomu 19. a 20. stol. v umění, způsobu oblékání i životním stylu. Slovo secese znamená oddělení se od celku, odloučení. Mladí autoři tak dali najevo svůj rozchod s tradicemi a dosavadním uměním.
Ve výtvarném umění jsou charakteristickými prvky ornamentálnost (stylizované rostlinné motivy -> květy, listy stromů), tlumené barvy, asymetričnost, motiv lidské masky. Rozvíjí se hlavně dekorativní umění (keramika, sklo, porcelán, šperk, nábytek). Architektura se vyznačuje dekorativností (např. štuky, vitráže, rostlinné motivy na skle, mříže, zábradlí, lustry, masky na fasádě, ozdobné kachle): v Praze budova Wilsonova nádraží, Obecní dům, Peterkův dům na Václavském náměstí 12 (arch. Kotěra), Trmalova vila č. p. 95 ve strašnické Vilové ulici 11, hotel Paříž, vila sochaře Bílka ad.
Představitelé: Gustav Klimt (malíř, zakladatel vídeňské secese), Egon Schiele (rakouský malíř a grafik), L. C. Tiffany (amer. malíř a sklář), Alfons Mucha (český malíř a grafik žijící v Paříži, tvůrce plakátů -> nejznámější pro fr. herečku Sarah Bernhardovou, tvůrce 1. československé známky), Antonio Gaudí (španělský architekt), J. M. Olbrich
Další architektonické památky: Slovanský dům v Praze (Balšánek, Polívka), hotely Evropa a Merano na Václavském nám. v Praze, Národní dům v Prostějově (Jan Kotěra) - údajně nejkrásnější secesní stavba u nás, Muzeum v Hradci Králové - vrcholná Kotěrova stavba, Gaudího činžovní domy v Barceloně, lavičky v barcelonském parku, Olbrichova budova Secese ve Vídni, vstupy do pařížského metra
VITALISMUS
Vyjadřuje radost ze života, z pouhé existence, z maličkosti (reakce na 1. sv. válku). Šrámek, K. Čapek, J. Wolker
CIVILISMUS
Opěvuje technické vymoženosti, všední věci, lidskou práci. Whitman, Verhaeren, Neumann
FUTURISMUS
Zrodil se počátkem 20. st. v Itálii, obrací se k budoucnosti (futurus = budoucí), boří a odmítá dosavadní umění, tradice, hodnoty, obdivuje moderní civilizaci, chce zachytit svět v pohybu, propaguje sílu a výbojnou aktivitu, proto se mnohdy dostává až k podpoře extrémních hnutí (v Itálii fašismu, v Rusku revoluce a komunismu). Osvobozením slov a vět zdůrazňuje pohyb, básně jsou graficky výrazné, bez interpunkce. Otcem směru a tvůrcem manifestu futuristů je Filippo T. Marinetti. V Rusku to byli Vladimír Majakovskij a Velemír Chlebnikov.
KUBISMUS
Kubus = krychle. Aby postihli podstatu věci, rozkládají umělci skutečnost na jednotlivé prvky, geometrické tvary, pohlížejí na ni ze všech stran. Proti náladovosti staví umělecký řád a jasnou kompozici, odmítají pouhý popis skutečnosti, snaží se proniknout pod povrch reality, k podstatě věci. Malíři svá zátiší a portréty doplňují útržky novin, plakátů, jako kontrast užívají tvaru houslí a kytar. Za zakladatele směru je považován Španěl žijící v Paříži Pablo Picasso, další malíři: Georges Braque, Fernand Léger, Bohumil Kubišta, Emil Filla, Václav Špála, Josef Čapek… český sochař Otto Gutfreud.
Architektura: Dům U Černé Matky Boží v Praze (J. Gočár), komplex domů kolem radnice v Bučovicích, dům v Neklanově ulici v Praze (Josef Chochol)
V literatuře dochází ke spojení futuristického dynamismu s kubistickou snahou zachytit skutečnost z různých úhlů a vzniká kubofuturismus: uvolnění dějových souvislostí, volný proud myšlenek, pocitů, představ, vzpomínek -> polytematická báseň neboli pásmo, tvůrcem je Guillaume Apollinaire: francouzský básník. Často vytvářel básně, v nichž skládal slova do určitých obrazů: kaligramů. Podobně i další fr. básník a režisér Jean Cocteau /žán koktó/
DADAISMUS
Hnutí dada (slovo znamená hračku, zálibu, koníček nebo rusky ano) zaznamenalo největší rozkvět kolem r. 1920. Vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života, vysmívá se všem hodnotám a konvencím, obrací svět naruby, zaplňuje ho radostí, hravostí, hromadí nesmysly, chce burcovat, šokovat, provokovat, uvolňuje slova z logických souvislostí: "smích z nesmyslu". Manifest sepsal Francouz rumunského původu Tristan Tzara, dadaismus se uplatnil i v počátcích Osvobozeného divadla. Motto dada: Vezměte noviny. Vezměte nůžky. Vyberte v novinách článek tak dlouhý, jak dlouhou chcete mít svou báseň. Vystřihněte článek. Potom pečlivě vystříhejte slovo za slovem z tohoto článku a naházejte je do pytlíku. Lehce zatřepejte. Vytahujte potom výstřižky jeden za druhým a skládejte je v tom pořadí, jak jste je vytahovali. Pečlivě slova opište. Báseň se vám bude podobat. Za předchůdce dadaistů je považován německý básník Christian Morgenstern, který byl však v době vzniku hnutí dada již mrtev. K dadaistickým malířům a sochařům patří Francouz Marcel Duchamp, Němci Kurt Schwitters a Max Ernst
EXPRESIONISMUS
Z latin.slova expressio = výraz. V centru pozornosti jsou citové stavy a projevy lidské psychiky. Tyto momenty jsou však pesimistického až katastrofického rázu: umění je plné bolesti, hrůzy, prázdnoty, zoufalství ze ztráty orientace ve světě bez tradičních jistot a hodnot, z válek a sociálních otřesů. Expres. se projevoval hlavně v německé kulturní oblasti v letech 1910-1920. Gottfried Benn: cyklus Morgue (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů.
Malíři: Nor Edvard Munch, Rus Vasilij Kandinskij, Rakušan Oskar Kokoschka
SURREALISMUS
= nadrealismus, toužící po neznámých světech, po všem, co je obestřeno tajemstvím. Vychází z učení Sigmunda Freuda: člověk je ovlivňován nejen rozumem, ale i nevědomím, které je řízeno sexuálním pudem. Surrealisté se snažili proniknout do podprahového života, inspiraci hledali ve snech, fantazii, halucinacích, hysterii. Jen tak lze podle nich osvobodit lidského ducha. Metodou práce byl psychický automatismus (automatická kresba, automatický text): autor zaznamenává nahodilý pocit, sen, halucinaci… Malíři tvoří snové malby nedefinovatelných objektů. Surrealisté se nebáli navozovat u sebe uměle stavy porušení psychické rovnováhy (delirium, hypnóza, drogy…)
Zakladatelem směru je francouzský básník André Breton: r. 1924 vydal Manifest surrealismu. Dále Paul Eluard, Louis Aragon, Vítězslav Nezval
Malíři: Salvador Dalí, Joan Miró, Max Ernst (koláže),
Na pomezí kubismu, expresionismu a surrealismu stojí francouzský malíř (původem ukrajinský Žid) Marc Chagall
FUNKCIONALISMUS
Prohlašuje, že krásné je to, co je funkční, účelné, co dokonale slouží potřebám moderního člověka. Prosazuje se od 20. let 20. stol.
Propaguje avantgardní umělecká a architektonická škola Bauhaus ve Výmaru: snaží se propojit všechny druhy výtvarného umění a dokonalého řemesla s funkční architekturou. Hlav. představiteli jsou Walter Gropius a Ludwig Mies van der Rohe (architekt vily Tugendhat v Brně). Jedním z nejoriginálnějších architektů je Francouz Le Corbusier, ale většina jeho návrhů se nedočkala realizace pro svou přílišnou smělost.
Stavby: Eiffelova věž, Veletržní palác v Praze, výstavní pavilony v Brně, Chrám Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, rekonstrukce prvního a třetího nádvoří, úprava jižních zahrad, Pražský hrad - Josip Plečnik
Funkcionalismus se v literatuře projevuje jako konstruktivismus: literární tvorba musí být účelná -> reportáže a další publicistické útvary, plakáty
Další směry: Imagismus
Zakladatelem imagismu byl Angličan Thomas Ernest Hulme (1883-1917), hlásil se k němu Ezra Pound, T. S. Eliot a další angloameričtí umělci. Pro tento směr jsou typické precizní obrazy (images), ve kterých se prolíná intelekt s imaginací a senzibilitou. Podle Pounda je obraz "vyjádřením komplexního intelektuálního a emocionálního významu v časovém okamžiku". Imagisté originálně navazovali na evropskou literární tradici, hledali inspiraci v mytologii i orientálních motivech a propojovali minulost s přítomností. Psali volným veršem, ale nevyhýbali se ani klasickým básnickým formám. Imagistické texty postrádají ozdobnost a jsou zhuštěné až k nesrozumitelnosti. Velmi blízko k tomuto směru měl vorticismus (lat. vortex = vír)
Imažinismus
Ruští imažinisté navazovali na tvorbu angloamerických imagistů. Imažinismus ovlivnil ruskou poezii především v letech 1919-1927. Původně šlo o negativní reakci na futurismus. Imažinisté se soustředili na sugestivní básnické obrazy, které kladou volně vedle sebe, nečekaná spojení a souvislosti. Imažinismus měl urbanistické a selské křídlo. Poetika města i venkova se spojuje v básních Sergeje Jesenina.
Akméismus se zrodil v Rusku a zásadně ovlivnil zdejší literaturu v letech 1912-1922. Akméistům vadila nesrozumitelnost symbolismu a požadovali, aby se básníci zabývali především realitou a pojmenovávali věci pravými jmény, nikoliv mlhavými symboly. Původní významy řeckého slova akmé jsou vrchol a květ, neboli završení všeho. "Růže je pro nás zase růží s vůní, lístky a květem, nikoliv symbolem něčeho jiného," tvrdili akméisté. Umělci sdružení v kroužku Cech básníků se odmítli přihlásit k myšlenkám Velké říjnové revoluce. Vůdce hnutí Gumiljov byl dokonce roku 1921 zastřelen za účast v "protirevolučním spiknutí".
FRANCOUZSKÁ POEZIE
Guillaume Apollinaire (1880-1918)
Je považován za předchůdce surrealistů, ale ve své tvorbě zůstává v reálném, přirozeném životě. Své lyrické postřehy, emoce, myšlenky propojuje do volného toku polytematické básně - pásma: tento typ textu užil ve stejnojmenné básni Pásmo, kterou uvedl sbírku Alkoholy (1913). Aby postihl pohyb současného světa, překračuje časové i prostorové hranice, prolíná přítomnost s minulostí, uplatňuje princip asociace = volné řazení básnických obrazů. Pásmo se stalo žánrem poezie, pěstovali ho Wolker, Nezval, Biebl a další. Ve sbírce Kaligramy (1918) využil principy futurismu a "osvobozených slov" vytvářel obrazové básně.
Prsy Thirésiovy: divadelní avantgarda, tzv. totální divadlo: tanec, zpěv, barvy, světla, výstupy klaunů, akrobacie; o ženě, která se touží stát mužem
André Breton (1896-1966)
Zakladatel surrealismu, zdůrazňuje psychický automatismus, staví do kontrastu fantazii a rozum a vytváří nadrealitu. R. 1924 vydal Manifest surrealismu.
…Surrealismus, podst. jm. m. r. Čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální…
Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu; aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života…
Surrealismus lze rozdělit na dvě základní období :
1. Intuitivní období: věří ve všemohoucnost myšlenky postavené nad realitu. V tomto období (přibližně do roku 1926) se surrealisté opírali o filozofický idealismus. Sociální aktivitu nevyhledávali. Jejich program viz Manifest surrealismu (1924).
2. Politické období: Surrealisté začali pociťovat nutnost vyjádřit se k tehdejšímu politickému řádu. Učinili to veřejným protestem proti kolonialismu. Od této doby nastává jejich přibližování levici, která je zavedla až k obdivu SSSR. Postupně se stávali velmi ideologickými -> Druhý manifest surrealismu (1930). S touto změnou se změnil i název jejich časopisu (a tato změna vystihuje celý problém) ze Surrealistické revoluce se stal Surrealismus ve službách revoluce.
André Breton a Philippe Soupault napsali první automatickou knihu: Les Champs Magnétiques, Magnetická pole (1919): jde o hru se slovy: stačí nechat se vést pouze jejich formou, nebrat ohled na význam, později André Masson vyvinul automatické kreslení a obraz , které se stejně jako jiné automatické metody stalo se významnou částí surrealistické praxe.
Roku 1928 vydává poetickou prózu Nadja.
Paul Eluard (1895-1952)
Představitel surrealismu, spolu s Bretonem vydali sbírku Neposkvrněné početí (1930), sám vytvořil nejkrásnější surrealistické básně ve sbírkách Láska poezie a Veřejná růže. Později se orientoval na angažovanou poezii v levicovém hnutí -> sbírky Nepřerušená poezie, Básně pro všechny, báseň Svoboda.
Jako dvě vodní kapky (Veřejná růže, přel. V. Nezval)
Rozbil se alpský glóbus
Kde milostná dvojice zdánlivě snila
Na jeho bledých bocích
Bylo zobrazeno děvčátko
Smálo se směšnému sňatku
Záviděníhodného života
Dvě oči dvakrát dvě oči
Nikdy se dvakrát navzájem nepodobají
Žena byla neustále obrácena
K nejhorším temnotám soumračného Protea
Jenž lidem unikal
Mládí aniž by se vědělo kdy přijde jeho konec
Úsměvy načrtnuté políbeními
Bolest přerývaná políbeními
Dny byly nepříznivé jen tam těm druhým ženám
Hořeli velikým slepým plamenem
A nepoznávali nic.
ANGLICKÁ POEZIE
Thomas Stearns Eliot (1888-1965)
Narozen v Americe, ale naturalizovaný Brit. Anglický nositel Nobelovy ceny z r. 1948. Eliot tvrdí, že poezie je výjimečná činnost, že právě ona (nikoli např. filozofie) mu přinese nejhlubší poznání. Byl skeptický k současné civilizaci, vnímal svou dobu jako tápající, nezakotvenou. Oceňoval tvůrce kritické k světu i sobě samým, ironiky a hledače nových cest (např. Danteho, Baudelaira). V osobní krizi a na pokraji nervového zhroucení píše r. 1921 vrcholné dílo literárního kubismu: báseň Pustina: z pěti částí psaných volným veršem, zaměřuje se na citovou prázdnotu soudobého života, společenskou a civilizační vyprahlost. Je to obraz chaosu, prázdnoty, nicoty a smrti. Prostor vyprahlé země, jež čeká na vláhu, a ta nepřichází. V básni se střídají různá prostředí, postavy, odkazy k bájným příběhům (např. o svatém grálu). S posledními slovy uvedenými v sánskrtu (citace z Upanišad - starověkých indických posvátných knih) přichází úleva "Šanti, šanti, šanti" je trojnásobné požehnání -> člověk vyslovil svoji úzkost a v daném okamžiku víc nežádá. Eliot věnoval báseň E. Poundovi, amer. básníkovi, který se podílel radou na výstavbě celé básně.
AMERICKÁ POEZIE
Walt Whitmann (1819-1892)
Je prvním představitelem civilismu, vitalismu a tvůrcem volného verše v americké poezii. Předběhl svou dobu, ostatní básníci začali psát ve stejném duchu až daleko po jeho smrti. Rozsáhlá báseň Stébla trávy je komponovaná do zpěvů, polytematická báseň psaná volným veršem, "epos demokratické Ameriky".
Carl Sandburg (1878-1967)
Největší představitel civilismu moderní Ameriky, volný verš, náměty z průmyslových center, přístavů, železnic, dolů atd. Sbírky Chicagské písně, Dobré jitro, Ameriko, soubor pohádek Pohádky z bramborových řádků.
Edgar Lee Masters (1869-1950)
Kulturní událostí r. 1915 se stalo vydání jeho Spoonriverské antologie: soubor téměř 250 monologů pronášených mrtvými pohřbenými na vesnickém hřbitově. Spoonriverská antologievyšla roku 1915 jako zdaleka nejzajímavější kniha svého autora a jako jediná kniha, jež jej měla proslavit nejen v rodné Americe, ale i daleko za jejími hranicemi. Jde o sbírku necelých 300 kratších básní psaných ve volném verši, z nichž každá v záhlaví nese jméno jednoho občana fiktivního městečka Spoon-River, vypovídá několika větami jeho životní příběh a je psána v první osobě jako náhrobní nápis na spoonriverském hřbitově, který si každý občan sám po smrti stylizuje. Jde přitom většinou o osoby, jež žily současně a jejichž životní osudy jsou tedy samozřejmě spolu vzájemně svázány složitou sítí různých vztahů, jež jsou osvětlovány z různých osobních hledisek. Je tedy kniha vcelku vlastně souhrnným obrazem života malého amerického městečka, zvláštním románem o jeho životě, antologií nekrologů, která udržuje čtenáře v příjemném napětí a zároveň dobře pobaví.
Ezra Pound (1885-1972)
Narodil se v Americe, ale většinu života strávil v Evropě, vstřebal evropskou i asijskou kulturu. Své dílo Cantos psal téměř půl století (do r. 1968): je to básnický obraz dějin od starověku po současnost, jeho obraz moderního světa není lichotivý, ukazuje jej jako duchovně prázdný svět korupce a komerce. Výrazové prostředky jsou velmi zhuštěné, konkrétní, odmítá přebytečná slova, přívlastky, přirovnání. Stal se tak představitelem nového směru zvaného IMAGINISMUS: jde o přesný obraz věci, umění se chápe jako věda.
RUSKÁ POEZIE
Alexandr Blok (1880-1921)
Největší ruský básník - symbolista, množství čtenářů si získal svou lyričností a schopností být "ozvěnou doby, dějin". Zaujal již svou symbolistickou prvotinou Verše o krásné dámě - milostné téma v podobě mystické touhy po splynutí duší (inspirací mu byla vášnivá láska k dceři chemika Mendělejeva, která se později stala jeho ženou). Jedním z vrcholů ruské poezie 20. stol. je jeho poema Dvanáct: 12 zpěvů zahájených motivem sněhové vánice v nočním městě v době Říjnové revoluce 1917. 12 rudoarmějců (symbol apoštolů) táhne městem a likvidují své odpůrce (symbolizované např. babkou, buržuou, popem), opojení vědomím moci, síly, velikostí svého poslání. Básně jsou stylově různé: agitační poezii střídá jarmareční a lidová píseň, revoluční slang, řeč ulice. Blok se básní přihlásil k novému režimu v Rusku, v závěru básně se v čele revolucionářů objevuje Kristus jako symbol oběti a pokroku.
Sergej Jesenin (1895-1925)
V jeho poezii se setkáváme s rozervanectvím a pověstným ruským splínem. Zidealizovaná představa o krásném životě na venkově o "mužickém ráji" se střetává s představou revoluce jako "anděla-zachránce" (sbírky Rus mizející, Rus sovětská, Jsem poslední vesnický básník). Revoluci přijal nadšeně, spontánně (sbírka Píseň o velikém pochodu), ovšem brzy se jeho iluze o svobodě střetly s kasárenskou realitou bolševického systému. Z pěvce přírody a zbožnosti se stává cynik, výstředník a chuligán (sbírky Moskva krčemná, Zpověď chuligána).
Krčemná Moskva
Země, ach má země, kdo tě zná?
Zpodzimnělé nebe leje cín.
Hlavu bez rtů zkřehlá lucerna
zrcadlí tu v černi kalužin.
Mám strach jenom na to pohlédnout,
něco horšího se tu dá uvidět.
Na celý ten zamázdřený kout
mhouřím oči... Ne. Za živý svět.
Trochu zahřeje to, míň to hněte,
pohleď: mezi domy schoulené
zvonice jak mlynář na svém hřbetě
vleče zvony - pytle měděné.
Jsi-li hladov, zítra budeš sytý,
sklíčeného - radost omámí.
Jenom chraň se oči otevříti,
pozemský můj bratře neznámý.
Řekl jsem a udělal to rychle,
ale běda: co bylo, je zas!
Asi příliš je už tělo zvyklé
na ten věčný chlad a na ten třas.
No a co? Vždyť jiní jsou a další,
nejsem přece jen já na světě!
Lucerna se šklíbí, mrká s falší
grimasou té hlavy bezerté.
Ale srdce pod zteřelým hadrem
šeptá mi - jen hostu - v dojetí:
"Oči, které prozřou, kamaráde,
ty už potom smrt jen zavře ti"
V letech 1922-23 cestoval po Evropě po boku amer. tanečnice Isidory Duncanové, která se na čas stala jeho ženou, po rozvodu se vrátil do Ruska a v návalu rozervanosti, depresí, způsobených zklamáním z vývoje v Rusku, spáchal sebevraždu. Po mnoho desetiletí patřil k zakázaným autorům a v Rusku se za četbu jeho veršů vyhazovalo ze studií. Přesto se v zemi stal nejčtenějším básníkem 20. stol. Jesenin se v počátku sblížil s imaginismem, ale vyznačuje se melodičností, náboženským slovníkem, prolínáním smutku, stesku, personifikací přírodního života, jeho poezie se blíží lidové písni. Posledním dílem je poema Anna Sněžina: básnická povídka o lásce a revoluci, individuální milostný vztah je konfrontován s tragikou revoluce a občanské války, navěky rozdělující lidské osudy i osudy celých národů.
Vladimir Majakovskij (1893-1930)
Představoval zpolitizovaného básníka, jehož "ústy hovoří lid", tomu odpovídala i nesmírná popularita, která ho v porevolučních letech provázela. Oblibu si získával při přednáškových a recitačních vystoupeních (i v Praze). Jeho verše měly výrazný rytmus, patos a řečnický styl, vyzařovalo z nich napětí, odhodlání, síla, přímo volaly po gestech. Začínal jako futurista: vydal manifest a sborník Políček veřejnému vkusu. Pro jeho poezii je příznačná sebestřednost, vidí se jako prorok, vůdce, reportéra revoluce: často užívá vlastní osoby v textu: "Já - to jsme my! Já - to jsou všichni!" Věci, jevy, postavy jsou hyperbolizovány, přerůstají do podoby symbolu, mýtu (jiným tepe srdce v hrudi, u Majakovského "zbláznila se anatomie", Ivan má "ruku Něvu a chodidla kaspické stepi"). Tragický životní pocit se objevuje však v jeho verších od počátku, z jedné strany byl ovlivněn opakovanými citovými ztroskotáními, z druhé strany stále sílícím přesvědčením, že svůj talent dal do služeb nového společenského řádu, jehož vývoj se čím dál víc lišil od básníkových představ. Nakonec si zvolil stejný osud jako Jesenin, jehož sebevraždu kdysi velmi odsuzoval. Z básnických žánrů mu nejvíc vyhovovala poéma: útvar spojující epiku s lyrikou. V letech 1914-1915 vznikal Oblak v kalhotách jako odraz citových traumat spojených s odmítnutím staré společnosti, předpovídá revoluci. Sbírka je psána v duchu futurismu. Podobný ráz má i Flétna páteř. Říjnovou revoluci přijal okamžitě a bez výhrad. 150 000 000, V. I. Lenin, Správná věc. Mnohem zdařilejší jsou jeho poemy lyrické: např. Miluji.
Boris Pasternak (1890-1960)
Vynikající překladatel Shakespeara. V poezii nejdříve kolísal mezi symbolismem a futurismem, po revoluci žil v ústraní a vystupoval jako reprezentant "vnitřní emigrace", nesměl se stýkat s příbuznými, kteří odešli do exilu. Proslulost získala sbírka Život - má sestra -> verše mají intelektuální charakter, filozofickou hloubku. Vrchol jeho tvorby však představuje román Doktor Živago (dokončen 1955), za nějž dostal r. 1957 Nobelovu cenu (jako druhý Rus, první byl Bunin). Dílo zachycuje složité osudy a bezvýchodné postavení ruské inteligence po revoluci a v době stalinismu. Živago neodmítá nové uspořádání společnosti, ale bytostně protestuje proti neustálému ponižování lidskosti. Závěrečnou kapitolu tvoří básně, které jsou připsány hlavnímu hrdinovi.
Marina Cvetajevová (1892-1941)
Její muž se během občanské války přidal k "bílým" a po jejich porážce bolševiky našel útočiště v Praze. Cvetajevová sem za ním r. 1922 přijela a strávila zde 3 roky. Československá vláda jí vyplácela podporu, narodil se jí syn. Čechám věnovala báseň Rytíř mostník (inspirovanou sochou Bruncvíka u Karlova mostu) a sbírky Poema hory a Poema konce. V roce německé okupace napsala básnický cyklus Čechám. A protože chtěla "vrátit" milovanému synovi vlast, i když si o ní nedělala žádné iluze, vrátila se do Ruska. Její muž se stal členem ruské rozvědky, ale pak byl zatčen, stejně tak dcera, po vypuknutí války byl zbytek rodiny evakuován do tatarské oblasti a vyčerpaná Cvetajevová řeší své životní martyrium sebevraždou. Boris Pasternak řekl, že "bezradná hrůzou se rozběhla ukrýt do smrti, schovala hlavu do oprátky jako pod polštář." Její verše jsou plné kontrastů, paradoxů, citové přepětí se projevuje množstvím citoslovcí, jednoslabičných slov, heslovitostí. Na druhé straně je to poezie intelektuální, vyjadřující spíš názory než nálady, spíš postoje než pocity.
Anna Achmatovová (1889-1966)
Její muž byl popraven v době porevolučního teroru, její syn, budoucí známý vědec Gumiljov, strávil v gulagu 20 let. Dlouhá léta strávila Achmatovová ve "vnitřní emigraci", ještě v r. 1946 se stávala terčem útoků, protože odmítala pěstovat kult Stalina, teprve koncem života ji obklopil kroužek obdivovatelů (např. básník Brodskij, laureát Nobelovy ceny z doby, kdy již žil v USA). Z jejích veršů zřetelně vystupuje obraz lyrického subjektu: moderní, emancipované ženy, citlivé, ale nesentimentální, např. poema Až u moře. Pozdní tvorba je filozofičtější: poema Rekviem (napsáno 1935-1940, vydáno až 1987) líčí atmosféru stalinského Ruska konce 30. let, kdy se před přeplněnými věznicemi tlačily zástupy příbuzných snažících se dopátrat sebemenších informací o zatčených, a Poema bez hrdiny: tragédie obleženého Leningradu za 2. sv. války.
ŠPANĚLSKÁ POEZIE
Federico García Lorca (1898-1936)
Lidovou slovesnost rodné Andalusie spojuje s moderními meziválečnými směry ve sbírce Cikánské romance (1928). Jeho básnický talent se projevil i v divadelních hrách, které spojuje ženské téma: Krvavá svatba (nevěsta ve svatební den opustí ženicha s mužem, kterého opravdu miluje, i když ví, že se ženou do záhuby), Pláňka (manželova necitelnost a marná touha po dítěti přivedou hrdinku až k vraždě) a Dům Doni Bernardy (po smrti muže Bernarda zavře na osm let svůj dům, ctí tím sice rodové zvyklosti, ale zároveň zničí život svým pěti dcerám).
NĚMECKÁ POEZIE
Rainer Maria Rilke (1875-1926)
Pocházel z Prahy, studoval zde, stýkal se i s českými umělci (Julius Zeyer), později přesídlil do Německa. Žil i v Paříži, poslední léta ve Švýcarsku. První fáze jeho tvorby v duchu novoromantismu vrcholí lyrizovanou baladickou prózou Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (vyd. 1906). Od počátku byl Rilke autorem meditativním, kultivovaným, jeho texty jsou variacemi otázek o smyslu lidského života. Básníkův duchovní vývoj můžeme sledovat na proměnách jeho pojetí Boha. Původně tradiční křesťanský pohled se mění v Knize hodinek: odkazuje ke knize modliteb, které katoličtí duchovní pravidelně konají, víra je pro Rilka vysoce osobní, individualizovaná, Bůh "vzniká" a "existuje" jen v kontaktu s jedincem, je partnerem, je nejen stvořitelem, ale i tím, kdo je utvářen. Motivy vzdání se všeho, opuštění sebe sama, snaha zachytit odlesk věčného, nadčasového řádu světa se objevuje v Elegiích z Duina. Básníkova cesta zůstává cestou samoty, kterou nemůže prolomit ani láska. Bezprostředně následuje sbírka Sonety Orfeovi jako oslava prosté existence člověka, přírody… Představují završení básníkovy myšlenkové a umělecké cesty.
Sonety Orfeovi
Co tobě dám, pane, ó, kterýž jsi ten,
kdo naučil tvorstvo znát zvuk? -
Jen vzpomínku na Rus a na jarní den
a na koně uprostřed luk.
On z vesnice vyběhl, bělouš, byl sám
a na uzdě vlekl svůj kůl;
lán lákal ho samotou; běžel vstříc tmám,
proud hřívy se ve větru dmul
a do šíje bujně a rytmicky bil,
když násilím strhli ho zpět.
Jak náhle mu vyvstaly prameny žil!
Ten cítil, jak širý je svět!
A slyšel. A zpíval. A v sobě měl řád
tvých bájí...
Ten obraz já toužím ti dát.

II. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ

9. května 2010 v 17:08 |  Druhý (4) / Čtvrtý (6)
(počátek19. stol.-konec 20. let 19. stol.)
Na rozdíl od generace Dobrovského nemá Jungmannova generace aktivity obranné, nýbrž si klade vyšší cíle: usiluje o začlenění české kultury do evropského kontextu, zabývá se myšlenkou slovanské vzájemnosti a národním charakterem tvorby.
Cíle:
DOHÁNĚNÍ EVROPY výrazná role překladů, které přiblížily českému čtenáři vrcholná díla světové literatury a zároveň dokazovaly, že čeština je schopna tato náročná díla zprostředkovat
MYŠLENKA SLOVANSKÉ VZÁJEMNOSTI se opírala o Herderův názor na významné poslání slovanského národa (Národ je podle Herdera - německý spisovatel, filozof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození - skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což Herder dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost.) Myšlenku slovanské vzájemnosti, dokonce představu o jednotné slovanské říši pod vedením Ruska (zvláště po vítězství Ruska nad Napoleonem 1812), propagovali zvláště Václav Hanka a Jan Kollár
NÁRODNÍ CHARAKTER TVORBY souvisel s proměnou pojetí vlastenectví od zemského k jazykovému (za Čecha je považován pouze ten, kdo mluví a píše česky).
Divadlo
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792-1852)
Vyučený řezník, studia v Praze -> středoškolský profesor v Hradci Králové, od r. 1846 na Akademickém gymnáziu v Praze, pro své vlastenecké aktivity byl odvolán z funkce ředitele.
Proslul jako autor historických dramat: Blaník, Jan za chrta dán, ale především veseloher: Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě, Hadrián z Římsů
Od r. 1811 se soustavně věnuje loutkovému divadlu.
MATĚJ KOPECKÝ: zakladatel českého loutkářství, jeho potomci pokračují v tradici dodnes.
JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (1783-1844)
Ve 20. letech 19. stol.vedl český soubor ve Stavovském divadle, dramatik a dramaturg, své hry často situuje na venkov, např. veselohra Čech a Němec, nebo píše historické hry: např. Obležení Prahy od Švédů, Břetislav I.
Vydávání staročeským památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůrazňoval význam hrdinských písní. Někteří obrozenci těžce nesli, že se v našich zemích nedochovala hrdinská poezie (jako byly Písně o Nibelunzích nebo ruské byliny), proto se rozhodli vytvořit padělky, které by posílily národní sebevědomí. V letech 1817 a 1818 se objevily 2 proslulé zlomky takovýchto skladeb:
1) Rukopis královédvorský: "nalezl" ho filolog a spisovatel Václav Hanka v kostele ve Dvoře Králové. Měl to být zlomek díla ze 13. stol., obsahuje několik rozsáhlých, umělecky hodnotných epických básní o bájné české minulosti i historických událostech, např. O velikém pobití (ze Sámovy říše), Beneš (boj se Sasy), Záboj a Slavoj, Oldřich a Božena, lyricko-epická báseň Zbyhoň, milostná a přírodní lyrika: Kytice, Skřivánek.
2) Josef Linda je asi autorem Rukopisu zelenohorského - údajně pocházejícího z 10. stol. a "nalezeného" na zámku Zelená Hora u Nepomuku, anonymně zaslaného do Národního muzea. Jeho jádro tvoří veršovaná pověst o Libušině soudu.
Rukopisy vyvolaly v české společnosti senzaci. Jedině Dobrovský je označil za podvrh okamžitě. Staly se inspirací pro další literární tvorbu (Mácha, Zeyer), výtvarné umění (Aleš, Mánes, Myslbek), hudbu (Smetana). Nepravost Rukopisů byla prokázána v 80. letech 19. stol. Janem Gebauerem, Jaroslavem Gollem, T. G. Masarykem, laboratorní rozbor v r. 1968 (M. Ivanov) prokázal podvod i vědecky. Jde o tzv. palimsesty - pergamenové svitky zbavené původního textu a popsané textem novým s použitím inkoustu vynalezeného počátkem 18. stol.
Vůdčí osobností 2. fáze národního obrození je JOSEF JUNGMANN (1773-1847)
Narodil se v Hudlicích u Berouna, vystudoval filozofii a práva, působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích. Od r. 1815 do r. 1844 působil na Akademickém gymnáziu v Praze (10 let jako ředitel). Dvakrát byl zvolen děkanem Filozofické fakulty UK, r. 1840 rektorem Karlovy univerzity.
Je autorem 1. české romance Oldřich a Božena (romance jako literární žánr je lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nejenom mezi lidmi, ale i k vlasti, národu atd. Na rozdíl od balad nemá pochmurný nebo tragický děj.)
Překlady:
z francouzštiny Chateaubriandova novela Atala (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert (Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, 1801) - novela je tragickým příběhem lásky muže a ženy indiánského původu v severoamerické pustině; křesťanské ideály se zde spájejí s lyrickými popisy přírody a lidských vášní. Tímto dílem autor vnesl do evropské literatury vysněný obraz exotické americké krajiny).
z angličtiny Miltonův Ztracený ráj
z němčiny Goethův epos Heřman a Dorota
z ruštiny Slovo o pluku Igorově
Překládal i antickou a indickou literaturu
Odborná tvorba:
Slovesnost - učebnice literatury pro gymnázia
Historie literatury české - součástí je bibliografický soupis všech tehdy známých českých literárních památek.
Slovník česko-německý - pětidílný, doplnil slovní zásobu novými slovy (chmura, úsvit), archaismy a přejatými výrazy ze slovanských jazyků (z ruštiny vějíř, záliv, dolina).
Rozmlouvání o jazyku českém - dialog mezi odpůrci a zastánci národního obrození.
Zápisky - Jungmannovy soukromé názory na církev, filozofii, společnost (obdiv k Voltairovi).
Kolem Jungmanna se soustředila skupina spisovatelů a vědců se společným programem: vytvořit česky psanou náročnou vědeckou literaturu. Nazývali se Jungmannova škola:
Milota Zdirad Polák - sbírka Vznešenost přírody - první česká umělecky hodnotná přírodní/reflexivní lyrika: Původní název: Vznešenost přirozenosti: rozsáhlá óda na krásy přírody, psaná zčásti časoměrným, částečně sylabotónickým veršem. Je prvním a jediným pokusem o vytvoření velké české deskriptivní básně, žánru populárního po celé 18. století v západní Evropě. V šesti zpěvech Polák popisuje vznešenost a krásu přírody, tu přitahován její vlídnou tváří (příroda-živitelka), tu její drsností (popis bouří, sopečné činnosti). Ač by se tak mohlo zdát, nejedná se nutně o popis vlastních prožitků a zážitků, Polák vychází z tradic žánru a nevadí mu, když od svých předchůdců něco opíše. To však neubírá Vznešenosti přírody na síle a možná ještě umocňuje čtenářův pocit, že skladba je jaksi podivně rozeklaná - Polák si vybírá klasicistní, osvícenský žánr, ale píše ho už v jiném století, což se do skladby muselo promítnout. Polák není epigonem i z jiných důvodů: o jeho tvůrčím přístupu svědčí i zápas s jazykem, který z některých částí skladby činí dílo až experimentální (nápadnost Polákových tvarů, zejména dlouhých složenin, vedla záhy k jejich parodii - viz Šafaříkovy vichrochumlomrakověncomodropovětrniny v překladu Aristofanových Oblaků). Tvůrčí, experimentální přístup k jazykové stránce se v deskriptivní poezii (a potažmo v klasicismu) neobjevoval, byl ponechán až romantikům. Další novinkou v rámci žánru bylo užití polymetrie: Polák složil sice většinu skladby v přízvučných osmistopých sdruženě rýmovaných trochejích se stálou střední dieresí, ale vedle nich se ve skladbě objevuje i mnoho dalších rozměrů, jak přízvučných, tak časoměrných (Vprovod psaný časoměrnými hexametry připomene pozdější Slávy dceru). Střídáním rozměrů Polák sleduje jak cíle psychologické (neunavovat), tak estetické (např. míchání kratších a delších rozměrů jako prostředku posilujícího napětí atd.). V užití polymetrie je tedy Polák v naší novověké literatuře průkopníkem. Mácha byl se svým Májem v nejlepším případě až druhý. A vůbec - Mácha se Polákem nechal inspirovat i v mnoha jiných věcech…
Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby,
mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!
V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí,
bez vážnosti z pouští vašich k dolům víc se nevyloudí.
Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí,
v jejichž letorostech bublem křišťálový pramen vadí,
který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá,
konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá.
Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy,
výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy.
Antonín Marek - spolupracoval s Jungmannem na slovníku.
Jan Evangelista Purkyně - fyziolog světového významu, založil s Jungmannem vědecký časopis Krok.
Jan Svatopluk Presl - vytvořil české přírodovědné názvosloví.
Karel Bořivoj Presl - mineralog a chemik.
Historie
FRANTIŠEK PALACKÝ (1798-1876)
Historik, politik, filozof. Narodil se v Hodslavicích na Moravě v rodině evangelického učitele, studoval na evangelických školách na Slovensku - v Trenčíně a Prešpurku (Bratislava). Po celý život zastával liberální konzervativní názory, hájil politiku austroslavismu (pokojné soužití slovanských národů v rámci habsburské monarchie). V revolučním roce 1848 spolupracoval s Karlem Havlíčkem Borovským. Po r. 1867, po rakousko-uherském vyrovnání, myšlenku austroslavismu opustil, odešel z politiky a zabýval se pouze vědou.
Zpočátku se věnoval poezii: s Pavlem Josefem Šafaříkem napsali práci Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, kde prosazují časoměrný verš - neujal se.
Proslavil se jako autor historických spisů:
Staří letopisové čeští - edice starších českých kronik.
Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě - od r. 1836 vycházely v němčině, v letech 1848-1876 česky: zachycují českou historii do r. 1526. Za hlavní prvek dějin považuje prolínání českého a německého živlu, za vrchol českých dějin husitství.
PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795-1865)
Historik, slavista, propagátor myšlenky slovanské vzájemnosti. Narodil se v rodině evangelického kazatele ve východoslovenské obci Kobeliarovo. Po teologických studiích v Německu působil 15 let jako gymnaziální profesor v Novém Sadu v Srbsku. Od r. 1833 žil v Praze jako soukromý učenec, redaktor a ředitel Univerzitní knihovny.
Zpočátku psal poezii - sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou, s Palackým dílo Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie.
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích - psáno německy, stal se tak zakladatelem české literární komparatistiky.
Slovanské starožitnosti -> nejstarší dějiny Slovanů z archeologického hlediska a dokazuje, že Slované patří mezi nejstarší obyvatele Evropy.
Poezie
JAN KOLLÁR (1793-1852)
Narodil se ve středoslovenských Mošovcích, studoval na univerzitě v Jeně, seznámil se zde se svou budoucí ženou Friderikou Wilhelminou Schmidtovou. Poznal místa někdejšího slovanského osídlení (Polabští Slované). Působil jako evangelický kazatel v Pešti, od r. 1849 profesor archeologie vídeňské univerzity.
Svou lásku k Míně vyjádřil ve sbírce Básně.
Mína vystupuje jako zidealizovaná milenka a zároveň alegorická představa budoucnosti Slovanstva v Kollárově monumentálním díle Slávy dcera. (1. vydání vyšlo 1824, 2. r. 1832). Je to soubor 150 znělek, které stále rozšiřoval až do počtu 645. Osu díla tvoří putování básníka provázeného Mínou a Mílkem po místech významných pro dějiny Slovanů. Jednotlivé části jsou označeny jmény řek: Sála, Labe, Dunaj, Rýn, Vltava. Je zde i obraz slovanského nebe a pekla - Léthé a Acheron (kompozicí připomíná Božskou komedii). Monumentální předzpěv staví do kontrastu slavnou minulost a neutěšenou přítomnost Slovanů. V textu se setkávají dvě základní myšlenky: vlastenectví zosobněné Mínou a vidina jediné všeslovanské říše pod vedením Ruska (symbol dubu). Slávy dcera je vrcholné dílo myšlenky slovanské vzájemnosti.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými: ze slovanských jazyků uznává jen čtyři (českoslovenštinu, polštinu, ruštinu a srbochorvatštinu), ostatní považuje za dialekty, proto ostře kritizoval Štúra a jeho snahy o vytvoření spisovné slovenštiny.
FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799-1852)
Narodil se ve Strakonicích, studoval filozofii v Českých Budějovicích, pro četbu Husovy Postily ho vyloučen, dostudoval v Linci. Od r. 1833 působil jako redaktor Pražských novin a České včely, r. 1835 byl zbaven místa pro kritiku ruského cara jako utlačovatele Poláků. Nakonec získal profesuru ve Vratislavi, r. 1848 se mohl vrátit do Prahy a přešel na UK.
Již od mládí sbíral písně a přísloví, vydal soubory :
Slovanské národní písně a Mudrosloví národu slovanského v příslovích (to moc ráda citovala teta Kateřina v Sirotkově Saturninovi, však ji také vypravěč nazýval "poskakujícím mudroslovím národu českého"): např.:
Smaž hada, jak chceš, nebude z něho úhoř.
Která kráva nejvíce řičí, nejméně mléka dává.
Štěstí se trousí, neštěstí sype.
Kdo koho miluje, vad jeho nepozoruje.
Nechval, kmotře, hodů, až z nich pojedeš se ctí domů.
Nenarodil se ten, kdo by se líbil všem.
Starý má smrt před očima, mladý za zády.
Jaké prase, taký kvík, jaký národ, taký zvyk.
Děvče do dvanácti češ, do šestnácti střez, po šestnácti děkuj tomu, kdo vyvede dceru z domu.
Nezahazuj starého šatu, dokud jsi nového nezjednal.
Kvapná pomsta, hotová škoda.
Rozumný ani tomu neškodí, komu se za zlé mstí.
Nedaje znáti, že se trápíš, tím nejlépe křivdu splatíš.
Stal se největším tvůrcem ohlasové poezie - tj. tvorby využívající postupů a prostředků lidové slovesnosti:
Ohlas písní ruských (1829) - epické básně vytvořené pod vlivem ruských bylin (Bohatýr Muromec), humorně laděná epika (Velký trh ptačí), básně inspirované soudobými událostmi (Veliká panychida). Charakteristické jsou umělecké prostředky - hlavně epiteta (básnické přívlastky - jasný sokol), rusismy (sabaka - pes)
Ohlas písní českých (1839) - převažuje zde lyrika, zvláště milostná (Dárek z lásky) nebo satirická (Český sedlák). Z epických básní je to například první česká balada Toman a lesní panna, historická báseň Prokop Holý:
Od moravské strany šíře lukami
Rozložil se tábor mezi horami,
A v něm Prokop Velký se svými oděnci
Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.
Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,
Pan Sezima zrádně v lese zaskočil;
Lid branný rozprášiv, Racka raněného
Odvleci potupně dal do hradu svého.
O polednách posel přijel v pochvaty:
"Nechce Kamenický žádné výplaty;
Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,
Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.
Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,
S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.
A když jsem odjížděl, proti všemu řádu
Posla tvého vyštval fenami mne z hradu."
K té řeči na nohy hejtman poskočil,
Nad hlavou palcátem vztekle zatočil;
Pod nakopenými po všem čele mraky
Blesků rozesílá sto žhavými zraky.
Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru
Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;
Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje
Žižkova korouhev nade vojskem věje.
Jede hradba vozů řadě ve dvojí,
Běda, na koho se oul ten vyrojí!
Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,
Zpívajíce: "Kdož jste boží bojovníci!"
Táhnou roty polem, táhnou roklemi,
A když tmy večerní strou se po zemi,
Postihnouti může při jasném měsíci
Oko bojovníka v dálce Kamenici.
Blízko u rozcestí leží skalní lom,
Nad ním v půdu ráží kořen divný strom,
Uschlý vrchol jeho - svadlá lidská hlava,
Větve, plody jeho jsou krkavců strava.
Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.
Mimo jeda Prokop pod se promluvil:
"Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,
S námi že netáhnou ku přísnému soudu."
Zaklepala hlava, huhle hubenec:
"Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;
Proti příměří mne Sezimovští jali,
Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali."
Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,
Až koni pod nohy palcát upustil,
Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,
A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.
Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,
Obřady slušného dějí pohřebu;
Při pochodních Racka nedaleko lomu
Táboři skládají do věčného domu.
Potom hejtman s kolu špíci krvavou
Zatknuv si za lebku nepronikavou,
Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,
A již hrad obemkli kolem před usvítem.
Činěn k místu outok dva i tři kráty,
Táborům se stýská těžké od ztráty;
Znajíť Kameničtí dobře odrážeti,
Není jiné rady, leč je vyležeti.
A když stáli v poli za dvě neděle,
Prokop točí oči k hradu zmrzele;
Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,
A vně české země čeká jiná práce.
Svolav setníky své a podhejtmaní:
"Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání;
Aneb Kamenici zjitra v moci máme,
Aneb zde naše moc na věky se zláme.
Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,
K západu se s lidem rychle uhnete,
A tak odstoupivše něco na čtvrt míle
K hradu udeříte opět v nové síle." -
Svou radou pak zvláště když je podaří,
Chvátá přímo vůdce k svému šípaři:
"Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,
Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!"
Po jitru se houfy v pole hýbají,
Posměchem je hlučným s hradeb stíhají,
I pán Kamenický s náhradbí se dívá,
Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.
Ač tělo bojovné podál odstalo,
Svou však velkou hlavu blízko nechalo.
Pode starou hruší Prokop spouští kuši:
"Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!"
Padnul - proudem krve žití vyvřelo,
Přestalo již chase býti veselo,
Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře
Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.
Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,
Ke hradu se tisknou kopí, sudlice,
A než půl dne přešlo, Táborové jaří
V Kamenickém zámku krutě hospodaří.
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
Záře z hradu svítí ještě nad borem,
Kudy roty táhnou dál na Rakusice:
"Kdož jste bojovníci boží" zpívajíce.
S českým národním hnutím souvisel i vývoj na Slovensku, mnozí Slováci žili v Čechách (Šafařík, Kollár), na Slovensku žilo mnoho českých evangelických emigrantů, většina slovenských evangelíků užívala češtinu Bible kralické (bibličtina). Spisovná slovenština vznikla ve 40. letech 19.století zásluhou Ľudovíta Štúra.
 


I. fáze národního obrození

9. května 2010 v 15:58 |  Druhý (4) / Čtvrtý (6)
Počátek nové fáze společenského vývoje v českých zemích je spjat s vládou osvíceného panovníka Josefa II. (1780-1790). Podíl na "nastartování" NO v českých zemích měly josefínské reformy:
1781 zrušení nevolnictví (venkovský lid se stěhuje do měst => šíření češtiny a vzdělávání dětí)
1781 toleranční patent (náboženská svoboda i pro některá nekatolická vyznání)
Reformy byly projevem osvícenského absolutismu (osvícenství ve vyspělých zemích je záležitostí měšťanstva, u nás ho prosazuje panovník z obavy před lidovými bouřemi)
Již za vlády Marie Terezie: zrušení jezuitského řádu, zavedení povinné školní docházky (1774) a školství je odňato církvi. Snaha Josefa II. o formování silného, jednotného, centralizovaného státu však vedla ke germanizaci, nevydávají se téměř žádné české knihy. Po zrušení nevolnictví se česká inteligence pocházející z venkova dostává do velkých měst a podněcuje rozvoj hnutí označovaného jako národní obrození.
ARCHITEKTURA
Koncem 18. stol. převažuje klasicismus: Stavovské divadlo, kostel Slavkov; a empír: zámek Kačina. Projevem osvícenství je založení Soukromé společnosti nauk (1774., od r. 1790 přejmenované na Královskou společnost nauk). 1818 je založeno Národní muzeum.
I. ETAPA (GENERACE) NÁRODNÍHO OBROZENÍ - obranná fáze
(80. léta18. stol.-počátek 19. stol.)
Nejdůležitějším úkolem bylo zachování českého jazyka (ale že by ještě někdy mohl být jazykem vědy nebo vyšší literatury, nevěřili ani samotní obrozenci). Buditelé-obrozenci chtěli zrovnoprávnit češtinu s němčinou -> potřeba tzv. obran.
R. 1775 byla Františkem Martinem Pelcem vydána latinská Balbínova obrana.
Náklad byl vzápětí zabaven, ale motivoval vznik dalších obran, např. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Ignáce Tháma.
Běžným dorozumívacím jazykem českých vlastenců a obrozenců byla němčina, češtinu se museli pracně učit.
Dějepisectví
Usiluje o objektivní obraz českých dějin a povznesení národního sebevědomí.
Byla vydána Hájkova kronika s rozsáhlým komentářem historika Gelasia Dobnera. Původní byla Nová kronika česká napsaná Františkem Martinem Pelcem (1734-1801) - první profesor jazyka českého na Karlově univerzitě.
Filologie a literární historie
JOSEF DOBROVSKÝ (1753-1829)
Zakladatel slavistiky a tvůrce novodobého pojetí českých literárních dějin. Česky se naučil psát až na gymnáziu v Německém Brodě a Klatovech. Absolvoval bohosloví v Praze, působil jako vychovatel u Nosticů, pak byl ředitelem kněžského semináře v Hradisku u Olomouce. Od r. 1790 žil v Praze jako soukromý učenec, zemřel a je pochován v Brně.
Usiloval o upevnění spisovné normy češtiny, zabýval se dějinami jazyka i literatury :
Zevrubná mluvnice jazyka českého (německy)
Německo-český slovník (dvojdílný)
Své slavistické výzkumy shrnul v latinsky napsané Mluvnici staroslověnštiny.
Dějiny české řeči a literatury (německy), za vrchol české literatury považuje dobu Veleslavínovu.
Publicistika
VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS (1753-1808)
Od r. 1786 vydává Schönfeldské pražské noviny, od r. 1789 přejmenované na Krameriusovy c. k. (císařsko-královské) pražské poštovské noviny, od r. 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny.
Od r. 1801 měly přílohu Pražský posel.
R. 1824 přejmenovány na Pražské noviny s beletristickou přílohou Rozličnosti (později Česká včela - redaktor Čelakovský).
R. 1846 Pražské noviny převzal K. H. Borovský, přejmenoval je na Národní noviny, r. 1848 vládou zakázány.
Kramerius ve svém nakladatelství Česká expedice vydával mnoho překladů a památky starší české literatury. (Mandevilův cestopis: Jana Mandywilly, znamenitého a wznesseného Rytjře, Cesta po Swětě : w kteréž wypisuge rozličné kraginy a města, a co kde buďto po zemi, po moři, anebo po welikých a nebezpečných pustinách widěl, y gaké rozličné přjhody měl).
Pro lidové vrstvy byl určen časopis Jindy a nyní, r. 1834 ho převzal J. K. Tyl a přejmenoval ho na Květy.
1. vědecký časopis se jmenoval Krok (Jungmann, Presl, Purkyně).
Vychází Časopis České muzea (1827 Palacký).
Divadlo
Nezastupitelnou roli pro vzdělanost, protože poměrně značná část populace byla negramotná.
1. české představení byl překlad německé hry Kníže Honzyk: hrálo se v divadle v Kotcích v r. 1771, byla to jediná stálá scéna v Praze založená r. 1738.
R. 1783 zahájilo činnost Nosticovo divadlo, později přejmenováno na Stavovské, pak Tylovo, dnes zase Stavovské.
R. 1786 česká divadelní společnost založila Vlastenecké divadlo zvané Bouda na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí). Hlavní osobností byl Václav Thám (herec, režisér, 1765-asi 1816): hry Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka.
Autorem divadelních her byl Prokop Šedivý (1764-1810): psal tzv. "lokální frašky", tj. hry s obhroublým humorem zasazené do známého prostředí, např. Masné krámy, Pražští sládci: hry veselým způsobem zobrazovaly život pražských řemeslníků a obchodníků. (České Amazonky - próza o dívčí válce.)
Počátky novočeské poezie
Dvousvazkový almanach Básně v řeči vázané, který sestavil Václav Thám, obsahuje básně ze starší české poezie, překlady z německé literatury a původní tvorbu Václava Tháma a jeho přátel v duchu tehdy módní anakreontské poezie
Vznikla Puchmajerova básnická družina: texty soustředila do pěti básnických almanachů (1795-1814), první dva vydány pod názvem Sebrání básní a zpěvů, další tři jako Nové básně. Puchmajerovci jsou označováni jako 1. česká básnická škola, zavedli do české poezie klasicistní žánry: ódu, baladu, epos… Na rozdíl od Thámovců se pokoušeli víc o původní tvorbu, v překladech se orientovali na slovanské literatury
ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER (1769-1820)
Je známý úpravou La Fontainových bajek (nejproslulejší je Vrána a liška). Psal národně orientované básně, např. Óda na Jana Žižku (obrozenci hodnotí husitství kladně, ale Puchmajer kritizuje Žižkův podíl na bratrovražedných bojích).
Napsal učebnici ruštiny a cikánštiny
ŠEBESTIÁN HNĚVKOVSKÝ (1770-1847)
Člen Puchmajerovy družiny; balada Vyšehradský sloup: výsměch pověrám; "směšnohrdinský" epos Děvín paroduje pověst o dívčí válce; sentimentální balada Vnislav a Běla má vzbudit soucit s osudem hlavních hrdinů.
První fáze národního obrození se stala dějištěm románu F. L. VĚK Aloise Jiráska.
Životní osudy Josefa Dobrovského in ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (povídka) Aloise Vojtěcha Šmilovského

Romantismus (1.)

6. května 2010 v 0:04 |  Druhý (4) / Čtvrtý (6)
Umělecký směr prosazující se na konci 18. a v 1. pol. 19. stol. Historicky odpovídá romantismus období od Velké francouzské revoluce → napoleonské války→ pocity rozčarování a ztrátu iluzí v době revolucí 1830 a 1848. Začal se formovat v Německu, pak v Anglii, Francii, Rusku a Polsku.
Autoři: vystupují jako géniové, kteří hledají a nalézají pravdu. Bouří se → nepochopené a osamocené osobnosti proti pokrytectví a společenským konvencím, proti celému nespravedlivému světu. Důraz na city, představy, sny a touhy nadřazují realitě. Inspiraci čerpají v historii nebo ústní lidové slovesnosti. Základní romantický rozpor: sen, fantazie, touha proti osudové skutečnosti a neúprosné realitě. Z nenaplněných tužeb plynou pocity prázdnoty, zoufalství. Autor se ztotožňuje s hlavním hrdinou. Tím je obvykle výjimečný člověk, vyděděnec, člověk na okraji společnosti (např. loupežník, vrah, kat, komediant, cikán atd.). Cítí se osamělý, ale nevyhledává společnost, je příliš vyhraněný individualista. "Já" je měřítkem všeho, vnější svět vnímá nepřátelsky. Kult vůle a síly, bohémství, výstřednost v oblékání a chování, hysterické prožívání citových vztahů, neschopnost zakotvit v běžném životě a vybudovat si společenské postavení. Svůj individualismus romantická osobnost podřizuje pouze zájmu svobody národa. Únik ze situace, v níž se nachází, hledá rom. hrdina v násilném činu, boji za svobodu, ve fantazii, kosmopolitismu, rozervanosti, v utrpení, nespokojenosti, neschopnosti vyznat se sám v sobě. Touží po lásce, ale protože miluje ideál, může milovat jen nešťastně. Zatímco hrdina - muž se vzdává lásce bez výhrad, opovrhuje společenskými konvencemi, hrdinka - žena je konvencemi spoutána, proto je vždy spíše obětí lásky. Utěšitelkou romantiků je příroda, utíkají se k ní, aby zapomněli na nepřátelský svět. Vybírají si především tajemná zapomenutá místa, zříceniny, hřbitovy, běsnící živly.Pozdější romantikové vidí ovšem v přírodě i sílu člověku nepřátelskou, necitelnou, lhostejnou k jeho osudu. U porobených národů (např. Polsko) nastolil romantismus otázku národní svobody jako nejvyšší hodnotu.
Dominující žánry jsou lyrickoepická poezie, epos, veršovaná povídka (poéma), román.
Hudba - Schubert, R. Schumann, Fr. Chopin, F. Liszt, H. Berlioz, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Carl Maria von Weber, Gioacchino Rossini
Německo
Všechny Němce spojuje jeden národní jazyk a v něm psaná literatura, která zdůrazňuje vlastenectví, zájem o dějiny a lidovou slovesnost. Proto dominují písně, balady a pohádky. Kulturními centry jsou univerzity Jena, Heidelberg, Berlín a panovnické dvory - Výmar.
Novalis (vl. jménem Friedrich von Hardenberg) 1772-1801
Působil v Jeně. Básnická sbírka Hymny noci (motivy ztracené lásky a touhy po smrti). Román Heinrich von Ofterdingen (do češtiny se překládá jako Modrý květ). Hrdinou je středověký minesengr, údajný autor Písně o Nibelunzích. Jako dvacetiletý spatří ve snu modrou květinu, která je příslibem slávy a štěstí, symbolem opravdové poezie.
Fridrich Hölderlin 1770-1843
Po smrti milované dívky se zhroutil a zešílel. Román Hyperion - zdůrazňuje soulad mezi člověkem a přírodou, láska je hledání krásy.
Jacob a Wilhelm Grimmové
Jacob Grimm (1785-1863), jazykovědec, Wilhelm Grimm (1786-1859), položili základy nové vědy - folkloristiky, sběratelé lidové slovesnosti: Pohádky pro děti a celou rodinu Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia ústních pramenů může být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů se zachovaným podáním lidových vypravěčů, jejich nářečí, obratů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány s co největší přesností a věrností, zvláště Wilhelm se při pozdějších vydáních neubránil svým literárním ambicím a některým pohádkám dodal poetický nádech.
V praxi byly, zejména kvůli dětem, pohádky upravovány: například ve Sněhurce byl změněn konec příběhu, kdy v původním znění musela zlá královna tančit v rozžhavených botách až k smrti, nebo v Jeníčkovi a Mařence, kdy byla zlá čarodějnice ve velkých mukách zaživa upečena v peci.
Nejznámější: Popelka, Červená karkulka, Sněhurka, Šípková Růženka, Jeníček a Mařenka, Stolečku, prostři se atd.
Heinrich Heine 1797-1856
Vrcholná postava německého romantismu. Narodil se v rodině židovského obchodníka v Düsseldorfu, studoval práva, od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána (údajně nejcenzurovanější autor na světě: vystupoval proti feudalismu, poměrům v tehdejším Německu, náboženství, jeho tvorba je prosycena erotikou, což byl jeden z dalších důvodů cenzury). Sympatizoval se socialistickými myšlenkami a přátelil se s Karlem Marxem, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii. Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J. V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera. Triumfálního úspěchu dosáhl sbírkou Kniha písní: první tři části spojuje motiv neopětované lásky, Heine je ale zároveň ironický a cynický. Vyvrcholením sbírky je oddíl Severní moře. Rozsáhlá báseň Německo - zimní pohádka je útokem na krále, důstojníky, úředníky i poslušné spisovatele.
Anglie
William Wordsworth 1770-1850
Básník a esejista, příslušník tzv. "jezerní školy" (autory spojoval život na severozápadě Anglie v oblasti Lake Distrikt). Jeho poezie je inspirována krásou jezerní krajiny, cítí přírodu prostoupenou duchovní silou, člověk musí žít v souladu s ní, aby jeho život měl význam. Základním dílem "jezerní školy" je jeho sbírka Lyrické balady, kterou vydal spolu s básníkem Samuelem Taylorem Coleridgem, předmluva k 2. vydání sbírky se stala manifestem anglické romantické poezie. Ve sbírce Dopis Coleridgeovi úžasným způsobem popisuje mrznoucí vodopád. Sbírka Básně obsahuje báseň Žluté narcisy, která je oslavou rozkvetlé jarní přírody, dodávající člověku životní sílu.
ŠEL JSEM SÁM JAKO OBLÁČEK .............................I WANDERED LONELY AS A CLOUD
(Narcisy) ..............................................................(Daffodils)
Šel jsem sám jako obláček................................. I wandered lonely as a cloud;
přes dolin, kopců kulisu,......................................That floats on high o'er vales and hills,
když natrefil jsem na hlouček,............................ When all at once I saw a crowd,
družinu zlatých narcisů;....................................... A host of golden daffodils;
u jezera, pod stromovím, .....................................Beside the lake, beneath the trees,
chvěly se tancem čechravým. ...............................Fluttering and dancing in the breeze.
Dál vedly jako hvězdičky .....................................Continuous as the stars
jichž třpytem Mléčná dráha je,............................ that shine and twinkle on the Milky Way,
táhly se cestou bez konce, .................................They stretched in never-ending line
co zátoky kraj lemuje:......................................... along the margin of a bay:
na deset tisíc do dáli, ..........................................Ten thousand saw I at a glance,
hlavami k tanci kývaly. .........................................tossing their heads in sprightly dance.
Vlnky se k tanci měly též; ....................................The waves beside them danced; but they
však odleskem byl jejich třpyt: ............................Out-did the sparkling waves in glee:
Básníku zajásej a běž ..........................................A poet could not but be gay,
k té družině se veselit:.........................................in such a jocund company:
hleděl jsem dál - a netušil ...................................I gazed - and gazed - but little thought
jak obohacen vším jsem byl: ...............................what wealth the show to me had brought:
Často, když na pohovce dnes ..............................For oft, when on my couch I lie
se v duchu toulám, rozjímám, ...............................In vacant or in pensive mood,
rozsvítí vnitřní zrak můj, kdes ...............................They flash upon that inward eye
uvnitř jsem oblažen, byť sám; ...............................Which is the bliss of solitude;
Srdce se kochá, splní si .........................................And then my heart with pleasure fills,
přání zas tančit s narcisy. ......................................And dances with the daffodils.
Samuel Tailor Coleridge
XANADU .............................................................XANADU
Ve Xanadu si Kublaj-chán ..................................In Xanadu did Kubla Khan
klenutý palác usmyslel: ......................................A stately pleasure-dome decree:
kde tok řeky Alfy posvátné .................................Where Alph, the sacred river, ran
skrz jeskynní průrvy závratné ............................Through caverns measureless to man
k nočnímu moři spěl. ...........................................Down to a sunless sea.
Tak dvakrát pět mil půdy vzal .............................So twice five miles of fertile ground
věžovím hradeb obehnal: ...................................With walls and towers were girdled round:
zahrady unvitř, křivky potoků, ............................And there were gardens bright with sinuous rills,
tu vzácné vonné stromy pučely, .........................Where blossomed many an incense-bearing tree;
tu hvozdy horské, starší proroků, .......................And here were forests ancient as the hills,
kol mýtin prosluněných hučely. ...........................Enfolding sunny spots of greenery.
George Gordon Byron 1788-1824
Šlechtic, rozvedl se, rozešel se se svou společenskou vrstvou a natrvalo odešel z Anglie. Žil převážně v Itálii, finančně podporoval expedici na pomoc Řecku v boji za svobodu proti turecké nadvládě, při obléhání Lepanta zemřel na revmatickou horečku. Jeho romantické životní osudy, vztahy se ženami, bouřliváctví a nezkrotná povaha, svobodomyslné názory, touha po svobodě, osobní statečnost a zdatnost ve sportu, jimiž překonával vrozenou tělesnou vadu (kulhal), se autobiograficky promítají do jeho díla. Svou vrcholnou skladbu, Childe Haroldovu pouť, psal po etapách. První 2 zpěvy mají formu cestovního deníku, plného přírodních líčení, popisů dalekých krajů, úvah o minulosti i přítomnosti. Lyrický hrdina putuje kolem Portugalska a Španělska a pak Středozemním mořem do Řecka a Istanbulu za iluzí svobody. Rámcem třetího zpěvu je putování údolím Rýna do Alp. Svět lásky a svobody nachází v poetizované alpské přírodě. Čtvrtý zpěv obsahuje myšlenky a úvahy, jež v básníkovi vyvolává Itálie a hlavně Řím jako centrum evropské kultury a dějiště významných historických událostí. Iluzi svobody, kterou nenašel ve světě lidí, nalézá v přírodě, představované bouřlivým, ale i hravým oceánem. Romantický charakter hrdiny je dán jeho záhadností, samotářstvím, hrdostí i smutkem, plynoucím z nenaplněné lásky a z konfliktu s okolním světem.
Je tvůrcem básnické povídky - Manfred, Džaur, Korzár.
OSAMĚLOST
Ne ze skal, šíř vod, vřesů přebírat,
obhlížet zvolna hvozd, kraj stinných změn,
domov jen tvorů mimolidských snad,
kročeji smrtelníků nedotčen;
na horu, mimo stezky, neviděn
kde stádo pohrdá svou ohradou;
sám přes srázy, pěn pády předkloněn;
to není samota, jen s přírodou
rozhovor, v obdivu nad její úrodou.
Však vmíšen v davu, shonu lidí všech
vše slyšet, vidět, pocítit a mít,
na toulkách sám, znavený světaběh,
požehnaných bez požehnání zřít;
sláv sluhy jen, jež nelze zatížit!
A z toho nic, kdybychom dohodou,
ubrali, štěstí není komu vzít,
pochlebníkům dychtivých lakotou;
osamělost; to, to je samotou!
Percy Bysshe Shelley 1792-1822
Pro své buřičské názory zavržen šlechtickou rodinou i svou společenskou vrstvou, s Byronem opustil Anglii, žil v Itálii, zahynul tragicky na rozbouřeném moři, jeho popel byl uložen na protestantském hřbitově v Římě. Vlastní politické, filozofické a estetické názory vyjádřil v básni Královna Mab, jakési utopii o příchodu nového věku svobody, rovnosti a bratrství, který nastane, až se lidé začnou řídit zákony rozumu a lásky. Vrcholným dílem je Odpoutaný Prometheus - nepokořený titán, symbol rozumu, tvůrčí síly, představitel touhy člověka po svobodě. Mezi lyrickými básněmi zaujímá významné místo Óda na západní vítr: vítr je symbolem vzpoury a nezkrotnosti.
Jeho druhá žena Mary Shelleyová je autorkou postavy Frankensteina.
John Keats 1795-1821
V šestadvaceti letech zemřel na tuberkulózu v Římě, kde je i pohřben. Za krátkou dobu své básnické činnosti vytvořil významné básnické dílo, které ovlivnilo literaturu viktoriánského období. Dokázal básnicky sdělit své intenzivní pocity, rozšířil smyslovou oblast poezie, za což byl kritikou odsouzen. Např. Lamia je upravený řecký mýtus o dceři libyjského krále, která je personifikací krásy a poezie a již zabíjí chladný pohled Apollona, představitele strohého rozumu. K vrcholům Keatsovy tvorby patří jeho ódy - např. Óda na řeckou vázu dokládá pomíjivost jedince proti nadčasovosti umění. Z balad vyniká La belle dame sans merci, v českém překlad Nemilosrdná kráska - inspirovaná skotskými a francouzskými baladami, spojuje motiv vášnivé lásky a smrti.
Walter Scott 1771-1832
Zakladatel romantického historického románu, celoživotně spojen se Skotskem, sběratel skotské a germánské lidové slovesnosti. Román Ivanhoe [ajvnhou]se odehrává ve středověké Anglii 12. stol. Na pozadí bojů mezi Normany a Sasy se odvíjí příběh rytíře Ivanhoa, potomka starého saského rodu ve službách krále Richarda Lví srdce, jeho lásky k Roweně, zachycuje i rasový a kulturní konflikt spočívající v pronásledování Židů templáři. Vystupuje zde i postava zbojníka Robina Hooda. Román Wawerly popisuje boj hrdého skotského rodu za svobodu.

Česká poezie od 1948

15. dubna 2010 v 23:41 |  Maturitní
1948-1956
Širší diferenciace tvorby omezena. 1949 Svaz československých spisovatelů; jedinou možnou tvůrčí metodou byl vyhlášen socialistický realismus: zjednodušoval společenskou funkci umění (tzn. umění musí podporovat režim), přeceňoval tematiku a výchovný záměr, nerespektoval estetickou funkci umění a tvůrčí individualitu. Bylo potlačeno právo autora na subjektivní sebevyjádření, osobní prožitek, individuální výraz měl být nahrazen výrazem kolektivním, ve jménu lidovosti a političnosti byla do pozadí zatlačena sféra intimní a morální. Vyzvedáván byl hlavně Jiří Wolker (jako autor neproblematický). Zavržen byl např. Orten, ale i Mácha, vyhrotila se kampaň proti Halasovi, Seifertovi (jeho Píseň o Viktorce byla označena za výsměch pracujícímu člověku, výraz úpadkové nálady naší inteligence) a Hrubínovi (jeho Hirošima je prý temná, plná zmaru a osobního smutku, který zkresluje světlé obrysy naší přítomnosti a budoucnosti).
Byly pořízeny seznamy zakázané literatury:
- ruralisté, katoličtí autoři, legionáři
- poúnoroví emigranti (Blatný, Čep, Peroutka, Hostovský…)
- autoři odsouzení v procesech začátkem 50. let k trestu smrti nebo vězení (Zdeněk Kalista, J. Zahradníček, Bedřich Fučík, F. Křelina, J. Knap…)
Někteří autoři se snažili uniknout této situaci lyrickou poezií, návratem k domovu a rodině (Nezval, Seifert).
Byly zakázány některé noviny a časopisy: Listy, Lidové noviny.
1956-1970
Po odhalení "kultu osobnosti" Stalina začala v české poezii krystalizovat tvorba básníků kolem časopisu Květen - "poezie všedního dne" (navázali na Skupinu 42): Holub, Šiktanc, Šotola.
Básníci se zamýšlejí nad smyslem života v tomto složitém období a neklidném světě, který se člověku odcizuje: Kainar, Mikulášek, Hrubín, Holan.
Holanova poezie je znovu obtížně srozumitelná a tím imponuje nastupující básnické generaci: J. Hanzlík, I. Wernisch, J. Gruša.
Jiní se zaměřili po vzoru beatníků na provokativní ironizování a podemílání jistot, stylizují se do postavy villonského vyděděnce: Václav Hrabě.
Další si razí cestu do oblasti písňových textů: J. Suchý, J. Šlitr (zakládají r.1957 Semafor), J. Vodňanský.
70. léta
Pokus normalizovat všechny odchylky poezie, tak jako celou společnost.
Někteří autoři zaujali pozice v normalizovaném Svazu spisovatelů a vrátili se k politickým proklamacím: Pilař, Taufer, Skála, Rybák, Šajner.
Klesá i úroveň tvorby Miroslava Floriana. Seifert publikuje pouze v samizdatech.
Mladší básníci překonávají krizový stav intimní a erotickou poezií (Sýs, Žáček, Skarlant) nebo náměty domova, venkova, přírody (Černík, Odehnal).
Pokusem o obnovení meditativní lyriky byla tvorba Josefa Peterky - hledá pozitiva v životě.
Výrazně se uplatňují i ženy: Marcela Chmarová a Lenka Chytilová - přinesly do poezie problematiku zaměstnané ženy, sužované rozpory mezi proklamovanou emancipací a tíživou zkušeností manželky, matky či milenky ve světě rozpadajících se citových vztahů.
V tvorbě pokračují i básníci zbavení možnosti publikovat = disidenti. Jejich práce jsou vydávány v rukopisných edicích jako např.:
Edice Petlice - Ludvík Vaculík
Expedice - bratři Havlové, Jan Lopatka
Kvart - Jan Vladislav
Česká expedice - Jaromír Hořec
Dále vycházejí strojopisné sborníky a časopisy: Obsah, Kritický sborní, Vokno - Revolver revue
Exilové autory vydávají nakladatelství v zahraničí:
68 Publishers (vzniklo 1971) - Josef Škvorecký a jeho žena Zdena Salivarová - Toronto
Německo: Index, Arkýř, Poezie mimo domov
Anglie: Rozmluvy
Exilové časopisy:
Svědectví - Pavel Tigrid - Paříž
Listy - Jiří Pelikán - Řím
V 70. A 80. letech lze pozorovat 3 proudy literatury:
1. Oficiální literatura vydávaná domácími nakladatelstvími
2. Ineditní = samizdatová - opisovaná na stroji a tajně distribuovaná
3. Exilová
Charta 77 - prohlášení s požadavkem, aby soudobý režim dodržoval svoje vlastní zákony a Listinu základních lidských práv a svobod. Prvními mluvčími byli Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a zahraničí Jiří Hájek.
Opět je vydán seznam zakázaných autorů, tzv. "index": Kundera, Havel, Tigrid, Vaculík, Lustig, Škvorecký, Mňačko…
130 filmů uzamčeno do trezoru, např.: Ucho, Skřivánci na niti…
80. léta
Znamenala až na výjimky stagnaci, která se projevila poklesem čtenářského zájmu. Ineditní poezie se uchýlila do sféry protestních písní, v nichž zazněla obžaloba a výsměch brutální totalitní moci, která deformuje lidské vědomí: Karel Kryl, Jaroslav Nohavica, Jiří Dědeček, Pepa Nos, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek.
Rozvíjí se undergroundová tvorba: Egon Bondy (Zbyněk Fišer - filozof, kandidát věd), Jáchym Topol, Marie Donátová, Ivan Martin Jirous = "Magor". Jejím typickým rysem je rozhodný odpor proti všemu oficiálnímu. Vyznačuje se syrovostí a drsností výrazu, nevyhýbá se vulgarismům, např. Magorovy Labutí písně (1948) - básnický záznam vězeňských zážitků. Tato poezie úzce souvisela s činností hudebních skupin (Plastic People of the Universe). Nejvýznamnějším světovým představitelem undergroundové hudby byl zenbuddhista Frank Zappa.
Po roce 1989
Obnovuje se umělecká pluralita, experimentální, postmoderní poezie, vydávají se dříve zakázaní autoři.
Vybraní autoři poválečné poezie
Vladimír Holan (1905 - 1980)
Rudoarmějci poslední sbírka, kterou mohl po válce vydat. Po patnáctileté nucené publikační, nikoli však tvůrčí odmlce nastává v r. 1962 boom Holanovy poezie (během dvou let 10 sbírek) : Bez názvu, Na postupu, Bolest, Strach, Na vlnách. Najdeme zde všechna základní témata Holanovy poezie: nezachytitelnost a nepomíjivost lásky, lásku mateřskou.
Noc s Hamletem (1964): Jedna z nejvýraznějších skladeb pocta Shakespearovi, básník rozmlouvá s Hamletem. Báseň je hlubokým obrazem doby a místa, které v ní člověk zaujímá. Proti pseudohodnotám komunistické "morálky" staví skutečné hodnoty: dětství, mládí, svobodu, lásku. Matka je jistota, nepodmíněná láska, nezávislá na okolnostech: "…ale ty ruce věrné všemu vezdejšímu, co jako polštář třeba natřásati pod hlavou syna, i kdyby to byl vrah."
Příběh je určen třemi složkami. První je básník, Holan sám, jeho promluvy, druhá osobnost Hamleta - výjimečná osobnost, unavená filozofující postava mimo čas a prostor, a třetí je vložený dialog Orfea a Eurydiky, které autor nechává vyjít z podsvětí a uniknout tak vražednému osudu.
K Hamletovi:
Nebylo spočinutí... Nikde, ani v něvědomí ...
Ale byl tu on, Hamlet, který jako Mozart-piják
převrhl Alpy, aby nejistě postavil láhev
na vrzavý schod strachu ze smrti,
on, tak těsně u sebe, že se mezi něho
vešla celá nesmrtelnost...
A skutečně: za jeho přítomnosti
nůž pod ovcí
by nemohl nic podřezat
a cín z roztavených starých křtitelnic
ztavil by se zase do podstatného tvaru.
Ale je úzkost. Byl na ráně věčnosti
a měl ji zahojit. Byl v hrobce otce
a měl být synem dětí...Byl
při svatém duše hudby
a měl být za cenu nevěstčí
nebo za cenu psa..."
Významnou roli mají ve skladbě i děti: obdivuje jejich bezprostřednost, jejich čistotu, ale i živelnost, nehodnotí poskytuje možnost výběru: "...a bezděky rozšlápnou poslední zrno z loňské úrody/ aby hned nato byly pokoušeny jaksi navíc/ nasadit na lebku ohně zlatou paruku stohu/" v přímé vazbě na to, že "Jsou plny života jako kůň,/ který cítí jezdce ne jako cizí bytost, ale jako svojí myšlenku..."
"Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách… I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje...
ne ne, není mi lhostejný ani jediný pád…
Zamýšlí se nad pomíjivostí a věčností, absolutními hodnotami.
"Noc přesahovala noc… Náchylná k zemi
(...)
Pochopil jsme to, když Hamlet, netuše mé myšlenky,
pravil: "Co nás nyní jen obklopuje, zavalí nás jednou...
Byl jsem kdysi u požáru…
Nečíselný plamen stačil, abych si všiml
jediného kloubu přítomného baštýře
a abych musel myslit na kostlivé řezbářství
ničeho po ničem…
(...)
Ostatně… Není-li Boha,
není-li andělů a není-li i po smrti už nic,
proč ctitelé nicoty
neuctívají právě je, je nejsoucí?
Do těchto promluv je vložen fiktivní dialog Orfea a Eurydiky. Holan nechává Orfea vyvést Euridku z podsvětí a vrací ji do života: mimořádný moment v celé Holanově poezii. Básník celý život inklinuje k antice a nyní zde předkládá příběh, který, ač je plný něžné tragiky, vyústí šťastně.
"Orfeus:Jsi ráda?
Eurydika: Nevím, nepamatuji se ještě… Budu se zase musit učit
bolesti… Jak dlouho jsem byla mrtva?
Orfeus: Nebyl jsem právě statečný… Včera tomu bylo půl roku. A půl roku bylo potřebí, než jsem se rozhodl…
Eurydika: Mlč! Svět zajde na samá hrdinství
táhnoucí za sebou střeva!
(...)
Orfeus: Chvěješ se!…Jak jsi slabounká
Eurydika: Řekl jsi: Miláčku!
Ach ano, užuž jsem tam dole
zapomínala, když mi náhle vytanula
tvoje slova, že v podsvětí je vedle pramene zapomenutí
i pramen paměti…
Orfeus: Našlas jej?
Eurydika: Nehledala jsem jej…Nejhlubší bytí
je právě v nevědomí přemoženém láskou…
Stačila její úzkost o tebe,
její soucit i rozkoš i pravdivost,
abys byl zase u mne, pomáhal mi, vyzařoval
vším tím, co nemůžeme zvědět o sobě…
(…)
Pojď, drahá!… Ne!… Ponesu tě
a budu tě líbat… Budu tě líbat a hýčkat,
ponesu tě, ponesu tě, ponesu tě a budu tě líbat a hýčkat…
K lásce se vrací i ve následném pokračování promluv Hamleta a básníka.
"Láska!...Odvažuje se, dřív než žije,
a ničí to, co ji živí...Obrácený sníh...
Ale sníh pod patou anděla abstrakce
netaje...A jakože osud není zvědaví na ideál,
je panování a je vláda...Ale láska
měla by být, čím bude...Ale právě jí
poznáváme, že jsme odsouzeni už teď...
I absurdno je absurdní...
Nemáme na vybranou...."
Skládá hold své matce, mateřství vůbec.
"Maminka! Ta stále na nástupišti loučení
a nakonec sama!...Nejmenšími dveřmi
vstoupí, když je nám zle,
k její oslavě by nestačila noc,
ikdyby hvězdy jednou rukou zvedly vůz,
do kterého by usedla, jen aby spěchajíc
ke svému dítěti, dorazila dřív než její úzkost,
zatímco tma blázní,
Konec jej dovádí k absolutní fabulaci a dovršení své nadreality.
"Nedávno",řekl Hamlet, "byl jsem s několika mladými
u stárnoucího Shakespeara v Elsinoru...
Četl nám své verše...Kouřili jsme je,
pili je a chválii je, byli upřímní,
vyznávali jsme mu lásku, toužili slyšet další,
a když pak s námi hovořil o knihách,
slavili jsme ho jako bibliotekáře samotného Boha -
ale on se nikdy nedozvěděl, co jsme říkali,
když jsme potom vešli do ulic z casa del poeta trágico...
Ovšem ani nevědomost neznamená štěstí...
Ale báseň je dar!"
Jaroslav Seifert (1901 - 1986)
Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984).
Po válce vydal 2 sbírky inspirované obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady: Šel malíř chudě do světa aChlapec a hvězdy.
Píseň o Viktorce (1950) - osud Viktorky a její autorky zobecňuje v písni o síle a osudovosti lásky. Intenzivně prociťuje tragiku obou osudů. Sbírka narazila na příkré odmítnutí komunistickou kritikou, což vedlo k nucenému Seifertovu odmlčení.
Roku 1954 → zpět do literatury sbírkou Maminka (1954) - téma lásky k matce dovedl k vrcholné umělecké úrovni.
Pro těžkou chorobu se Seifert znovu odmlčel, a když se vrátil k tvůrčí práci, dal se na cestu hledání nových postupů. Zmizely rýmy, pravidelnost verše, motivy smrti. Jeho verš zdrsněl. Kritici: "Až na dno mrazivě holého života se zadíval básník, který má pocit, že přežil svou smrt."
Sbírka Koncert na ostrově (1965) - lehce melancholické vzpomínky, vyzvedává životní hodnoty, které jsou schopny vzdorovat smrti a nicotě. Takovou hodnotou je především láska: "Snad je možno i bez lásky žít, však umírat bez ní, to je zoufalství."
Halleyova kometa - sbírka věnovaná Praze.
Odlévání zvonů - oslava ženství, zbraní člověka proti všudypřítomné smrti je vedle lásky tvůrčí práce: "Jen tak je možno vyslovit své pohrdání a smrt pokořit. A o to jde."
Po 1969 publikoval své hořké verše v samizdatech:
Morový sloup (1971, vyšla 1981) - pokračuje v teskném opěvování mladické lásky, která naplňuje smysl života.
Deštník z Piccadily (1978) - sbírka o nezničitelnosti lásky. Vyjadřuje neutuchající pocit vděčnosti k ženě (matce, milence, průvodkyni životem). Láska mu dává sílu vyrovnat se se smrtí.
Býti básníkem - poslední sbírka, podobné motivy, Všechny krásy světa - vzpomínková kniha.
Josef Kainar (1917 Přerov - 1971 Praha)
- básník, dramatik, textař, kreslíř a fotograf. Pracoval jako redaktor a dramaturg.
Jeho poezie je příběhová (epické prvky v lyrické básni) a intelektuální. Snaží se proniknout k podstatě jevu, postihuje složitou prostotu a krásu obyčejného člověka. Ironizuje skutečnost.
1. období tvorby: 1940 - 1947
Byl členem Skupiny 42. Vidí syrovou skutečnost světa, v němž musí člověk žít bez sebeklamů.
Osudy - ukazuje člověka jako hříčku v rukou nelít ostného osudu.
Nové mýty (1946) - sbírka líčí člověka v jeho ubohosti a odlidštěnosti (reakce na válku), vyjadřuje rozpor mezi absolutní představou lásky a její reálnou podobou. Své pojetí života vyslovil v nejznámější básni sbírky: Stříhali dohola malého chlapečka - zhudebnil Vladimír Mišík; stříhání dětských vlásků je první krůček k dospělosti, uvěznění v židli je prvním ochutnáním lidské nesvobody, lidské manipulovatelnosti. "Stříhali dohola malého chlapečka. Díval se na sebe. Nesmět se pohnouti. Nesmět se pohnouti na židli z železa. Už mu to začalo." Zdánlivě všední události povyšuje do podoby nového mýtu. Lidé se škodolibě podílejí na lidské degradaci svého bližního. Má skeptický názor na člověka, na sobectví, agresivitu, neschopnost svobody.
2. období tvorby: 1948 - 1956
Po únoru 1948 byla tvorba Skupiny 42 ostře odmítnuta, Kainar pracuje v brněnské Rovnosti, je vzrušen revoluční představou přeměny společnosti, přijme i požadavek bojovné, optimistické poezie:
Sbírka Český sen - idealizuje skutečnost, zjednodušuje problémy.
3. období tvorby: po 1956
Člověka hořce mám rád (1960) - "hořce" pro jeho nedokonalost a omyly; návrat k vlastní tvůrčí metodě.
Lazar a píseň (1960) - ve stejnojmenné básni Lazar není nemocný chudák, ale elegantní pán, který obchází město, otravuje lidem každou chvilku radosti a štěstí, rozsévá nedůvěru, nevíru v život, vyvolává pocity osamocení, izolace, cizoty, nicoty života (velmi podobná je Mikuláškova báseň Vyvolávač). Báseň Jaký to s ním bylo - když se člověku přihodí něco zlého nebo se nějak proviní, celý svět ho začne odsuzovat.
Moje blues (1966) - prokazuje smysl pro tragiku a tragikomiku životních situací, Kainarův pohled na život je bez iluzí, sebeironický. Báseň Malá půlnoční hudba: "Nebyl jsem zrozen. Byl jsem jenom vhozen. Do té vody. Do té černé vody. Která se žití nazývá. Byl jsem tam vhozen zaživa." Výsledkem ale není zoufalství, neboť nespornou hodnotou je láska: "Hledejte lásku. Jak ji slepec hledá. A jděte po lásce jak psi… Ale umějte domilovat."
Jeho poslední verše byly sebrány z novin a časopisů a vydány pod titulem Včela na sněhu (1982). Počátek 70. let charakterizují verše: "Jabloním se nechce ani kvést a voda stoupá…" Básník zraňovaný lhostejností a necitelností, plný úzkosti o člověka, vidí naději v "zázracích, ve chvilce štěstí neotrávené tak mnohým neštěstím kolem."
Nevídáno neslýcháno - sbírka pro děti.
Ivan Blatný (1919 - 1990) - narodil se v Brně, celý život s ním zůstal bytostně spjat. V 10 letech ztratil otce (Lev Blatný), ve 13 matku, brzy zemřela i babička a Ivan zůstal zcela opuštěn. Před únorem 1948 odjel na stipendium do Velké Británie a zůstal v emigraci. Pocit osamění a stesk po vlasti způsobily narůstání psychických potíží, nakonec byl nucen uchýlit se do psychiatrické léčebny v Ipswichi. 1991 byly jeho ostatky převezeny do Brna.
Patřil k básníkům Skupiny 42, ve sbírkách z let 1940 - 1947 vyjadřuje pocit své generace, těžko komunikuje s lidmi: Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer, Hledání přítomného času.
1970 vydává J. Škvorecký v Torontu výbor z Blatného emigrantských básní a poznámky z léčebny :
Stará bydliště - vzpomínky na domov, především na Brno, a to v konkrétních obrazech. Cituje a parafrázuje Seiferta.
Jeho poslední knížka Pomocná škola Bixley (1979) vydána díky ošetřovatelce Francis Meachemové, která shromažďovala básně zmačkané v odpadkovém koši a posílala je vydavateli.
František Hrubín (1910 - 1971)
Hrubín se upjal k myšlence socialismu s téměř náboženskou vírou, takže konfrontace této naděje s poválečnou realitou byla pro něj zklamáním.
Po svržení atomové bomby na Hirošimu vydal báseň Hirošima - vyjadřuje pocity nové nejistoty, stálé ohrožení člověka. Kritika ji odmítla.
Hrubín pokračuje v tvorbě dětské poezie, stal se naším největším moderním autorem poezie pro děti: Říkejte si se mnou, Kuřátko a obilí, Mánesův orloj, Špalíček pohádek.
Další sbírky: Můj zpěv (1956) - básník překonal skepsi, nepředpokládá ráj na zemi, počítá s nebezpečím. Vrcholem sbírky je báseň Návrat do rodného kraje - dává si za úkol zpívat tak, "jako bys umřít měl zítra", a báseň Zpěv lásky k životu - smiřuje se s nezbytností smrtí, vždyť život i po smrti jedince jde dál.
Až do konce lásky - vrcholem je báseň Dřevo se listem odívá (titul je názvem první veršované staročeské milostné básně ze 14. stol.) - vyjadřuje nikdy nekončící touhu člověka překonat sama sebe, přechází v hymnickou oslavu moderního věku.
Romance pro křídlovku (1962) - lyricko-epický příběh lásky, zahájil Hrubínovu etapu vrcholné tvorby. Dvacetiletý chlapec bdí u umírajícího dědečka a sní o své lásce, mladičké Terině od kolotoče. Poprvé poznává lásku i smrt.
Zlatá reneta (1964) - lyrická próza o ztrátě orientace člověka v současném světě.
Srpnová neděle - lyrické drama čechovovského typu - minimum děje, jde o postupné odhalování charakteristiky postav.
Křišťálová noc - drama o vesnickém sobectví, o touze nahrabat co nejvíc majetku.
Oldřich Mikulášek (1910 Přerov - 1985 Brno)
Pracoval v redakci Lidových novin a literárního časopisu Host do domu.
Prosazoval se pomalu, neboť za svou představou poezie šel vytrvale bez ohledu na literární módu. Jeho tvorbu lze rozdělit:
1. básně analytické, zobrazující život jako stálý dramatický svár. Sbírky:
Ortely a milosti (1958) - jako protiklad života a smrti si Mikulášek vytvořil symbolickou postavu Vyvolávače - je to ďábel-pokušitel, který shání smrti mezi lidmi nové oběti, spílá lidem, kteří se smrti bojí, vyčítá jim, že trpně snášejí bídu svého života. "Jíst, pít a spát jsou naše dějiny…" (Stejný motiv u Kainara - Lazar a píseň.) Vytvořil také několik dalších obrazů, které mu pomáhají vyjádřit pojetí života: láska, krev, pulz a tráva - ta je zdánlivě to nejprostší, ale nejhouževnatější, přežije všechny nečasy, je symbolem národa a lidu, jeho nepřemožitelnosti a věčnosti: "Kdyby i botou krutou zdupali tě, ty musíš vstát a žít a růst, jak věčně roste novorozené dítě, jako národ, jako lid."
Svlékání hadů, To královské, Krajem táhne prašivec: tyto sbírky jsou vrcholem Mikuláškovy poezie. Život je podle Mikuláška boj, stálé střetávání protikladných sil, za něž se platí krví. Základním kamenem jeho poezie je výzva k plnému a intenzivnímu životu. Život jako závrať nalézá v lásce. Jeho milostná poezie patří k vrcholům české milostné lyriky. Výbor jeho milostných veršů uspořádal Jan Skácel pod názvem Běžící luna.
2. básně syntetické, směřující k harmonii: Horoucí zpěvy, Divoké kačeny, První obrázky, Albatros - poema.
Další tvorba:
Šokovaná růže (1969) báseň Černý triptych - reaguje na rok 1968: "Budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid."
Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981) - sbírka vyšla po delší nedobrovolné odmlce.
Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984), Druhé obrázky (1986). Čím více se blížil konec Mikuláškova života, tím víc se věnoval tématu lásky, ženy a věčně zelené trávy. Píše verše s vědomím, že se kolem devalvuje hodnota člověka a zvětšuje se vzdálenost mezi lidmi.
Kamil Bednář (1912 - 1970)
Básník existenciální poezie a tvorby ortenovského ladění, člen Ohnice.
Kámen v dlažbě (1937) - sbírka halasovského typu (pesimistická, spiritualistická).
Rok (1939) - vášnivě protestoval proti brutálnímu zásahu nacistů proti vysokoškolákům 28. října 1939.
Dojmy z války a okupace: Praha pod křídly války, Paměť bojovníků.
Existenciální poezie pokračuje v 60. letech: Jezdci v topolech (1961), Střepiny, o které jsem se nepořezal.
Posmrtně vyšly Příběhy z přítomnosti - báseň Chlapec - vypráví skutečnou událost o tom, jak desetiletý chlapec zachránil asi dvouleté dítě, které vypadlo z okna činžáku (zachytil je do roztaženého kabátu): "Snad i padající vesmír dal by se zachytit do dětského kabátku. Až budou všichni mít taková srdce."
Jaromír Hořec (1921)
Člen skupiny kolem vydavatelství Mladá fronty. Byl jejím šéfredaktorem 1945 - 1950. 1980 zatčen pro "podvracení republiky".
R. 1970 měla vyjít sbírka Půlnoční jamsession, ale její sazba byla zabavena (vyšla 1976 v Torontu) → emocionální básně s výrazným politickým podtextem (odposlechy, vytrhávání slov z kontextu…), např.:
"Řeč vzali do vazby,
donutili ji stát nahou
před strážci špinavých jazyků
na dně pokálených betonových podlah…
I předložky jsou podezřelé z podvracení.
A příkoří se děje všem,
kteří po ránu zvedají hlavy,
aby se nadechli světla…"
Miroslav Holub (1923 - 1998)
Lékař, pracovník Mikrobiologického ústavu ČSAV, v jeho poezii se objevuje svět vědeckých výzkumů, devastace mezilidských vztahů, ale i velikost člověka. Intelektuální přístup vědeckého pracovníka k životu ovlivnil i jeho poezii - nemá důvěru k básnické intuici nebo zjevení v básníkově nitru. Zdůrazňuje úlohu lidského intelektu v umělecké tvorbě. Sbírky:
Denní služba - báseň O Popelce - o lidské vůli a schopnosti poprat se se životem.
Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře - báseň Dveře - "Jdi a otevři dveře. I kdyby tam byla jen tikající tma… i kdyby tam nic nebylo, jdi a otevři dveře. Aspoň průvan bude." Pes v lomu - boj proti lidské lhostejnosti, nelidskosti a zlu.
Kam teče krev, Tak zvané srdce - inspirací je mu jednoznačně svět moderní vědy, zejména oblast výzkumu a medicíny. Objevuje poezii ve vědeckém poznání: "…lidštější, oč lidštější je věda, nežli nevědění." Popisuje odborné termíny citově zabarvenými epitety, např. "prstíčky meteoritů". Na první místo staví dřinu a houževnatost vědecké práce, službu lidem, statečnost tváří v tvář bolesti a smrti. Báseň Diskobolos - podobenství doby stalinismu. Diskobolos symbolizuje schopného člověka, kterému režim znemožní uskutečnit jeho myšlenku. Diskobolos zkamení před vrhem, neboť vrh se musí nejprve projednat a schválit na příslušném úřadu - je to podobenství o deformující síle byrokracie, o její schopnosti spoutat a umrtvit sílu, nadání a iniciativu lidí.
Holub vydal 2 knížky básnických reportáží:
Anděl na kolečkách - z USA, obdivuje dokonalou techniku, ale nemá pocit, že zde žijí dokonale šťastní lidé.
Tři kroky po zemi - z vědeckých laboratoří, výroky vědců.
Jan Zahradníček (1905 - 1960)
Básník metafyzického zaměření náležející ke skupině katolických básníků. 1952 odsouzen na 13 let vězení, byl propuštěn po 8 letech, nedlouho před svou smrtí. Je fascinován smrtí, snaží se obrátit čtenáře od duchovní záhuby, kterou spojuje s komunismem, k Bohu. Po 1945 vydává sbírky Svatý Václav, La Salleta. Po 1948 už publikovat nesmí.
Teprve posmrtně v roce 1969 vyšla sbírka Čtyři léta - básně z vězení.
Znamení moci (1991) - "Ubozí. Dosud žádný monarcha nebyl tak podváděn jako tito vládci obklopení prázdnotou svého hřmotu, jenž nepropouští už ani hlásek pravdy." Poslední sbírkou je Rouška Veroničina.
Josef Hiršal (1920)
Básník vizuální a experimentální poezie, člen skupiny Ohnice. Po 1948 se věnoval tvorbě pro děti, protože za stalinismu nebylo pro experimentální poezii místo.
R. 1968 vydal v atmosféře politického a kulturního uvolnění společně s Bohumilou Grégrovou (1921) sbírku JOB - BOJ.
Společně sestavili také antologii (sborník) Experimentální poezie.
Po r. 1969 již jeho knihy nesměly vycházet. Po r. 1989 společně vydávají texty z let 1975 - 1979: Trojcestí a Let let - memoárové dílo ("let let" znamená "let roků").
Jan Skácel (1922 - 1989)
Básník brněnské skupiny Host do domu, vedle Sieferta bývá označován za nejvýznamnějšího českého básníka 2. pol. 20. stol.
Do literatury vstoupil jako 35letý vyzrálou sbírkou Kolik příležitostí má růže (1957) - vyzvedává hodnoty domova, člověka, nejlepší tradice naší literatury. Dožaduje se mravnosti a podle ní hodnotí svět (např. Pocta Erbenovi).
V 60. letech vycházejí sbírky: Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Metličky, Smuténka - báseň Smlouva:
"Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoli bůh.
Mám odedávna svého,
pro vlastní potřebu, i k svému narovnání.
A pro pokoru, které je mi třeba.
Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí
jak namoklá psí srst.
Za to se nerouhám.
Chci jenom,
aby bolest opravdu bolela a slza byla slza."
Smuténka:
"V noci jsem uslyšel smuténku.
Přišla a prostředním prstem
ťukala na sudy,
jestli je víno doma.
Všechno chce o nás vědět
smuténka za nás smutná."
V 70. letech píše Skácel pro samizdat a exilová nakladatelství: Chyba broskví, Dvanáct sonetů pro starou lásku, Tratidla aj. V 80. letech mohly některé sbírky vyjít i v Čechách - např. Odlévání do ztraceného vosku.
Skácel psal i prózu - soubor lyricko-epických "kurzívek" nazval Jedenáctý bílý kůň (1964), např. Malá recenze na stát - obdiv k nepálské vládě, která zakázala výstup na jednu z velehor.
Posmrtně r.1993 vyšel soubor obdobně laděných próz Třináctý černý kůň.
Byl iniciátorem časopisu ROK (Revue otevřené kultury), která mohla vycházet až po listopadu 1989.
Václav Hrabě (1940 - 1965)
Básník a hudebník. Jeho život je spjat především s hubou (jazz), vystupoval v klubech. Zemřel nešťastnou náhodou na otravu plynem. Jeho básnické sbírky vyšly až posmrtně: Stop-time, Blues v modré a bílé.
Souborné vydání jeho básní vychází od r. 1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku - báseň Prolog: "Pánové, věčně skeptičtí a přezíraví, které své smutky vážete do kytek… upozorňuji vás, tohleto není přípitek na vaše zdraví. Pasáci poezie. Kšeftaři metafor… To jen pro skutečné lidi, které jsem poznal… pro všechny, kdo ve svých rukou nesou tento krásný, ztřeštěný a jediný svět a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů, přes všechny strejčkovské demokracie, mory a války." Nejznámější je báseň Variace na renesanční téma, zhudebněná Vl. Mišíkem.
"Láska je jako večernice Láska je jako krásná loď,
plující černou oblohou. která ztratila kapitána,
Zavřete dveře na petlice! námořníkům se třesou ruce
Zhasněte v domě všechny svíce a bojí se, co bude zrána.
a opevněte svoje těla
vy, kterým srdce zkameněla.
Láska je bolest z probuzení Láska je jako večernice
a horké ruce hvězd, plující černou oblohou.
které ti sypou oknem do vězení Náš život hoří jako svíce
květiny ze svatebních cest. a mrtví milovat nemohou.
Jiří Kolář (1914-2002 v Paříži)
Světoznámým se stal i svými výtvarnými pracemi, zejména kolážemi. V poezii především experimentuje, např. píše ódy, ale spojuje je se všedními tématy, sestavuje básně z úryvků hovorů zaslechnutých na ulici atd.
Křestný list (1941) - první sbírka.
Spolu s Kainarem byl vedoucí osobností Skupiny 42. Spojoval je pocit doléhajícího tlaku města. Je obludné, odpuzující, ale je v něm nakupeno nejvíc lidských osudů. Koláře poutá zejména periferie, v níž se střetává civilizace s přírodou. "Skřivane, zmýli si jednou žitný lán s lánem komínů…" Proti nadnesené mluvě reflexivní lyriky volí prozaické, často hovorové a slangové výrazy, "řeč ulice". Sbírky Ódy a variace, Limb a jiné básně.
Dny v roce (1948) - do banálních městských scenérií jsou zasazena drobná lidská dramata. Sbírka je stylizována jako básnický deník, tituly tvoří data. Kolář ji označil jako variaci milostných listů Ovidiových. Dobová kritika ji označila za "umouněné střepy, do nichž autor naturalisticky rozbil svět". Tyto kritiky vyřadily Koláře z poezie až do 1957.
1953 byl na 9 měsíců uvězněn, protože při prohlídce bytu kritika Václava Černého nalezla StB rukopis Kolářovy sbírky Prométheova játra - jeho deník z 1950 - 1951.
R. 1966 mohla vyjít sbírka Vršovický Ezop - obsahuje výpověď bývalých vězňů koncentračních táborů, úryvky z dopisů našich buditelů, stylizované záznamy manželských a rodičovských rozhovorů.
R. 1969 sbírka Návod k upotřebení (1969) . Další díla už nemohou vycházet, kolují v opisech a vycházejí v zahraničí, např. Očitý svědek (1983).
V 80. letech se už Kolář zcela věnuje výtvarné práci.
Karel Šiktanc (1928)
Člen skupiny kolem časopisu Květen.
Heinovské noci - sbírka srovnávající velikost německých umělců s nízkostí fašistů.
Zaříkávání živých, Mariášky (1969).
Pak se musel odmlčet, jeho poezie vycházela v Edici Petlice v zahraničí (Mnichov): Jak se trhá srdce, Pro pět ran blázna krále, Tanec smrti: "Tady ta zem, to je srdeční krajina světa. Tady to bolí, jak by zamrzala krev."
V 70. a 80. letech se prosazovala sýsovsko-žáčkovská generace: Karel Sýs, Jiří Žáček, Petr Skarlant.
Dále generace "osamělých běžců" (nezařaditelní, každý psal jinak): Lubomír Brožek, Lenka Chytilová, Jiřina Salaquardová, Soňa Záchová, Zuzana Bratršovská, Sylva Fischerová, Markéta Procházková…
V exilové literatuře to byli :
Karel Kryl (1944 - 1994) - písničkář - soubory textů Bratříčku, zavírej vrátka, Kníška Karla Kryla, 17 kryptogramů na dívčí jména.
LP: Rakovina, Karavana mraků, Plaváček.
Jaroslav Hutka - zpívající básník - Havlíčku, Havle - píseň reagující na uvěznění V. Havla.
Ivan Wernisch - sbírky : Zimohrádek, Loutky, Doupě latinářů.
Ivan Diviš - sbírky: Rozpleť si vlasy, Nové vypouští krkavce, Beránek na sněhu.

Kolébka renesance - Itálie

18. března 2010 v 23:50 |  První (4) / Třetí (6)
RENESANCE A HUMANISMUS VE SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATUŘE
Souvisí s rozvojem severoitalských měst od 14. století.
Renesance (la renaissance - znovuzrození, obnovení) = významný umělecký a myšlenkový proud 14.-16. stol. → myšlenkové obrození antiky (koncepce státu, práva, umění). Renesance = protiklad středověkého pojetí světa, soustřeďuje se k pozemskému životu. Renesanční člověk chce plně užívat života na zemi, odmítá upínat své naděje k životu posmrtnému, i když je věřící. Chápe člověka jako individualitu, která důvěřuje svému rozumu a touží po poznání. Proto je renesance těsně spjata s filozofickým hnutím humanismem (humanus=lidský): lidskost, úcta k člověku a jeho schopnostem, studium člověka. Vrací se ke klasické latině, ale vznikají díla i v národních jazycích. V mnoha zemích dopomohlo k rozvoji humanismu a renesance reformační hnutí → ideál prvotního křesťanství bez moci a majetku církve (v Německu Luther, ve Švýcarsku Zwingli, ve Francii a Švýcarsku Kalvín.
Renesance = komplexně zasahuje do politického, ekonomického a kulturního života, = úsilí o všestranný rozvoj člověka. Impuls → přírodní a astronomické objevy (Koperník, Galilei, Bruno), zámořské cesty a objevy nových území, vynález knihtisku (Johannes Gutenberg, 1445 v Mohuči, tisky do r. 1500 = inkunábule, prvotisky). Hlavní nositel pokroku → měšťanstvo, které usiluje o politickou moc, což vede k narušení feudálního řádu.
Hrdinové ztělesňující rysy a touhy renesančního člověka: doktor Faust (touha po poznání, po odhalení tajemství světa a života), nizozemský hrdina Enšpígl (něm. Eulenspiegel → vyjadřující lidový humor a odpor proti cizí nadvládě)…
Architektura: opouští prostor středověkých hradů a soustřeďuje se na zámky, paláce a měšťanské domy. Oživena sloupy, arkádami, kuželkovou balustrádou, zdobenými štíty domů, podloubím, zdobenou fasádou (malba nebo sgrafita). Zahrady → geometrické řešení (francouzská zahrada) stříhané porosty, kašny, letohrádky, míčovny, jízdárny. Vizitkou města = radnice (v Itálii se zvonicí=kampanilou), přibývají školy, lázně, církevní stavby s kopulemi.
Malířství a sochařství: zdůrazňuje krásu lidského těla, harmonii tělesných proporcí, opět s perspektivou, zobrazení → reálné, přírodní motivy: Leonardo, Michelangelo, Botticelli, Rafael, Tizian, Brunelleschi, Bramante (It.),. Dürer, Holbein, Cranach (Něm.), Brueghel, Bosch, van Rycl (Hol.), El Greco.
Filozofie: Francis Bacon, Niccolo Machiavelli (nové pojetí panovníka a vlády); Thomas More (Utopie - fiktivní ideální stát založený na rovnosti občanů, bez soukromého vlastnictví). Obdobně: utopista Tommaso Capanella: spis Sluneční stát.
Itálie
Již ve 13. století.
Dante Alighieri (1265-1321)
Za svůj protipapežský postoj byl vypovězen z Florencie, žil ve Veroně a Ravenně. Jeho dílo ovlivnila láska k Beatrici → jeho životní i básnický ideál (zemřela při porodu v 25 letech).
Božská komedie (1307-1321): alegorický duchovní epos složený ze 100 zpěvů, pokus o umělecké zobrazení celého tehdy známého světa: 3 části Peklo, Očistec a Ráj. Básník hovoří v pekle s dušemi antických osobností a alegoricky kritizuje svou dobu. Peklem a očistcem provází Danta Vergilius, ale jako pohan nesmí do ráje, tam ho provází Beatrice. Renesanční prvky: autor je hlavní postavou, vyjadřuje svůj obdiv k antice, touhu po poznání, prožitek lásky.
I. Peklo
Zpěv prvý
1 Kde v půli život náš je se svou poutí,
2 procházet bylo mi tak temným lesem,
3 že pravý směr jsem nemoh' uhodnouti
4 Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem
5 probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý,
6 že na to dosud vzpomínám jen s děsem.
7 Snad ani smrt tak hořce neotráví.
8 Však dospěl jsem tam k všeho dobra středu,
9 a proto vypovím vše bez obavy.
II. Očistec
Ku cestě do lepší se vody noře,
člun mého ducha plachty natahuje,
za sebou nechav kruté ono moře.
O druhé říši, kde se očišťuje
duch člověka, já hodlám nyní pěti,
a odkud vstoupat v ráj se připravuje.
Zde poesii hleďte oživěti,
Vy Musy svaté, v tomto okamžení
jsem váš, ať Kalliope trochu vzletí.
Příběh začíná nepovedenou procházkou poutníka ve středních letech (Dante sám), který zabloudí v hlubokém lese (temný hvozd je alegorií světa, kterým se člověk protlouká). Zde ho napadnou tři šelmy - pardál zpodobňující smyslnost, vlčice jako alegorie nenasytnosti a lev jako symbol pýchy. Ubohý poutník zběsile utíká pryč a dostane se k příkrému srázu, kde narazí na svého průvodce - antického básníka Vergilia, který byl vyslán Beatricií, aby Danteho provedl skrz Peklo a Očistec, ona sama se ho má ujmout až v Ráji.
Vergilius obrátí Danta k hlubokému zamyšlení se nad vším, co okolo sebe uvidí, a tak se báseň nese na vlnách filozofických rozprav, mnoha otázek a už mnohem méně odpovědí. Básník opouští Danta v předpokoji v Pekle, jako pohan narozený před příchodem Krista nesmí nikdy překročit práh jemu zapovězeného Ráje. V Ráji se Danta ujímá jeho milovaná Beatrice ve zbožštělé podobě a obě zbloudilé duše, které k sobě mají navždy patřit, dojdou zaslouženého míru a pokoje.
Celé dílo je prodchnuto číselnou symbolikou stejně jako soudobé chápání a náhled na svět. Trojčlennost světového názoru odpovídá třem postavám svaté Trojice, i třem záhrobním říším tehdejší kosmologie, které také tvoří tři oddíly.
Alegorické dílo představuje pouť zbloudilé duše po záhrobí, která se snaží dojít až k jádru a nejčistší filozofii lásky a vůbec porozumění světu. Dante zde odpovídá na mnoho filozofických, překvapivě ale i vědeckých, otázek (Kde se vzaly skvrny na Měsíci? Je to kvůli jeho plynatosti?). Vyjadřuje i svůj obdiv a úctu k antice, i když veškerou společnost tohoto období odsoudil jako nekřesťany k věčnému polovičnímu životu v Předpeklí. Zajímavé je, že Dantovo posuzování hříchů poukazuje i na politické stranění císaři.
Dantovo chápání vesmíru
Je velmi zajímavou kapitolou důležitou pro pochopení celé skladby. Soustava Dantova Ráje spočívá na systému Ptolemaia:
Země je pevný střed vesmíru a kolem ní krouží 9 kosmických planet: Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn
Osmou planetou je tzv. NEBE STÁLIC
Deváté je tzv. Primum mobile - NEBE KŘIŠŤÁLOVÉ
Nad tím vším je desáté nejvyšší "nebe" zvané EMPYREUM = říše světla, kde trůní samotný Bůh
Čím vzdálenější jsou planety od Empyrea, tím menší podíl mají na božské slávě.
Každý ze 3 hlavních dílů má 33 zpěvů, Peklo má navíc ještě jeden předzpěv, což je celkově rovná stovka. Celá báseň je sestavena v tzv. tercíně (terza rima) = druh strofy sestávající ze tří deseti-, v případě tzv. ženského zakončení jedenáctislabičných veršů, pocházející z Itálie s důmyslným rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded. Triadická struktura umožňuje výstavbu děje ve schématu teze - antiteze - synteze. Je možné, že trojveršové schéma vzniklo po vzoru Nejsvětější trojice. Po Dantově vzoru ji začali užívat i Petrarca a Boccaccio.
Jiným příkladem trojveršové strofy (trojverší, tristicha) je tercet (neboli terceto, hov. i terčet, terčeto), součást sonetu.
Francesco Petrarca (1304-1374)
Angažoval se v úsilí o sjednocení Itálie (báseň Má Itálie). Byl vypovězen z Florencie a odešel do Avignonu. Korespondence s Karlem IV., arcibiskupem Arnoštem z Pardubic a kancléřem Janem ze Středy v letech 1351-68 přispěla k rozvoji humanismu v Čechách. Hlavní význam přikládal Petrarca své latinské tvorbě; z nichž nejvýznamnější je nedokončený epos v hexametrech Africa (1338) o punských válkách. Výrazem jeho vlastní náboženské krize, jejíž začátek sám datoval rokem 1336 výstupem na Mont Venteux, jsou tzv. asketické spisy; nejvýznamnější je Secretum (Tajemství) a tři dialogy mezi básníkem a sv. Augustinem. Setkání se šlechtičnou Laurou 6. 4. 1327 v avignonském chrámu sv. Kláry se stalo podnětem k psaní milostné lyriky, kterou skládal po celý život a shrnul do sbírky později nazvané Zpěvník (pův. Rerum vulgarium fragmenta - Fragmenty v lidové řeči). Obsahuje 355 básní (317 sonetů, 29 canzon, 9 sestin, 7 balad a 4 madrigaly), rozdělených na verše "ze života" a "po smrti" Laury → psychologická hloubka vyjádření myšlenek, citů a nálad milujícího člověka, zobrazení vlastního vnitřního světa básníka, zmítaného rozporem mezi pozemskými city a oddaností Bohu. Božskou komedii napodobuje didakticko-alegorický epos Trionfi (Triumfy: lyrické pasáže, svými motivy příbuzné Zpěvníku. Petrarkova lyrika je nová hloubkou psychologické analýzy a dokonalou básnickou formou i jazykem.
Giovanni Boccaccio (1313-1375)
Dantův životopisec.
Jednoho rána se v kostele setká sedm mladých šlechtičen, které se rozhodnou uniknout ze smutného města napadeného morem (Florencie) na venkov a s sebou vezmou tři mladíky. Na venkovském statku pak hodují, zpívají a deset dní se baví vypravováním převážně milostných příběhů, které nezřídka obsahují lechtivou zápletku. Tak vznikl Dekameron "Dílo deseti dnů", sto novel, které Boccaccio napsal v letech 1348-1353 a kterými se natrvalo zapsal do světové literatury, nejslavnější rámcový příběh všech dob. Novela = epický žánr středního rozsahu, s typicky poutavým vyprávěním s výrazným až překvapivým zakončením.
Pod vlivem Dekameronu sepsal v 2. pol. 14. stol. G. Chaucer Canterburské povídky, Hynek z Poděbrad ve 2. pol. 15. stol. přeložil 11 novel z Dekameronu do češtiny, ve 20. stol. František Kubka napsal dílo Karlštejnské vigilie.

Česká poválečná próza

10. března 2010 v 23:40 |  Maturitní
Česká poválečná próza
Léta 1945-1948
Návrat k válečným prožitkům:
  • Jan Drda → za války pohádková dramata, která si po válce získala velkou oblibu: např. Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert
Němá barikáda - povídky; heroizuje postoj Čechů za okupace, např. povídky Pancéřová pěst, Včelař, Vyšší princip; první prozaické ztvárnění událostí 2. světové války (včetně heydrichiády, Pražského květnového povstání a osvobození) v české literatuře. Soubor je uvozen citátem z Halasovy básně Zpěv úzkosti: Třetí fronta, Včelař, Vyšší princip, Hlídač dynamitu, Vesnická historie, Nenávist, Padlý beze jména, Pancéřová pěst, Zákeřník, Až vstanou mrtví, Němá barikáda
Julius Fučík - komunistický novinář a spisovatel.
Reportáž psaná na oprátce - vydala ji Gusta Fučíková na podzim 1945. Texty byly napsány ve vězení na Pankráci roku 1943 a propašovány ven. Jsou svědectvím o Fučíkově zatčení, výsleších a popravě (o autentičnosti textů se od 70. let množí pochybnosti, ale přesvědčivé důkazy nejsou).
(uk. viz http://literatura.kvalitne.cz/reportaz.htm) Nutno hodnotit objektivně - o r. 48kult JK - jeden z příkladů zneužití spisovatele soc. propagandou
  • Adolf Branald (1910-2008) čerpal z vlastních zkušeností železničáře během okupace.
Roku 1965 obdržel titul Zasloužilý umělec, v roce 1996 mu byla udělena Cena PEN klubu za celoživotní dílo.
Řada jeho děl byla zfilmována. Alfred Radok režíroval film Dědeček automobil (Radokovým asistentem, který si ve filmu i zahrál, byl Miloš Forman). Podle jeho knihy Vizita natočil režisér Karel Kachyňa dva filmy - Pozor, vizita! a Sestřičky.
Severní nádraží - Lazaretní vlak
Románová dilogie o velkém pražském nádraží za nacistické okupace a Květnového povstání.
Obě prózy obsahují po 9 číslovaných kapitolách. V 1. části dilogie se kapitoly soustřeďují většinou ke klíčovým momentům doby (září 1938, březen 1939, 17. listopad 1939, atentát na Heydricha atd.), v druhé části je děj ohraničen 5. a 9. květnem 1945. Spojujícím prvkem, "hrdinou" obou románů je samotné Severní nádraží → živoucí organismus fungující (nebo také vypovídající poslušnost) díky sehranému kolektivu českých zaměstnanců. Zatímco v Severním nádraží jsou kronikářsky zaznamenávány postupné změny ve vztazích mezi železničáři a dosazenými německými úředníky, v Lazaretním vlaku válečná epizoda v historii Severního vrcholí dramatickým střetnutím jeho obránců s ustupujícími okupačními jednotkami a s vojáky z nemocničních vagonů odstavených uvnitř nádraží. K obětem války přibude na samém jejím konci čtyřicet povstalců, popravených na rozkaz esesáka Kaubische. Relativně největší pozornost věnuje autor postavě přednosty Jaromíra Babánka. Babánek se jako pedantický úředník těžko smiřuje se sabotážemi a poškozováním drážního inventáře, časem se však přece jen zapojí do činnosti odbojové organizace, v níž má hlavní slovo energický průvodčí Hlaváč. Z početné galerie železničářů a povstalců (dozorčí Belza, dopravní náměstek Lerous, hradlař Vejr, výpravčí Kolda a mnoho dalších) vystupují do popředí jako výraznější individuality jen nemnozí (např. inspektor Fíc, který odboji hodně pomůže, třebaže je to člověk slabý a bojácný; nebo hubatý, ale obětavý doktor Vošahlík). Zřetelněji jsou odlišeni němečtí úředníci a důstojníci (bývalý hudební kritik Rahmke, milovník statistik Pracht, fanatický velitel lazaretního vlaku Roderich, zohavený letec Möbus aj.) a také kolaborant Macura, Babánkův nástupce ve funkci přednosty, který se teprve ke konci války marně pokouší vylepšit si pověst. Rámcovou funkci (viz např. Dekameron) plní v dilogii postavy vrátného Mikoláška, znalce historie nádraží, a jeho synovce Standy Trubače, který na Severní přichází po záboru Sudet z Moldavy a po osvobození se tam opět vrací.
Branald jako spisovatel reportérského typu si více než fantazie cení reality, autentičnosti faktů a jednotlivin, osobního poznání a očitého svědectví. V jeho objektivním a věcném záznamu dění se obráží znalost zobrazovaného prostředí a detailů železničářské práce: Branald sám sloužil v letech 1936-52 u železnice a za války působil na pražském Masarykově nádraží. Převažující realistický popis, v er-formě s minimálním rozestupem mezi subjektem autora a subjektem vypravěče (v 1. osobě jsou podány jen Babánkovy promluvy, uvádějící každou z kapitol), v kompozici řadící paralelně vedle sebe výjevy spjaté nikoli příčinně, nýbrž prostorově (s výjimkou několika scén z Německa je dějištěm dilogie takřka výhradně prostor nádraží a přilehlých ulic) a v hojném využití železničářského slangu. - K formě kolektivního románu bez ústředního hrdiny vedlo Branalda vedle reportérských sklonů i jeho pojetí odboje a povstání: chápe jako aktivity spojující lidi různé sociální příslušnosti i politických názorů a zároveň (s jistou dávkou dobového utopismu) jako předobraz poválečné součinnosti všech vrstev národa na obnově zničených hodnot. V jednání postav nevyzvedává politické motivy (s výjimkou komunisty Hlaváče jsou železničáři vesměs politicky indiferentní), ale motivy obecně lidské, a zejména pracovní, profesní. Profesionální soudržnost a čest lidí od dráhy jsou hlavními sjednocujícími momenty odboje na Severním. Pro Babánka je válka především porušením řádu v jemu svěřeném výseku světa. Řadoví zaměstnanci sice literu železničních předpisů nectí tak striktně, ale i pro ně je nádraží čímsi nadosobně závazným, ba mateřským. Proto se také dilogie uzavírá obrazem obnoveného provozu nádraží a prvního vlaku, který odtud po válce vyjíždí.
· Miloš Václav Kratochvíl - jeden z nejlepších autorů historických románů: Král obléká halenu (o Václavu IV.), Život Jana Ámose, Evropa tančila valčík (předválečné Rakousko), Evropa v zákopech (1. svět. válka)
Únor 1948-polovina 50. let
Prosazuje se socialistický realismus, jehož základním projevem je budovatelský román, podrobně popisuje pracovní prostředí, řeší výrobní problémy, schematicky rozděluje charaktery postav (zastánce politiky KSČ je vždy mravný, pozitivní hrdina, zastánce opačných názorů je padouch, kulak, buržoazní živel nebo rozkolísaný intelektuál), zabývá se motivy třídních bojů, sabotáží, osídlování pohraničí, budování socialistického průmyslu, združstevňování vesnice.
Budovatelské romány:
  • Václav Řezáč: Nástup, Bitva
vlastním jménem Václav Voňavka, byl předním českým prozaikem a publicistou. Psal knihy pro mládež i psychologické romány. Z chudých poměrů, neshody s otčímem. Začal literárně publikovat od konce 20. let. Po 2. světové válce působil v Čs. státním filmu. Společně s Janem Drdou udávají směr nové levicové linii české literární tvorby. Dnes je VŘ považován za klasika socialistické literatury. V dobách mezi oběma válkami a během nacistické okupace patřil Václav Řezáč k přívržencům introspektivního psychologického pohledu. Ve své tvorbě pozorně vnímal podněty moderní prózy a citlivě na ně reagoval. Přitom si zachovával svou osobitost a zvláštnost. Dětství ovlivnilo pocitovou sféru Řezáčových románů. Jeho vnímání bylo ovlivněno představou nepřekonatelných sociálních přehrad, vyvržeností a nekonečné bídy. Nejvlastnějším Řezáčovým projevem byl román i povídky (souborně v 1956 Tváří v tvář). Řezáč je prozaik, racionalista, své estetické zásady si ujasňoval v divadelní kritice a úvahách o spisovatelské práci (O pravdě umění a pravdě života), jeho psychologické romány se přímo nebo nepřímo dotýkají tématu umění a umělecké tvorby. Svoje poslání spatřoval v hledání řádu schovaném v nahodilostech. Proto svá díla tvořil jako stavbu s různými paralelami, staví na konfrontaci jedince s okolím, dramaticky rozvíjí děj.
Psychologické romány Černé světlo (1939), Svědek (1942), Rozhraní (1944) → vrcholné Řezáčovo dílo psychologické tvorby. Hrdinové: neúspěšný spisovatel Jindřich August a vynikající herec Vilém Haba. Zatímco Jindřich se vyznačuje osamělostí a trapnou každodenností, Vilém lehce dosahuje úspěchu: paradoxní vyznění. Osudový smolař Jindřich nachází díky trpělivé práci cestu k úspěchu, herec Vilém, který dosud nemusel řešit žádné překážky, podléhá na vrcholu své kariéry vnitřní krizi.
Budovatelské romány: po Únoru 1948 se Václav Řezáč ve svých socialistických románech zaměřil na poválečný politický vývoj, zvláště pak na osidlování pohraničí: Nástup (1951), hlavní hrdina románu Jiří Bagár byl vyslán do pohraničí, kde se brzy dostává do střetu s místními Němci. Ti se snaží všechen majetek a dobytek dostat do Německa. Němci jsou odsunuti a v kraji nastává nový pořádek. Bitva (1954) román zobrazuje boj mezi prokomunistickými a antikomunistickými silami o pohraničí. Píseň o věrnosti a zradě - poslední Řezáčovo dílo
Jan Otčenášek: Plným krokem
Tomáš Svatopluk: Bez šéfa, Botostroj (o Baťovi)
Josef Sekera: Děti z hliněné vesnice (problém Romů na Slovensku)
Antonín Zápotocký: Rudá záře nad Kladnem
Historická próza:
  • František Kubka: Karlštejnské vigilie - dílo podobné Dekameronu - Karel IV. si povídá s přáteli (významnými osobnostmi), Palečkův úsměv - dvoudílný román z prostředí 15. století, vystupuje postava Jiřího z Poděbrad
Nejvýznamnější autoři:
· Jiří Weil, autor židovského původu, ve válce odmítl nastoupit do transportu, skrýval se, předstíral sebevraždu → v románu s autobiografickými prvky Život s hvězdou, 1949 (Josef Roubíček): Po vydání byl tento román označen oficiální kritikou (včetně Weilova přítele Fučíka) za oslavu zbabělosti (dílo dekadentní). Autor je vyloučen ze Svazu spisovatelů, nepublikuje až do roku 1957; Moskva - hranice - popsal své zkušenosti ze stalinského Ruska 30. let, a proto byl vyloučen z KSČ. Velmi významná je i jeho překladatelská činnost, jako první do češtiny přeložil díla mnoha ruských klasiků (např. Vladimír Majakovskij, Boris Pasternak, Maxim Gorkij…); Na střeše je Mendelssohn - utrpení Židů za války
  • Jan Otčenášek
Občan Brych - hlavní hrdina je intelektuál, který se po 1948 rozhodne opustit republiku, ale těsně před hranicemi se vrací, neboť "pochopí, kde je jeho místo".
Romeo, Julie a tma: o lásce českého chlapce a židovské dívky za okupace
  • Norbert Frýd
Žid, vězněný v Terezíně, Osvětimi a Dachau.
Krabice živých - popsal spoustu vlastních zkušeností a zážitků z koncentračních táborů. Zabývá se třemi skupinami lidí: esesáci (většinou sadisté), prominenti (nejsou političtí vězni, ale vrazi a zloději, kteří mají v táboře různé funkce) a vězni (političtí, pro něž je symbolem naděje krabice živých = kartotéka dosud žijících vězňů).
  • Jiří Mucha
Tvůrce psychologické prózy, syn malíře Alfonse Muchy. R. 1951 byl zatčen jako příslušník západního odboje (byl za války důstojníkem letectva RAF v Anglii) a vězněn do r. 1955
Oheň proti ohni - kniha reportáží, vrací se k válečné tématice, Spálená setba - psychologický román, Válka pokračuje - román o československé armádě na západě, Kankán se svatozáří - životopis otce, scénář: Král Králů (J. Sovák, J. Bohdalová, režie M. Frič: občan Československé socialistické republiky stane králem ropného království… viz CSFD - zajímavé komentáře i recenze)
Představitelé prózy 2. pol. 50. a 60. let
· Ludvík Aškenazy - autor hravých a humorných próz. Za 2. světové války byl v SSSR, od 1942 jako příslušník československé vojenské jednotky, po 1945 pracoval v rozhlase. Po r. 1968 emigroval do SRN, pak do Itálie. Píše knihy čapkovského charakteru. Od 1968 píše německy.
Jeho manželka: Dcera H. Manna (Profesor Neřád)
Dětské etudy, Milenci z bedny, Psí život
  • Arnošt Lustig
Autor židovského původu → židovská problematika se prolíná celým jeho dílem: Zabývá se tragickým osudem Židů a holocaustem i vlastními zážitky z koncentračních táborů. Ve svých prózách i s odstupem padesáti let hledá AL smysl lidství a podstatu lidského bytí. Lustigovo dílo je i ve světě vysoce ceněno jako jeden z nejpůsobivějších obrazů holocaustu. Od šestnácti let (1942) pobýval v koncentračních táborech, roku 1945 uprchl z transportu smrti (do Dachau), skrýval se. Po válce pracoval v Izraeli jako zpravodaj, pak v rozhlase, novinách a filmu. Po r. 1968 emigroval, dnes přednáší na univerzitě ve Washingtonu. Podílel se na tvorbě "oskarového" filmu Obchod na Korze. Za scénář k dokumentu Precious Legacy získal cenu EMMY (1985)
Noc a naděje
Démanty noci - soubor povídek; hlavními postavami jsou staří lidé a děti, bezbranní hrdinové, ocitající se v situacích, ve kterých byla vystavena zkoušce jejich základní lidská kvalita - mravní svědomí. To vyráží na povrch v kritických chvílích, kdy překonávají pud sebezáchovy a strach o vlastní život, ponižování a mučení v koncentračních táborech; dělají věci, které by za "normálních okolností" neudělali.
Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou - jedna z nejlepších povídek. Klam a iluze jsou prostředky ďábelské hry, jakou kat (nacisté) hraje se svými obětmi: bohatí Židé obětují své majetky pro záchranu holého života. Zbytečně…. Mladá židovská dívka tuto hru prohlédne a sáhne k zoufalé mstě (zastřelí nacistu) a všichni Židé jsou zabiti. Modlitba pro KH zazní dvakrát: při jejím sňatku a po její smrti:
Pan Bedřich Brenske se díval na své dílo, jak bylo úhledně zachyceno. Mezitím nechal svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl: "Pro ně je to přirozené a pro nás je to šílené. Anebo obráceně?" Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
"Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno."
A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. "Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."
Dita Saxová - psychologická próza z poválečného období o skupině židovských dívek, které přežily holocaust a žijí v pražském internátě pro židovskou mládež → vykreslena řada charakterů, Dita všechny přesahuje schopnostmi, citem a ambicemi. Cítí rozpor mezi proklamovanými ideály a skutečností, odchází do Švýcarska, ale tam si připadá vykořeněná, obklopená citovou prázdnotou, proto spáchá sebevraždu.
· Karel Michal (1932-1984), vlastním jménem Pavel Buksa, někdejší geometr, správce jízdárny, nedostudovaný medik, filmový scenárista a posrpnový exulant (který v exilu, ve Švýcarsku, nedokázal žít a zemřel v necelých 52 letech)
Pozoruhodné dílo: svérázná detektivka Krok stranou, sbírka hořce humoristických povídek o strašidlech a jiných nadpřirozených jevech v každodenní skutečnosti Bubáci pro všední den (Jak Pupenec ke štěstí přišel → zfilmováno pod názvem Bílá paní, rež. Podskalský), tragická groteska o české paličatosti Čest a sláva, novela o podivných cestách spravedlnosti Gypsová dáma i svazeček apokryfních příběhů Rodný kraj.
  • Jan Procházka
1968-1969 místopředseda Svazu spisovatelů, za svou činnost byl pronásledován, vystaven tlaku sdělovacích prostředků i StB, tomuto tlaku podlehl a r. 1971 umírá. Je autorem scénáře k filmům Trápení a Už zase skáču přes kaluže. Literatuře se věnují i jeho dvě dcery Lenka / Smolná kniha/a Iva
Zelené obzory - román o poválečném vývoji, Přestřelka - román o pohraničnících a pronásledování "narušitelů hranic", Svatá noc - novela o osudu bývalé jeptišky, která se v 50. letech po zrušení klášterů vrací do vesnice, kde probíhá kolektivizace (zfilmováno, v hl. roli Jana Brejchová), Kočár do Vídně - povídka, setkání české ženy a raněného německého vojáka, absurdnost války (film s I. Janžurovou a J. Hanzlíkem), Ucho - povídka, vyšla posmrtně. Jde o groteskní příběh o strachu před tajnou policií. Dílo je namířeno proti praktikám komunistické tajné bezpečnosti, která sleduje a odposlouchává i nejvyšší stranické špičky pod známým heslem "Důvěřuj, ale prověřuj!". Na vládní recepci se náměstek ministra Ludvík dozvídá, že jeho ministr byl zatčen. Po návratu domů vypukne hádka s manželkou, přitom zjistí, že mají všude v bytě nainstalovaná "ucha". Propadnou panice a čekají, že Ludvík bude každou chvíli zatčen. Připraví si věci do vězení, ale když zazvoní telefon, dozví se, že byl jmenován ministrem - proto, že tajná policie má o něm informace, a bude tedy snadno ovladatelný. Jan Procházka napsal podle povídky i scénář ke stejnojmennému filmu Karla Kachyni (v hlavních rolích R. Brzobohatý, J. Bohdalová, viz http://www.csfd.cz/film/4983-ucho/)
  • Ladislav Mňačko
Spory o to, jestli je slovenský nebo český spisovatel. Narodil se ve Valašských Kloboukách, velkou část života strávil v emigraci. Po roce 1989 žil na Slovensku, po rozdělení republiky se rozhodl strávit zbytek života v Praze, ale r. 1994 zemřel. Byl reportérem Rudého práva a Pravdy, 1948 dopisovatel v Palestině, pak zpravodaj z vietnamské války, po 1968 více než 20 let v Rakousku. Jeden z nejvýznamnějších československých spisovatelů (třetí nejpřekládanější), jeho dílo vyšlo ve třiceti světových jazycích.
Smrt si říká Engelchen - pohled na "partyzánskou" tematiku z "člověčí stránky". Kolik lidí zaplatilo za to, že pomáhali partyzánům - tragédie obce Ploština na Zlínsku. Druhý problém je příběh židovské dívky, která se dá k Němcům, aby se zachránila a mohla pomáhat partyzánům, po válce ale spáchá sebevraždu… Engelchen je německý velitel, který partyzány pronásleduje (film, hl. role Jan Kačer, režie J.. Kádr, E. Klos; viz http://www.csfd.cz/film/5002-smrt-si-rika-engelchen); Opožděné reportáže - atmosféra 50. let; Jak chutná moc - román, patří k nejslavnějším politickým pamfletům: devastující dopad "moci" - ovládání životy druhých na původně charakterově pevného člověka… Gigant - poslední dílo, vtipná a parodická utopie. Příběh obyčejného dělníka, který se stal stranickým funkcionářem; reportáže (Kde končia prašné cesty, 1963; U2 se nevrací, 1960…)
  • Iva Hercíková
Píše dívčí a ženskou literaturu, 1986 emigrovala. Pět holek na krku - problematika dospívání (zfilmováno: E. Schorm), Pavouk, který kulhal - psychologický horor, Lékař duší a zvířat - román o problémech zvěrolékaře se ženami
http://www.lidovky.cz/ln_kultura.asp?c=A070131_085150_ln_kultura_fho

Pro maturanty: Gramatický testík 3

10. března 2010 v 21:12 |  Jazyk
Je dobré sedět v křesle a požadovat od malé ženy drobné úsluhy jen proto abychom ji viděli jak vstává mizí ve dveřích vrací se usedá a znovu vstává protože jsme si zamanuli požádat o sklenici piva nebo o lžičku a trochu povidel a ona znovu kráčí jak jsme již řekli jako cukřenka.
1. Doplňte interpunkci.
2. Určete počet vět v souvětí.
3. Vypište z 1. věty souvětí holý subjekt a určete, o jaký typ subjektu se jedná.
4. Určete druh VV: … jak vstává…
5. Věty vrací se a usedá nahraďte přechodníkovou vazbou.
6. Věty očíslujte, určete VH a VH a tímto označením vypište souřadně spojené vedlejší věty.
7. Určete (lat.) větné členy, druh determinace:
dveřích……………………
požádati…………………
piva……………………….
8. Vypište několikanásobný objekt a určete poměr mezi jeho členy.
9. Určete slovní druhy (lat.):
proto
trochu
protože
chvíli
10. Vypište subst. feminina v akuzativu.
11. Vypište verba v perfektivu.
12. Vypište verbum v kondicionálu prézentu.
13. Kmen minulý a přítomný vstává.
14. Vypište plurale tantum:
15. Který ze způsobů tvoření slov byl použit ve slově cukřenka?
16. Na příkladech dokažte, že slovo sedět je polysémní
17. Jedná se o metonymii, nebo o metaforu?
Češe se na ježka.
Poslouchá Beatles.

Přehled funkčních stylů a slohových útvarů

9. března 2010 v 10:00 |  Jazyk
Slohové postupy a funkční styly
Slohové útvary
informační
prostěsdělovací
prakticky odborný nebo administrativní
publicistický
oznámení, zpráva, dopis, telegram; běžný hovor
úřední oznámení, obchodní dopis, formulář, dotazník
zprávy, inzerát, reklama, rozhl. a tv zprávy
vyprávěcí
prostěsdělovací
publicistický
umělecký
vyprávění příhody, vzpomínky (úst. i pís. - memoáry)
novinové reportáže, črty, rozhl. a tv reportáže
vyprávění se zápletkou (próza): novela, povídka, román - (originalita, působivost)
popisný
prostěsdělovací nebo administrativní
prakticky odborný
vědecký a naučný
publicistický
umělecký
seznam, dotazník, životopis
odborný popis, návod
popisné části ve výkladu
popis v reklamních prospektech, cestopis
popis postav, prostředí (jako součást vyprávění)
charakterizační
prostěsdělovací nebo administrativní
umělecký
charakteristika, posudek
charakteristika postav, prostředí (jako součást vyprávění)
výkladový
prakticky odborný
vědecký
publicistický, resp. řečnický
směrnice, předpisy, zákony a výklady, referát
výklad, pojednání (odb. publikace, učebnice), přednáška, odb. ref.
proslov, pojev
úvahový
prakticky odborný
vědecký
publicistický
umělecký
diskuze, úvaha
úvaha v odb. publikacích, kritická stať, recenze, odb. diskuze
úvodník, komentář, úvaha, rozhl. a tv beseda
úvaha (postoje a city autora) v próze i poezii
smíšené útvary
esej - prostředky odborné i umělecké
fejeton, umělecká reportáž - prostředky publ. i umělecké
Znaky jednotlivých funkčních stylů, resp. slohových útvarů:
Prostěsdělovací styl
Základní funkcí tohoto stylu je dorozumět se. Projevy spadající do této oblasti se vyznačují hlavně jednoduchou větnou stavbou a kompozicí. Jedná se například o zprávy, upozornění, běžné rozmluvy, oznámení, vyprávění či jednoduché popisy.
  • hovorový
  • funkce prostě sdělná (věcně informační), styl běžné komunikace
  • nese jednoduchou informaci
  • prostá forma, běžná slovní zásoba; parazitní slova: prakticky, vlastně, tedy
  • užívají se hodnotící postoje, spontánnost, dialogičnost
Odborný styl
  • plní funkci prakticky odbornou
  • neuplatňuje se zde citovost
  • poskytuje hlubší odborné poučení
  • důležitá věcná správnost a objektivnost, úplnost, přesnost, přehlednost a jednoznačnost, užívá fakta
  • častý výskyt odborné terminologie + vysvětlení; citace; zhuštěnost
  • typické předložky (nevlastní): v důsledku…, bez ohledu na…, za účelem…; slovesná sousloví: podat oznámení
  • styl věcné komunikace; důkladná připravenost
Dělí se podle stupně odbornosti a podle adresáta:
  1. vědecký (teoretický) - výsledky vědeckého výzkumu, přesné poučení o daném jevu
  2. popularizační - zjednodušené podání pro laiky, vysvětlení termínů (konkrétní události)
  3. administrativní (prakticky odborný) - praktický, termíny, v úřední a obchodní oblasti
Administrativní styl
· též nazýván jako úřední, jednací
· původně patřil do odborného stylu, nyní je to 5. funkční styl vyčleněný z odborného
· funkce hospodářsko-správní a řídící
· především písemná forma
· výrazy neutrální (slohově a citově nezabarvené): bez emocionality a osobních prvků
· ustálená forma (někdy i přísné normy); připravený, přesné vyjadřování, spisovná čeština
· ustálené formulace → usnadňují a urychlují komunikaci; texty jsou jednoduché, rychle a snadno se zpracovávají
1. klišé - Za kladné vyřízení žádosti předem děkuji.
2. fráze - mládí má zelenou, položit život na oltář vlasti
3. předtištěné formuláře - heslovitě doplňujeme konkrétní údaje
· přesnost, jednoznačnost, úplnost
· pravdivost údajů
· osoba autora i adresáta ustupuje do pozadí - zprostředkující činitel
Slohové administrativní útvary
  • úřední styk - žádost, úřední dopis, životopis, posudek
  • heslové - formulář, vysvědčení, poukázka
  • dokumentární - protokol, smlouva, potvrzení, usnesení
  • oznamovací - zpráva, objednávka, hlášení
Publicistický styl
styl hromadných sdělovacích prostředků (noviny, rozhlas, televize)
Cíl:
  • informovat o aktuálních věcech
  • zapůsobit na adresáta + agitace (apel) - výzva, podnět k něčemu
  • přesvědčit o něčem; donutit, udělat si vlastní názor
Požadavky:
  • všeobecná přístupnost a srozumitelnost
  • pravdivost a přesvědčivost
  • aktuálnost
  • poutavost a zajímavost v obsahu i ve formě
Slohové útvary publicistického stylu:
Zpráva, oznámení, inzerát, komentář, novinový článek, recenze, nekrolog, úvodník, fejeton, interview…
Umělecký styl
funkce estetická → vyvolání citového prožitku
  • styl literární komunikace
  • působí na rozum, cit a fantazii čtenáře
  • subjektivnost autora
  • umělecká literatura = krásná, poezie, próza, drama (lyrika, epika, drama)
  • rozšiřování obzorů, poznání světa, pobavení - vžití se do osudů
  • předání faktů, dějů; charakterizační funkce - prostředí, osoby, doby
  • využití všech forem národního jazyka
Velká pozornost se věnuje jazyku - poezie se liší od prózy (je umělečtější) - a zvukové stránce jazyka - rým, rytmus, metafory
Slohové umělecké útvary
  1. poezie - epos, elegie, báseň
  2. próza - novela, román, bajka, povídka
  3. drama - komedie, činohra, tragédie
Slohový útvar = konkrétní, vyhraněný typ jazykového projevu, uspořádaný podle přesně daných pravidel, má své charakteristické rysy;
= obsahově i formálně uzavřená textová jednotka.
Liší se:
  • podle postupů, na kterých jsou založeny (viz tabulka)
  • podle funkčního stylu, ve kterém jsou zpracovány
  • podle formy zpracování (písemná, ústní)
  • podle počtu mluvčích (monolog, dialog)

Další články


Kam dál